#6.5

Orrick stále nepřišel na nic natolik špatného, aby to mého otce i bratra zároveň dělalo nervózními.

Já se naopak o rodinném businessu dozvěděl až příliš. Překvapivě byla většina obchodů zcela legálních. Nejdůležitější samozřejmě silně naléhaly na šedou zónu, ale kdyby to tak nebylo, ostatní by firmu rychle srazili na kolena. Ve výsledku však naše rodina stála především na dobré straně zákona, což mě z nějakého důvodu překvapilo. Kdybych v sobě měl alespoň špetku obchodního ducha a zájem o Rodinu, nejspíše by mě to potěšilo. Takto jsem pouze nadzdvihl obočí a nařídil Orrickovi hledat dále, zatímco jsem se vrátil k tréninku s Lucariem.

Byla to, popravdě, jediná věc, která mě držela příčetným.

Otcovo vodítko, jakkoli dlouhé mohlo být, i s destrukcí, kterou jsem mohl vyvést a cynická vyšší společnost ani nemrkne, dohánělo mě to k šílenství. Byl jsem, naneštěstí, příliš matčino dítě. Nebo možná dítě mých adoptivních rodičů. Kdysi, i když jsem si ty časy příliš nepamatoval, byl i otec dobrodruh. Nemohl jinak potkat matku, která byla vědkyně. V době, kdy počali Prima, byla v regionu Alola, ostrov Ula'ula, pokud si dobře pamatuju. Otec ji při jedné ze slavností požádal o ruku a vzali se tam, daleko od Kaloen. Pokud jsem mohl Primovi věřit, počali tam i mě. Romanticky, na nejvyšší hoře Aloly – Mount Lanakila – kde matka vedla výzkum ohledně Alolských Ninetalesů a jejich spekulované bitvě proti Ultra bestiím.

zdroj: www.pinterest.com.au/pin/400327854360112820/

Zemřela při mém porodu.

Prim byl pouze čtyři roky starý, ale i když rozmazlený, stále to byl kluk, kterému to myslelo. A v jeho světě se objevil nový brutální fakt: máma odešla = otec ztratil srdce. Ve více než jednom ohledu.

Nenáviděl mě. Prim, ale především otec.

Deset let mě nechal v péči pro něj naprostých cizinců, matčiných spolupracovníků. I když zde bylo diskutabilní, zda o mé existenci vůbec věděl. A pak, v den, kdy jsem se nadšeně připravoval na svou první pokémoní cestu, tehdy ten cizinec s chladnýma očima a mrtvým srdcem přišel a odtáhl mě, vřískajícího a bojujícího, do té toxické žumpy, kterou Kaloeny byly. Připoutal mě zde tak pevně, že jsem dlouho neměl sílu odejít.

A když jsem nakonec našel vlastní zuby a drápy, už na tom nezáleželo, ne doopravdy. Ne s mou adoptivní rodinou, Doktorkou Surimi a Rangerem Kurtisem, osobami, kterými jsem považoval za rodiče, roky mrtvými. Fakt, který se mi otec neobtěžoval říct dříve než několik let poté.

Výzkum v Přírodní rezervaci vulkánu Wela. A když se sopka probudila, samozřejmě, že zůstali až do konce. Zoufale zachraňovali pokémony, kteří z nějakého důvodu blížící se nebezpečí nevycítili, a lidi, kteří tam uvízli. Zdrželi se příliš dlouho a nedokázali předběhnout hněv sopky. I když je nedostala láva, žhavý popel jim zanedlouho zničil plíce a dle policejní zprávy se udusili dříve, než je dostihl žár.

Tehdy mi otec poprvé dovolil postarat se o to, čím mě držel na vodítku – tři pokémoni ve třech nevinně vypadajících pokéballech.

Byl jsem tehdy mladý muž, stejně vysoký jako on. Dívali jsme se tomu druhému do očí a bylo to jako zírat do budoucnosti.

To byl důvod, proč se vrátil, jak mne naše. Byl jsem jako přízrak z jeho minulosti, dítě v každém rysu obličeje. Tam kde Prim zdědil zlaté vlasy a lehce zaoblenější rysy obličeje po matce, tam já byl každým coulem Romares.

Tři pokémoni.

Surimi a Kurtis byli dobří rodiče a Alola byla jednou z oblastí, která vztah mezi člověkem a pokémonem považovala za přirozenost, nic výjimečného. Takový desetiletý chlapec by udělal vše, aby pokémona ochránil. Když mu ten zlý muž ukázal pokéball s pokémonem, který, dle jeho slov, byl vědeckým úspěchem jeho mrtvé matky a řekl, že mu ublíží, pokud nepůjde s ním... samozřejmě, že by udělal cokoli, aby jej zachránil. A tehdy jsem, tedy mé desetileté já, udělalo tu největší chybu.

Ve dveřích posilovny se objevil Lucario, v jeho patách pokémon... byla to Banette?

"Bane, bane, ba te te!" Broukala si prokletá panenka. Pohlédl jsem na Lucaria, který pouze packou naznačil, že se mám připravit k boji. Takřka poskakoval na místě netrpělivostí, v očích vzrušení. Sotva jsem zaujal postoj a už byl u mě, brutálně mě udeřil a já odletěl a vrazil do zdi.

Lucario nespokojeně zavrčel, já se hrabal na nohy a spíše instinktivně než záměrně vykopl, spokojeně cítil, že útok našel cíl. Postavil jsem se a připravil se k dalšímu útoků – a složil se bolestí.

"Co to, kur-" Sotva jsem spolkl nadávku, můj sadistický trenér neschvaloval klení. Rozechvěle jsem se postavil. Pohled mi padl na Banette, která mi zamávala, s jehlou zabodnutou do svého těla. Proklela mě.

Uskočil jsem a překotně se bránil útokům Lucaria. Vykřikl jsem, noha pode mnou povolila, z rohu posilovny jsem slyšel Banettin smích. Zoufale jsem se kotoulem vyhnul kopu svého soupeře a zachmuřeně sledoval, jak se po podlaze pod jeho packou rozběhla pavučina prasklin. Dnes Lucario bral trénink za jeden ze "zábavnějších" – ano, neútočil naplno, ale pouze u ran, u kterých věřil, že nebylo v lidských silách se jim vyhnout.

Zbytek byl fér.

"Kurváááá!" Vykřikl jsem, když se můj svět změnil v rictus bolesti. Ta čubka zabodla jehlu do oblasti mých rodinných pokladů. Padl jsem do kolen, po tvářích mi tekly slzy, které jsem nedokázal ovládnout, a poté sebou praštil o zem, jelikož mě Lucario bez soucitu udeřil přes ústa.

Ach ano, zákaz klení.

Ležel jsem na zemi a sledoval svého trenéra, celá jeho váha na špičkách, dokonalá rovnováha, v jeho očích ani stopa po tom, že si to užívá. Pouze naprosté soustředění. A v tom mě to udeřilo. Pokémoni nebyli zlí. A Lucario by mě nenutil stále dokola prožívat bolest, kdyby...

Banette si do těla zapíchla jehlu a já se donutil soustředit, donutil se mysl zaměřit způsobem, kterým mě Lucario stále dokola učil.

Další jehla, vykřikl jsem, a ve chvíli, kdy jsem na okamžik nechal bolest prostě jít, jsem to uviděl.

Nepatrná šmouha v koutku oka.

Srdce mi začalo prudce bušit, nečekaný útok Banette ze mě vyrazil další výkřik, avšak nechal jsem bolest mě naplnit a svět se na okamžik rozzářil intenzivní rudou.

Nesledoval jsem Banette, ale Lucaria.

Velice dobře, žáku, ozval se mi v hlavě distinktivně feminní hlas. Konečně jsi pochopil. A vidíš. Lucaria mi věnovala svůj vlčí úsměv.