Moira | VSP: 19. kapitola

Pro reyu. Blogerku, na kterou si udělám čas. Slibuju. x))

btw - zpětně jsem si četla, co jsem napsala - a co jste to za věrný čtenářky, že jste mě neupozornily, 
co jsem to napsala za ptákovinu? Sto kilometrů od cesty, a to tam i zpět stihla meye  za cca: pět minut?
wtf? ale jinak díky za to, že to za mě hlídáte.. ;)) m.

Seděla jsem v rohu sprchy a třásla se. Dorážely na mě střídavě vzpomínky na všechny mrtvé, které jsem za sebou nechala a výčitky a poté strach. Děsivý strach vyvěrající ze samotné podstaty mě. Zabíjí mě. Oni mě zabíjí. Navzdory horké sprše mi po zádech přeběhl mráz a já se pevněji objala. Bylo mi zle. Co to je za svět, ve kterém se před bolestí nemůžete skrýt prakticky nikde?

"Paní?" ozval se za dveřmi hlas. Něco jsem zavrčela. Ale Terro se nedal odradit a dále na mě mluvil. Odstřihla jsem tedy jeho hlas a poddávala se vyrovnanému proudu horké vody. V koupelně se vytvořila pára, voda byla na chvilku nesnesitelně horká. Někdo asi spláchl a odčerpal mi studenou vodu. Uklidnilo mě to. Aspoň něco je stále stejné.

Nemůžu se svou situací udělat nic. A co to znamená? Co to znamená?

Znamená to, že se budu muset naučit hrát s kartami, které mám. Zamračila jsem se a zvedla tvář k proudu, dýchala pootevřenými ústy. Jsem doma. Doma. 

Zní to pěkně. A je to kurevsky zlý.

Světlo zablikalo a zhaslo. Vypadla elektřina. Stalo se to už dvakrát. Aby Lovci nemuseli čerpat z veřejných zdrojů, měli své vlastní, značne nespolehlivé. Představila jsem si deset minut tmy a rozmrzelosti Lovců a vykouzlilo mi to na tváři úsměv. Aspoň na chvíli ve srabu nebudu jen já.

..........

Zamračila jsem se na Lovce, který mi nepokrytě zíral na prsty a hledal prsten. Bleskl po mně zmateným pohledem a rychle odspěchal. Zamračila jsem se ještě více a prsty si zamnula. Ani jsem si nepamatovala, kde mé prsteny skončili. Nejspíše je má Kalye.

Možná.

Náhle jsem si vzpomněla ještě na jeden prsten, který jsem měla, a také na talisman, který mi jeden modrooký bastard dal. Ať jsem vzpomínala jak jsem chtěla, ani o jednom jsem si nemohla vzpomenot, kde jsou. Zamrzelo mě to. Byly to moje věci.

Šla jsem do knihovny, protože jsem si potřebovala něco vyhledat. V Kalyeho sídle jsem ze začátku měla moře času a hodně jsem se naučila. Třeba o dakia, protokolu a zvycích Temných. Nemohla jsem si pomoct, ale jistým způsobem mě to fascinovalalo. Temní byli tak... svobodní. Možná se to zdálo zvrácené, ale milovali život a plýtvání jím jim přišlo odporné. Plýtvání čistým životem, zrůdy, které si sami stvořili, mezi ně nepočítali.

V Kalyeho sídle byl knihovník, který mě zprvu nemohl ani vystát. Nevěděla jsem, že je to kvůli mé dakie, mé auře. Pak mi však dal jednu knihu a...

Měla jsem mizernou náladu a služky se mi klidily z cesty. Byly naučené, že když má Vznešený špatnou náladu, někdo to schytá, a nechtěly to být ony, kdo těmi někými budou. Došla jsem do knihovny a usmála se na knihovníka. Lhostejně mi oplácel pohled, poté mi však podal knihu. Slušně jsem poděovala a šla si ke knize sednout. Číst Temným jazykem pro mě bylo obtížné. Mluvit jsem uměla, ale číst... to byla jiná.

Četla jsem dlouho a knihovník plnil má přání ještě dříve, než jsem je vyslovila. Slovník? Pití? Jinou knihu? Vše mi donesl, beze slova, bez náznaku náklonosti či nelibosti. Začínala jsem ho mít ráda.

A pak pokaždé přišla nevolnost a já trnula strachy, aby to knihovník neřekl Kalyemu či mě někdo tak neviděl. Má dakie pak úplně zeslábla, nebyl cítit ani vztek, ani strach, jako bych zemřela. Ale odplulo to. Vždy. Po nevolnosti... knihovník mi donesl sklenici něčeho silnějšího, vyjádřil znepokojení, popsal můj stav dakie za záchvatu a navrhl, zda může odejít pro pomoc. Já to vždy zamítla, poděkovala a on podal mi knihu zpět do rukou a studium mohlo pokračovat.

Sentimentál ně jsem se nad tím pozastavila. Kdyby byl život u Kalyehojen takový, a hraní Vdovy, možná by se mi tam i líbilo.

Otřepala jsem se a vešla do knihovny. Zaraženě jsem pak strnula. Jeden regál, převážně zeměpisných map a popis reliéru oblastí. Obrovská stará knihovna Kalyeho byla sladce hořká vzpomínka.

"Potřebujete něco?" zeptal se stařeček a upřel na mě pohled.

"Nějaká kniha o Temné kultuře?"

"Kultuře? Jsou to zvířata, slečno, nezkoumáme je, ale zabíjíme." Knihovník na mě zamžoural a začal se shánět po brýlích. Zmizela jsem dříve, než je mohl najít. Ach, já zapomněla. My je nezkoumáme, ale zabíjíme. Bylo mi z toho nanic.

.........

Sedla jsem na motorku, ne nepodobnou mé staré, a těšila se, až vyjedeme. Bystrá nejspíše také vzpomínala, jelikož se doslova třásla nedočkavostí a jen kvůli mému příkazu nelítala po okolí jako splašená.

"Terro, můžeme?" broukla jsem, když nasedl. Úsečně kývl. Koukla jsem se na trojici Lovců, kteří mě měli doprovázet. Léčitel a dva bojovníci. Nechtěla jsem je, ale Sander si nedal říct. Ale co. Při boji se mi budou klidit z cesty. Musí. Ještě si to vyjasníme.

"Můžeme pane." odvětil jeden z Lovců. Ušklíbla jsem se a Lovec zrudl.

"Přeci jen je hezké být doma." zavrněla jsem.

..........

Melanie:

Byla pobojová porada, Sander se zase pustil do dalšího sebevražedného boje a zase jsme jako zázrakem vyhráli bez jediného mrtvého. Zraněných bylo hodně, já sama měla zlomenou ruku, ale vyhráli jsme s nulovým skóre. Bylo to jako sen. Navíc se vrátila i Pantherinae. Nemohlo to být na lepší cestě. Snivě jsem se usmívala a Leon se ke mně blížil s úsměvem slibujícím příjemně přožité další desítky minut.

Sander před deseti minutami odešel s nějakým Lovcem, který hlásil něco divného. A teď nás přerušilo táhlé zavytí. Poznala jsem Sandera a hrklo ve mně. Co se stalo, že se tak brzy po vyprchání Gezzu zase vrhl do toho víru? Vždyť ho to může zabít. S Leonem jsme na sebe pohlédli a na bázi porozumění beze slov najednou vyběhli.

Na loučku jsme dorazili do pár sekund. A to, co jsme na ní našli, nám vyrazilo dech.

Nádherní.

Byli prostě dokonalí.

"Bože." šeptla jsem. Leon zavrčel.

.......... 

Meye:

Už z dálky sem vycítila něco.. něco...

"Je tam našinec." broukl Terro. Trhla jsem sebou. Našinec. Když to tak vzpomínal, měla jsem strašnou žízeň. Bleskla jsem pohledem po muzikantovi - pořád sakra nevím, jak se jmenuje - a rychle uhla pohledem. Z části kvůli provinilosti a také proto, že motorka umí být zákleřná mrcha.

"Pane?" Lovec byl zmatený, protože jsem bez vysvětlení zpomalovala. Křikl a mě znepokojilo i to, že jsem slyšela Terra, i když mluvil strašně potichu. I přes helmu. Zastavila jsem a sundala jsem si svou helmu.

"Je tam Vznešený." podotkla jsem tiše. Lovci kolem mě ztuhly, ale pak se uvolnili.

"Vy si se Vznešeným poradíte, pane." pronesl jeden jistě. Terro po mě rychle bleskl překvapeným pohledem, ale pak se odvrátil. Možná uvažoval, co se stalo s Kasem. Já na to odmítala myslet. Protože pak bych musela uznat, že jsem udělala největší chybu svého života. Nechala jej jít. Nedokázala jsem jej zabít. Ne. Byl to můj muž. Našinec.

"Okolnosti se změnily. Pokud si to neuvědomujete, utekla jsem Vznešeným ze spárů. Budou mě chtít dostat."

"Zabijeme je. Klidně všechny." broukl ten mladší a já zasténala. Koho mi to sakra Sander hodil? Toho, kde všude jen překáží?

"Nejsme sebezvrazi." donutila jsem se znít klidně.

"Ale... vaše pověst Pantherinae..."

"Ano, ale teď nejsem sama, navíc se nemůžu nechat zabít." zavrčela jsem a Lovec zrudl.

"Takže vám překážíme?" zeptl se lékař rozvážně.

"Docela i jo. Ale teď jsme tým. Teď..."

"Jdou." šeptl Terro tiše. Zbystřila jsem a také to vycítila. Moc mě štípala na kůži. Co to sakra je?

"Vypadněte. Do lesa a skrývejte se, pak nejkratší cestou zpět na Stanoviště. Jen se nenechte chytit, ano? A dávejte pozor, zda vás nesledují. Ano, vím, nejste nováčci, ale raději to řeknu stokrát než ani jedou a pak najdu Stanoviště v plamenech." můj hlas zněl tak klidně. Byla jsem na sebe hrdá. Lovci zaváhali, pak se však sebrali a vyběhli. Koukla jsem se na motorky a pohromu, kterou udělali s lesním podrostem, když se s nimi Lovci zelení prodírali. A sakra.

"Terro, běž je prozkoumat." pronesla jsem s pohledem upřeným do země. 

"Paní?"

"Hned." štěkla jsem. Terro šel. Zůstal muzikant.

"Máte žízeň, že?"

"Omlouvám se." šeptla jsem.

"Poslouchám a slyším. A u vás slyším zmatek. Vždyť vy jste jen mládě..." šeptl muzikant, když jsem mu něžně odhrnovala límec bundy. Pootevřela jsem rty a přejela si jazykem po zubech. Zdálo se mi, že se mírně zaostřily. Ale to si se mnou nejspíše jen hraje představivost. Zakousla jsem se.

..........

Když se Terro vrátil, seděl muzikant sto metrů od cesty, dobře skrytý, a já nasycená a spokojeněá jako kočka čekala u motorek. Napadlo mě, že jsem se zase nezeptala na jméno.

"Tři mladí nižší. Zřejmě je to jejich smečka Temných. Jeden z nich musel mít rodiče vyššího, protože je velmi mocný a vycítil vás."

"Vycítil." šeptla jsem. Má dakie. Kvůli tomu, že piju krev, je výraznější. Jak jsem na to mohla zapomenout? Neuměla jsem ji ovládat, ale Terro ano. Upřela jsem na něj zkoumavý pohled.

"Terro? Jak ovládáš svou dakii?" zeptala jsem se. Terro se na mě překvapeně podíval. Vznešení už byli nedaleko, zřejmě nečekal, že začnu s něčím jiným. Nebo ho možná jen překvapilo, že to nevím. Nasadila jsem soustředěně neutrální výraz.

"Dakie... dakie se nedá ovládat. Závisí na emocech. Když ovládnete emoce a dokážete se zapřít, dokážete zapřít i svou dakii." Terro vypadal tak rozkošně zmateně. Ale já byla taky.

"Nedá se ovládat? Ale... znám Vznešeného, který svou dakii umí použít jako zbraň. Když se rozzuřil, dokázala mě i popálit. A co to znamená zapřít?"

"Pán Kalye?" zeptal se Terro s podivným úsměvem. 

"Ne. Kalye ne." hlesla jsem tiše. Terro na mě zkoumavě podíval.

"Váš bývalý pán?" zeptal se. Pohlédla jsem na něj.

"Omlouvám se paní!" Terro ihned sklopil hlavu. I když už jsem si na takové známky podřízenosti zvykala, stále mě překvapovaly. Přeci jen - byla jsem o hodně menší, než Terro, ani jsem Temnou společnost a zvyky neznala. Bylo to komické. Než jsem mohla reagovat, objevily se na cestě postavy a rychle se blížili. Zadrhl se mi dech. Otřásla jsem se.

"Paní?"

"Já..." roztřásla jsem se a s hruzou si uvědomila, že se dostavují náznaky záchvatu. Ne, nenene!

"Paní!" Terro ke mně přistoupil a podepřel mě, když jsem se zapotácela. Zhluboka jsem dýchala a proklínala Lovce.

"Kdo jste?" zeptal se jeden ze Vznešených. Terro mlčel a mě došlo, že přes můj stav mi nechává slovo. V lese to zašustilo a zjevila se Bystrá, celá zježená se postavila přede mě. Cenila zuby a vypadala impozantně.

"Ten tón si vyprošuji. Nevíš, jak se mluví s někým, kdo je několikanásobně výše, než ty, parchante?" zavrčela jsem a Vznešený s potencionálně vyšším Vznešeným rodičem sebou trhl. Vycenil zuby. Mimoděk jsem zavrčela taky. V duchu se snažila přijít na to, proč jsem řekla, co jsem řekla.

" K jakému rodu patříte?" zeptal se opatrněji další. Zdá se, že aspoň ten měl rozum. Zaváhala jsem. Kayeho rod jsem neznala. Ale znala jsem jiný. Vzpomněla jsem si na jeden zvláštní prsten, na kterém byl ten rod napsán, tak moc jej toužila mít po ruce...

A náhle jej viděla. Přímo před mýma nohama. Zírala jsem na něj, ticho se prodlužovalo, ale mě to bylo jedno. Byl tu totiž ten prsten. Erikův - vlastně Nikolajův prsten. Sakra. Jak jsem to udělala? Sehla jsem se a s pobavením pozorovala, jak tři mladí přede mnou málem vyletěli z kůže. Něžně jsem ten kovový kroužek vzala do ruky. Jen jeho dotek mě uklidňoval a zaháněl nevolnost. Povzdechla jsem si a pevně jej sevřela v pěsti. 

Erik. Ještěr. Nikolaj.

"Ještěr." zasyčela jsem a vychutnávala si to slovo na jazyku. Znělo tak krásně. Melodicky, sykavě, vznešeně. Temný jazyk byl vlastě krásný. Všichni čtyři ztuhly, ano i Terro.

"Je jen jeden čistokrevný Ještěr." řekl podezřívavě ten chytrý. Bleskla jsem pohledem po třetím. Mlčel, jen mě provrtával pohledem. Zaváhala jsem. Co jsem to udělala? Trošku jsem tu temnou sebranku poznala a věděla, že při sebemenším náznaku slabosti zaútočí a trhají. 

"Nikolaj o mně neví. Jsem... bastard." trhla jsem rameny. Temní okolo mlčeli.

"Možná mu bude jedno, co s ní uděláme." navrhl parchant.

"Slyšela jsem o Nikolaji hodně řeči... ale i on ctí protokol. Jsem jeho krev." zle jsem se ušklíbla. Ve skutečnosti panikařila. Zase jsem se do toho zamotala. Uměla jsem blafovat, dělala jsem to mnohokrát, ale to jsem aspoň znala karty, s kterými jsem hrála. 

"A co když lže?" navrhl ten zatracený bastard. Prsten mě hřál v dlani, měla jsem nutkání si jej nasadit. Ale ne. Nemůžu. Nejde pak přeci sundat.

"Zkuste to." široce jsem se usmála. Bylo to poprvé, co jsem své přesvědčovací schopnosti přecenila.

..........

Nikolaj:

Pochodeň neklidně zaplápolala a já na ni lhostejně pohlédl. Pod silou mé vůle zhasla a já se potěšeně pousmál. Moc, která mě hřála po pohlcení nicoty, byla úžasná. Bylo jí tolik. Měl jsem pocit, že bych dokázal vše. Úplně vše. Vzpomněl jsem si na hodiny agónie, které jsem měl za sebou, na ty nekonečné minuty, kdy se mé tělo snažilo pozřít to, co je zapovězené. Ale dokázal jsem to. Udělal jsem první krok k dosažení svého cíle.

Vláknem, které mě spojovalo s Meye, jsem po ní zapátral. Ale narazil jsem na neprostupnou zeď, jako by si ji něco přivlastnilo silou silnější, než je ta moje. Znovu jsem se jen pousmál. Toto vyřeším později. Nebo to vlastně mohu vyřešit při tom. 

Něžně jsem Abney podkopl nohy a srazil ji na kolena. Nevydala ani hlásku, jen se snažila zachytit můj pohled. Já se jejímu vyhýbal, protože oči vědmy někdy dokáží odhalit skutečné hrůzy. A já teď musím být naprosto soustředěný.

"Nerozmyslíš si to, Koljo," zeptala se a navzdory snaze se jí do hlasu vkradl strach. Lítostivě jsem na ni pohlédl. Malá křehká Abney. Ta šílená vědma, která mě měla doopravdy ráda. A já měl rád ji. Když mé tělo bojovalo, něžně o mě pečovala. A já jí oplácím tímto. Pohlédl jsem na rozcuchanou zranitelnou vědmu a zaváhal. Na chvilku. Abney, ta bytost, která můj rod doprovází po tisíciletí. A já se to teď chystám ukončit. Zatvrdil jsem se.

"Nemám na vybranout, Abney, a ty to víš." pronesl jsem tiše. Abney chvíli mlčela.

"Nebude to stačit."

"Musí." podíval jsem se na Abney tvrdým pohledem. V jejích očích jsem zahlédl jen čirý, živočišný strach, jako v očích každé mé oběti. Překvapilo mě, že tak velká vědma končí tak uboze.

"Polibek, ještě jeden, lásko moje." hlesla a hlas se jí třásl. Z očí jí začaly kanout slzy. Viděla to. Viděla ve své vlastní budoucnosti, které obvykle nevěnuje pozornost, že zemře. A její smrt musí rapidně ovlivnit budoucnost, když ji vidí. Srdce mi poskočilo a poté se náhle sevřelo. Abney. Milovaná ztřeštěná Abney. Moje Abney. Sklonil jsem se a lehce se dotkl jejích rtů. Třásla se tak moc, že jsme o sebe škrtly zubama. Zavřel jsem oči.

Napřáhl jsem ruku a nůž, který mě měl vykuchat, se mi zabodl do ruky. Pousmál jsem se a odtáhl se. Nuž zlehka vytáhl a zasoustředil se na bodnou ránu, která se ihned zatáhla. Ale bolela. Abney na mě zničeně hleděla. Moje krev, která skapala na zem, syčela, jak ji okolní atmosféra vysávala o sílu a zároveň jí posilovala až po hranici výbušnosti. Na tomto místě se mění dějiny. Na tomto místě zasvědceném Temnotě, v původním slovasmyslu. Qonesea. Tři přede mnou to nedokázali. Ale oni neměli oběť jako já, i když sílu možná ano.

"Miluji tě, Abney. Je mi to strašně líto."

"Obětuj si tu svou děvku! Ta je ještě mocnější, než já!" vyhrkla najednou, oči zamlžené. Dívala se do budoucnosti a hledala pro sebe cestu přežití. Zarazil jsem se. Obětovat zloes? To jde? Proč se asi Abney nezmínila? Hloupá otázka. Nejspíše to bylo jedno z tajemství, které jako vědma strážila. A bylo tak nebezpečné, že jej žádný Vznešený neměl nikdy vědět. Ale strach o život je silnější než starost o svět.

"Je mocnější?"

"Ano. Obětovat Vznešeného je zakázané, ale obětovat zloes.... ona ještě není nemrtvá. Ona může být obětována."

"Vrať se k tomu silnější. Jak mocná je?" zopakoval jsem trpělivě. Abney na mě upřela prázdný pohled, protože jí to došlo.

"Silnější než ty, než jsi pohltil mnoho jiných životů. Její základní síla je tak mocná. Má úkol. Má úkol od samotné nicoty. Ach Hell, Hell, drahá matko... možná je dobře, že teď zemřu. Možná je to dobře. Až příliš jsem lpěla na životě. Zapomněla jsem, co je doopravdy důležité..." Abney se začala stávat apatickou. Přimhouřenýma očima jsem ji sledoval, pak se však rozhodl, že to z ní vyzvídat nebudu. Zřejmě se rozhodla nic neprozradit. I to je úděl vědmy. Vědět, co se nesmí dozvědět nikdo jiný.

Vytáhl jsem dlouhý nůž a zamyšleně si čepel prohlédl. Pak rychle, aby miláček Abney nepocítila příliš strachu, ji popadl za vlasy a ostřím po jejím krku plným jizev kousanců přejel. Ihned vystříkla krev, atmosféra v mstnosti se stala výbušnout, síla mi v jiskřičkách přebíhala po kůži. Šimralo to. Bylo to tak úžasné a zároveň tak nebezpečné. Pokud nejsem dost silný, moc mě roztrhá. Zhluboka jsme se nadechl, sílu nasával. Ještě chvíli. Ještě chvíli. Musel jsem najít ten správný okamžik, kdy poměr mezi mou silou a silou kolující v místnosti bude nejlepší. 

Pohlédl jsem na kámen, který vypadal tak obyčejně, a pocítil euforii. Já to dokážu. Musím. Qonesea, kámen, začal matně zářit.

..........

Melanie:

Uhranutě jsem na ně koukala. Pane bože. Tohle nemohou být lidé. Prostě nemohou.

"Kdo jste?" zašeptala jsem. 

"Konečně někdo rozumný, drahý!" zavrlikalo to ženské stvoření. Omráčeně jsem na ni hleděla a stvoření se zakabonilo.

"Tedy... rozumně vypadala. Kdo ale ví, jak na tom ti bojovníci jsou s rozumem..." hlesla na hranici slyšitelnosti.

"Ty!" prudce jsem zvedla ruku a zaplály kolem nás jasně rudé plameny. Opět jsem na ně dosáhla a potěšilo mě to. Ženě na zlomek okamžiku tak krátký, že jsem ani netušila, zda to tak doopravdy bylo, bleskla v nádherném obličejíku zuřivost, bytost po jejím boku, čarokrásný muž, se naopak nechal zastihnout překvapeně. Ale ihned se jejich obličeje vyhladili a zdáli se být naprosto klidní.

"Jak barbarské.." nakrčila žena nosík. Zůstala jsem na ni jen nevěřícně zírat. Jinak se to prostě nedalo. Taková ukázka moci a ona... a její krása! Skoro až tahala oči a nutila vás se vzdát jen pro možnost pozorovat ji.

"Zabte je někdo!" zavrčel Sander a v hlase mu zněla zoufalá zuřivost. "Jsou to jen další Temní!"

"Temní?" žena se zasmála a mě přejel mráz po zádech. Náhle jsme věděla, že tato ne nebezpečně vyhlížející bytost nás dokáže roztrhat na cucky a ani se nezapotí. Kruci. Kde je ta Pantherinae, když ji potřebujeme?!

"Oni říkají Dětem Temní. V tom případě jsme my ale Světlí." žena se andělsky usmála.

"Ve skutečnosti jsme ale Elfové." dodal muž uhlazeně. Stočila jsem k němu zrak a zatoužila mu zemřít u nohou. Cítila jsem, jak mi srdce zběsile buší a nemohla si pomoct. Muž na mě pohlédl a usmál se. V normální situaci bych rudá odvrátila pohled, ale když se muž usmál... udělala bych pro něj v tu chvíli cokoliv.

"Vznešení ve skutečnosti chtějí vyhubit náš druh a velice se jim to i daří. Je nás už jen pár posledních. My vám nechceme ublížit. Jen pomoci..." Muž mi koukal do očí a jeho slova šla přímo do mého srdce. Přistihla jsem se, že přikyvuji.

"Ne... ne..." Sanderův hlas zněl zoufale. "Musí to schválit velitel." dodal se sebezapřením a já po něm překvapeně koukla. Proč? Vždyť to jsou spojenci. Pomohou nám! Jen se na ně Sandere podívej! Podívej se sakra na ně!

"A kdo je ten velitel?" zavrněla žena. Oddaně jsem na ni upřela pohled. "Vždyť nemáte velitele. Jaký velitel nebojuje v čele svých lidí? Není to dobrý velitel..." vrněla dále. Sander zaúpěl.

"Máme.. máme..."

"A jak se jmenuje?"

"Jak se... jak se jmenuje?" Sander zvedl pohled a v očích mu na okamžik bleskla prázdnota. Pak se mu však pohled rozzářil. "Pantherinae." řekl pevně. Zamrkala jsem a zmateně na něj koukala. Pantherinae.

Kdo to je?

Pantherinae... A pak jsem si vzpomněla na myšlenku před chvílí: Kde je Pantherinae, když ji potřebujeme?

"Sandere... kde je Pantherinae?" šeptla jsem a zase se mi vracelo rozumné uvažování.

"Co se to kurva děje?" zavrčel další hlas.

"Jen vám chceme pomoct." žena se zatvářila uraženě. "Máme pro vás dárek. Toto." dotančila k Sanderovi a podala mu lahvičku. "Je to jed. Jed, který zahubí jen Temné. Použijte to. Zničí je to." naklonila se, aby snad Sandera políbila, ale ten uskočil jako ušknutý. Žena se přitiskla k muži. "Zase přijdeme. A přiveďte vašeho Pantherinae. Jsem si jistá, že to bude... zajímavé setkání!" zavrlikala. Pak něco dodala ke svému partnerovi a její řeč zněla jako šumění větru, tak jemná a sametová. Rozbolela mě hlava a udělalo se mi mdlo. Stále jsem  je nespouštěla z očí, ale musela jsem mrknout, protože nahle zmizeli. 

.........

Kalye:

Stál jsem v kroužku Vznešených a s veškerou svou silou jsem se náhle cítil velmi zranitelným. Maskoval jsem to, ale Vznešení jsou jako mrchožrouti - vycítí bolest a už jen jen čekali, kdy se na mě mohou vrhnout.

"Nikolaj ví, co dělá." opakoval jsem po několikáté. Nedokázal jsem racionálně myslet, jelikož jsem měl pořád na mysli mou malou zloes, která někde umírá. Přes naše spojení jsem ji cítil, zatím žila, ale jak dlouho to může trvat? Věděl jsem, kterým směrem se vydat, ale pokud nedořeším současné problémy, možná bych se neměl kam vrátit.

Chtěl jsem z Arean vymlátit tu její lásku k jejímu bývalému pánu, pomalu jsem jí jako jed naléval do uší lži a pomluvy, trpělivě jsem ji zpracovával ke stanovisku, ve kterém jsem ji chtěl mít. Nenápadně jsem jej špinil, ukazoval jej v nejhorším světle, vykresloval jej jako lháře a zrádce. Sám jsem se prohlásil za stejného, ale já to neskrýval, zvláštním způsobem se tím vlastně pyšnil. A pak... pak si náhle vzpomněla. A veškerá práce byla k ničemu. A i kdyby si snad nerovzpomněla... věděl jsem, že něco hluboko uvnitř ní má úctu k jejímu pánu zakořeněnou, měla to v sobě stejně silně, jako touhu po životě. Ohromovalo mě to. Většina zloes své pány nenávidí, dokud  nezakusí ten sladký pocit toho, když dospějí ve Vznešené. Musí v sobě tu zahořklost a zlobu mít, jinak by se snad mohli rozhodnout pro jinou formu života - pro elfy. A to by mohlo mít katastrofální následky.

 "Vědmu. Sáhl na Vědmu. To je příliš." zavrčel jeden Vznešený, který Nikolaje nenáviděl. Posměšně jsem si ho přeměřil. Jízlivě se usmál. Nebál se. Zatím ještě ne. Ale atmosféra na Dvoře začala být výbušná. Thy'karg. Co sakra ten Nikolaj vyvádí?!

..........

Samuel:

Usmíval jsem se a pobaveně sledoval Kalyeho, jak se z toho snaží vymotat. Nevěděl o Nikolaji nic, stejně jako ostatní. Usrkl jsem vína a přehrával si plán. On příjde zítra. Zítra se Dvoru ukáže a ten bastard Nikolaj nebude mít šanci. Doteď ostatní držel na uzdě pomocí strachu před jeho mocí. A hloupých laskavostí. Ale když příjde on, vše se změní. A ani Faosti s tím nebude moci co dělat. Z počátku mu budeme jeho přání plnit, dáme mu pocit, že má vše pod kontrolou... a když se zbavíme Nikolaje, pošleme k Hell i Faostiho. Potlačil jsem úsměv a zatvářil se starostlivě, když mi nedůležitý Vznešený popisoval své problémy. Musím pro něj vytvořit základnu. Musím mít podporu ostatních, protože Faosti je oblíbený. Nenávist ke společnému nepříteli sbližuje a známe zlo je stále lepší, než neznámé. Ale vše chce jen čas...

"Samueli?" otočil jsem se po hlase a zarazil se. Richard? Co ten tu dělá?

"Richarde. Děje se něco doma?" zeptal jsem a a zahryzal mě strach. Nikolaj, Nikolaj... Richard mi pokynul a já neznatelně přikývnul. Laskavě jsem svého společníka přerušil a omluvil se za tu nezdvořilost, že musím odejít. Krátce bleskl pohledem na Richarda a vážně pokýval hlavou. Přespříliš srdečně jsem poděkoval a rozloučil se. Až zády k ostatním jsem si dovolil nasadit nicneříkající masku, za kterou jsem skrýval strach. Nikolaj... Richard mířil do zahrad a já jej bez námitek ihned následoval. Vyšli jsme z místnosti a já nervózně nasál čerstvý vzduch.

"Přišel jsem na to, co chce Nikolaj udělat. Pokud nechceš, aby se všechny tvé plány, zhroutili, musíš ho zarazit." řekl naléhavě. Ani mě nepřekvapilo, že Richard ví o mých plánech s ním. Richar byl čtenář emocí a génius. Bylo takřka nemožné před ním něco zatajit. Když z něj navíc Elizabeth, která mu nedávno podlehla, vymámí jeho tajemství, je zcela nemožné něco utajit. Elizabeth není jen pěkná panenka, ale také lstivý zvěd a já jsme rád, že je mám na své straně. Troufám si tvrdit, že Nikolaj dost utrpěl, když ztratil mé služby. 

Ale ten parchat si vždy prosadí svou... zamrazilo mě.

"Co?"

"Qonesea." Richar d se rozhlédl, než to šeptl. Zarazil jsem se a zaraženě jsem an něj zíral. Pak se začal smát.

"Děláš si leraci?"

"Vypadám na to?" odvětil Richard klidně a já na něj nevěřícně pohlédl.

"Jak zoufalý musí Nikolaj být, když obětuje vše pro nejistý výsledek. A co chce v dějinách změnit? Hell ho sežere zaživa. Doslova!" 

"Abney, s ní by se mu to podařit mohlo. Pokud se mu navíc Vědma darovala... já se bojím, Samueli. Bojím se. Byla to chyba. Nikolaj je schopný všeho. Co když se mu to podaří? Mohl by pro nás mít i nekonečné utrpění, mohl by..." Richardovi se roztřásl hlas a já oněměl.

"Ne. Musíme ho zarazit. Pape, kde je Pape? Toto musí vědět. Tohle..."

"Přeceňujete jej, můj drahý. Nikdo není schopný moc Qonesei ovládnout. Nikdo." ozval se vedlě mě tiše hlas. Prudce jsem se otočil.

"Pane." sklonil jsem se. Faosti k nám došel. Nevěděl jsem o něm. Ale ne nadarmo byl Faosti Temným Knězem. Byl nejsilnější z jeho rodu, který se už po dvacet let držel u trůnu. Ale nebude trvat dlouho a dle úmluvy bude muset žezlo předat dále. Princi Dvora. Nikolaji. Poslednímu z jeho rodu. Protože zbytek svého rodu, až na svou milovanou sestru, která byla zavražděna Lovci, vyvraždil on sám. Pro moc a sílu. Až skončí období Faostiho vlády, převezme žezlo Nikolaj a náhle bude mít neomezenou moc navíc podloženou protokolem. To nemůžeme dopustit. Celý život bychom před ním pak musel ohýbat hřbet. Před tou zrůdou. Před bytostí, která umí spáchat zločiny, z kterých se obrací žaludek i Temným. S bytostí, která tancuje i s Hell.

"Papeho zatím neinformuj. A nerozšiřuj tu informaci. Nikolaj je mocný, ale ne dost a nechci žádné komplikace. Vše bude tak, jak je to naplánované. Prokaž se jako věrný služebník a budeš odměněn..." Faosti si mě přeměřil pohrdavým pohledem a odcházel. Sledoval jsem jej prázdným pohledem.

"Mám?" zeptal se tiše Richard. Jemně jsme kývl hlavou a jeden z mých nejvěrnějších lidí odešel do Papeho sídla informovat jej o vývoji událostí.

Tak moc jsme se bál, že to Nikolaj dokáže. Protože... je to Nikolaj. A on je schopný všeho. V historii Vznešených byli jen tři lidé tak mocní jako on. Oni to nedokázali. Ale s mocí Abney...

"Hell. Vem si mě dříve, než mě dostane on. Hell, milostivá smrti, nenech nás navždy smažit v nicotě..." nevědomky jsem šeptal nahlas. Potřebuju Riu. Nutně ji potřebuju. Hned.