Moira | Narozeniny

pro tebe, K. :)

Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.

Jan Werich

**

Karol se vzbudila a chvíli jen mžouravě zkoumala strop. Zašátrala po mobilu, a když viděla, že je šest ráno, tiše zaúpěla a schovala si hlavu pod polštář. Tak brzo? Jak se mohla sama vzbudit v šest ráno? Snažila se usnout, ale její fenka Kim postřehla pohyb a začala dotírat.

"Běž pryč..." zamumlala nezřetelně rozcuchaná hnědovláska, po chvilce to ale vzdala a šla nadšeně přivítat nový den. "Zasraný dobrý ráno," zavrčela si pro sebe, když se vyhnula zvratkům, a vydala se hledat něco k jídlu.

 **

"Hey!" broukla Karol vesele na Ondráška, když vešel do kuchyně. Jeho oblečení vypadalo, jako by v něm spal. Dívka se culila jeho kocovině a usoudila, že to tak nejspíše i bylo.

"Ticho," zašeptal Ondrášek a opatrně si složil hlavu na stůl. "Udělej mi kafe, prosím, pěkně prosím..." hlas se mu vytratil do ztracena.

"Máš smůlu. Kim ještě nebyla venku. Chceš s ní snad zajít?" Ondra na ni upřel nefalšovaně zděšený pohled a pak se zašklebil, když se Karol rozesmála. "Víš, drahoušku, nic nezlepší den tak, jako když vedle sebe vidíš zničeného človíčka. A nezapomeň po sobě uklidit, před ložnicí mám tvůj včerejší oběd. Gracias..." Karol dopila své kafe a zvedla se.

"Jsi zlá spolubydlící. Taková jsi nebyla, když jsi přišla poprvé," postěžoval si Ondrášek.

"Každá ženská musí být jednou mrcha," podělila se hnědovláska se spolutrpícím o moudro a vesele odtančila do předsíně. Za chvilku už čekala u výtahu a pak vypadla ven z baráku. Nesnášela panelák, ve kterém bydleli, ale pronájem byl slušný, teplá voda tekla, wifina fungovala, co víc si mohla vysokoškolská studentka přát?

Řečnická otázka, drahoušci.

** 

Karol se procházela, měla neobvykle dobrou náladu, tak se rozhodla udělat Kim radost a šla do lesa. V duchu plánovala, koho pozve na svou narozeninovou party. Musí být obrovská, lepší než loni. A že minulý rok byl parádní. V duchu uvažovala, co si vezme na sebe, koho pozve, co bude na stolech a kde se vůbec bude slavit. Uvažovala, že by zašli do ZOO, co si pamatovala, tohle ještě nikoho nenapadlo. A Léňa měla maměnku u lvů, možná by se mohli podívat pěkně zblízka... Koneckonců, pokud bude chlastu dost, zábava bude všude. Krátce ji napadlo, že se na narozeniny bude muset stavit doma, sestřička ji bude chtít osobně popřát a ujistit se, že ji nebude muset vyzvedávat ze záchytky, ale to se dořeší později.

"Tady nesmíte," vytrhl ji z přemýšlení hlas. Karol se podívala na plavovlasou dívku před sebou a ta si ji pohrdavě přeměřila. Sáhla po své vlastní povýšenosti a podívala se na plavovlásku jako na odporný hmyz.

"A to říká kdo?"

"Já," dívka se zamračila.

"Bullshit," odsekla Karol a chtěla ji obejít. Dívka se ale posunula s ní.

"Tam nemů-"

"Můžu, kam chci. Tohle je demokratická země, zlato, tak uhni z cesty," odvětila rádoby mile Karol. Dívka před ní se zašklebila. Pak však strnula a ohlédla se za sebe. Shodou okolností zrovna v tu chvíli zpoza mraků vykouklo slunce a ozářilo les nádhernými teplými barvami. Karol zamrkala, protože přestože les docela nesnášela, byl to úchvatný pohled. Ani netušila co, byly to pořád stromy, hodně hlíny a hodně hmyzu, ale v tu chvíli...

Z ruky se jí vytrhlo vodítko a Karol viděla, jak jí Kim mizí v lese.

"Kim! Ty blbečku, stůj!" vyjekla a rozběhla se za ní. Slyšela za sebou tiché nadávání, ale když se ohlédla, samozřejmě že ji ta idiotka nechtěla pomoct chytat jejího pomateného psa. Stála tam a sledovala ji. "Kráva," zamumlala si Karol tiše pro sebe.

**

Karol se zamračeně rozhlížela a příležitostně volala Kimino jméno. Ondra ji zabije. Určitě. Právě mu ztratila v lese psa. "Mierda," šeptla procítěně.

Slunko pořád svítilo a začínalo být celkem vedro. Karol na sobě sice měla krátké kraťásky a žabky, ale taky Ondrovu hrubou mikinu. Pod ní měla jen titěrný top se špagetovými ramínky, který nosila na spaní. Sedm hodin. Kdo normální v sobotu ráno vyjde ven? Nečekala, že by někoho potkala, tak to s Kim riskla.

Zafuněla a mikinu si sundala. Omotala si ji kolem pasu, prohrábla si vlasy a přitom se stále rozhlížela. Vyšla ze stínů do slunce a na chvíli se spokojeně zastavila. Sluneční paprsky jí skoro fyzicky hladily po kůži a bylo to sakra příjemné. Zavřela oči a otočila tvář ke slunci. Kdyby tak mohla zůstat a zapomenout na toho praštěného psa, na školu, na peníze...

Cítila, jak ji naplňuje energie, cítila, jak se zalyká sluncem samotným. Zmateně otevřela oči, protože jí začalo být divně. Pak zamrkala, když pohlédla na své ruce.

Jemně zářily?

Karol se zapotácela, protože začala být lehce dezorientovaná. Rozhlédla se, a když se podívala na stromy, její mysl jako by šla dál, nějak věděla, co je za tím stromem, a dalším, a dalším. Jako by v duchu viděla celý les, ale nebylo to přesné, protože ona ho neviděla, ona ho cítila.

"Mně je zle..." tiše zakňourala a sedla si na zem. Složila si hlavu mezi kolena a zhluboka dýchala, ale nepomáhalo to, stále věděla, co je kolem ní, tam a tam a...

Prudce zvedla hlavu a podívala se nalevo od sebe. "Kim?" broukla tázavě, protože tím směrem toho potrefeného čokla cítila. Pak však zavrtěla hlavou a složila si ji do dlaní. Jak by mohla vědět, že tam Kim je? Má halucinace. Možná zamávání na rozloučenou od něčeho, co jí včera někdo podstrčil. Určitě.

"Co tu, kurva, děláš?! Nemáš svoje?" zavrčel náhle někdo. Karol vzhlédla, připravená se verbálně bránit do posledního dechu, a konsternovaně přišla o řeč.

"Qué coño... ?!" vypadlo z ní a vyskočila na nohy. Chlápek, totálně úplněnahý chlápek, si ji měřil a vypadal, že by jí nejraději fyzicky ublížil. Zvedla před sebe v obraně ruce. "Klid kámo, já už mizím," vyhrkla a snažila se udržet oči na jeho obličeji a ne, ehm, níže.

"Opravdu?" přimhouřil muž oči, a když k ní udělal krok, Karol mimoděk vykřikla a to i přes fakt, že ten chlap byl vážně kus.

"Nepřibližuj se ke mně, ty úchyle, nechoď ke mně!!" ječela a pozpátku couvala. Začala se jí točit hlava, toho sluce na ni byl až příliš, a to, co za sračky jí včera hodili do pití, taky nepomáhalo. Muž se zarazil a přeměřil si ji.

"Ty ně naše," odvětil. Co to sakra jede?

"Na nudistické procházce v lesíku? To sakra ne!" zakopla a spadla na zadek. Vyděšenýma očima sledovala, jak se k ní nahý chlápek blíží, couvala po čtyřech dozadu jako krab, ale stejně měla za chvíli jeho rozkrok přímo před očima. Polkla. Nebyl špatný, napadlo ji mimoděk. Ihned odvrátila oči. Na co to sakra myslí? Na druhou stranu, kdyby ji to nenapadlo, uvažovala by, jestli je s ní všechno v pořádku.

Muži zacukal koutek jako by věděl, co se jí honí hlavou. Po menším hysterickém záchvatu, kdy se ji muž snažil dotknout, ji odtáhl do stínu. "Lež tu. Za chvilku ti dojdu pro pomoc." Odvětil.

"Proč až za chvilku?" zeptala se slabým hláskem. Nepokrytě mu zírala na rozkrok a v duchu už se smířila se znásilněním. Muž po ní bleskl podrážděným pohledem.

"Nic ti neudělám. Potřebuju prostě... chvíli na slunci."

Karol k němu zvedla oči, ale nedíval se na ni. Jen stál v paprscích a se zavřenýma očima... meditoval. No skvělý. S jejím štěstím je členem nějaké sekty a teď tu bude provozovat nějaké zvrácené rituály. Možná s ní? Jodidamente genial.

"Hej, pane, já... mám za týden narozeniny. Že mě nezabijete?" vypadlo z ní bezděčně. Zarazila se. Chvíli zpracovávala, co slyšela, a užasle usoudila, že to vážně řekla. Co to kecá? Jesus, Karol, sklapni už!

Muž se na ní podíval a Karol viděla, že je pobavený. Skrčila se. Pak se jí ale zase udělalo zle a zavřela oči. Co to s ní sakra je?

"Musím jen něco vyřídit a pak... tě odvezu domů." Slyšela. Ruský přízvuk, je to Rus. Co kruci dělá nějaký Rus nahý uprostřed poctivýho českýho lesa?

"Odvezete?" zamumlala a pootevřela oči. Sice byla ve stínu, ale slunce ji oslepovalo, jako by se odráželo od kůže muže. Ten něco říkal, ale Karol už mu nerozuměla. Omdlela.

**

"Takže tvrdíš, že jsi to nebyl ty, kdo se neovládl a vypil skoro celý les, ale tahle holka?" zeptal se pochybovačný hlas. Karol se snažila pohnout víčky, ale ta byla tak zatraceně těžká. Cítila se, jako by ji přejel parní válec.

"Nět. Tvrdím, že tahle malá mi vlezla do revíru a začala se krmit. A já se pak jen natáhl pro svou spravedlivou dávku." Karol si tenhle hlas matně pamatovala.

"Do cizích revírů, Alexandře!" vyštěkl hlas. Karol sebou trhla a tiše zasténala. Alexandr, který začal něco říkat, zmlkl. Pak ucítila na čele ruku a konečně se jí povedlo otevřít oči.

"Je ti lépe, malá?" zeptal se nějaký chlápek s těmi nejčernějšími vlasy, jaké kdy viděla. A modrý oči. A to tělo... Jesus, právě se probudila do jednoho ze svých vlhkých snů. Nebuďte mě, por favor!

Ale moment. Proč je jí pak tak zle?

"Kde to jsem?" zamumlala a snažila se posadit. Vzhledem k tomu, že málem ani neotevřela oči, se jí to nepovedlo. Muž zamrkal.

"Co si pamatuješ?" zeptal se muž trpělivě. Měl jemné strniště. A ruský přízvuk. Karol nad tím chvíli uvažovala, ale k čertu s faktem, že Rusy nesnáší, tenhle rozhodně stál za hřích.

"Hmmm..." Karol se snažila posbírat myšlenky. "Já... vy jste vyhazovač?" prohlédla si ho. Postavu na to rozhodně měl. "Rozbila jsem něco v nějakým klubu?" napadlo ji náhle. Proč jinak by tu byla? A kde jsou ostatní? "Prosím, budu mít brzy narozeniny, nevolejte policajty..." mumlala automaticky. Muži zacukal koutek. Všimla si, že za ramenem mu stojí další, nějaký vysoký vychrtlý dědek, který  se tvářil, jako by ho něco kouslo do zadku. Dědek se zamračil ještě více, zato Alexandr se široce usmál.

"Ne. Potkali jsme se v lese." Odvětil muž.

"Já jsem byla v lese?" Karolino obočí vyskočilo vzhůru. Pak se zarazila. "Já ztratila Ondráškova psa!" vyjekla.

"Tvoji čubu mám, neboj." Uklidnil ji Alexandr. Karol vydechla. Pak strnula podruhé a tentokrát pohlédla na Alexandra široce rozevřenýma očima.

"Vy jste byl nahý," vydechla pomaličku a přála si, aby to projednou byla jen jedna z jejích fantazií. Alexandrovy oči se smály.

"Ano, to byl."

**

Karol seděla uprostřed místnosti a spokojeně sledovala své přátele, jak se opíjejí a blbnou na parketu. Svírala svou sklenku s tequillou a cítila se... prostě fajn.

Pár dnů po té... příhodě v lese byla slabá jako kotě a měla pocit, že umírá. Alexandr jí vysvětlil, že její tělo prostě nebylo zvyklé takto se krmit, zpracovávalo nečekanou energii, přizpůsobovalo se magii. Karol by byla radši, kdyby to tak nebylo. Vlastně by byla ráda, kdyby nic z toho nebyla pravda, ale Alexandr byl sakra přesvědčivý a poté, co jí předvedl pár kousků, které byly fyzikálně nemožné, kapitulovala.

Ale teď... teď byla zase v pohodě, netušila, jak s magií zacházet, takže se tím nemusela zabývat a... byla zase jenom sama sebou. Nebo v to nejlepší aspoň doufala.

 **

"Jsi jedna z nás" začal Alexandr, "říkáme si Děti slunce. Jsme... něco jako mágové..." rozpačitě se odmlčel.
 Karol na něj prostě jen zírala.

"Jednou za čas naše společenství použije kouzlo, díky kterému se sluneční svit promění v něco více. Tak zajišťujeme, že naše schopnosti nezmizí..."
"To jsme jako kytky?" neudržela se Karol.

"Děti slunce jsou uzavřená skupina, něco jako tajný řád, předává se to z otce na syna, z matky na dceru. Ale někteří lidé, málo častý jev, jsou takto citlivý sami od sebe. Jako ty..."
"Jaké štěstí." Odtušila.

"Existuje druhá odnož, Děti měsíce. Čistě teoreticky jsme i my Děti měsíce, protože měsíc odráží sluneční světlo. My jsme pravé Děti světla, můžeme se živit sluncem i měsícem, oni jen měsícem..."
"Jesus, udělej z toho ještě exaktní vědu, amigo," Karol ukrutně bolela hlava.

"Tak co, malá, přidáš se k nám?" zeptal se Alexandr věcně a vypadal unaveně.
Karol na něj hleděla, ohromená, fascinovaná, vyděšená.
"Ne." vydechla. A ten pohlednej chlápek se slabostí k nudismu na ni pohlédl a poprvé se usmál, širokým, pravým úsměvem.

 **

Karol sice neměla  skvělé dětství, neměla sakra žádnou dokonalou rodinu (nebo aspoň její zbytky), ale stejně je všechny milovala. A odvažovala se tvrdit, že oni milovali ji. Nevyměnila by celý svůj život za bandu úchylů, kteří tančí nazí pod sluncem a jsou... jak to říkal Alexandr? Mágové?

"Stejně se mi to celé určitě zdá..." zabručela si pro sebe, a když ji pak ostatní vytáhli na parket a začali blbnout, pustila to z hlavy úplně.

 **

Karol se otočila a široce se usmála. Přišla její neteřinka.

"Minutku, lidi!!" houkla a šla se svou oblíbenou příbuznou někam, kde se uslyší. Marie se na ni usmála a objala ji.

"Krásný nározky, Karol,"

"Díky," naoko "nenápadně" pokukovala, kde neteř schovává dárek. "Co zbytek zvířectva?" zeptala se. Marie se zasmála.

"Přijeli jsme před hodinou, mamka se chce ujistit, že žiješ a neumíráš na otravu alkoholem."

"Co si o mně myslí?" Karol se zašklebila. Marie se jemně pousmála a Karol znovu napadlo, že je to hezká holka a je škoda, že tráví tolik času na internetu nějakými virtuálními blbostmi. Malá hackerka. Ale co ona ví, možná jednou vyloupí švýcarskou banku a bude v balíku.

"Něco pro tebe mám." Odvětila neteřinka a Karol se rozpačitě usmála. Marie sáhla do kapsy a pak vytáhla přeložené papíry. Karol se přemýšlivě zamračila a tázavě se na neteř podívala.

"Je to povídka, psala jsem ji od rána." Marie se hrdě vypjala. Karol věděla, že sloh není zrovna věcí, která by její příbuzné šla, takže papíry rozložila a statečně se dala do čtení.

Karol se vzbudila a chvíli jen mžouravě zkoumala strop. Zašátrala po mobilu, a když viděla, že je šest ráno, tiše zaúpěla a schovala si hlavu pod polštář. Tak brzo? Jak se mohla sama vzbudit v šest ráno? Snažila se usnout, ale její fenka Kim postřehla pohyb a začala dotírat.
"Běž pryč..." zamumlala nezřetelně rozcuchaná hnědovláska, po chvilce to ale vzdala a šla nadšeně přivítat nový den. "Zasraný dobrý ráno," zavrčela si pro sebe, když se vyhnula zvratkům, a vydala se hledat něco k jídlu...

"Co to...?" zeptala se Karol zaraženě a vzhlédla. Strnula.

"Netušila jsem, že jsi taky jedna z nás, tetinko," usmála se Marie. Za ní stál Alexandr a zamyšleně si ji prohlížel.

"Marie?" vydechla Karol. Ta pokrčila rameny.

"Že jsi Dítě. Já to mám z otcovy strany."

"Dítě?" Karol na Marii hleděla s narůstající panikou.

"Jo. Jsem Dítě měsíce," rozpačitě se Karolina neteř usmála. Zamyslela se, chtěla něco dodat, ale když otevřel pusu, tak:

"Píp píp píp..."

"Cože?"

"Píp píp píp..."

"Marie?" Karol stála s papíry v rukou, zírala na Marii, která vydávala divné zvuky, na Alexandra, který se za neteřiným ramenem usmíval a sledoval ji.

"Píp píp píp píppíppípPípPípPĺPPĺPPĺPPĺĺĺĺĺĺĺP..."

**

"Píp píp píp píp..." otravné zvonění budíku prořízlo Karolin sen a ta se zadýchaně posadila. Lapala po dechu a rozhlížela se. Její postel, její pokoj. Za okny nebe na východě šedlo.

Byl to jen sen.

"Jesus," vydechla a padla zpět do postele.

**

Karol se usmívala a zhluboka se nadechla. Její narozeninová oslava, konečně. Vešla do baru a rozhlédla se. Náhle kolem ní prošla povědomá plavovláska a nesla tácek s pitím. Karol na ni zírala, byla to ta z jejího snu, co ji nechtěla pustit do lesa. Určitě to byla ona! Byla to servírka.

"To se ti zdá," zamumlala si pro sebe. Pak sebou trhla. Ne, nechtěla už žádné sny.

"Karol!" křikl někdo z rohu baru a Karol se tím směrem točila. Její přátelé. Nakonec upustila od obří oslavy, chtěla jen lidi, bez kterých nemohla žít. Usmála se a vydala se tam.

Cestou minula dvojici hádajících se mužů. Znovu se zarazila. Jeden z nich byl ten vychrtlý starý chlápek, co byl v jejím snu u jejího probuzení. Zamrkala a viděla, že má na jmenovce napsané manažer. "Co to sakra..." mumlala si pro sebe. Promnula si oči, ale stále tam byl. Chvíli bezradně stála, lidi kolem ní pospíchali do všech směrů, až si jí nakonec hádající se dvojice všimla. Karol lehce zrůžověla a odvrátila se. Mávla na svůj stůl a naznačila směr k baru. Potřebovala něco silnějšího. Právě asi měla věštecký sen.

Sedla si k baru a počkala, až barman obslouží ostatní. Zatím sledovala dav na parketu a snažila se uvolnit. Ten sen ji rozhodil. Ale dnes má narozeniny. Nenechá si ten den zkazit. Pohledem mimoděk vyhledala servírku. Po chvíli pozorování usoudila, že to byla prostě jen holka, která si nejspíše přivydělává na studium. Byla hezká a bylo vidět, že ji roznášení pití štve. A manažer zmizel někam do kanceláře.

"Co to bude?" zeptal se hlas za ní a Karol strnula. Pomalu se otáčela a pak, jo, byl to on. Byl to Alexandr a jeho oči se zase smály.

"Cokoli. Mám narozeniny," vypadlo z ní. Barman se zdvořile pousmál a začal dělat kouzla se, z pohledu Karol, vším na co dosáhl. Pak před ní postavil koktejl a přidal ještě deštníček. Karol se proti své vůli usmála a zaplatila. Drahé to bylo nekřesťansky, ale když to zkusila...

"Hmmm... lahoda." Zabroukala. Barman se reagoval pokývnutím a šel obsloužit dalšího.

Hnědovláska upíjela koktejl a zamyšleně ho sledovala pohledem. Černé delší vlasy, modré oči, postava Droga z Hry o trůny, hmmm...

Věštecké sny. Sakra.

Zaplula do davu na parketu a vypadla pak u svých přátel. Dopila pití a velmi tvrdě se snažila sen vyhnat z hlavy. Nakonec se jí to po chvíli i povedlo, přátele měla úžasný. A hodiny se jen bavila.

 **

Znovu u baru, nedalo jí to, musela Alexandra, nebo jak se ten chlápek ve skutečnosti jmenoval, vidět. Sledovala, jak flirtuje s nějakými děvčaty, obsluhuje jiné muže, než se konečně dostal k ní.

"Co to bude, oslavenče?" hezky se usmál. Automaticky zvlnila rty v odpověď.

"To co minule. Na účet tam těch!" ukázala na své přátele. Barman na ni mrknul. Chystal nový koktejl a po očku ji sledoval, hudba kolem nich duněla tak, že jakoukoliv konverzaci vylučovala. Ale zkusit to Karol koneckonců mohla. Vypjala se a chystala se začít flirtovat, když ji předběhl.

"Tak co, malá, kdy si zase půjdem zatančit do lesa?" křikl a vypadalo to skoro nenuceně, což byl u křiku výkon.

"Cože?" zeptala se Karol, která mu v první chvíli nerozuměla. Pak jí to došlo a čelist jí poklesla.

Alexandr jí podal koktejl, který strnule přijala, a když byl k ní tak natažený, pohladil ji po tváři a zvedl bradu. Kůže ji zabrněla a na okamžik zazářila. Polkla. A Alexandrovy oči se pořád smály.

*

Na povídku se vztahuje autorské právo.