5. kapitola

16. prosinec 2009 | 15.18 |

Prober se

Probudil mě déšť. Třásla jsem se zimou a byla jsem promočená na kost. Se zasténáním jsem se posadila a tupě se rozhlížela. Co tady dělám? Chvíli mi trvalo, než se mi vybavilo, co se včera stalo...

Položila jsem si ruce na tvář. Tak nějak jsem nic nechtěla vidět a nechtěla jsem, aby něco nebo někdo viděl mě. Ucukla jsem levou rukou, když jsem si uvědomila, že mám zraněnou levou půlku tváře. Čekala jsem ostny bolesti z toho, že jsem se poraněného místa dotkla, ale nic. Jemně jsem si ohmatala levou část hlavy, ale byla úplně zdravá, reagovala na dotek tak, jako by byla v pořádku. Došlo mi to.

Když jsem bohyně prosila o pomoc, nevyléčily Alece, ale mě. Tupě jsem tuto jednoduchou myšlenku rozebírala do takových podrobností, že úplně ztrácela původní význam. Vydedukovala jsem, že Alece nezachránily, protože nebyl hoden slitování bohyň. Dále jsem z toho vyvodila to, že mám nepřirozenou přízeň bohů. A navíc také to, co jsem sice už věděla, ale teprve teď mi to došlo v plnném rozsahu.

,,Alec je mrtví... já ho zabila." věta zněla ploše, neživě. Jako bych byla prachmizerná herečka, která neumí roli a říká to, co si myslí, že říkat má.

Nebrečela jsem, tak nějak jsem ztratila slzy. Uvědomila jsem si také to, že jsem se rozhodla správně.

,,Má temná půlka se plně projevila..." pronesla jsem suše. Klečela jsem na mokré trávě, na hlavu a za krk mi dopadaly ledové kapičky vody. Byla jsem na nějaké louce. Podívala jsem se na oblohu, že bych se aspoň trochu zorientovala podle slunce, ale to bylo za těžkými šedými mračny, z kterých se skroro v provazcích spouštěla nekonečná masa vody.

Trochu jsem přivřela oči a zavzpomínala. Bylo to takovým zvláštním způsobem bolestivé. Vzpomínat na to, jak jsem někoho zavraždila. Pomyslně mě to drásalo zevnitř. Chtělo se mi vztekle křičet, ale zároveň bych se chtěla složit, přestat se starat o svět okolo a brečet nebo vzlykat, dokud neusnu. Aspoň na chvíli by mi to přineslo klid.

Jenže se mi až s děsivou samozřejmostí do uší vryl zvuk trhání masa a drcení kostí. V okolí jsou vlci a nebojí se zaútočit ani na člověka... navíc, když teď ochutnali lidské maso, budou ještě divočejší. A jako korunku tomu nasadím to, že vlčice by v tuto dobu měli hárat, takže vlci budou ještě desetkrát divočejší a nevrlejší než obvyle. Já si teda umím vybrat dobu na cestování... pomyslela jsem si.

Naštěstí na takové výpravě nejsem poprvé... možná až moc často mě obchodníci posílali s balíky až na trh vzdálený stovky mil (nejblíže je Velké tržiště (největší tržiště v Království míru) a to je vzdáleno asi 12 dní na koni, takže pro mě asi 30 dnů chůze... když vezmeme v potaz to, že cestou můžu potkat lupiče nebo narazím na propast, kterou budu muset obejít), ale já většinou chodila jen do Pojaenu, který je asi na půli cesty mezi Magickou vesnicí a Velkým tržištěm. A celá ta cesta jen proto, aby se obchodníci zbavili nepotřebného zboží.

Nevím, jestli to dělali proto, aby se zbavili zboží nebo proto, aby, když se nevrátím, požadovali od města náhradu za ,,uloupené,, zboží. Naneštěstí pro obchodníky jsem se vždy vrátila. Občas dokonce i s penězi, za které by se nemusel stydět (když vememe v potaz stav a kvalitu zboží) ani zkušený vyvolávač. Léčitelka měla pravdu, byla by ze mě určitě dobrá prodavačka nebo hostinská, ale tato práce je na mě.. moc klidná? A navíc beze špetky magie.

Vlastně jsem si v Magické vesnici vysloužila ostruhy poslíčka. Někdy se mi poštěstilo a ,,velcí páni a velké dámi,, mě posílali s psaníčkama. Ani se nesnažily ho zapečetit, protože si mysleli, že neumím číst. Né, že bych byla nějaký knihomol, ale v tomto se spletli. Číst jsem do určitých mezí uměla až překvapivě dobře. Dokonce jsem uměla naškrábat celou abecedu, mé jméno a jednu složitou básničku. Kdybych neměla tak strašný škrabopis, možná by ze mě léčitelka chtěla udělat i písařku... Ale to jsem se docela daleko zatoulala od tématu, jen jsem prostě chtěla říct to, že ty ,,vznešené dámy a páni,, nejsou o nic lepší než kdejaká holka a kluk z ulice...

Ale to jsem se v myšlenkách opravdu daleko zatoulala. Nevzpomínala jsem kvůli takovým maličkostem, jako je člověk a jeho nafoukanost (popřípadě blbost), ale kvůli tomu, abych se rozpomněla, kterým směrem jsem běžela a jak daleko. Zima, která mi rozdrkotala zuby, mě skoro doslova užírala. V hlavě mi to propočítávalo a srovnávalo s pomyslnou mapkou. Z výsledku mě zamrazilo.

Buď jsem se dostala hodně daleko na sever nebo jsem někde poblíž Temného hvozdu. Pokud však nejsem v něm, což by bylo snad ještě horší. Už jako maličkou mě všichni strašili Temným hvozdem a jeho příšerami. Děsivými vlkodlaky, krvežíznivými upíry s krvavě rudýma, svítícíma očima nebo velkými obry, kteří se jednou oženou svou jakoby nedokončenou rukou s třemi prsty a zabijí statného muže. Ale z toho jsem vyrostla a nebojím se povídaček. Bojím se toho starodávného lesa, majestátných, ale jakoby mrtvých stromů a jeho temné aury, kterou cítí každý, kdo má aspoň špetku citu pro vše nadpřirozené. ALE NEBOJÍM SE TÉ TEMNOTY.. PRÁVĚ ŽE MĚ SE TA TEMNOTA LÍBÍ...

Každopádně se musím vydat na jih. Pak, dříve či později narazím na nějakou cestu a po té se vydám. Buď povede do Pojaen nebo do nějaké menší vesničky... a odtamtud už se můžu správně vydat hledat Temné...

Co vlastně chci udělat? Nakráčet si to k prvnímu čaroději, kterého uvidím a zeptám se: Jste Temný a jestli ano, vyučíte mě? Mimochodem, nemám ani půlbronzek a jsem hladová... buď mě vyhodí, bude ignorovat nebo pošle na nejblišší hranici... povzdechla jsem si.

,,Ale teď... musím si najít aspoň nějakou jeskyni... Dřevo je určitě už tak jako tak provlhlé a bude se těžce rozhořívat... pokud vůbec rozdělám oheň. A  udržím ho..." nevědomky jsem mluvila sama se sebou. Pomáhalo mi to.

S heknutím jsem se zvedla. Ležela jsem na nějakém pytli. Otevřela jsem jej a všimla si, že je plný nějakých věcí. Konkrétně mužského oblečení. Uvážlivě jsem to vše vytahovala. Že na to prší mi bylo vcelku jedno. V hrudi mi zase bolestně škublo. Alesovi věci!! křičelo to na mě.

,,Seber se! Byl to jen nadrženej chlívák!" okřikla jsem se. Ale... znala jsem ho od dětství... Byli jsme přátelé...

,,Správně, Sorun, BYLY!! On už je mrtví!!!" znovu jsem se okřikla. Tento zlozvyk mám už od dětství... byly doby, kdy jsem byla sama. Jen sama. A proto jsem si nemohla povídat s nikým jiným, než se mnou. Díky tomu jsem měla v Magické vesnici problémy. Dokud jsem ten zlozvyk nepotlačila... ale i tak mi to někdy prostě ujede... jako v této chvíly.

Donutila jsem se dobrým odhadem obchodníka posoudit všechny věci z té první brašny a došla jsem k závěru... že kdybych to někde vyprala, dal by se z toho vydělat docela dost velký balík peněz. Nemusela bych nějaký čas krást jídlo... a pokud bych se opravdu uskromnila, mohla bych si pořídít i chalupu s menším políčkem.

V další brašně byla směsice různých krámů... lan, nářadí, zbraní, kalamářů, brků, pergamenů, papirusů, papirů... a nějaké věci jsem ani nedokázala pojmenovat. Zajímalo by mě, naco to sebou tahal. Ale dech mi vyrazil obsah třetího vaku. Byly tam čtyři kožené váčky převázané stužkou se všitým zlatem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.2 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 5. kapitola Šílenej 10. 02. 2010 - 17:30