Moira | VSP: 14. kapitola

pro eipos a nyx

Meye:

Z ruky mi vypadla sklenice a já bolestně sykla. Prsty se mi zkroutily a musela jsem se kousnout do rtu, abych nevykřika. Ve vlnách, které pomalu odeznívaly a byly čím dál řidší, se mi zotavovaly prsty. Poté, co mi je Kalye zlomil, když mě odtrhl od Velitele, se úplně nezhojily. Šlo to pomalu, po etapách, které mě ničily. Ale brzy to bude v pořádku. Snad.

"Marie?" šeptl hlas a já zvedla pohled, věděla, že se mi oči lesknou slzami bolesti. Nenáviděla jsem se za to.

"Co je?" štěkla jsem. Kalye se na mě tázavě podíval, ale mlčky mě pozoroval a já jej probodávala pohledem. Pak beze slova odešel. Kopla jsem do křehké sklenice, která ještě před chvílí byla plná vína, a ta se roztříštila o zeď. Zavrčela jsem a s povzdechem klesla do křesla. Kalye mi to dělal čím dál častěji. Mluvil se mnou jen, když jsem byla slušná. Začal s tím ve chvíli, kdy zjístil, že jakmile mi začne vyhrožovat, nenechám se a vjedem si do vlasů. Jeho metoda zatím fungovala, jelikož jsem opravdu chvíli po jeho odchodu vychladla a sama ho dokonce vyhledala. Poprvé jsem se mu vyhýbala pět dnů, dokud jsem nebyla tak slabá, že jsem nemohla ani brečet. Kvůli tomu, že jsem potřebovala jeho krev.

Zhluboka jsem se nadechla, trochu se upravila a vyšla ho hledat. Co ten parchant asi chce?

Nechtěl nic hrozného. Jen mi oficiálně představil Gotena. Chovali jsme se k sobě s chladnou zdvořilostí a nemohla jsem přehlédnout, jak zkoumavě si mě Goten prohlíží. Vyzívavě jsem mu pohled oplácela. Kalye moudře naznačil, že bych měla vypadnout a tak jsem zmizela dříve, než jsem mohla Gotenovi jít po krku. Za Bystrou jsem mu doteď neodpustila. Při odchodu jsem zaslechla slova jako mocná a vzpurná. Oba se tomu zasmáli. Já měla chuť křičet.

..........

Zafuněla jsem a lehla si na zem, pak se překulila do sedu. Měla jsem za sebou várku dvouset kliků, dvouset padesátí lehů sedů, dřepů a jiných cviků. Také půlhodinu pečlivého procvičování prstů, které poslouchaly už celkem slušně. Otřela jsem si čelo od potu a vydýchávala se. Bystrá zafuněla a hravě štěkla. Venku svítilo slunce a ona si chtěla hrát. Upřela jsem na ni zamyšlený pohled a rozhodla se, že menší proběhnutí mi neuškodí. 

Snažila jsem se cvičit. Přišla jsem o své zbraně a byla jsem slabounká a bezbranná. Musela jsem znovu získat fyzičku. Když jsem cvičila, zdálo se mi také, že i nevolnosti přecházím lépe. Ty přicházely nečekaně, nejčastěji v noci, ale už jsem je zvládala alespoň do té míry, abych došla k židli a nesložila z placu k zemi. Jedla jsem pořádné porce jídla a kosti se mi opět obalovaly svalstvem. Připravovala jsem se i když jsem nevěděla na co. Bez Kalyeho, ne, bez jeho krve, jsem nahraná. Snad kdybych našla Erika. Ale musela bych jej najít do pěti dnů a i šílenec by musel uznat, že to je trochu nereálné. Trochu. Maličko.

Popadla jsem mikinu, nazula si tenisky a rázně otevřela dveře. Na chodbě nikdo, skvělé. Bystrá mi cupitala po boku a jistě nás vedla ven. Já se tu tak dobře nevyznala, ale plně jsem věřila Bystré. Ta by nás dostala odkudkoliv.

Bystrá zafuněla a trhla hlavou doleva. Když jsem se zasoustředila, uslyšela jsem kroky. Zamyšleně jsem otevřela první dveře, které byly poblíž, a i s Bystrou jsme tam vlezly. Otočila jsem se a uviděla prázdný pokoj. Takových pokojů pro hosty tu byly desítky. Kalye by mohl hostit snad tři stovky lidí. Možná i více, kdyby se do jednoho pokoje nastěhovalo více lidí.

Kroky nás minuly. Chvilku jsem počkala, počítala do sta, a znovu vyšla, Bystrá mě následovala stejně věrně jako stín. Vždy mě fascinovalo, jak mrštně a tiše se na svou velikost dokáže pohybovat. Ven už jsme se dostaly bez potíží. S úsměvem jsem nechala slunce laskat mi tvář a pak následovala Bystrou, která už vyběhla. Zhluboka a pravidelně jsem dýchala, snažila najít ten pravý rytmus. Přeskakovala jsem pařezy a větve, skákala přes potůčky a držela ostré tempo. Pískla jsem na Bystrou, která by ráda vzala do zaječích, a lehce pozměnila trasu tak, abychom Kalyeho sídlo oběhly. Měla jsem v úmyslu běžet podél vnitřní hranice lesa, který ke Kalyeho pozemkům patří a lemuje jeho západní část.

Zhruba po hodince jsem začala pociťovat slabost, jelikož hlouběji do lesa nikdo nechodil a terén tu byl obtížný. Upřela jsem pohled k nebi a snažila se v hlavě představit si, jak daleko jsem se zaběhla. Zavrhla jsem však přestávku a lehce zvolnila běh. Po další hodině jsem už jen klusala a spíše si užívala přírody než abych trénovala. Byla jsem pekelně unavená, v nohou jsem mohla mýt tak tři kilometry a to mě iritovalo. Jen tři kilometry. Tohle nestačí ani na solidní náskok, o útěku nemluvě. Samozřejmě, když se běží o život, jedete na doraz, ale fyzička je základ.

Bystrá se mi zjevila po boku a v hubě držela králíka. Uvažovala jsem, zda po mně chce, abych jej stáhla z kůže a upekla. Uvažovala jsem, že bych si připomněla staré časy a udělala malý ohníček. Ale...

Náhle mě přepadl zlý pocit a já věděla, že Kalye se zlobí. Zlobí nebo pociťuje podobnou negativní emoci. Nebylo těžké uhodnout, na koho se asi zlobí. Mimo sídlo jsem byla přes dvě hodiny a nenechala po sobě žádnou zprávu. Podezřele to vypadá na útěk. 

S povzdechem jsem si to namířila na východ a vyrovnaným klusem běžela směrem, kterým jsem tušila sídlo. Bystrá mě neochotně následovala. Po dvaceti minutách jsem se dostala na hranici lesa a ocitla se před rozlehlou zahrádkou. Zatoulala jsem se jižněji, než jsem si myslela. Zvolnila jsem a zadýchaně se opřela o kolena. Bystrá si lehla vedle mě, jazyk ji vysel z tlamy a zhluboka dýchala. Bylo na podzim teplo a já jí nezáviděla její hustý kožich. Což mi připomíná, že bych ji měla vyčesat.

Kalye se objevil zhruba po minutě. Náhle stál přede mnou a tvářil se zle, strašně odtažitě a naštvaně. Obezřetně jsem se narovnala.

"Neutekla bych. Nejsem šílenec. Jen jsem si šla zaběhat." začala jsem obezřetně a nenáviděla se za ten obranný tón v hlase.

"Nezeptala jsi se na svolení." pronesl nebezpečně tiše a pak mě uhodil. Šokovaně jsem zavrávorala a chytila se za tvář. Opravdu mě uhodil. Bystrá vyjela dříve, než jsem mohla zareagovat a zahryzla by se Kalyemu do ruky, kdyby ji kopem neusměrnil bokem. Zakňučela a já slyšela zapraskat žebra. Nehla jsem brvou, jen si Kalyeho měřila opovržlivým pohledem. 

"To bylo naposledy, co jsi na mě nebo Bystrou vztáhl ruku." zavrčela jsem. Kalye se chladně usmál.

"Uvidíme, co budeš říkat po pěti dnech bez krve. Pěkný den, má paní." chladně se mi uklonil a odcházel. Já strnula. Krev jsem dostala před dvěma dny a ta se rychle spálila, jelikož jsem se musela léčit. Sedm dnů bez krve, když jsem jen po pěti málem umírala. Potlačovala jsem paniku a zhluboka dýchala. Nebyla jsem tak naivní, abych si myslela, že to Kalye nemyslí vážně. Ale byla příliš hrdá, než abych škemrala. Snažila jsem se tedy na tu myšlenku psychicky připravit.

Ale strach se do mě zakusoval stále hlouběji, jelikož jsem si vybavila slabost, bolest a strach ze smrti. Přistihla jsem se, že s pootevřenými rty lapám po dechu a vztekle se kousla do ruky, abych se sebrala. Bolest mi doopravdy pročistila hlavu.

Sedm dnů. Sedm dnů bez krve. To přežiju. Přežila jsem horší věci. Má mysl už plánovala. Spát. Budu spát, tak mé tělo spálí minimum krve. Minimální dopad. Budu spát. Co nejdéle.

Bystrá zakňučela a dívala se na mě bojácnýma očima, jako by věděla, co se děje. Že mě Kalye mučí. Sama si jemně olizovala bok. Léčila se rychle, pokud jsem mohla soudit, žebra jsou v pohodě. Asi byla jen namožená a já si ten praskot představovala. Otřáslo mě.

Kalye.

V tu chvíli jsem jej nenáviděla.

..........

Melanie:

Gezz, jak MV3-18 pojmenovat Leon, chutnal zvláštně. Měl slanou chuť, ale v puse zůstávala sladká pachuť. Zhluboka jsem dýchala a čekala. Ne moc dlouho. Samael byl krutý přítel, Gezz však byl vrah. Měla jsem pocit, že mi trhá každičký sval, vytrhává z těla každičkou buňku jednotlivě a matně si uvědomovala, že křičím. Můj vysoký hlas se však utápěl ve sténání ostatních, takže jsem se nectíila tak opuštěná. 

Zadýchaně jsem ležela ve sněhu a tělem mi škubala zimnice, přesto jsem cítila strašné horko. Šaty ně svíraly a já je ze sebe za chvilenku vše strhala, nahá pak seděla ve sněhu a upírala horečnatý pohled kolem sebe. Led mě škrábal na citlivé kůži a já se proto neklidně vrtěla. Vedle mě se ozvalo táhlé zavytí a já tam bleskla pohledem. To Sander, v napůl zvířecí a z menší půlky lidské podobě vyl. V hrdle mě škrábalo a já se přistihla, že taky tiše vyju. Sander zavrčel a pak vyštěkl zmutovaným hlasem rozkaz. Cítil Temné. A bude nás proti nim vést. 

Postavila jsem se a zapotácela jsem se. Žádné fyzické změny se na mě neudály, přesto jsem své tělo cítila jako cizí.  A pohybovala jsem se tak rychle! Máchla jsem rukou a pak se zapotcela a chytala balanc. Někdo zavrčel, ať si nehraju a já vzhlédla. Postřela jsem postavy ostatních, všichni byli také nazí a já pocítila rozpaky, jelikož jsem byla nejmenší a naprosto lidská. Všichni ostatní měli alespoň náznak nějakého zvířete. Ublíženě jsem zakňourala, ale přidala se ke smečce, když jsme vyběhli.

Běželi jsme úžasně rychle, s každým krokem jsem získávala na jistotě a ke konci jsem byla v povznesené náladě. Přikrčila jsem se a dlouhým skokem pak dopadla na skřeta před sebou, chytila jej za krk a trhla. V ruce mi zůstalo maso a z hluboké rány na skřetově krku se vyvalila zelená páchnoucí tekutina. Nakrčila jsem nos a tiše zavrčela, pak začala skřeta škubat a snažila se jej co nejrychleji zabít. 

Letěl na mě meč a já jej reflexyně zachytila, pak jím mnohem rychleji dokonala práci. Cítila jsem se povzneseně a byla na sebe hrdá. Vzhlédla jsem a uviděla Sandera, který se na mě mračil. Zarazila jsem se a rozhlédla. Vyběhla jsem sama, jako zelenáč, všichni ostatní čekali na Sanderův rozkaz. Nedokázala jsem se jim podívat do očí, rudá odvrátila pohled.

"Příště počkáš na rozkaz, ano?" pronesl a než jsem stihla odpovědět, obrátil se ke skřetovi, který na něj vyběhl. I ostatní se ponořili do boje a noc zaplnily zvuky třesků mečů o tvrdá těla skřetů. Postavila jsem se na nohy a potěžkala meč. Zdál se mi strašně lehký. Vynořil se proti mě nějaký Temný, nedokázala jsem si jej zařadit. Přesto jsem čile vyskočila a máchla mu po břiše. Uskočil a rychle se snažil dostat mi na nechráněný bok. Chladně jsem se usmála a žáhla ho Mystikou. Výsledek byl ohromující, jelikož má moc vyšlehla v mocném rudém plameni a Temného ošklivě popálila. Začala jsem se unešeně smát.

Boj byl příliš rychle u konce, nezabila jsem ani pět příšer a už nebyl na nohou žádný další protivník. Uvědomila jsem si, že sníh je pokryt směsí krve Temných, páchne to tu a vedle sebe nahusto leží mrtvá těla. Jen osm lidí bylo na nohou, osm bytostí patřící k lidskému rodu, ale podobné jim jen vzdáleně. Boj netrval snad ani deset minut. A okolo... snad padesát mrtvých Temných?!

"Pane bože, to bolo..." neměla jsem slov.

Sander ke mně přisoupil a měřil si mě vzteklým pohledem. Schoulila jsem se a nepotřebovala slova, abych pochopila. Sander vrčel, k člověku měl teď daleko, ale když jsem pokorně sklopila pohled, spokojeně zabručel. Jeho oči překmitly přes mé tělo a náhle se v nich objevilo něco jiného - zájem. Ztuhla jsem.

Ozvalo se hrdelní zavrčení a náhle byl přede mnou Leon, výhružně na Sandera vrčel. Paže měl porostlé rezavě hnědou srstí, uši měl nepochybně rysí. Sander se napřímil a přeletěl Leona pohledem, ve tváři se mu nepohl sval. Vzpomněla jsme si, že medvědi postrádají užívání mimiky a proto je s nimi tak těžké pracovat. Nikdy nevíte, co si myslí. Leon jako by vycítil nebezpečí a přestal vrčet, přesto ke mně došel a přitáhl mě k sobě. Choval se podřízeně, ale jasně dával najevo, že jsem jeho. Kdybych byla odvážnější, odstrčila bych jej a nějak dala najevo, že nepatřím nikomu. Byla jsem však ze všeho vyjukaná a raději byla zticha. Sander Leona přejel pohledem, pak se obrátil a došel ke stromu. Tam se natáhl na zem a zavřel oči. Zdálo se, že šel spát.

Když jsem Sandera tak pozorovala, uvědomila jsem si, že se cítím děsně utahaná. K Sanderovi se přidaly další dvě postavy, můj zrak ztrácel na ostrosti, a proto jsem rozpoznala jen mužské siluety.

"Neměli bychom se vrátit... ?" zatáhla jsem, ale Leon už mě táhl k převisu skály, který poskytoval přírodní ochranu. Stáhl mě dolů a jeho rty už si našly mé, dravě se dobýval toho, co si vybojoval. Malátně jsem mu přejela po srstí pokrytých ramenech a objala jen nohama kolem pasu. Leon nebyl nežný, zbytek Gezzu v nás prostě lidské pohnutky potlačoval. Ale mě to nevadilo. Byla jsem tu jen já, Leon a naše těla. Zavřela jsem oči a nechala se vést Leonem. A on ukázal, že i ve své zvířecí kůži je dostatečně dobrým milencem.

.........

 Meye:

Byla jsem na místě utopená ve stínech. Věděla jsem, že se nemohu pohnout, ale už jsem si nepamatovala proč. Byla jsem na místě, které bylo nikde. Uprostřed ničeho, plující v ničem a stojící v ničem. Nebylo nahoře ani dole, vlevo či vpravo. Byla jsem jen já a vše ostatní. Vlastně já a nic. A přitom vše. Měla jsem myšlenky, ale ne hmotné. Vše okolo bylo v prázdnotě, i to, co prázdnotou nebylo, a to bylo strašně matoucí.

Slyšela jsem své srdce. Bilo pomlau, namáhavě, neochotně. Vzdáleně jsem cítila silnou potřebu něčeho, ale nevěděla jsem, co by to mělo být. Pociťovala jsem náznak bolesti a vzdáleně tušila, že se mi - ne tomuto uvnitř-ničeho-mě, ale toho mě-mimo-nic - děje něco bolestného.

Meye? Nesmělý hlas, tiché polaskání, které mě k sobě vábilo.

Kdo jsi? zeptala jsem se zvídavě.

Co děláš tak hluboko? v hlase zněl vztek a strach. Věděla jsem, že tady se nedá lhát. Tady se vždy zjeví pravda.

Kdo jsi? zeptala jsem se znovu.

Meye... ucítila jsem na tomto-v-ničem-já letmý dotek. Neměla jsem tělo, ale stejně to cítila. Síla mě jemně ohmatávala, znovu nacházela střípky mě a shlukovala je dohromady. Pak je něžně, velmi něžně spojovala. Léčila mou duši a osobnost. Čím úspěšnější byla, tím slaběji jsem ji cítila, tím více si uvědomovala sebe ohraničenou ve schránce, už jsem nebyla všude. Sebrala jsem zbytky své vůle a moci a tu sílu zachytila, násilím si ji přitahovala k sobě dříve, než zmizela úplně. Cítila jsem překvapení toho někoho. Utíkal, protože mu chyběli síly zde přetrvat. Dával mi z posledního.

Znám tě. konstatovala jsem, když jsem ochutnala jeho moc. Síla se náhle zhmotnila, nabrala z rezerv,  a objala mě. Ne já ji, ale ona mě najednou přitahovala k sobě. Byl to muž. Byla jsem si tím jistá. Táhl mě k sobě, čím dál rychleji a neurvaleji, jako by se bál, a proto to chtěl udělat co nejrychleji. V jednu chvíli jsme ale oba zamrzli na místě a cizí, stejně mocná síla, mě nechtěla pustit k mému společníkovi blíže. Ta síla souvisela s něčím hlubším, než jen mocí. Byla stejné podstaty, jako okolí, ve kterém jsme byli. Ano, mnohonásobně slabší, ale stejná.

Co to je? zeptal se můj společník znepokojeně. Co jsi udělala?

Erik. uvědomila jsem si, že toto jméno řadím k té moci, která tu byla se mnou.

Málem zemřela, Eriku. Málem jsem zemřela. Ale já chtěla žít. Tak moc chtěla žít...

Meye...! křikl hlas. Jeho moc (myslela jsem, že měl zbytky!) do mě začala pronikat, násilím hledala odpovědi. Pocítila jsem vztek, ale když jsem rozeznala zděšení, ustoupil zvlaštnímu potměšilému pobavení. Uklidnila jsem se. Vzala jsem svou moc - konečně jsem ji zase ovládala, a takřka všechnu ji poslala Erikovi. Cítila jsem, že ji potřebuje více než ja. Hlavně poté, co mně zase dal dohromady, když mě okolní nicota tak roztrhala. A zároveň to byla i omluva. Za to, co jsem udělala.

Nemohla jsem jinak. rozloučila jsem se. Erik pojmul mou moc a natahoval se po mně. Já však rychleji utíkala. Nemohla jsem ho nechat mě chytit. Nemohl se dozvědět, co mě poutá k jinému Vznešenému. V'edoti. Erik by... mě zabil. Jako už se o to pokusil dvakrát.

Erik se mě nepokusil zastavit i když jsem tušila, že moc na to má. Cítila jsem jeho osobnost všude kolem sebe. Byla v ní cítit především bolest.

Pokusil se mě zabít. Dvakrát. Pokusil se mě...

..........

Prudce jsem se posadila na posteli a zalapala po dechu. Ihned na to nedokázala potlačit bolestné zasténání. Tělo jsem měla v jednom ohni.

"Keja!" zavrčel hlas a pak jsem na rtech ucítila teplou tekutinu. Sevřela jsem rty, stále vnitřním zrakem viděla Erika. Ne jej, ale jeho moc. Zvedla jsem pohled a spatřila Kalyeho. Musela jsem oči přivírat bolestí, protože mé vnitřnosti náhle zachvátil oheň. Ani jsem si neuvědomila, že jsem se schoulila a zalapala po dechu, dokud jsem na jazyku neucítila sladkou chuť krve. Ještě jsem učinila poslední chabý a snad ani ne vážně míněný pokus se odtáhnout, ale Kalye už mě pevně svíral a nutil pít. Zavřela jsem oči a vyrovnaně polykala, pomalu, rozvážně. Mysl jsem měla zastřenou a všude kolem sebe viděla stíny. Uvažovala jsem, zda za mnou Kalye přišel do nicoty. Ale proč je tu pak postel?

"Na co jsi myslela?! Toho místa se bojí i nejmocnější! A tvá mysl..." Kalyemu se hlas zlomil hrůzou. "Byla roztříštěná. Cítil jsem to. Tvé tělo byla jen prázdná schránka a tvá mysl plula po zatracených stezkách. Marie... jak jsi jen mohla být tak lehkovážná!"

Líně jse otevřela oči a pohlédla na něj, chladně, lhostejně, opovržlivě. Dopřála jsem si poslední lok, i když to bylo málo, a odtrhla rty od rány. Otřela jsem si ústa a potěšilo mě, že na košili mám jen pár nepatrných skvrnek krve. Posledně jsem zasvinila celou postel.

"Já už jsem mrtvá, Kalye."

"Nejsi, jsi stále zloes, ty pitomá huso!" vrčel Kalye rozčileně a olízl hojící se zápěstí. Začal přecházet po pokoji. Zmateně jsem se snažila dát dohromad, co jsem zjístiila. Oči se mi bolestně zavřely. Erik. Nebyl v pořádku. Něco s ním bylo špatně. Ale ani já nebyla v nejlepší pozici. Umírala jsem. Umírala jsem a Kalye jen odkládal můj konec. Protože tohle přežívání a závislost na Kalyeho krvi ani ničím jiným nebyla. Nicota mi roztříštila mysl. Ale Erik mi ji znovu opravil, a i když mi náhle mnoho střípků z už tak poškozené paměti chybělo a má osobnost byla těmi práznými místy křehká, mnoho věcí jsem si vyjasnila.

Jsem bojovnice. Nechci tak žít. Raději zemřu. A znovu se narodím... ? Potřásla jsem hlavou a zaměřila se na Kalyeho.

"Jak dlouho jsem spala?"

"Dvanáct dnů, Marie. Dvanáct dnů, to nepřežil žádný v'edoti." Kalye po mě bleskl chladným pohledem. Rty mu zkřivil opovržlivý úšklebek. "Co se mi snažíš dokázat? Že jsi lepší, než já? Nabídnu ti život - ty chceš raději smrt. Dám ti krev a sex - ty raději bolest a smrt. Dám ti sedm dnů trestu - ty přetrpíš dvanáct. O co se, thy'karg, snažíš?" zavrčel rozzuřeně a došel těsně k mé posteli. Chladně jsem jej pozorovala, snažila se skrýt překvapení a nervozitu. Kalye se vždy ovládal. Tento výbuch není jeho styl.

"Žít, Kalye. Nic pro mě není důležitější než přežít. A udělám pro to cokoliv."

"Žít." Kalye to slovo ochutnával. Pak přimhouřil oči. "Moc. S mocí hrdost, s mocí arogance a vůdcovství. Ach samozřejmě. Nemohl jsem čekat, že někdo tak mocný skloní hlavu. Někdo tak mocný totiž čeká, že se bude ohybáva koleno před ním, že?"

"Co tím chceš říct?" štěkla jsem. Kalye na mě chladně pohlédl.

"Budeš mít, co chceš. Ode dneška jsi mou formální partnerkou. Užívej si to."

"Kalye!" chtěla jsem vyskočit z postele, ale tělo jsem měla zesláblé i přes velký přísun krve. Ještě se nestačila zpracovat. Kalye se neobtěžoval otevřít dveře - ani se neobtěžoval těmi dveřmi projít. Odešel zdí. Jednoduše ji prošel a zanechával za sebou chladnou stopu vzteku. Polkla jsem a uvažovala, co se to právě stalo. Co jsem udělala tak hrozného, že to Kalyeho vytočilo k nepříčetnosti? Udělala jsem přeci tucet horších věcí už předtím.

Rozbolela mě hlava. Svět Vznešených není pro mě. Chci bojovat a zabíjet, sakra.

"Bojovat a zabíjet, kruci." šeptla jsem.

..........

Podrbala jsem Bystrou za ušima a ona zvedla hlavu a oddaně na mě pohlédla. Každý v sídle se Bystré bojí, snad jen vyjma nejostřílenějších bojovníků. Nikdo nedokáže vidět její krásu a nedokáží dohlédnout za ostré zuby a tělo vyšlechtěné ve vražednou zbraň. A přitom je Bystrá tak hodná, zabíjí jen na příkaz a jen Temné. A lidské Temné jen neochotně.

"Má paní." zvedla jsem pohled a uviděla, jak si mě se zájmem přeměřuje Vznešený. Pozorně jsem si jej prohlédla. Slabý, tak slabý. Ale sebevědomý, byl si vědom své krásy a dle zkaženého úsměvu byl dobrý i v posteli. Nebo si to o sobě aspoň myslel.

"Ano?"

"Je pravda, že jste partnerka pána Kalyeho?" zavrněl příjemně a stoupl si těsně k mému boku. Mírným tlakem nás tlačil do stínů.

"Ano."

"A řekněte, nemá náš pán většinu svého času zanerázdněnou? Necítíte se osamělá?" broukal a rukou mi zašátral po pasu. Zvedla jsem k němu pohled.

"Má velmi mnoho práce." zavrněla jsem stejně mile jako on. Natáhla jsem ruku a vzala jeho tvář do dlaně. Slastně přivřel oči, důvěřivě mi položil tvář do dlaně. Usmála jsem se. Prsty jsem rozestavěla na správná místa, natočila mu hlavu do nejvýhodnějšího úhlu a...

"Irean." dlouhé pevné prsty mi ovinuly zápěstí a bolestným stiskem mě donutily pustit tvář Vznešeného, který na mě omámeně koukal. Chtěla jsem jej zabít, zlomit vaz a pak uříznout hlavu. Tak moc chtěla.

Kalye si mě přitáhl k sobě, nekompromisně mě sevřel a do ucha mi vrněl slova tak rychle a tiše, že jsem mu nerozumněla, ale melodie jeho hlasu mě uklidňovala. Ve vzduchu bylo tolik magie, tolik moci. Dráždilo mě to k nepříčetnosti. Když jsem poprvé vešla mezi tak velký počet Vznešených, omdlela jsem.

"Kalye." můj hlas zněl hrubě i mě samotné.

"Tak mi nemůžeš říkat." zavrčel mi do ucha výhružně a pak mě políbil těsně nad ucho. Mlčela jsem, věděla jsem, že kdybych Kalyemu odporovala na veřejnosti, bude se mstít. V soukromí měl jistou dávku tolerance, ale na veřejnosti jsem jeho posavení nesměla zpochybnit. Nic neřekl, ale já to vycítila. Zahlédla jsem pohyb a uviděla, že Vznešený, který mě odtáhl z dohledu, se snaží nenápadně vytratit. Pečlivě jsem si jej prohlédla, zapamatovala si každičký detail jeho tváře, abych, až jednou přijde čas, jej mohla zabít. Těšila jsem se. 

Odstrčila jsem Kalyeho a netrpělivě na něj pohlédla.

"Za jak dlouho ta šaškárka skončí?"

"Teritoriální soud ti přijde jako šaškárna?" Kalye se upřímně bavil.

"Sledovat, jak se před tebou plazí zbabělci jako tenhle," trhla jsem hlavou k Vznešenému, který už ovinul své nenechavé pracky kolem jiné Vznešené, jeho sebevědomí snad neutrpělo ani trhlinku. "Velmi, opravdu velmi zábavné!" ohrnula jsem opovržlvě rty. Barbarské to je. Silní si užívají svou moc, ponižují a vozí se po slabších. Zatřepala jsem hlavou. Měla jsem tendence slabší chránit. Něco ve mně bylo vychováno k ochraně a ne ke krutosti.

"To je náš svět, nedua." Kalye mě pohladil po tváři a mě až poté, co odtáhl ruku napadlo, že jsem měla ucuknout.

"Tvůj svět."

"I tvůj bývalý pán měl své ceho, otroky, Irean. Všichni mocní je mají. Až dospěješ, poznáš tu potřebu je mít." pronesl jemně. Nespokojeně jsem mlaskla.

"Netahej do toho Erika."

"Proč? Protože byl ve skutečosti ještě větší hajzl než já?" Kalye mě vzal za bradu a přiblížil rty těsně k mému uchu. "Řekni, nenařídil ti někdy, ať někoho popravíš jen tak pro zábavu? Potože se nudil? Protože rád sledoval, jak zabíjíš jeho-" vytrhla jsem se mu a šokovaně na Kalyeho zírala. Měl v očích divokost a vztek. Ještě nikdy nic podobného neřekl, ani nenaznačil. Tak proč teď?

"Co se děje, Kalye?"

"Co se děje?" Kalyeho hlas byl tichý. Upíral na mě pohled. "Tvůj bývalý pán je ten problém."

"Ale co... nikam jsem nešla, nenavštívil mě, nijak ho nepřipomínám..." můj hlas odezněl do ztracena. "Ale je." pochopila jsem. Pak se mi na rty vedral úsměv. "A ty ho nemůžeš najít, je to tak? Očekával jsi od té šaškárny snad něco? Osvícení? Že můj pán napochoduje a bude se s tebou o mě bít?" můj hlas nechtěně získal posměšný tón. Kalye na mě vrhl příkrý pohled.

"Mlč." Zaťala jsem zuby, ale mlčela. Po chvíli se Kalye sebral a odešel si sednout k poradnímu stolu. Nedlouho poté ke stolu začali prodit Vznešení se zajímavými, kontorverzními i zcela banálními žádostmi. Znuděně jsem seděla na nepohodlné židli vyhrazené vzácným hostům a s přivřenýma očima naslouchala spíše Temné řeči jako takové, než obsahu slov. Nikdy mi nedošlo, jak je krásně melodická. Sykavky i hrdelní tvrdé hlásky vyznávají do ztracena, zatímco jemné zpěvavé hlásky se protahují a dávají řeči zvonivý tón. Temný jazyk se mi líbil a jelikož nebyl můj rodný, dokázala jsem na chvilku vypnout mozek a poslouchat jen tu melodii.

Rozhořčení.

Tajnosti.

Veselí.

A náhle chvíle ticha, pak zlomyslnost, napětí a dychtivost. Pootevřela jsem zvědavě oči.

Dvojice Vznešených kráčela k rozsouzení, jeden vysoký, hrdný, arogantní; druhý štíhlejší, elegantnější a mě osobně sympatičtější. A pohlednější. Pohlédla jsem na něj a zachvěla se. Připomínal mi jednoho přítele. Ne vzhledem. Ale tím, jak naslouchal okolí, jak se usmíval, postojem těla. A něhou, se kterou svíral svůj hudební nástroj.

Kalye se tvářil arogantně a znuděně, dva jeho spolusoudci však byli čitelnější. Neskrývali svou nechuť k tomu muži. Vznešený, z dvojice silnější než hudebník, začal obšírně vysvětlovat, co vše hudebník udělal. Celkově to byly hovadiny z hovadin nejhovadinovatější. Ale Kalye se krutě usmíval a já náhle věděla, že hudebníka odsoudí - možná i k smrti. On by ho mohl zachránit, protože měl z těch tří hlavní slovo. Ale i on už se rozhodl.

"Ano, máš pravdu, příteli. Tenhle tcha'šen si ani nezaslouží dýchat stejný vzduch, jako my. Můžeš jej zabít." líně pronesl Kalye. Hudebník nehl brvou, jen sklopil hlavu. Já přesto viděla ztuhlou čelist a vztek vepsaný v té tváři. A taky strach.

Ne. To nedovolím. Nikdy jsem nesoucítila s lidmi, které neznám, napadlo mě. Ale s tímto Vznešeným... Něco ve mně nechtělo dovolit, aby ten Vznešený trpěl. Přišlo mi to... nesprávné. Život by se neměl tak mařit. Vyhladila jsem tvář od emocí a zhluboka se nadechla.