Moira | E: Zašesté

Alexandra:

Vše šlo dobře, vše šlo možná až moc dobře. Obezřetně jsem se rozhlížela, hledala jsem podraz.

Upíra jsem našla, vyhladovělého tak, že se mi vrhl po krku. Ale ihned uskočil, vlčí krev zubatcům jaksi nechutná. Vrčel jako vzteklý pes, ale hodila jsem mu strážného a sklaplo mu. Když byl sytý, alespoň dle možností, už s ním konečně byla rozumná řeč.

"Takže, kmotře, potřebuju malou službičku. Pokud mi pomůžeš, nechám tě pak klidně běžet."

"Drahá dámo," odvětil muž, který mohl být dvakrát mým otcem, a to jak doopravdy, tak vzhledově. Sykla jsem na něj a podezíravě se rozhlédla. Jeho mocný, kultivovaný hlas se rozléhal a mě z toho mrazilo. Jakmile dopil, stala se s ním neuvěřitelná proměna. Narovnal se, do tváří se mu vrtila barva, nějaký rys ve tváři byl náhle důstojný a autorativní. Když jsem vešla, byl jen hromádka kostí a kůže, odpad.

"Ano nebo ne? Pomůžete mi najít to, na čem Rufusovi tak záleží, nebo vlezete do té díry zpět dobrovolně?"

"A jak mě tam dostaneš, maličká?" zeptal se upír a začal se široce usmívat. Upřela jsem na něj dlouhý smutný pohled. Nezachytila jsem chvíli, kdy po mně upír skočil, náhle mě držel pod krkem a tiskl ke zdi. Jenže já byla vlkodlačka, i když drobná. Stát se betou vlkodlaků s mým tělem byla otázka čistě síly vůle a vychytralosti. Proto upír už za pár minut ležel pode mnou a tentokrát jsem svou nabídku zopakovala se zuby na jeho hrdle. Roztrhaném hrdle. Všechna krev, kterou jsem mu tak pracně obstarala, skončila vycákaná zpět na podlaze. Naneštěstí nebyla skoro vůbec strávená, to bude cesta, až ho budu někam vléct. I když, když jsem se nad tím zamyslela, možná naštěstí.

A stále mě něco ponoukalo k obezřetnosti, tělo jsem měla napjaté k prasknutí.

"Jdu!" vydechl upír a já jej ještě chvíli podusila, než jej pustila. A byla ráda, neskutečně ráda, když upír řekl, že tady to není a já mohla zmizet pryč. Stále jsem nevěděla, co to je, zda na mě něco číhá ve stínech, zda nemá Rufus v rukávu jiné špinavé triky. Věděla jsem jen, že tu něco je. Co, to už ne.

**

Abychom tu věc našli, museli bychom s upírem cestovat dva dny běhu jižně. Pro takový krok jsem se musela poradit s ostatními, nejen Lucianem, ale i Rafaelem. Znepokojeně a se špatným pocitem jsem šla směrem, kde jsme se měli po akci sejít. Byla jsem v lidské kůži, protože jsem upírovi nevěřila, a má proměna zatím nebyla tak rychlá, aby toho upír nemohl zneužít.

Byla jsem beta, cítila jsem, že je něco špatně. Ale nebyla jsem alfa, neměla jsem se smečkou tak pevné pouto, abych věděla co. Proto mě události potom tak šokovaly.

Na místě dohodnutého setkání se sešla jen polovina smečky. V hradě se potulovala skupina šílených vyhladovělých upírů, stráž je pustila z řetězu. Stačilo, abych tam zůstala o pár minut déle a možná bych teď nežila.

Stačilo jen pár minut déle zůstat, a možná bych hodně z mých druhů zachránila. Zemřelo jich tolik, bezmála dvanáct. Každého jsem znala, každého jednoho. Byli to mí lidé. Byli...

"Je to má chyba..." šeptala jsem tiše do noci, z očí mi tekly slzy.

"Není. Nemohla jsi to vědět." šeptem mi odporovala Grea. Byla zraněná, ale naštětstí živá. Mnoho vlků mi to nesmyslně mělo za zlé a to mě tížilo ještě více.

"Ale je." hlesla jsem a rozvzlykala se. Poprvé od noci, kdy se Lucian stal mým osudem.

**

Moje vlčí píseň toho večera byla tichá, skoro neslyšná. A vlci to respektovali, nechávali můj tichý hlas výt žalostný zpěv. Ne proto, že jsem beta a mám vyšší postavení. Mnoho z nich mě nerespektovalo a přesto byli tiše.

To jen proto, že jsem tak krásně zpívala. Tváří v tvář mému žalu mi nedokázli vzdorovat.

**

Hledali jsme tu věc. Ze začátku jsme cestovali rychle, já a náš zrádcovský přítel. Cestovali jsme však tak daleko na jih, až bylo cestování obtížné, protože dny byly neuvěřitelně dlouhé a noci krátké. Tudíž se musel upír stále schovávat, museli jsme tábořit v malých, temných jeskyních a kryptách. Podvědomě jsem se těch chvílí bála. Upír nebyl náš přítel, byl vynucený spojenec. Neměl na vybranou. A dával mi to sežrat. Cestovat s ním bylo asi stejně bezpečné jako cestovat s hladovým lvem.

Ale nakonec jsme se dostali až k tomu. Věřte nebo ne, byl to hloupý obraz. Ten obraz shodou okolností chránila ještě hloupější upírka, která o sobě prohlašovala, že je jediná Rufusova láska.

Málem jsme ho dostali i s upírkou navrch. Málem. A pak nás někdo zradil.

**

Adrian:

Celý den jsem měl zvláštní pocit, jako by nás někdo sledoval, jako by nám hrozilo nebezpečí. Cítil jsem to v energii, která byla ve vzduchu. Během válek a vzpour se ve mně probudil dar. Trochu parazitický, ale vzácný. Mohl jsem rozeznávat energii a její chuť ve vzduchu. Stále jsem se učil a byl jsem si jistý, že časem dokážu tu energii i vědomně pojmout či odrazit. Využít. Alespoň z části. Nevyvrátitelným faktem bylo, že když se nějaký starší přestal ovládat a projevil emoce, rozvířil ve vzduchu svou energii, byl jsem silnější.

"Caleen, máš vše připravené ana rychlý odchod, jak jsem tě prosil?" zeptal jsem se své chráněnky tiše. Byli jsme v zahrádce, protože v té jsme měli alespoň iluzi soukromý. Byli jsme na jednom Rafaelově dvoře. Jenže už dlouho na něm nebyl, měl pod sebou jen mladé, neukázněné upíry a nepřekvapilo by mě, kdyby polovina z nich donášela Rufusovi. Minimálně polovina upírů totiž pocházela z jeho dvorů, přeběhlíků, kteří poznali rozklad. Ale kdo jim může věřit? Chtít, to by snad i upíři chtěli, ale kdo může? Caleen ke mně zvedla své velké důvěřivé oči a zatvářila se zmateně.

"Ale já jsem ti říkala, že nikam nechci!" postavila si hlavu a dokonce k tomu dupla nožkou. V duchu jsem zaklel.

"Ma petite amie, vyslechni mě..."

"Ne! Nechci, Adriane!" Caleen na mě zírala divokýma očima a já se zarazil. Ve vzduchu bylo něco nového a já ucítil na patře strach.

"Caleen, co jsi včera dělala?" poprvé za celé naše soužití jsem ji popadl za paži a donutil ji podívat se mi do očí, použil svou moc staršího. Ale za jejíma očima byl někdo jiný. Vzdoroval mi. Caleen se zlomyslně usmála, ale nebyla to ona. Nečekaně druhou rukou cukla k sukním. Jednal jsem instinktivně, na poslední chvíli zablokoval její ruku s dýkou.

"Hlupáku." broukala Caleen jedovatě. Uskočil jsem od ní a uvědomil si, že už nejsme sami. Okolo mě se stahoval kruh mladých upírů, cítil jsem, že touží po smrti. Mé smrti. Tiše jsem zaklel.

"Caleen..."

"Ano drahý Adriane? Co potřebuješ říct své petite amie? Zbohem před smrtí? Dobře jsi mi posloužil..." ustupovala, na tváři zlomyslný úsměv. Trhl jsem sebou. Zradila mě? Klamala mě už od doby, kdy jsem do ní tak hloupě vrazil? Vždy byla na druhé straně barikády? Zabolelo jen vědomí, že by to pravda být mohla.

"Ne." vydechl jsem s jistotou. "Jsi moje, Caleen." sykl jsem tiše. V odpověď mi zasyčelo devět mladých upírů. Byli mladí, nezkušení, ale tolik jsem jich neměl šanci zvládnout. Rafael možná ovládá pouhým kýchnutím stovky mladých, ale já nemám ani jeho moc, ani jeho stáří.

"Adriane?" zamračila se na mě Caleen a já v jejím obličeji uviděl boj. Potměšile jsme se usmál. Byla moje. Nemusel jsem být její mistr, nemusel jsem být ani starý upír s ohromnou mocí. Byla moje. A nikdo mi ji, merde, brát nebude.

"Ma petite amie, vydrž. Vrátím se..." šeptl jsem a se sebezapřením se vrhl na nejbližšího upíra, překvapil ho tím a získal pár drahocených vteřin, abych mohl utéct. V duši úlevu, protože ji přeci jen někdo ovládal, přeci jen mě nezradila. Má malá, hloupá Caleen.

"Adriane! Nenechávej mě tu!" vřískl vyděšeně Caleenin hlas a já si dovolil ohlédnout. Klečela tam mezi nepřátelskými upíry, vztahovla ke mně ruce. Pak se však zase chytila za hlavu a vrtěla jí, vydávala žalostné zvuky.

Náhle do mě někdo narazil. Ještě před třiceti lety bych skončil na zemi a neznámý mě možná i zabil. Jenže to bylo před tím, než jsem opustil Priscille, před touhle zasranou válkou. Teď jsem jen zkušeně poslal útočníka přes rameno a jen s mírným škobrtnutím běžel dála.

Vrátím se pro tebe, Caleen. formoval jsem v mysli vzkaz. Nevěděl jsem, zda k ní doputuje, Priscille sice probudila mé mimosmyslové schopnosti, ale byly slabé, hodně slabé.

"Adriane!" bolestně vykřikla Caleen. Krok mi zvolnil, náhle jsem se třásl.

"Ne, to by... ne..." zarazil jsem se, otočil se. Upíra jsem spíše vycítil, než jej zaslechl nebo snad viděl. Plížil se za mými zády, a né sám. Předklonil jsem se a upír mi přeletěl přes hlavu. Znovu jsem se dal do běhu, byl jsem rychlejší než všichni ti mladí. Ale cítil jsem, kolik jich okolo mě je, tohle nebyl dvůr, tohle byla past, a smyčka se kolem mě pomalu utahovala. Zaťal jsem zuby.

"Adriane..." zněl vzdálený výkřik. Vycenil jsem zuby a mimoděk nahlas vrčel. A pak náhle změnil směr, vrhl se na první skupinu mladých, kteří mě chtěli zabít. Byla to hloupost, sebevražda, ale já nemohl jinak. Protože ubližují malé, bezbranné upírce. Vztekle jsem se rval a snažil se tím vyhnat z hlavy to, co teď Caleen nejspíše dělají. Priscille sama byla mocná upírka, a ani to ji neochránilo.

"Caleen!" křikl jsem, když na mě skočili dva upíři a přišpěndlili mě k zemi. Dokázal jsem je setřást, jednoho dokonce zabil bez větších zranění, ale byli tu tři další. "Caleen!" křičel jsem. A někde v dálce se ozývala její odpověď. Mé jméno.  Zuřivě jsem křičel, rval se, pálila mě vina. Věřila mi. Věřila. A já tu pojdu. A zlamu ji.

"Adriane...!"

**

Priscille: 

Severus seděl hrdě na trůně a čekal, až se vzbouřenci dostanou až k němu. Trůn. Takže nakonec dosáhl svého snu.

Byl slyšet křik. Mimoděk jsme si sedla ke klavíru a začala hrát. Bylo to tak osvěžující, po těch letech tmy a hibernace slyšet něco tak nádherného jako je hudba. Nepřehlušila vřavu úplně, ale z větší části ano. Když dozněl poslední tóny skladby, věděla jsem, že jsou tady. Pravdou bylo, že tak blízko se ještě nikdy nedostali. Byla to z části také Severusova chyba. Nejen že mě nechal vzbudit pozdě, ale navíc mi odmítl poskytnout starou krev. Takže jsem neměla dost sil je odvrátit.

Můj sluha naštěstí stále byl přítomen, takže mi předal deník. Mou paměť. Jakési střípky mé osobnosti. A takové potlačení vzpoury tu už bylo nesčetněkrát. Ne že bych to zapsala já. To jen můj prozíravý sluha. Měla jsem Jeana ráda.

Otočila jsem se a způsobně seděla na lavici u křídla. Severus se mile usmíval. Pod trůnem stálo pět mužů, ale tušila jsem, že mimo sál, hned přede dveřmi, jich je mnohem více. Mnohem.

V čele stál tmavovlasý upír s jantarovýma očima. A, k ďasu, byl starý. Jeho moc byla obrovská, s tímto jsem ještě nikdy nesoupeřila a nevěděla, zda na to mám dost síly. Ostatní byli (slabí) na úrovni Severusových dvořanů.

"Rafaeli, rád tě vidím. Co by jsi si přál?"

"Žádat tě o odstoupení je zbytečné. Takže nastavíš krk sám, nebo ti mám pomoct?" zeptal se tmavovlasý věcně. Byl mocný a byl hezký. A měl krásný melodický hlas, dokonce i na upíra. Zkoumala jsem jej pohledem.

"Jsi si jistý, že mě porazíš?" zeptal se lehce Severus.

"Zbytečná otázka." udělal krok vpřed Rafael. Teď jsem mohla Severuse zradit. Zasloužil si to. Navíc on udělal to samé Dealireovi. Jenže tělo jednalo samo. Už jsem byla mezi ním a Severusem. Ten se zasmál.

"Zabij je, to je rozkaz." odvětil pak tiše. Zaváhala jsem. "Zab je!" křikl na mě severským dialektem. Jazyky severů jsou přímo stvořené pro rozkazy. Trhla jsem sebou. A neochotně nechala svou moc rozvinou, něžně a jakoby ostýchavě, jen ať ji každý v místnosti pocítí. Dokonce i Sev sebou trhnul. Mě taky překvapila. Zase jsem trochu zesílila. A byla tak silná i bez silné krve.

Nebo ne?

Čí krev mě vzbudila? nechala jsem svou myšlenku plynout v myslích ostatních. Sáhla jsem po krvi, která mě v nitru hřála, a zachytila obrazce. Jenže jsem byla příliš roztěkaná, než abych se na to soustředila. Přesto mě potěšilo že z krve dokážu číst. To jsem dříve neuměla.

"Má, samozřejmě." odvětil Severus neochotně. Otočila jsem se k němu a pocítila nejistotu, něco mezí náklonností a nenávistí. Měla jsem nutkání se od Severuse odvrátit. Dal mi svou krev, část své síly, a všechny své vědomosti, které do krve vložit mohl. A jsou to krvavé, zvrácené vědomosti. On mi účelně krví předal způsoby zabíjení. Bylo to od něj odporné, byl to podraz.

Ale... ale... On byl to jediné, co mám. Otřásla jsem se při pomyšlení, že bych teď odešla a pak se každý den probouzela sama a zmatená...

Ale to není pravda, napadlo mě. Mám Jeana!

Podívala jsem se na Severuse, jak tam na tom trůně sedí, sám, a pocítila nečekanou něhu a lítost. Přestože byl Sev parchant, měl mě svým určitým divným způsobem rád. A zachránil mi život. To se taky počítá.

Běžte pryč. pronesla jsem v myslích všech. Jeden z vlků zavrčel a já se k němu zmateně otočila. Vlků?Byl tu vlk a já si toho nevšimla? Upřela jsem na vlka pohled, byl obrovský, barvy ohně. A omylem do pohledu vložila více moci, než jsem měla. Vlk zakňučel a spadl na zem. Zadunělo to, pak začaly o zem škrábat dráp, to jak se vlk bezmocně svíjel v křečích. Provinile jsem odvrátila pohled a upřela jej na Rafaela. Ten můj pohled vydrží.

Rozhostilo se ticho, zatímco jsme s přeměřovali pohledem. Netlačila jsem. Jen svou sílu nepotlačovala.

Náhle začal Rafael ustupovat. Ne, nebál se. Dokonce, kdyby zaútočil, měl by možná docela dobrou šanci na výhru. Kdybych se nezačala bránit a stále se jen pasivně projevovala... Měla jsem ale pocit, že Rafael si myslí, že toto je můj strop. Proto netlačím. Protože více nemůžu.

Já bych ale nakonec neútočila. Jen se bránila. Sebe a Severuse.

Rafael nebojoval. On totiž čekal snadný boj. Nečekal silný odpor a ani nechtěl ztráty.

"Zab je!" křikl Severus. Trhla jsem sebou, má moc zavířila vzduchem... Otálela jsem však dlouho, už tu nikdo nebyl. Nechala jsem je utéct. Utekli i naši spojenci, vyděšeni mou silou a smrtí visící ve vzduchu.

Severus sestoupil z trůnu a došel ke mně, uhodil mě tak, až mi z tváře odletěla maska na opačný konec místnosti a rozbila se o stěnu. Kopl do mě.

"Ty čůzo, ty krávo, ty hloupá děvko! Neumíš poslouchat?!" popadl mě za vlasy a táhl po zemi pryč. Byla jsem slabá, stará krev dává hodně síly, ale spaluje se tak pomalu... Omdlela jsem.

 **

Utekla jsem. Neměla jsem sílu Severusovi čelit. Umyla jsem se, čistě převlékla a utekla do lesa. Nenápadně tiše, jako stín. Bylo to jednoduché. Po útoku vzbouřenců bylo vše tak chaotické, že jsem se mezi těmi davy prchajících lehce ztratila.

Zrovna jsem si ulovila srnku, když jsem to uslyšela. Tiché kňučení. A protože jsem tvor zvědavý, vydala jsem se tam. A uviděla vlkodlaka. Ležel na břiše a packami si v lidském gestu přejížděl po spáncích. Zamrkala jsem. Vlkodlak zavětřil a napnul se. Prudce vyskočil a celý naježený mě pozoroval. Oči měl podlité krví, poulil je na mě v ohromné bolesti. Povzdechla jsem si. Měla jsem podezření, že vím, odkud ty bolesti ten vlkodlak má. Vlastně jsem si byla jistá, takové rudé zbarvení jsem na žádném zvířeti nikdy neviděla.

"Ale kuš." odvětila jsem mírně. Vlk strnul, ale pak si lehl a bezmocně mě sledoval. Byl to ten, kterého jsme omylem zranila.

"Neublížím ti, chci ti jen pomoct." broukala jsem tichým hlasem. Klekla jsem si k němu a rukama mu jemně přejela po husté, zrzavé srsti zad. Musela jsem se natahovat, protože vlkodlak mi i v kleče sahal pod prsa.

Vlkodlak byl celý napjatý, při každém i jemném dotyku sebou cukal, musel šílet bolestí. Protože jen naprosto zoufalý vlkodlak by si nechal pomoct od upíra. Masírovala jsem mu ztuhlé svaly a pomalu se nořila do pocuchané mysli ubohého zvířete. A ztratila jsem se v ní. K ďasu, byla tak obrovská! Jedna mysl navazovala na druhou, každá podobná té další, byl to propletenec, nebyl to jen střípek, byla to část celku, a ten celek byl příliš ohromný i na mé schopnosti...

Vytrhla jsem se a vyčerpaně se chvěla, ztěžka se opírala o zem. Málem jsem nechala své vlastní vědomí v tom vlkodlačím roztříštit.

Zhluboka jsme se nadechla. A pak se ponořila znovu. Tentokrát jsem byla na vír myslí připravená a ihned se bránila, nenechala se strhnout a zachytila se jen v té jedné důležité. A začala napravovat napáchané škody.

Vynořit se podruhé už bylo málem nad mé síly, ale kupodivu mi pomohla sama vlčice, byla to samice, a něžně mě vyvedla ven. Unaveně jsem se opřela o vlčí tělo, snažila se urovnat si vlastní myšlenky.

"Ulovila jsem srnku. Je bez krve, ale masa je škoda..." než jsem domluvila, usnula jsem.

**

Probrala mě bolest. Vyjekla jsem a převalila se, ve snaze uniknout. Jen jsem to zhoršila. Úplně jsem se probrala a zařvala bolestí. Otevřela jsem oči, načež jsem pochopila, jak velkou hovadinu jsem udělala. Měla jsem pocit, že mi něco oči vypaluje. V posledním záchvěvu racionálního uvažování jsem skočila do stínu stromu. Přitiskla jsem se ke kmeni stromu a vyděšeně se snažila vyhnout bolestným paprskům bloudícím mezi listím. Modlila jsem se k dávno zapomenutým bohům, ať nezačne foukat vítr a s lístky si nepohraje. Oči jsem měla otevřené jen na malinkou škvírku a přesto pálily, pálily tak, až mi tekly slzy silným proudem.

Jak jsem mohla usnout venku? pomyslela jsme si vyděšeně a bolestně sykala. Věděla jsem, že nemám šanci. Slunce mě osmaží, pomalu, dozlatova, a kdybych nakonec den i přežila, zabije mě vyčerpání. Vedle mě štěkl vlkodlak. Byla jsem vyděšená, ne já panikařila na té nejvyšší úrovni. Slunce ze mě vysávalo sílu a udržet vědomí i duši v těle bylo ještě obtížnější, spíš síla (děsu) vůle, než cokoliv jiného.

"Promiň, vlčice, ale hrát si teď nebudu." zalapala jsem po dechu. V hrdle jsem měla úplně sucho. Ze vzpomínky na mou rakev, bezpečně uloženou několik pater pod zemí, mi do očí vhrkly nové slzy. Kdybych se nesnažila od Severuse odejít, tak si teď klidně hovím v rakvi... Svým špatným zrakem jsem se podívala na své ruce, měla jsem je zarudlé a místy pokryté puchýřky. S ne úplně potlačeným vzlykotem jsem se přitiskla ke stromu ještě blíže. Já nechtěla umřít takto. Na slunci. Byla to jedna z nejhorších smrtí.

Slunce se posunulo ještě výše. Vybrala jsem si špatný strom strom, měl mezi lístky mnoho mezer. I když listy paprsky rozptylovaly, stále se ke mně sluneční světlo dostávalo. Kůže s puchýřky začala nenápadně hnědnout. Za chvíli začne černat. A za pár hodinek začnu hořet.

Možná by bylo lepší skočit rovnou do slunce. Rychleji shořím, zbude po mně jen popel a prach.

"Tak to ne!" štěkl rozhodný hlas. Náhle přese mě někdo přehodil dlouhý plášť. Bolesti se ulevilo jen trochu, popáleniny stále hořely. Alespoň se mi to tak zdálo. "Nezemři, upírko, ještě ne!" křikla dívka. Vlkodlačka mě vzala do náručí a začala se mnou běžet. Tiše jsem úpěla. Náhle jsem ucítila, jak vlkodlačka přebíhá přes slunce a začala ječet, nedokázala jsme se udržet. Něco mi rvalo duši na kusy, vědomí na tom nebylo o moc líp.

"Zem! Zahrab mě do země! Prosím! Prosím, už ne... prosím!" vzlykala jsem.

"Už jen kousek... vydrž..." konejšila mě. Zaúpěla jsem a zakousla se do vlastní ruky. Krev mi svlažila hrdlo, ale neposkytla mi sílu pro rychlejší léčení. Slábla jsem, slunce se mě snažilo zabít. Pomalu, bolestivě a jistě.

"Co to je?" štěkla vlkodlačice a v hlase jí bylo znát jen odhodlání. Jen jsem zaúpěla. Vlkodlačice zpomalila a já pojala naději, že mě snad doopravdy někam zakope. Pak ale chtěla odhrnout plášť.

"Ne! Běž!" vřískla jsem. A nedokázala přestat křičet. Vlkodlačice si pro sebe něco vztekle mumlala, slyšela jsem to, ale nerozumněla. Ale zrychlila.

Zase jsem napůl upadla do bezvědomí. Ale ne úplně. Musela jsem duši udržet v těle. Protože kdyby duše opustila mé tělo teď... nemusela by se už vrátit.

 **

Mám dobré smysly, dost dobré. Když se mnou vlkodlačice procházela branou do vlkodlačí pevnosti, krátce jsem se probrala. Pak jsme ale zase ze stínu vyšli a slunce mě opět omráčilo.

Znovu jsem nabyla vědomí až mnohem později. Ať dělalo tělo co mohlo, dělilo buňky krve v regeneraci i tom zbytečku krvi, který jsem v sobě měla, nestačilo to. Potřebovala jsem další. Stále jsem cítila slunce, i když už jsem byla v bezpečí pod zemí a kamenem, jak jsem cítila.

"Dost, dost, dost..." šeptala jsem. A slunce jako by mě stále pálilo dál...

**

Viktor: 

Něco bylo špatně. Cítil jsem to. A když jsme pak uslyšel Julianovo volání, mé domněnky se potvrdily.

Viděl jsem historii vlády Rufuse. Viděl jsem pokoření Rafaela, jenž mluvil o mocném upírovi pod Rufusovou nadvládou.

Viděl jsem hádku vlkodlaků. Chtěli svrhnout svého alfu. "Když nedokážeš ochránit ani svého potomka, jak ochráníš nás?" Nenávistná slova pronášel mladý vlk, který měl v očích stejně velkou bolest jako alfa.

A viděl jsem i malou Alexandru, která troufale dovedla do vlkodlačího sídla popálenou upírku. Zde byl důvod mého probuzení. Aby přežila, potřebovala krev mocného starého. Protože...

Zde byly Juliánovy myšlenky zmatené. Něco o dluhu alfy, krvi, jedu a té spálené.

Pomalu jsem trávil staletí vzpomínek, které vyplavaly na povrch, méně důležité, než ty v popředí. Nechával jsem Juliánovu krev, ať probudí mé tělo a oprostí jej od hibernace.

Viděl jsem drobné podvody a lsti a jako vždy si s pýchou pomyslel, jak dokáže Julian využívat svého zevnějšku. Podceňují ho, považují jej za pohledného hlupáčka. A on toho zneužívá...

Nakonec byly vzpomínky tak triviální, že jsem je zavrhl a zhluboka se nadechl.

Po dlouhých tisíci pěti stech letech jsem otevřel oči.