22. část

20. listopad 2009 | 16.49 |

Upírka se schopností jako já.

Ležela jsem ve vysoké mokré trávě a poslouchala klidné a uklidňující zvuky přírody okolo mě.

Přiletěla jsem do Ameriky, koupila první slušný auto, jaké jsem mohla a ujížděla k Amazonskému pralesu. Teď jsem už dva dny ležela uprostřed zeleného ráje a nic nedělala. A to doslova. Úplně jsem vypla. Nepřemýšlela jsem, nedýchala ani nepozorovala.

Ptáci poplašeně pokřikovali a začaly vylétávat z bezpečí korun stromů. Bylo krásně slunečno a já si užívala pocit slunce na kůži, aniž bych se musela skrývat. Zaposlouchala jsem se, co ptáky tak vyděsilo, ale nic jsem neslyšela. To bylo divné. Zpozorněla jsem a napnula se. Instinktivně jsem se schovala do stínu, abych svým třpitem nepřilákala nežádoucí pozornost.

Nakonec jsem vylezla na strom a začala se rozhlížet po okolí.

,,Krásný!" vydechl někdo unešeně. Ztuhla jsem. Bylo to těsně za mnou. Pak mě někdo popadl za ramena a mrštil mnou dolů ze stromu. Zadržela jsem výkřik a dopadla nohama na zem. Na nic jsem nečekala a utíkala jsem.

,,Běží přímo k tobě..." ozvalo se ze stromu, kde jsem před chvílí byla já. Nestihla jsem se zastavit a do někoho plnou rychlostí narazila. Ozvala se ohlušující rána a ptáci polekaně odlétali od zdroje hluku. Nestihla jsem se ani nadechnout a už mi někdo svíral zápěstí v ocelovém stisku. Poraženecky jsem se uvolnila a svěsila ramena.

,,Poslal vás Aro? Aby jste se mě zbavili?" zeptala jsem se pomalu. Slova mi přes rty šly neochotně, jako balvany, které se vytahují do kopce.

Přede mnou se objevil upír. Ale jaké bylo mé překvapení, když to nebyl žádný aristokrat, ale domorodec.

,,Aro nás neposlal holčičko, ale ty jsi se zdržovala více než den na našem území... to je zakázané." odvětil pomalu a soustředil se na každou hlásku. Zřejmě chtěl, abych mu perfektně rozumněla.

,,Ale já jsem nevěděla..." začala jsem, ale domorodec mě přerušil.

,,Tak se vymlouvá každý, tvůj problém, že jsi si to nezjistila." odvětil se zakroucením ramen a kývl na toho, kdo mě držel. Pak mě obklopila tma.

,,Vstávej, dívka, vstávej.." někdo mě poplácal po tváři. Zamrkala jsem a nejistě se posadila, takhle jsem se necítila od té doby, co mě přeměnili v upíra.

Zmateně jsem se rozhlédla a překvapeně zamrkala. Seděla jsem na zemi, ruce jsem měla spoutané za zády a okolo mě v kruhu stálo asi dvacet domorodců. Na jejich opálené pleti se tetelili malé jiskřičky světýlek. To slunce měnilo jejich kůži v zářicí drahokamy.

,,Pustíte mě?" zeptala jsem se. Ale opravdu, na co by jste se na mém místě zeptali vy?

,,Možná, dívka, když nám odpovíš pár otázek." odpověděla domorodkyně. Byla asi čtyřicetiletá a její otevřená tvář vzbuzovala důvěru. Proti své vůli jsem se na ní usmála.

,,Dobře... podle toho, na co se zeptáte." řekla jsem tiše a pomalu. Má nálada byla pod psa.

Jeden z ptáků to asi vycítil a sedl mi na rameno. Jemně mi klovl do ucha a přenádherně zazpíval. Jemně jsem naklonila hlavičku k tomu drobnému tvorečkovy.

,,Co jsi zde dělala?" zeptala se domorodkyně. Ptáčka ignorovala.

,,Jsem na výletě, je zde krásně." odpověděla jsem, jak nejlépe jsem dovedla. Upírka spokojeně přikývla.

,,Takže nás nešpehuješ." pokračovala.

,,Ani jsem nevěděla, že zde někdo z našeho druhu je... teda věděla jsem, že někde v lese tu je kmen upírů, ale nevěděla jsem kde." odpověděla jsem docela popleteně. Ale upírce to asi stačilo.

,,Ty jsi jen turista, že ano? Ne nebezpečí pro můj kmen, že?" zeptala se nadšeně a její gramatika byla čím dál nesrozumitelnější. Začínala polykat některé hlásky a začala mluvit moc rychle.

,,Zřejmě ano..." odpověděla jsem malinko zmateně. Ucítila jsem, jak se mé ruce uvolnily.

Pomalým, dobře postřehnutelným pohybem jsem si ruce složila do klína. Bylo mi trochu nepříjemně. Všichni se na mě dívali a zkoumali mě. Jako nějakého vzácného brouka. Ptáček z mého ramene polekaně uletěl a já ucítila, jak někdo stojí za mnou. Rychle jsem se otočila a pohledem se setkala se snad nejstarším upírem, jakého jsem kdy viděla.

Ale né, že by byl starý, starý jako Bratři. Byl fyzicky starý a ani upíří jed nedokázal vyhladit hluboké vrásky. Polekaně jsem ustoupila. Tak trochu jsem se lekla jeho vzhledu.

Začal něco nesrozumitelně odfrkávat. Za mnou se ozval hlas dokorodkyně.

,,Otec se ptá, jak.... spoutáváš zvířata, že se tě nebojí." řekla upírka nejistě. Usmála jsem se. Na to se mě ptal každý upír, kterého jsem potkala a který viděl, jak si se zvířaty perfektně rozumím. Samozřejmě jsem jim nevykládala, že jsem jako člověk byla nějaká čarodějka, ale zaonačila jsem to tak, že to vyznělo jako to, že je to má schopnost.

,,Moje schopnost... lidé ani zvířata se mě nebojí." řekla jsem s úsměvěm. Otočila jsem sezpět k Otci a vyděšeně vypískla. Jeho tvář byla těsně u té mé. Instinktivně jsem ustoupila a Otec se zlomyslně uchechtl. Pak zase něco řekl. Byla to dlouhá řeč a upírka, která jako jediná se mnou mluvila jakoby pobledla. Jednou jedinkrát na mě sklouzla pohledem, ale jakmile spozorovala, že se na ní dívam, ucukla pohledem.

,,Můžeš... musíš okamžitě odejít. Dříve, než se o tobě dozvědí ostatní kmeny." vykoktala a nedívala se na mě. ,,A už nikdy se sama nezdržuj v srdci Matičky pralesa. Mohlo by tě to stát svobodu." překvapeně jsem se na ní dívala. Povzdechla si a pak něco řekla tou jejich chrčivou řečí. Přistoupila ke mě nějaká upírka a dřív, než jsem se na cokoliv zmohla, položila mi ruce na spánky. A pak jsem to uviděla.

Byla to zřejmě schopnost upírky, protože jinak jsem si to vysvětlit neuměla. Před očima se mi míhali obrázky a v hlavě mi zněly zvuky. Také na mě působily pocity a dojmy, které, jak jsem vycítila, nebyli mé. Z toho všeho vznikal příběh. Se zatajeným dechem jsem sledovala příběh, který je zřejmě nějakou pověstí tohoto kouska země.

Upírka seděla sama uprostřed louky, měsíc zářil a osvětloval její zvláštní rysy. Někoho mi připomínala. Jistě jsem věděla jen to, že to není domorodkyně.  Zničeho nic se usmála a natáhla ruku. Ihned se k ní sletělo hejno ptáků a z lesa vyklusali dvě kočkovité šelmi, jejiž původ jsem v tom špatném světle nerozeznala.

,,Děti moje, nebojte se, vyjděte." šeptla něžně. Byla jsem si jistá, že ten jazyk, kterým to řekla, jsem nikdy neslyšela, ale má mysl podvědomně věděla, co ta slova znamenají.

Z lesa vystoupilo pět upírů a před upírkou poklekli. Zvířata vyděšeně utekla.

,,Jednou se vrátím, nesmutněte. A pak znovu zavládne mír." řekla, zvedla se a utekla.

Vize pak ukazovala ještě vznik pěti kmenů a pak skončila. Procitla jsem a chvíli jen koukala před sebe. Po chvíli jsem si s překvapením uvědomila, že už je hluboká noc... vlastně na východě už začínají hvězdy blednout.

,,Nikdy už se sem nevracej. Ty nejsi ona, tak se nesnaž kmeny uvrhnout do chaosu. My čekáme na ní, ne na její... " nedořekla a zmizela ve stínech. Cítila jsem, že jsem byla sama. Na nic jsem nečekala a utekla jsem. Mířila jsem co nejdále od srdce pralesa.

Poznala jsem tu upírku. Tak trochu to bylo jasné.

,,Lilith, ty jsi byla doopravdy bohyně, že?" zašeptala jsem. ,,Ale co se ti stalo?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 22. část lenca 27. 11. 2009 - 13:45