19. díl

5. prosinec 2009 | 16.16 |

Ták, je tu to moje slavné věnování. Jak si určitě všimnete, bude krátké. Asi to bude tím, že těch, kdo psaly komentáře není zas tak moc!! xD Takže, moc děkuji a zároveň věnuji tuto kapitolu AliceCullenHale, Alysse a lele. Moc děkuju za komentáře a věrnost za čtení. Mám psát i něco více? Myslím že né. Chtěla bych tuto kapitolu věnovat i těm, kteří to četly ale komentáře napsat nemohly (i když o takových tak trochu pochybuju). No... už to nebudu protahovat. Tady máte poslední kapitolu...

m.

Abych řekla pravdu, tato povídka mi dala zabrat. Začala jsem jí psát proto, protože mě zaujal nápad ovládání sítí a elektřiny, ale nakonec se z toho vyklubalo toto. 19. díl: Ty jsi to věděla, je poslední kapitolou povídky Mors principum est. Ráda bych v ní pokračovala, ale došli mi nápady. Možná tuto povídku ještě jednou otevřu, ale spíše né.

Ty jsi to věděla!

Vjela jsem do celkem prostorné, na první pohled přívětivé místnosti. Na ten druhý skvělé (pro mě). U stěny se tam krčili čtyři lidé... no po chvilce už nežily, stačí vám to? Dále tady byly nějaké dveře, podle pachu vedli do koupelny. Na stolečku vedle dveří byla hromádka (spíše hromada) různých věcí, oblečení, bot, doplňků, líčení.... Vydala jsem se směrem ke dveřím a hromadu přibrala sebou. Otevřela jsem dveře do místnosti a zůstala překvapeně stát na prahu.

Místnost byla vydlažděna červenými dlaždicemi asi do půlky zdi a po celé podlaze. Zbytek zdi byl bílý... nebo spíše to byla mírně narůžovělá. Byl tu jen sprchový kout, umyvadlo a skříň, ale i tak mi to připadalo, jako ta nejkrásnější místnost na světě. Fascinovaně jsem pozorovala světlo, které se rozsvítilo, když jsem vešla. Po té době jen ve tmě to bylo něco... nepřirozeného.

Donutila jsem se pohnout. Začala jsem se svlékat.. nebo spíše shazovat ty odporně zašpiněné, provlhlé, plesnivé, roztrnhané a umazané hadry. Koutkem oka jsem zahlédla pohyb a rychle se tím směrem podívala. Strnula jsem.
Byla jsem to já. Dlouhé, zrzavé vlasy mi splihle vyseli okolo strhané, ale i tak nádherné tváře. Oči... i po těch čtyřech lidech byly pořád z větší části černé. Tělo bylo dokonalé, jako u každého upíra. Jen bylo špinavé a... nevyzařovala z něj taková energie, jakou jsem si pamatovala. Odtrhla jsem pohled od zrcadla a rychle vlezla do sprchy.

Chvíli jsem jen tupě koukala na kohoutek, než jsem vodu pustila. Vytryskla z něj nahnědlá voda a zašpinila mi i tak dost špinavou nohu. Navíc byla studená. To se po chvilce změnilo. Zavěsila jsem sprchu na držátko nad mou hlavou a nechala na sebe dopadat kapky teplé vody. Čistá voda páchnoucí po chlóru ze mě smývala špínu a pach plísně a zatuchliny. Natáhl jsem se pro mýdlo a začala jsem se umývat. To jsem dělala jako ve snu. Vše okolo mě bylo jako... nevím, jak bych to popsala.

Pořád jsem tak nějak čekala, že se znovu probudím v tmavé kobce. 

Teď jsem stála před zrcadlem, oblečená, upravená. Pomaloučku jsem sbírala ty střípky mé osobnosti a skládala je zpět.

,,Helgo, konečně. Když jsem tě vyděla poprvé, musela jsem se držet, abych hrála naštvanou a nevrhla se k tobě a nezačala se vyptávat, jestli ti je dobře." ozval se andělský hlas. Otočila jsem se a uviděla anděla. Izy majestátně stála na prahu koupelny a na tváři jí pohrával úsměv. Téměř černé oči se na mě laskavě dívaly. Černé vlasy se jí ve volných loknách padaly na odhalená záda. Měla na sobě osilnivě bílé letní šaty bez rukávů. Na nohou měla obyčejné žabky. Na krku jí vysela její pečeď. Byla vyvedena tak, aby na první, druhý i třetí pohled vypadala jako V... jako Volterra, ale při pečlivém zkoumání to bylo honosné i. Jednou jsem měla pocit, že tam vidím S nebo C... mohlo to být i B, ale to by nedávalo smysl.

Vím, že Izy s tou pečetí něco udělala. Jednou mi jí svěřila a když jsem na ní pomyslela, jako by na mě mluvila....

Ale to mě teď nezajímalo. Koukala jsem na Izy. Nikdy nechodila v moc krátkých sukních nebo v topech. To z jednoho důvodu. Kvůli jejím jizvám. Nebylo jich hodně, ale na ženu jich bylo dost. Na rukou čtyři. Na nohou dvě viditelné, ta krku tři a na obličeji tři. Na zádech se bleskla jen jedna. A to byly ty, které byly vidět. Když jsem se zadívala svým upířím zrakem hodně pozorně, rýsovalo se jích nespočet. Ale bylo to takové, jako by to k Izy patřilo. Když jsem se tak na mou stvořitelku dívala, tak jsem si jí bez jizev představit nedokázala. Vlastně... dodávalo jí to vzhled tajemnosti, autority a někoho, s kým byste si nechtěli zahrávat. To vše podtrhovalo to, že Izy byla na upíra dost krásná a navíc.. její aura jako by říkala, vzývejte mě!

,,Jak jsi poznala, že Aro lže?" vyšlo ze mě a hned bych si za to nafackovala. Taková blbá otázka, to mě nic jiného nemohlo napadnout?

Izy ke mě došla a objala mě. Zabořila jsem jí obličej do ramena a vdechovala její dokonalou vůni. Nedala se přiřadit k ničemu jinému, než k... štěstí? Voní takto štěstí?

,,Už když ses přede mě postavila a hýbala se jako zombie, tak jsem věděla, že něco není v pořádku. A ten tvůj strhaný stav plus intenzivní pach kobek mizerně překrytý laciným parfémem... Nechápu, proč mi to Aro udělal. Ano, udělala jsi fatální přestupek, díky kterému jsi rozhýbala žebříček postavení nenapravitelným způsobem a donutila jsi Ara, aby se omluvil, ale to co Aro udělal bylo.... nepřiměřené." povzdechla si a odtáhla se. Nepřiměřené? pomyslela jsem si. Že mě tak mučil bylo jen nepřiměřené? Kupodivu jsem si to nepomyslela naštvaně, jen tak nějak... lhostnějně.

,,Teď už bude vše dobré." usmála se na mě Izy. Dojatě jsem na svou stvořitelku dívala. Sevřelo se mi hrdlo a opět mě zachvátila touha vzlykat. Statečně jsem to překonala, ale stejně jsem jako malé dítě zabořila tvář Izy do hrudi. Bála jsem se. Měla jsem takový strach, že toto vše je jen sen. Začala jsem se třást.

,,Opravdu, teď se už o tebe opravdu dobře postarám. Neboj se... už žádná kobka." odvětila Izy s laskavým úsměvem. Čím milejším tónem mluvila, tím více jsem cítila vnitřní napětí. Nic jsem neříkala. Nemohla jsem. Nakonec mě Izy od sebe odstrčila a orámovala mi obličej dlaněmi. 

,,Neboj se... věř mi. " šeptla. Věděla jsem, že Izy by své slovo dodržela i kdyby se měla strhat. Ale co když to nebude stačit? Nebo... a to je horší, co když je toto sen. Tak moc jsem si přála se neprobudit.

,,Izy," konečně jsem promluvila. Izy se na mě zvědavě podívala a pokynula mi, abych pokračovala. Chtěla jsem, aby mě ujistila, že to není sen. Že už se mi nic zlého nestane, že se o mě postará. Nakonec ze mě vypadlo něcoi úplně jiného.

,,Kdo byl Erot?" zeptala jsem se jemně. Izy ztuhla a v očích se jí objevila bolest. Přede mnou si ale na nic nehrála.

,,Milovala jsem ho. Víc ti neřeknu." řekla tvrdě, hlas oproštěn o emoce. Nevědomky jsem se schoulila.

,,Něco potřebuji, Helgo," začala Izy.

,,Hmmm?" broukla jsem trochu bojácně. Koukla jsem se na nádhernou upírku a najednou si byla jistá, že toto není sen. Že už se tam nevrátím. Že nebudu hladovět. A když jsem si to uvědomila, rozlilo se mi po celém těle štěstí a úleva.

,,Vrátíme to." řekla Izy a já nachvilku nechápala, o čem mluví. Pak jsem pochopila. Ano, vrátíme to Arovi i s úroky. Usmála jsem se. A věděla, že už snad nikdy trpět nebudu.

 .....

O pár let později...

Seděla jsem za svým pracovním stolem a stahovala informace z počítače Americké tajné služby. Šlo to pomalu. Docela jsem se i začala bát, že by nás, mě s Lenou mohly objevit.

Informace staženy, mám odejít? Myslím, že mě už našli a bojím se, že poslali viry, které jsem nedokázala zničit!

Informovala mě Lena. Rychle jsem jí stáhla z toho obřího počítače přeplněného viry a zabezpečeními. Šlo to docela dobře, pomyslela jsem si, když to bylo za mnou. Mám to, pro co jsem tam Lenu poslala. Právě jsem to zpracovávala a rozšifrovávala, když se mi na monitoru objevilo toto:

My se známe, že?

Podepsáno A. Nevědomky jsem se usmála. Nechala jsem Lenu tu zprávu vystopovat. Překvapilo mě, že to bylo zde na hradě.

Kdo jsi?

Podepsala jsem se Vzteklý pes.

Tvůj tajný ctitel?

Podepsáno P. Kdo to může být? Moc dlouho jsem na odpověď nečekala.

,,Nevěděl jsem, že jsi až takto dobrá." ozvalo se za mnou.

,,Paolo? Anděl?" zeptala jsem se překvapeně, když jsem se otočila a uviděla známou tvář.

,,Černé štěně, Vzteklý pes, Helga a Maniak v jednom. Je mi ctí setkat se s někým, kdo je až takto dobrý. Začínal jsem s tvými viry." svěřil se. Usmál se a došel ke mě. Naklonil se a něco napsal. Po chvíly se rozhořčeně ozvala Lena, která si stěžovala, že našla sebe samu. Akorát v mužském provedení. To bude to, jak Paolo našel Lenu na síti a zkopíroval ji.

,,Jsi také dobrý.." poznamenala jsem zamyšleně.

,,Skvělí program, ten jsi dělala ty?" zeptal se. Neodpověděla jsem. Stáhla jsem si ho k sobě na obří, měkké křeslo a políbila ho. Nezůstával pozadu a také se aktivně zapojil...

Takto nás našla Izy. Od té doby spolu chodíme a zároveň virtuálně zápasíme. Jsem ve Volterře štastná, ale radši se Arovy neobjevuji na očích. Izy se mu opravdu pomstila. A jak! Dotěď, když na to vzpomenu mě chytají záchvaty smíchu. Izy mi nakázala, ať do Evropské tajné služby propašuju složku s tím, že se na Volterře nachází teroristické hnutí. To pak byl zmatek..

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 19. díl alexia 28. 12. 2009 - 21:38
RE: 19. díl moira 28. 12. 2009 - 23:32