6. kapitola

6. únor 2010 | 16.17 |

Blbý déšť!

Nevěřícně jsem si protřela oči. V měšci, který jsem rozbalila, byly nádherné kameny, nejmenší měl průměr asi tak velký, jako dva články prstu a největší byl velký asi jako drobnější pěst. Ale mě zaujaly ty barvy a čistota a odrážení světla. V prvním váčku byly kameny barvy krve, v dalším jako modrá, kterou jsem vídala na malířově paletě... a pak zelená, jako louka na podzim... ale nejkrásnější byl ten průhledný, jako křišťál průsvitný. Ne, ještě více.

"Diamant." Vydechla jsem. Vytáhla jsem jej. Nebyl jako ty, které jsem viděla nosit boháče. Nebyl ještě správně obroušený, ale už teď se v něm krásně lomilo světlo a měla jsem pocit, že občas vidím i malou duhu. V jedné chvíli mě napadlo, že se jen přece vyplatilo jít do učení k zemské elementálce, protože jsem aspoň věděla, že je to cenné. Pokud bych z obsahu prvního báglu měla plný měšec zlatých, nepochybovala jsem, že za toto bych se dokázala, a vsadím se, že bych mohla tu a tam i něco utratit, zajistit se po celý zbytek mého a života mých potomků.

Těch váčků bylo šest. V prvním a druhém byly ty modré kameny, mám pocit že safíry. V dalších dvou, zase hádám, byly zelené smaragdy. V dalším byly růženíny a nějaké žlutohnědé kameny a v posledním  a nejmenším byly ty diamanty. Chvíli jsem si připadala jako boháč, dokud jsem si neuvědomila, že jestli ty drahokamy budu takto vystavovat, tak ze mě bude žebrák s podříznutým hrdlem. Prohrabala jsem první bágl, dokud jsem nenašla dost malý pytlík a všechny drahokamy do něj nasypada. Pak jsem ten pytlík hodila to brašny, která vypadala nejotrhaněji a v níž jsem měla své věci. Sice jsem si tam chtěla dát zbraně, ale s těmi kameny bych si zbraní mohla koupit třikrát tolik.

Zatáhla jsem věci pod stromy a začala nešikovně zaříkávat. Nakonec se mi podařilo celkem přijatelně zaštítit stromy tak, aby kapky stékaly po celé větvi, ne i skrz ně. Rozmýšlela jsem se. Co je lepší? Rozdělat oheň u stromu a riskovat, že později chytne, nebo se pokoušet o nemožné a rozdělat oheň na dešti? Odpověď je zřejmě jasná... později ohniště přesunu dále od stromů...

Vyklidila jsem prostor co nejdále od stromu, ale ne na dešti, aby nic nechytilo, a začala. Vyhrabala jsem důlek do země klackem, který jsem měla po ruce, a kopala tak dlouho, dokud hlína nebyla sušší než v okolí. To jsem pak zavalila menšímy kamínky a kameny, které jsem ale předtím pořádně utřela. Sice byly vlhké, ale síly si musím šetřit na později. Pak jsem provizorní ohniště ohradila kameny. Nakonec jsem do důlku naházela co nejvíce dřeva. Teď přišlo to nejtěžší. Vytáhnout z dřeva vlhkost, abych ten oheň vůbec rozdělala a aby moc nečadil. Za prvé by mokré dřevo nehořelo, ale doutnalo, a za druhé, dovést si sem vlky, když nemám pořádný oheň k jejich zahnání... to se mi vážně nechce.

Natáhla jsem ruku nad důlek a začala. Díky vodní elementálce jsem uměla vodu ovládat, ale chtělo to koncentraci a trpělivost. A já, prochladlá, vyděšená, ještě trochu v šoku a ztracená, tu trpělivost docela dost postrádala.

Ale věděla jsem, že toto je důležité. Musím vysušit kameny, pokud nechci, aby mi vybouchly před nosem. Musím to dřevo pořádně vysušit, jinak bude rozdělání ohně trvat moc dlouho a já bych mohla prochladnout. Pokud bych prochladla, je to kousek k horečce a zápalu plic. A pak bych se stala jednoduchým terčem pro zloděje...

Dřevo se mírně kroutilo. Ale bylo už sušší. Když už jsem to prostě nevydržela, byla docela velká možnost, že to čadit téměř nebude. Na tvář mi kaplo. S nadávkou na rtech jsem se podívala na strom a pak zmlkla. Holub. A docela vypasený, pokud to můžu posoudit. Sice jsem jetě ani neměla oheň, ale už jsem viděla holoubka dozlatova opečeného, polévaného... zahnala jsem podobné myšlenky. Pach opékajícího se masa by přilákal vlky ještě snadněji než kouř.

Vrátila jsem se k docela suchému dřevu. Vytahala jsem z ohniště dřevo a vypodložila jsem ho chřestím. Pak jsem udělala stříšku z pár menších větviček. Silnějšími jsem to obložila. Zbytek jsem naskládala okolo ohně, aby se pořádně vysušil. Přichystala jsem si piliny a troud. S povzdechem jsem se nad troud sklonila a začala křesat. První jiskry šly úplně mimo... no jo. S mým křesadlem to umím mistrovsky, ale moje křesadlo už taky nekřesá. Další pokus. Tentokrát letěly jiskry dobře, ale doutnání téměř ihned ustalo. Začala jsem znovu a to tak prudce, že vyletěla celá sbírka jisker. Troud doutnal jako o život. Přiložila jsem další a další. Když už to doutnalo dost, vzala jsem to do rukou (já pako zapomněla na podložku!) a spěchala k ohništi.

Do rukou mě štípal rodící se ohníček, ale zahodit celou tu námahu jsem se nedokázala přinutit. Položila jsem doutnající troudy do chřastí a začala foukat. Po chvilce jsem se zaradovala, začalo to hořet. Pro jistotu, přece jen bylo dost vlhko, jsem znovu natáhla ruku a začala vysávat vlhkost. Ohni to pomohlo.

Dohlížela jsem na ohníček tak dlouho, dokud jsem si byla jistá, že nezhasne. Pak jsem posílila kouzlo, které zabraňuje, aby pod strom pršelo. Nasralo by mě, kdyby mi ten pečlivě vykřesaný oheň zhasla kapka vody. Šla jsem do okolí hledat další přijatelně suché dřevo. Stmívalo se. Bylo později, než jsem si myslela. Vrátila jsem se do mého tábora a ztuhla. K ohni se přiblížil had. Samozřejmě, hledá teplo. Přemýšlela jsem, co teď. Byla mi zima a dívat se v dešti na hada, který se vyhřívá u mého ohně, se mi vážně nechce. Ale byl to černý had. A ti zpravidla bývají buď smrtelně a prudce jedovatí, nebo bývají služebníky čarodějnice. Ani jedna varianta se mi moc nelíbila.

Začal mě šíleně svrbět nos. Nezadržela jsem to a kýchla. Skvělý, jsem nemocná... napadlo mě. S mým stěstím na to umřu... takže jestli chřipka nebo had, asi je to jedno... došla jsem k ohništi. Had se na mě vyčkávavě podíval a já si potvrdila doměnku, že je to služebník čarodejnice.

"Skvělý!" procedila jsem skrz zuby. Nedávala jsem najevo jakékoliv známky strachu a vyměnila ohněm vysušené větve za ty navlhlé. Suché větve jsem naskládala na hromádku vedle ohně a s povzdecehm se na ně chvilku dívala. Přitáhla jsem k ohni i své tašky, byly tři, a začala je vybalovat. První jsem se vrhla na tu moji. V ní byl chleba, sušené maso a láhev vody. Utrhla jsem si co nejmenší kousek chleba, který alespoň zažene hlad, a vzala si jeden pásek masa. Pojedla jsem svou skrovnou večeři a zapila to čistou vodou. Prohrabala jsem ještě vak a z jídla našla dvě jablka a jeden menší pytlík trpasličích brambor. Vydrží hodně dlouho, než se zkazí, zaženou na dost dlouho hlad i žízeň a jejich příprava je jednoducha.

Uvědomila jsem si, že jsem udělala blbost, když jsem Alece neprohledala. Určitě měl měšec plný bronzků, stříbrných a možná tam měl i nějaký ten zlatý. Také měl přepychový opasek a boty. No... není čas brečet nad tím, co jsem už zvorala.

Uždíbla jsem další kousek masa a dlouze ho žvýkala. Čím déle se žvýká, tím je pocit, že nemáte hlad, větší. Mou brašnu jsem dala vedle a začala ještě jednou prohledávat Alecovi věci. V první byly samé zlatem, stříbrem a cennými kameny pošité věci. Mužské, takže to určitě prodám. Dále tam byly železné nástroje na práci v domácnosti (na co to Alec potřeboval?), lana a psací potřeby. Taky sada dýk, nožů a dalších zbraní. Proto byl ten vak těžký jak prase! Rozložila jsem to před sebe a snažila se posoudit cenu. Dost mě rozptyloval hadův upřený pohled.

Nakonec jsem to zabalila zpět, dolů věci, které si nechám a nahoře ty, které chci prodat. Otevřela jsem druhý vak. Tam byla různá směsice všeho. Váčky, menší bágly, kostky na hraní (stříbrné s kamínky... myslím že granáty) v sametovém váčku, mistrovsky vyšívaná deka, další teplá deka, ne tak hezká a jídlo. To mě příjemně překvapilo. Jak znám Alece, měl to asi na tři dny. Mě to s trochou štěstí vyjde na měsíc.

Třetí vak byl tak bohatě zdoben, že byl bohatstvím už sám o sobě. V tomto vaku byly ty kameny, které jsou teď v mé brašně. Srolovala jsem ten vak a strčila ho k druhému.

Teď jsem měla dva vaky, dost těžké, takže se budu pohybovat pomaleji a méně obratně. Zato, jakmile dojdu na tržiště, vydělám minimálně jeden diamant. A mám zásoby jídla na měsíc a možná i více. Problém je jen v tom, že Alecovy zásoby budu muset z poloviny sníst do týdne, jinak se zkazí. Uznejte, jaký pako si vezme na výpravu sýr, mléko nebo pečené maso?

Zachumlala jsem se do pláště a přiložila na oheň. I když pršelo, hořel kupodivu dobře. Lépe, než jsem čekala. Rozhlédla jsem se a překvapeně zamrkala. Byla tma jak v pytli. Noc se snesla tiše a rychle, jak to má k zimě ve zvyku. Mou pozornost upoutal had. Stále na mě koukal. Abych se přiznala, úplně jsem na něj zapomněla. Černé, dlouhé a úzké tělo bylo poklidně stočené okolo ohniště. Na šupinkách se odřážely plameny. Koukla jsem se na hada pořádně a uviděla, že jeho zorničky jsou stažené jako u očí kočky.

"Co chceš? Špehuješ mě pro paní?" zeptala jsem se ho. Z ticha mi už trochu šplouchlo na maják. Ohínek si poklidně hořel, prskal a nenasytně pojídal další a další kousky dřeva. Had se na mě bez hnutí díval.

"Proč si nejdeš ulovit myš, nebo něco takového, hm?" Přisunula jsem se blíže k ohni a riskovala popálení od odlétávajících jiskřiček, protože mi začínala být zima. Had se ani nehnul. Vypadal jako zkamenělý.

"Tu paní bych si odpustil..." ozval se hlas ze tmy. Ani jsem se nelekla, ale po zádech mi přelétl mráz. Už nějakou dobu jsem cítila nějakou moc v okolí a domyslela si, že se tady dříve či později ukáže. Jediný oheň v okolí...

"Není to ode mě nezdvořilé, že vás, vzácný pane, nechávám čekat na dešti?" řekla jsem do tmy. Ve škole mi vtloukali do hlavy, že se mám i k žebrákovy chovat uctivě. To, že já žebrák jsem a chovají se ke mně ještě hůř, jaksi nepostřehli. "Protože nijak netoužím po mužské společnosti." Dořekla jsem. Čím tvrději do mě tu poslušnost vtloukali, tím více jsem se proti nim vzpírala. Nic kromě bohů a magie mi snad nebylo svaté.

"Hada příjmeš, ale člověka ne?" ozval se hlas. Na prahu světla se objevila tmavá postava. Byla celá zachumlaná v plášti, který byl celý promoklý. Hryzlo mě svědomí a pokrčila jsem rameny. Pak jsem pokynula, ať si přisedne.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 6. kapitola dara 09. 02. 2010 - 12:37
RE: 6. kapitola moira 09. 02. 2010 - 13:42
RE: 6. kapitola Šílenej 10. 02. 2010 - 17:54