21. část

17. listopad 2009 | 21.46 |

Věnováno Máji a (dodatkově) Eleanor!! :) Díky holky za podporu!!

Smůla přichází pomalu a nenápadně... ale jistě.

Asi bych se měla představit:

Jmenuji se Melanie Volturiová. Už 10 let jsem družkou Marcuse Volturiho... jednoho z Bratrů, vládců upířího světa. Jsem aristokratka. Při každém večírku se snažím být Marcusovi co největší oporou a zároveň chci být oblíbenou společnicí ostatních... Proč?

Již 5 let probíhá má malá, nenápadná, ale vytrvalá kampaň na rovnost moci Bratrů. I když si toho skoro nikdo nevšimne, tak Aro má otěže moci ve svých rukou. Drží je pevně a nechce se o ně dělit...

Marcus se pomalu ale jistě stával součástí upíří smetánky, Caius s mou pomocí také...

Ale to se Arovy nelíbí. Ani to, že mu nikdy Marcus nedovolil dotknout se mě. I když byl Marcus z Bratrů ten tichý a nectižádostivý, na tomto trval. A protože je Aro jen jeden ze tří, musel bratrově žádosti ustoupit...

A když se to vše sečte, v Arovi začala klíčit nenávist. Nenávist směřovaná jen a výhradně na mě...

A Aro vždy dosáhne toho, co chce. V mém případě mě chce zničit. Za to, že jsem mu ,,ukradla,, bratry. Že mu chci vzít moc a slávu...

A já se bojím, bojím se, že se mu to podaří. Protože Aro vždy dostane nebo udělá, co si umane.

Útržek z deníku: M. V. M. C., 1.8.2008

,,Miluji tě..." zašeptala jsem něžně Marcusovi. Byly jsme (už) v našem společném pokoji. Leželi jsme v naší obří společné postely a odpočívali. Políbil mě. K tomu, co mi chtěl sdělit, nepotřeboval slova. Za ty společné roky už jsme si rozumněly beze slov. Co druhý cítí, potřebuje nebo nepotřebuje.

,,Bojím se Marcusi. Znovu se to stalo. Byla jsem v zahradě krmit ptáky a Jane mě ,,omilem,, skolila vlnou plamenů..." zašeptala jsem roztřeseně. Tohle jsem opravdu nezvládala. Pomalu ale jistě se mi vše, kampaň o vládu, intriky i nevinné vtípky, to vše si mi vymikalo z rukou. Zřetelně jsem cítila, jak v Marcusovi vře zlost.

,,Nic prosím nedělej, na to Aro čeká... ale já nevím, jestli to vydržím. Asi si musím dát pauzu... týden mimo hrad mi bude úplně stačit..." řekla jsem pomalu. Ano, nějaký čas jen sama pro sebe. Já a les, příroda, jezera a divoká zvěř... jen s potravou bude malý problém... budu muset být v blízkosti lidských sídel. Příroda už nebude tak neskrotná, když bude blízko člověk. Né tak moc, jak bych chtěla... pokud se tedy nebudu živit zvířaty, to bych pak mohla být od lidí jak daleko chci. Chvíli jsem si s tou myšlenkou pohrávala, ale pak jsem jí odsunula na později.

,,Chápu tě.." Marcus mě pohladil po tváři. Trochu mě jeho klidná odpověď překvapila. V několika minulých letech jsme na sobě byli skoro doslova závislí. Trochu to ublížilo mé hrdosti. Čekala jsem krapet jinou reakci.

Marcus došel ke stolu a něco vytáhl ze zásuvky. Pak se vrátil zpět ke mě... se složkou nějakých papírů. Zvědavě jsem se na to podívala.

Ze složky, když jsem jí otevřela, vypadla krabička. Otevřela jsem jí a uviděla hnědé kontaktní čočky. Překvapeně jsem zamrkala. Vysypala jsem ze složky zbytek věcí. Pás, občanka, řidící průkaz, nějaká povolení, hotovost v eurech, dolarech a jiných měnách...

Musela jsem se držet, abych nevzlykla.

,,Děkuji ti..." šeptla jsem. A vrhla se Marcusovi okolo krku. Jak jsem řekla, beze slov poznáme, co ten druhý potřebuje. Marcus mě zná lépe, než jsem si myslela. Byl dokonalý partner na věčnost, ale...

Strašně jsem ho milovala, ale něco se mezi námi v poslední době změnilo. Ještě před rokem jsem si s ním v přátelské atmosféře povídala o všem a o ničem. Občas jsme skončili v posteli. Ale teď...

Marcus částečně od Ara ty otěže moci převzal. Caius sice také, ale ten v tom byl za ty roky zběhlý. Pro Marcuse to bylo nové a občas se do toho až moc vložil. Docela mě teď dost zanedbával. Už žádné drobnosti, maličkosti a dárky, které nebyly moc hodnotné, ale Marcus věděl, že mi udělají radost. Hojně teď jezdil pryč z Volterry na nějaká jednání, večírky... ale beze mě. Bylo by to moc nebezpečné... říkával.

Aro pořád měl větší část vlády nad upířím světem, ale Marcus, jeho milovaný bratr, se mu ,,pletl pod nohy,,. Ale protože Aro Marcuse opravdu miloval, je to přece jen jeho jediný žijící příbuzný... nebo to alespoň tvrdí. Ale protože k němu má blízko, tak to shodil na někoho jiného... na mě. V podstatě má vlastně pravdu, ohledně toho, že jsem já důvodem toho, proč se mu Marcus plete do vlády. Ale to, co předvádí, mě unavuje.

Stále Janiny zákeřné útoky, shazování nastrčenými upíry před společností... Aro pořád vytahuje to, že jsem jen nějaká divoženka, kterou Marcus milosrdně zachránil a já se teď vyžívám na jeho postavení. To vše mě unavuje... duševně. Navíc se poslední dobou ani ve společnosti necítím dobře. A to jsem v tomto ,,oboru,, byla jako ryba ve vodě. Né kvůli té ,,špíně,, , kterou na mě házejí, ale začínám být paranoidní. Všude vidím plány, které mají zničit mého milovaného. A to ze mě dělá upírku, která začíná šílet z věčnosti... a to žiji ani né 30 let!!

Marcus mě políbil a oblékl se. Asi po pěti vteřinách po něm zbyla jen jeho krásná vůně, vžitá v pokrývkách postele, koberci, záclonách. Povzdychla jsem si a začala jsem se oblékat i já. Začala jsem se připravovat na cestu. Po chvilce přemýšlení jsem si vybrala i místo, kam pojedu. Nejlepší bude Amerika, okolí Amazonky. Jako člověk jsem o tom něco četla v knížkách a vždy se tam chtěla jet podívat... Proč si ten sen teď, jako upír nevyplnit?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (6x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 21. část mája 26. 11. 2009 - 14:58