Moira | Radkova tapiérie

Viděli jste už druhého Hobbita? Myslím, že je lepší, než první díl, ale pořád je to zbytečně natahované.
Každopádně jsem narazila na tenhle soundtrack a lidi, já se zamilovala.
A jak jsem ten soundtrack poslouchala, měla jsem před očima scénu, zvláštní pocit na hrudi, jako by se mi chtělo plakat. Krátká vsuvka, ale tak nějak se mi líbí. :)
A pusťte si k tomu tu píseň! Bez ní to není ono. :)

**

**

Radek sledoval starou tapisérii. Mohla se zdát omšelá, a popravdě nezobrazovala nic zajímavého, les, tábor znázorněný ohništěm a pár stínů siluet... Jenže pak jste se na něj podívali. Na Radka. Měl vzdálený, skoro bolestný pohled.

Odvrátil se od gobelínu a promnul si oči.

"Co se děje? Je to něco, co znáš?" zeptala se Marie opatrně. Radek mlčel.

"Zneškodnila jsem dvě kouzla, ale leží tam další a já se bojím, že zničím tapisérii, když je deaktivuju," odvětila čarodějka jemně. Další dlouhé ticho.

"Toto vytkala má dobrá přítelkyně." Odvětil stejně tiše Radek, tak náhle, až sebou tmavovláska trhla. Poslepu se dotkl arrasu, skoro bezmyšlenkově zničil útočná zaklínadla. Past, samozřejmě, že to byla past, ale on ho nedokázal zničit.

"Radku..." kousla se do rtu, pak jej však objala. Radek chvíli stál, hlavu svěšenou, pak ji však sevřel tak pevně, že málem nemohla dýchat.

"Vidím to za očima. Ta týdenní cesta, kdy jsme seděli u ohně, koně uvázaní kousek strašnou, komáři a hmyz. Její služebná vařila večeři, doprovázel nás bard. Nebo možná trobador, nebo minstrel, on nebyl důležitý. Důležitá byla jeho kytara, možná to byla loutna. A jeho hlas. Měl nádherný hlas, čistý, a když vyprávěl staré legendy, tragédie, své písně, plakala jsi, mohla sis oči vyplakat. I já, a to jsem tehdy zamordoval i malá děcka. Miloval ji, miloval ji tak, že nechal rozbít svou loutnu, ano, loutna to byla, když ji chránil před nájezdníky, miloval ji tak, že skočil na ozbrojeného zkušeného útočníka a zemřel za ni. Ale ten hlas, Marie, ten hlas... To je něco, co nemělo být nikdy zapomenuto. Zahodil kariéru za lásku, za ženu, kterou miloval, kterou jsem miloval, a která nemilovala nikoho než sebe. Přesto na naši počest tento gobelín utkala."

Marie na něj pohlédla. Měl tak vzdálený pohled a oči se mu leskly. Díval se někam, kam ona nikdy nedosáhne. Do minulosti tak vzdálené, že se ani neodvažuje ptát. Sevřela ho pevněji. Radek na ni shlédnul a malinko, jen jemně se pousmál. Znovu ji pevně objal a zabořil jí obličej do vlasů.

Bylo to tak dávno...

A tak stáli, stará tapisérie pomalu otravovala vzduch jedem kouzel, a Radek bezhlesně plakal.