NDP (11)

11. únor 2012 | 16.12 |

Ležela jsem na zádech a zírala do slunce. Náhle na mě padl stín a já rozeznala Akkarinovu siluetu.

"Pojď, miláčku, půjdeme." natáhl ke mně ruce. Vložila jsem své dlaně do jeho a pocítila klid. Tak to mělo být. Je tu se mnou. Vše je v pořádku.

Vytáhl si mě k sobě a objal mě kolem pasu. Jemně zvlnil rty v úsměvu a políbil mě. Měl zase třicet. A já věděla, že mě bude zase pětadvacet. Pozorně jsem si jej prohlížela. Byl ve svých třiceti nádherný, tak krásný, až to vyráželo dech a svíralo srdce. A přesto bych jej vyměnila za toho staršího, s nedbale oholenou bradou s vousy barvy soli a pepře, s vlasy trochu řidšími a postrádajícími svůj lesk a s tváří s vráskami – vráskami smíchu. Slepého. Ale byla to tvář člověka, který se mnou prožil celý život. Který mě chránil před Kallou, který mi v divočině dal větší podíl jídla a toho libovějšího, který mi dělal masáže a miloval mě.

Který byl důkazem, že jsem to opravdu prožila.

"Proč se na mě tak díváš, Samantho?" pronesl pobaveně. Jako by to nevěděl. Na prstě jsem měla jeho krvavý prsten. A on měl ten můj. Důkaz toho, že jsme jeden druhého.

"Miluji tě." řekla jsem místo odpovědi. Ale přestože předchozí důvody byly hezké, ten pravý byl úplně jiný. Tím, že byl Akkarin zase mladým, jsem si potvrdila jednu děsivou myšlenku, která se mi mihla hlavou při spatření sestřičky v nemocničním pokoji.

Je to jen sen. Ale krásný sen.

"Akkarine... musím to vědět. Jsi jen sen?" zeptala jsem se. Bleskl po mně pohledem, v očích mu tajemně jiskřilo. Takový pohled od boje s Kallou neměl. Už nikdy. Pak se tajemně usmál. Vzal mě okolo pasu a odváděl mě do lesa. Palcem mi něžně hladil kůži na břiše. Zamrkala jsem. Ani jsem si nevšimla, že ty jeho nenechavé ruce vklouzly pod mou košili. Pohledla jsem na něj a když spatřila jeho rošťácký úsměv, zasmála jsem se. V hlubokém, hustém a temném lese se to rozléhalo. Skoro až děsivě. Po chvilce zaváhání jsem se k němu pevně přitiskla. Po zádech mi přebíhal mráz. Okolí mi trochu nahánělo strach. Ale naštěstí na té cestě nejsem sama.

Trvalo hodnou chvíli, než jsem se odhodlala znovu promluvit:

"Prosím Akkarine, musím to vědět." šeptla jsem. Akkarin si povzdechl a upřel na mě vážný pohled.

"A je vlastně důležité? Vážně je to natolik důležité, nakolik tě to v tvé krásné hlavince trápí?" jemně mě pohladil po tváři. Zamračila jsem se na něj a on na to reagoval pozvednutím jednoho koutku v úsměvu. Ten úsměv k němu patřil stejně jako černý plášť a jizvy na zápěstích. Stejně jako ke mně. Chvíli jsem ho probodávala pohledem, než jsem to vzdala.

Vešli jsme do nejhlubší části lesa, do místa, z kterého jsme se už nikdy neměli vrátit. Opírala jsem se o něj a přemýšlela.

"Já tebe také miluju, Samantho." odpověděl mi na mé myšlenky a jemně se na mě usmál. Jen lehce pak přejel svými rty přes mé. Chybělo mi škrábání jeho vousů, přestože mě to vždy štvalo. Akkarin se nad mými myšlenkami pobaveně zasmál. Nevinně jsem se usmála. Dívala jsem se na něj a uvědomovala jsem si, jaké vlastně štěstí mám, když je tato krásná bytost má a také mě chce. Proč pak probírat problémy z jiného světa? A že jsme dva černí čarodějové? Že máme jizvy nejen na těle, ale i na duši? No a co?

I my si zasloužíme trochu štěstí. A když jsme jej našli, uměli jsme za něj bojovat. A proto zůstaneme už navždy spolu. Navždy.

** 

Na mýtince u lesa po nás zůstaly zabodnuté tři sachakanské dýky. Jen chvíli. Pak se rozplynuly, jako opar po příjemné vidině. A s ním i celý tento sen.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: NDP (11) wínqa 11. 02. 2012 - 22:43
RE(2x): NDP (11) moira 18. 02. 2012 - 13:33