13. kapitola

10. duben 2010 | 12.00 |

Dostala jsem se docela daleko od původního tématu... jen pro info, Přízrak v této povídce vůbec být neměl, ale už se nějak prokousávám k dějové linii... hezký počtení!! m.

Pojaen

Už asi dva měsíce jsem ubytovaná v jednom levném, ale docela slušném hostinci na kraji města nesoucí název Pojaen. Ano, správně, je to to velké tržiště. Sice v pokoji nesmím nechat nic cenného, jinak to do dalšího dne nemůžu najít a pravděpodobně bych to nenašla, ani kdybych hledala odedneška za dvacet let v kuse... ale jsem zatím spokojená.

Po drahokamech se zaprášilo, jakmile jsem je začala prodávat. Když se různí klenotníci pochybné pověsti dozvěděli, že mám kvalitní zboží, snažili se mě nejdříve oblafnout, poté mi drahokami ukrást, hned nato na mě anonimě zavolali městskou hlídku a nakonec na mě najali vraha. Toto se opakovalo asi třikrát, dokud jsem nenašla obchodníka, který mi byl ochoten slušně zaplatit a díky tomu, že se rozneslo, že se mě nedá podfouknout, v tom nebyla ani lest. Teda myslím, ale dva týdny po prodání těch barevných kamínků, se mi ještě stále nic nestalo.

Ale už jsem toho čekání měla dost. Po kouscích jsem prodala všechno Alecovo vybavení. Díky mé, snad chytré hlavince, jsem si vydělala několik objemných měšců s nejmenší měnou ve bronzcích a zlatých, ale co teď s těmi penězi? Vždy jsem chtěla být bohatá a teď nevím, co s tím. Né, že bych měla nějak obrovitě závratnou sumu... to bych už opravdu byla někde ve stoce s podříznutým hrdlem, ale dost na to, aby, jak jsem předpokládala, to zajistilo, pokud by šetřily, aspoň dvě má pokolení. Brr!! Já a matka takových zmetků? Stačí si připomenou mě samotnou, když jsem byla mladší a hned mě veškeré mateřské pudy opustily.

Vážně. Měla jsem tři diamanty (což už i samo o sobě byl více než dobrý důvod ke vraždě), přes čtyři sta zlatých, přesně sto bronzků a asi nějakých dvacet drobných. Přibližně sto zlatých jsem investovala do nezbytných potřeb. Ječměn, jiné žrádlo, překování, odčervení a já nevím co pro Přízraka, teplé oblečení na zimu (pro sebe, né pro koně!), a také jsem jednou zašla do lázní!! Nikdy jsem neměla ráda koupání... většinou totiž probíhalo v řece, ale v lázních!! Ihned bych se tam vrátila, kdyby to nestálo tolik peněz. Bylo by totiž divné, kdyby takový spratek jako já měl tolik peněz, aby ob den chodil na lázeňskou kůru. Ale aspoň jsem jistě věděla, že už nemám blechy a vši.

Ale nejvíce, stydím se to přiznat, ale dva diamanty, jsem utratila za magické cetky. Ale třeba různé amulety byly opravdu dobré!! Jinak bych si je pochopitelně nekoupila. Také jsem si koupila malou apatykářskou brašničku. V bylinách sice nejsem nejlepší, ale lektvar třeba na bolest hlavy nebo lehké nemoci umím... i když spíše umím více jedů, ale to je vedlejší. A také za luk a pořádné šípy. Narazila jsem na ten luk náhodou. Měl trojí zahnutí, sice jsem ho trošku těžce natahovala, ale dostřelil opravdu daleko! Sice dělal na můj vkus až moc velký oblouk, ale to vyrovnalo to, že kvalitní šípy nezanášeli ani při hodně silném větru.

.. alespoň né moc.

Už včera jsem se rozhodla, že odjíždím. Ano, mám peněz, že bych si žila jako v bavlnce do konce života, ale... já to myslela s Temnou magií doopravdy. Doopravdy budu cestovat tak dlouho, dokud někoho nenajdu. A navíc... Přízrak mě při další návštěvě zahrne nelibostí (uměl dost dobře posílat emoce, chytrej koník), jestli konečně někam nevyjedeme. Musím uznat... tloustl, hoch. Ale... za chvilku bude sentimentálně vzpomínat na ty blažené dny ve stáji, na to vsadím boty. Nebo radši né, na to je mám moc ráda.

Neohlédla jsem se, když jsem odjížděla z města. Neměla jsem to v tom malém, špinavém místě ráda. Ale právě jsem tam prožila asi nejšťastnější chvilky mého života.. no tak né nejšťastnější, ale opravdu hezké. Brzy jsem vjela do lesa a obklopilo mě jen útěnšlivé ticho přírody. Přitáhla jsem si svůj cestovní plášť k tělu. Od úst se mi zvedaly obláčky mého sraženého dechu. Co mě to napadlo, teď, když je zima na spadnutí, vydat se na cesty? Přízrakovy otěže jsem třímala v rukou oblečených do teplých, králičí kožešinkou podšitých rukavic, volně. Přízrak už si na mě zvykl. Vlastně.. řekla bych, že už si život beze mě neumí představit. A ani trošku se přitom nepřeceňuju!

První si toho všiml Přízrak. Bylo to lidské tělo uprostřed cesty. První, co jsem zachytila, byly vytřeštěné oči. Dívaly se, jakoby prosebně, přímo na mě. Přízrak netrpělivě zatancoval na místě a pootočil se zadkem k mrtvole. Nekrotila jsem ho. Přízrak nedělá nic bez důvodu. Můj kůň zafrkal, zakoulel očima a připravil se k vyběhnutí. Viděla jsem, jak se mu svaly chvějí. Ale já jsem ho tentokrát zastavila. Chtěla jsem se podívat na tělo. Bylo mrtvé, ale já chtěla vědět příčinu, ať víc, na co si mám dávat pozor.

Otočila jsem, z Přízrakovy strany velmi neochotně, svého koně směrem k místu, kde mrtvola předtím byla, ale jako by se po ní slehla zem. Překvapeně jsem se rozhlédla a zkoumala pohledem okolí. Podvědomně jsem odjistila kůži, která držela meč v pochvě a pro jistotu jsem ho už vytáhla. Povolila jsem otěže, které jsem držela jednou rukou a nechala Přízraka, ať vyběhne. Cítila jsem, že se třesu. Vyděsilo mě, že né strachem, ale vzrušením. Uslyšela jsem hvizd a sklonila se těsně ke hřebcově šíji. Ucítila jsem škubnutí, jak se šíp zachytil za mé vlasy a viděla jsem, jak hrot šípu poranil Přízraka těsně za uchem. Z hlouby duše jsem doufala, ať ten šíp není otrávený a jemným pobídnutím jsem Přízraka donutila k rychlejšímu cvalu... pomalu přecházel do trysku.

Šíp letěl přesně. Vycítila jsem, jak střelec zaměřuje... mě přímo mezi lopatky. Nedá se nic dělat. Prudce jsem Přízraka strhla z cesty do lesa a ucítila, jak mi šíp proletěl těsně kolem boku. Zatla jsem zuby a uvědomila si svou chybu. V lese bude určitě víc než dost pastí... Přízrak zničeho nic mohutně vyskočil málem že mě neshodil. Až když přeskakoval, viděla jsem nedbale listím zakrytou jámu. A pochopila jsem, proč je to tak nedbale. Protože o kousek dále bude určitě další past. Musela jsem jednat rychle.

Zhluboka jsem se nadechla, pevně se přimkla ke svému koni. Zavřela jsem oči, aby mě nic nerušilo. Pak jsem začala kouzlit. Nikdy jsem neměla moc ráda velká nebo složitá kouzla. Neuměla jsem je ovládat a na doporučení učitelů, kteří na mě neměli ani čas ani trpělivost, jsem toho nechala. Byla jsem moc výbušná a taková byla i má kouzla. Ale teď, pokud jsem nechtěla být mrtvá, jsem musela kouzlit. Přesně a v klidu jsem musela dodržet postup kouzla, v mysli jsem si přehrávala vše, co se bude při kouzlu dít. Naneštěstí byla levitace má nejneoblíbená. Proč? Učila jí taková jedna seschlá a nesnesitelná babizna. A hlavně... nikdy jsem nedokázala ovládnout vzduch ani nic s ním.

Ale teď jsem musela. Přízrak, jako by vycítil, o co se snažím, mi jen svou přítomností pomáhal. Jeho teplé tělo a jeho... duše (?) se o mě otíraly a klidnily mé pocuchané nervy. Pak jsem roztáhla ruce. Slovy by to bylo lehčí, ale slovy by byl také účinek mého kouzla... jako nepříjemné překvapení. Vždy se stalo něco trošku jinak, než jsem chtěla. Třeba jsem zaklínala: Poleť ke mě! a ta věc mě málem zabila, jak prudce ke mě letěla. A to jsem teď nemohla ryskovat...

Přízrak dopadl moc brzo a já otevřela oči. Čekala jsem bolestné zaržání, nevím nebo aspoň, že se propadneme. Něco, jako že past na nás klapla dobře. Nic z toho se nestálo. Přízrak klusal kousek nad zemí. Měla bych se přestat podceňovat... napadlo mě. Byla jsem tak ohromená, že to vyšlo, že když udělal Přízrak další krok, trošku se propadl musela jsem si přípomenout, že se na levitaci musím soustředit trochu déle...

Tleskla jsem a Přízrak vyklusal trochu výše. Ale... mou radost přerušil svist šípu a pak rána, do kmene stromu takový kousek od mé hlavy. Zaúpěla jsem a Přízrak se nebezpečně propadl. Modlila jsem se, ať se z toho dostaneme. Nechtěla jsem skončit v rukou nějakého šílence...

Přízrak najednou začal zvolňovat tempo a od huby mu šla nařůžovělá pěna. Ze svého místa jsem viděla, jak na mě koulí oči podlité krví. Co se děje? napadlo mě vyděšeně a hned nato jsem si odpověděla. Ten šíp byl přece jen otrávený... Vyděšeně jsem zakřičela. Byla jsem strachy zmrzlá. Levitace se zrušila ve chvíly, kdy se Přízraku podlomily nohy. Přeletěla jsem koni přes hlavu a pak jsem ucítila prudký náraz. Před očima jsem uviděla hvězdičky, ale pořád jsem byla při vědomí.

,,Ach Erote, ten kůň se mi tak líbil." ozval se známý hlas. Natalie?

,,Vím, milovaná. Nemířil jsem na něj, ale na ni." odvětil Erotův hlas a mě popadl vztek. Chtěla jsem se zvednout a vztekle na Erota vybehnout, ale sotva jsem pohla hlavou, zatmělo se mi před očima a zhoupl se se mnou svět. Pak mě pohltila tma. Měla jsem pocit, že umírám.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 13. kapitola dara 12. 04. 2010 - 14:20
RE: 13. kapitola Šílenej 10. 08. 2010 - 15:25