VSP: 10. kapitola

30. září 2011 | 20.22 |

Věnovááánííí!!!

Rozhodla jsem se každou kapitolu věnovat jedné mé věrné čtenářce. To je nápad, což? :D Tuto jubilejní desátou věnuju všem čtenářům, další pak věnuju ne tomu, kdo čte nejdéle atd. atd., ale dle obsahu. Pokusím se odhadnout, co by se mu nejvíce líbilo.. x)) m.

Meye:

Bolelo mě vše. Bolelo mě dýchat, bolela mě hlava, bolely mě končetiny, dokonce i nehty a vlasy. Se zaúpěním jsem otevřela oči a mžourala nad sebe. Chvíli mi trvalo, než jsem rozeznala strop s jemnými dřevěnými řezbami. Pohled mi putoval ke stěnám pokoje, zjístila jsem, že jsem v prostorné vzdušné místnosti, spíše temně laděné, ale celkem... vkusné, když některé věci přehlédnete. Například svícen, který se, zda se, doopravdy používá. Chtěla jsem se posadit, ale v ten okamžik se ozval každičký sval mého těla a já to se zalapáním po dechu vzdala. Padla jsem zpět do polštářů a přemáhala svalové křeče, které se zdály mě dohnat k šílenství. Jako malá, pod tréninkem otce, jsem jednou střihla svalovou horečku a myslela, že nic horšího, než ta táhlá, přetrvávající bolest neexistuje. Mýlila jsem se.

Existuje i intenzivní přetrvávající bolest, která nemá nic společného s tím, zda se hýbu, nebo ne.

Zhluboka jsem se nadechla a se zaťatými zuby se posadila. Věděla jsem, že když svaly rychle protáhnu, bolest se ztlumí nebo dokone odezní. Alespoň jsem v to doufala. Zadýchaně jsem seděla v posteli s děsivým počtem polštářů a polštářků a snažila se potlačit třas, který mnou lomcoval. Tiše jsem úpěla a do očí se mi tlačily slzy. Bylo mi na zvracení. Takhle mizerně jsem se necítila už... hodně dlouho. Nikdy jsem si neuvědomovala, že existruje tolik svalů. Při bojích jsem většinou schytala nějaké jedno závažnější poranění, které překrylo ostatní a než se vyléčilo, po lehčích nebylo ani památky. Většinou.

Zavřela jsem oči a snažila se utřídit si myšlenky. Co se doprdele stalo?

Rázně se otevřely dveře a já sebou trhla, ihned na to bolestně zavyla.

"Lehněte si, drahoušku, zůstaňte ležet, hned vám na tu bolest něco donesu. Jen odpočívejte, hezky si odpočiňte." začala štěbetat postarší žena a jemně mě zatlačila do polštářů. Zase jsem se třásla jako ratlík a cítila, jak mi po čele stékají kapičky potu. Žena si mě starostlivě přeměřila a pak kapesníčkem, který vytáhla ze své bohatě nabírané sukně, mi otřela čelo. Moment, nabírané sukně?

"Kdo jste?" zasýpala jsem. Chtěla jsem se posadit, v leže jsem byla strašně zranitelná, ale náhle mě opustila veškerá síla. I pohnout prstem bylo namáhavé.

"Nebojte se, ne-boj-te-se! Pán za chvilenku příjde, hned příjde!" ignorovala mě žena a cupitala po místnosti, vše přerovnávala a posunovala, pak to vracela na místo, takže to vytvářelo dojem, že dělá vše a zároveň nic. Zdálo se, že neví, co má dělat. Z postele jsem jí sleodvala a hodnotila ji. Drobná, útlá, upravená. Oblečená do šatů střihu minulého století. Tvář dobrosrdečná, ale neústupná. Vlasy stažené na týle do perfektního drdolu, zdá se, že obarvené na černo. Nedokázala jsem si představit nikoho s takovou barvou vlasů, kterou by měl přirozeně. A už vůbec ne v jejím věku. Oči měla tak světle šedé, až se zdály... průsvitné. Stejně tak kůže s tak vulgárně rudě nalakovanými nehty, až se mi chtělo křičet. Ty nehty byly jediné, co mi na ní nesedělo. A přesto jsem měla dojem, že to je jediný projev její opravdové osobnosti.

Žena přešla k posteli a já přemáhala touhu na ni zakřičet, ať se nepřibližuj. Byla jsem slabounká a měla podezření, že by mě v momentálním stavu zvládla i tahle drobná ženská. Já sama jsem příkladem toho, jak zákeřné dokážou být malé ženské. Ani jsem necekla, když mě žena přikryla, natřásla mi i polštáře, pro které se v momentální stavu nedostanu, znovu mi starostlivě otřela čelo bělostným kapesníčkem a vrátila se k pobíhání po pokoji. Úspornými pohyby jsem její počínaní sledovala a uvažovala, kdo je šílenější. Jestli ona, nebo jestli já a to i s předpokadem, že se mi toto zdá.

Tohle nebylo normální.

Právě jsem došla k rozhodnutí, že se musím probudit, když se znovu otevřely dveře. Pomalounku jsem tím směrem otočila hlavu a chvíli ostřila na postavu, která se ke mně rozhodnými kroky blížila. Pak zpanikařila a vyskočila, náhle jsem byla na nohou, mezi příchozím a mnou postel. Zadýchaně jse zírala na jeho vyrovnaný obličej, koutkem oka sledovala ženu, která se zastavila u krbu, aby srovnala dokonale srovnaná kvítka a...

Zapotácela se a podlomla se pode mnou kolena. Znovu jsem tiše zavyla bolestí a zaryla prsty do prostěradla. Ostré drápy, které jsem náhle měla, z prostěradla i matrace udělaly salát. Dvě chladné ruce mě jemně chytily v pase a položily na postel. Slabě jsem se bránila, ale neměla jsem sílu se nějak opravdu uvolnit. Kalye mě položil do postele a ustoupil, lhostejně mě sledoval.

"Co je?!" zavrčela jsem nepříjemně a žena v rohu zalapala po dechu. Já pozorovala Kalyeho. Lekla jsem se, protože jeho temná půlka teď byla tak zřetelná, až jsem ji cítila. Něco ve mně se toho děsilo. Před očima se mi bleskla vzpomínka a já se syčivě nadechla.

"Poslal jsi mi kouzlo do zad." zasyčela jsem vztekle. Kalye nehnul brvou, přesto se mi zdálo, jako by se uvolnil. Nevím jak, ale věděla jsem to. Měla jsem praxi ve čtení pohnutek, které nikdo nevidí. Cítila jse to podvědomě.

"Zlatíčko, nechci tě zklamat, opravdu ti nechci kazit radost, ale pán ti neublížil. Ublížila jsi si sama, jenom ty sama." vložila se do toho žena. Nespouštěla jsem pohled z Kalyeho.

"Cože?"

"Dům tě... zkrotil. Vstoupila jsi bez dovolení a dům tě zkrotil."

"Dům mě co?!" otočila jsem se na ženu nevěřícně.

"Neznáš rodové zákony sídel, drahoušku? Některá sídla jsou veřejná, některá sídla silných Vyšších jsou chráněná, chráněná před vetřelci." vrkala žena a mě její opakování začalo lézt na nervy. Vztekle mi hlavou proletělo pár sprostých nadávek na Temné a nespravedlností nad tím, že jsou chránění. Neměli by. Jako by už i tak nebylo těžké je zabít.

Zarazila jsem se. Počkat. Promítla jsem si své poslední myšlenky. Pravidelně jsem bojovala. Nenáviděla jsem Temné. Hodně nenáviděla. Bojovala jsem proti Temným.

"Ale pán tě zachránil." pronikl mi do myšlenek ženin hlas. Trhla jsem sebou a nejspíše bolest, která mě ochnomila dovolila, abych znechuceně vyslovila:

"Zachránil?" Znělo to jako nadávka.

"Zemřela by jsi, broučku." konejšila mě žena a něco na slově broučku mě zaujalo. Došlo mi to až po chvíli. Celou dobu jsme mluvili Temným jazykem. Žena se na mě mile usmívala a já začínala pociťovat sílící podezření.

"Jak jsi mě zachránil?" podívala jsem se zpříma na Kalyeho. Pod nevinným úsměvem, který se mu rozlil po tváři jsem cítila aroganci a zákeřné uspokojení.

"V'edoti, nedua." šeptl tiše. V hlavě jsem lovila překlad. Volně to znělo jako...

"Zaslíbení?!" zalapala jsem po dechu a do očí se mi tlačily slzy bolesti, jelikož se ozvaly zádové svaly, o kterých jsem nevěděla ani z anatomie. Anebo věděla, ale zapomněla jsem. Ano, i já zapomínám. A to i o dost podstatnější věci, než zasranou anatomii.

"Sídlo by tě zabilo." zdůraznil Kalye.

"Erik mě zabije! Bude zuřit, Hell, zešílí vztekem!" navzdory bolesti jsem vyskočila a začala rozčíleně přecházet po místnosti.

Jsi moje, Meye. Od teď do konce věčnosti. Ano? Nikomu tě nedám. A pokud přeci jen...

Pamatovala jsem si ten výraz. Majetnický, arogantní, bezcitný. Ale necítila jsem se tehdy uražená. Věděla jsem, že se tak Erik nechová proto, že mě bere jako majetek, ale protože mu na mě... záleží. Slovíčko záleží ale berme velmi nadsazeně. Byla jsem jednoduše jeho. Zní to barbarsky, ale v Temném jazyce to zní lépe. A ve společnosti Temných to znamená hodně. Kalye mě zamyšleně pozoroval.

"Neexisuje Vznešený se jménem Erik. Vznešení opovrhují lidskými jmény." pronesl měkce.

"Samozřejmě, že Erik existuje." upřela jsem na Kalyeho vzdorovitý pohled. "Zabije tě." dodala jsem pak. O tom jsem nepochybovala. A Kalye to poznal.

"Možná jej přeceňuješ, drahoušku, možná o něm máš příliš vysoké mínění." pronesla žena opatrně, pošilhávajíc po svém pánu.

"Ne." pronesl kupodivu Kalye. "Marie je doopravdy silná, Senio, a jen tak nějaký Vznešený by ji nezvládl. Musí být silný. Uvidíme. Pokud je doopravdy tak silný, jak naznačuješ, pozná, co se stalo a příjde."

"Fajn, tak příjde." odsekla jsem a posadila se, zase jsem byla slabounká jako moucha. Dobrou zprávou bylo, že už mě tolik nebolely svaly. vážně je stačilo protáhnout. "A teď mi doprdele vysvětlete, co to V'edoti je."

..........

Samuel:

Před dvěma měsíci:

Elizabeth vřískala na Richarda, kterému se nelíbilo, co včera udělala. Absolutně netuším co. Přestal jsem její výstřelky sledovat už minulé století a dal požehnání Richardovi, ať jí usměrňuje. Byl jsem zbabělec. Elizabeth bych nepřál ani největšímu nepříteli.

Kupodivu se zdálo, že jí Richard upřímně miluje. Naštěstí byl natolik chytrý, aby to před Elizabeth (hlavně před Elizabeth) skrýval. Popadl jsem kabát a vyšel ven. Třeštila mi hlava. Měl jsem hlad. Strašný hlad. A mizernou náladu.

Naše vyhnanství z Dvora už dávno skončilo... a mě se tam přesto nechtělo vracet. K intrikám, lstím, přetvářkám... unavovalo mě to. Možná jsem za tu dvacítku let dospěl. Navíc se tam ani nic nedělo. Kdyby na Dvoře byl alespoň Nikolaj, byla by nějaká zábava. Takto tam bude jako po vymření. Pěkná ukázka Faostiho moci. Nedokáže udržet ani kvalitní Dvůr. I já bych to svedl lépe. Bez nadsázky. Stačí ukázat Elizabeth a sebe a hned by se všichni hrnuli. (Proč asi Lvíče opustilo Dvůr? Mělo k tomu důvod? Pojďme se na Lvíčka podívat. Bude zábava. A když už tu jsme, proč nevyužít pohostinnosti? Lvíče je štědré. A ano, zůstaneme tu i trošku déle. Proč ne? Lvíče je pohledné a zábavné. Lvíče je... je Lvíče.. s Lvíčetem... a Lvíče...).

Elizabeth si v jednom kuse stěžovala, že kvůli mé hlouposti jsme zameškali dvacet let vrcholné sezóny plesů. Brblala něco v tom smyslu, že dnes už to vůbec není to, co bývalo. Kdyby nebyla tak užitečná špiónka (získávající informace především přes postel) a nebyla tak mocná (měla vskutku neobyčejný dar) už dávno bych jí sám zakroutil krkem. Pokud bych to však stihl dříve, než ona. Měl jsem totiž oprávněný pocit, že kdyby vycítila (a ona by to se svou vražednou intuicí nejspíše doopravdy vytušila), že jí chci zabít, chopila by se šance a odkrouhla by mě dříve, než já ji. Upomínka na to, co se stalo, stále pálila.

Listí se lepilo k mokré zemi. Podzim byl v plném proudu a nastoupilo psí počasí. Nenáviděl jsem podzim a zimu v Čechách. Prostě jsem je nenáviděl. Mnohem raději jsem trávil tyto dvě roční obdoobí v přímořských oblastech. Pravda, kvůli slunci nás to dosti omezuje, ale noci jsou tam o tolik zábavnější, než tady. Z roztržitosti jsem šlápl do louže a má nálada definitivně spadla až na úplné dno.

Noc náhle proťal ušidrásající výkřik. Nenesl se daleko. Byl tlumený. Chvilku jsem uvažoval o tom, že bych dotyčnou (byl to ženský hlas) nechal jejímu osudu, pak jsem se ale sebral. Najít tak mrtvolu někde v blízkosti našeho sídla by se nám nehodilo. Už i tak ti psi (Lovci) větří, že se pohybujeme někde v okolí. Jak já je nenáviděl. Pardon - nenávidím. Byli čím dal troufalejší. Úplně mi zlikvidovali jednu nadějnou smečku skřetů. Co budu tento rok proboha posílat na zápasech do boje? Je nemyslitelné, že bych se na skřetí zápasy nedostavil. Je to takřka povinnost a samozřejmě také ukázka síly. Tento rok bude krušný, a velmi.

Na druhou stranu jsem měl větší štěstí než Dominiqe. Jemu Lovci zničili pěkně se rozvíjející se továrnu na léky. Vrazil do toho dost pěněz. A... vrátilo by se mu to. Samozřejmě že to nebyly léky - jen nějaké placebo. Mám dokonce podezření, že to byl nějaký experiment jeho bláznivých dětiček, jenž by přiotrávil polovinu lidské populace. Lidi se nakazí... a rychleji pomřou. Stejně jich je až moc. Nemůžeš se vydat ani na procházku bez toho, aby jsi o ně (popřípadě jejich práci) zakopl. Jsou jako mor. Jejich počet by se měl trochu zredukovat. Kde jsou ty časy, kdy jsem měl stejný problém, jen s krysami.

Došel jsem na malou mýtinku a zamrkal. Nějací dva Lovci se tam sápali po Vznešené. A to dokonce po Vyšší Vznešené. Zaklel jsem - pořádně procítěně a velmi, velmi neslušně. V Temném jazyce samozřejmě. Vznešená mě zaslechla (Temný jazyk Vznešený slyší vždy, ať šeptáte či jste sebedále) a hned poté mě i spatřila.

,,Pomoc!" křikla. Hlupačka - prozradila mou pozici a já přišel o moment překvapení. Zasmál jsem se. Jako bych to potřeboval. Elegantně jsem vplul na mýtinu a dříve něž se Lovci mohli vzpamatovat, tak jsem zabořil jednomu z nich ruku do hrudníku a vytrhl mu srdce. Horké, vlhké mi spočívalo v dlani a ještě sebou cukalo. Neodolal jsem a olízl jej. Maso pod rty se chvělo a hřálo, krev na jazyku lahodila, zpívala mi, co vše by se mohlo stát, jaké sladké brutální úmrtí bych mohl způsobit, prožít, kdybych propadl krvežíznivosti. Chvilku jsem se tou představou opájel, do mých fantazií zabloudila i Vznešená, kterou bych si přivlastnil hned a tady, ale pak jsem je s povzdechem nechal odplout. Ne, nechci pozbýt zdravý rozum a soudnost. Ani za toto ne. I když je to velmi lákavá myšlenka. Smrt, kterou bych pak ale skonal (nejspíše rukou nějakého prašivého Nižšího Vznešeného) ale už tak přitažlivá není.

Druhý Lovec začal zděšeně prchat. Vznešenou doslova upustil a ona padla na zem. Váhal jsem, zda běžet za Lovcem, ale upoutal mě pach krve. Krve Vznešeného. Začal jsem si všímat jí a jejích zranění. Byla zraněná, ale byla to jen drobné škrábnutí. Přesto mě popadl divoký vztek a já se jím nechal radostně pohltit. Jak si ten prašivý čokl mohl něco takového dovolit? Velmi tiše a velice rychle jsem se vydal za Lovcem. Takovou chybu už nezopakuje. Začal jsem se krutě usmívat. Stal jsem se stínem Lovce. Radostně jsem ho honil mně známým lesem, štval jej a děsil až k nepříčetnosti, tiše se mu posmíval a poté se mu nepokrytě smál. Byl jsem stín mezi stíny. Stín, jehož může Lovec důvěrně nazývat smrt.

.........

Vznešená roztřeseně ležela na pohovce, na čele mokrý studený obklad, po ruce sklenku s prvotřídní dětskou krví. Byla to Riamaenda z rodu Fénixů. Velmi silný rod. Jeden z Rodiny, takřka s mocí vyrovnající se Lvíčeti. Měli na starost Austrálii. Copak dělá panenka až tady? napadlo mě a nemohl jsem si pomoct. Byl jsem podezřívavý. Chybami se člověk učí.

,,Přepadli nás. Byla to obrovská bestie. Dva metry vysoká, mohla mít tak půl tuny. Byla silná a zatraceně rychlá. Neměli jsme šanci. Kdybych nevěděla, že to je nemožné, řekla bych, že té zatracené špíně pomáhají ty psiska."

,,Vlkodlaci?" ujišťoval se Romaen.

,,Ano. Ti. Ostatní Lovci," odvětila Vznešená s pohrdáním. ,,Mu říkali Pantherinae." odvětila Vznešená břitce a pevně sevřela rty. ,,Byl to tvor mezi člověkem a kočkou."

,,To nemohli být vlkodlaci. Jen málo jich dokáže takovou metamorfózu a všichni slouží." namítl jsem. Samozřejmě, silní vlkodlaci se musí držet na vodítku. Mohli by si vzít příklad z Temného Lorda. Ten se vytahuje až moc. Dokonce tak, že si vynutil jako své území celou Velkou Británii a vyhnal odtamtud Vznešené. Tedy konkrétně Fénixe. Takže to ospravedlňuje nenávist k vlkodlakům. Nenávist k Lovcům nemusí být podmíněna. Tu máme společnou všichni. Poslední dobou jsou čím dále drzejší. A toto není první případ, při kterém slyšíme narážku na Pantherinaa. Je to mocný Lovec, opravdová hrozba. Má už na svědomí dva Vznešené. Jeden Nižší a jeden dokonce Vyšší - i když slabý. A teď toto. Útok na skupinu vyšších Vznešených. Chtěl jsem se zeptat, jak vypadá, vyzvědět vše dříve, než tuto krásku povolá Faosti. Avšak byla traumatizovaná a ač se to snažila skrývat, tak byla v šoku.

Navíc to bylo neslušné. (A byla to cenná informce. A tato krasotinka není hloupá. Moc dobře to ví.)

,,Proč tě Pantherinae přestal pronásledovat?" napadla Richarda zásadní otázka. Pevně sevřela rty a očí se jí zaleskly.

,,Pronásledoval mého otce." hlesla a já šokovaně ztuhnul.

,,Pronásledoval myšleno tvůj vzácný otec odváděl pozornost?" nechápal Romaen. Hadrianus byl velmi mocný Vznešený.

,,Ne! Ten bastar ho pronásledoval! On si s ním hrál!!" začala vřískat Riamaenda. Její vztek podpaloval některé hořlavější kusy nábytku a ona sama se začala podpalovat. Zaklel jsem. Pyrokineze byla u Vznešených vzácná. Už z důvodů, že je to jediný živel, který nás dokáže dokonale zničit. Proto se pyrokinetikům občas stávaly nehody. Ostatní Vznešení se jich bojí. Hadrianus si však svou dcerku dobře chránil. Až moc. Měl jí naučit bojovat. Měl jí naučit ovládat její moc místo, aby ji potlačovala. (Zde jen netuším, zda to bylo přehnané otcovství nebo strach z toho, co by se z ní stalo.) Nemusel bych ji pak zachraňovat - sama by upekla ty Lovce na škvarky.

,,Riamaendo..." rychle jsem Vznešenou objal a začal jí utěšovat. Kouzelný oheň, poté co se rozšíří, nedokáže nic zarazit a já nechci přijít o jedno z nějkrásnějších sídel, které vlastním. Navíc pod ochranou. Riamaenda mi zabořila tvář do ramene a já cítil, jak mi doutnají nohavice. Ale ustupovalo to. Naštěstí si Riamaenda začala uvědomovat svou moc a ovládala to. Snad. Mohu v to doufat. Zamumlala omluvu a uplakaně se na mě podívala. Pak se odtáhla - ale jen natolik, aby mohla srozumitelně mluvit. Dále mi spočívala v náručí. Snad se bála. Pravděpodobnější ale bylo, že se snaží nějak vetřít do mé přízně.

,,On... nikdy jsem nic tak krutého neviděla..." štkala Riamaenda. Vypadala opravdu otřeseně. Pomyslel jsem si, že v tom případě toho moc neviděla. Na světě bylo hodně krutostí. Ale pak jsem si znovu vzpomněl, kdo Hadrianus byl. Zvažoval jsem to. A zamrazilo mě. Čím dál více jsem začal k Pantherinaemu cítit respekt. Musel to být impozantní soupeř. Riamaenda se mi roztřásla v náručí a silně si skousla ret. A mě došlo, že to nehraje. Že je opravdu zděšená.

,,Tiše Rio, už je to v poříádku.. Rio..." objímal jsem jí a hladil jí po zádech, zatímco jsem mumlavě pronášel hloupá slovíčka.

,,Děkuju." hlesla.

,,Za co?"

,,Za záchranu života. Chci... chci vám dát něco na oplátku." pronesla tiše. Vlastně měla za co. Zachránil jsem jí život v podstatě dvakrát. Než jsem ale mohl (z přirozeně skromnosti) začít odmítat, vyrazila mi svými slovy dech.

,,Ramika." šeptla. Ohromeně jsem na ní zíral a z šoku nenamítal. Vzala to jako souhlas. Vše se seběhlo příliš rychle. Nemohl jsem to zastavit. Rituál náhle mocně vyšlehl. Kdybych se Rii nedotýkal, možná jsem ho ještě mohl zvrátit. Takto...

,,A doprdele." hlesl jsem. Pak jsem společně s Riou v náručí omdlel.

.........

Byla to vypočítavá malá mrcha - mimo jiné. Plánovala to. Celý rod Fénixe (až na pár vzdálenějších slabších příbuzných) vymřel a ona neměla ochranu. Tak si ji rychle našla. Ne náhodou utíkala směrem, kterým tušila mé sídlo.Sakra! klel jsem a snažil se najít východisko. Nechtěl jsem afer, ani náhodou. A když už bych si nějaký pořídil, rozhodně bych si rád vybral amuu. Tato drzá Vznešená si mě doslova přivlastnila. Kdybych si teď našel jinou amua... V nejhorším případě by byla Riamaenda vedlejší amua (a to by nepřekousla a nějak vycouvala), zatímco bych upřednostňoval tu, s kterou bych její pouto převázal...

Bál jsem se však, že mocnější Vznešenou už nenajdu. Bál jsem se také toho, že jsem Nikolaji šlápl na kuří oko. Pokud vím, pokud měl na Riu někdo právo, na ni jako nejmocnější Vznešenou s nejčistší krví, byl to on. Zamotává se to. A já si nejsem vůbec jistý, zda mu dokážu vzdorovat. Thya, vždyť já bych Riu Nikolaji vydal na stříbrném podnose, kdybych s ní nebyl svázaný! Jenže takto... takto bych mu musel vydát i sebe. A to rozhodně nepodniknu. Tolik rozumu snad ještě mám. Snad. Znovu jsem zaklel. Riamaenda s tím musela počítat. Vsadila vše na mou hrdost. Pročpak asi utekla Nikolaji z osidel? A pak mě to napadlo. Myslela si, že mě bude ovládat. Nikolaje se bála - ale o mě nejspíše měla horší mínění. Začal jsem se krutě usmívat, pak jsem se ale sebral. Byly to jen dohady. Neznám Riu dostatečně na to, abych jí viděl do hlavy. A nevím, co chce dělat doopravdy. Vyčkám. A až poté, až budu vědět vše najisto, zasáhnu.

Pokud mě však považuje za slabocha, pěkně jí potupím. Pokud mě dříve nezabije Nikolaj - jen aby měl přístup k Rii. Proto...

Proto to musím tajit.

Zatoužil jsem po chvilce klidu. Klidu a pomalého, nudného stereotypu, který jsem tu doteď měl. Měl jsem dvě šance. Buď to tajit a riskovat zlobu jak Faostiho za zpochybnění autority, tak Nikolaje (pokud na Riu měl - a nejspíše měl - spadeno), nebo se tajně domluvit s Faostim a risovat jistou zlobu Nikolaje. Což je, když nevezmu v potaz sebevražedné, velmi nepravděpodobné - ale stále tudy mám větší šanci na přežití, než při přímé konfrontaci s Nikolajem. Samozřejmě je tu ještě možnost zabít Riu a svést to, jako i další, na Pantherinaa. Chvilku jsem nad tím vážně uvažoval.

Zvažoval jsem, urputně jsem vše zvažoval. A došel k nelehkému rozhodnutí.

Teď už se návštěvě Dvoru nevyhnu. Ať chci, nebo ne, svazek se musí potvrdit (Faosti je stále menší hrozba, než Nikolaj). Chvíli jsem to zvažoval.

Hned, jak jsem k tomu rozhodnutí došel, jsem ho zavrhl. Ne, nezradím Nikolaje. Raději umři, než budu pomáhat Faostimu. Nejdříve bych si měl domluvit schůzku s Nikolajem. Zatím to budu tajit, oťukám Nikolajův názor na věc a... Ano, mezi čtyřma očima si to vyjasníme. A přinejhorším jej požádám o rychlou a bezbolestnou smrt.

Ne! Na co to sakra myslím! Nenechám se zabit! Je Faosti lepší cesta, než Nikolaj? Faosti je přeci jen předvídatelný Vznešený, jehož je možné porazit. Nikolaj je předvídatelný Vznešený - v jeho případě se ale předvídá vždy vlastní smrt.

Ano. Faosti je lepší cesta. Navíc mě ochrání, když přeběhnu, i když si nadělám spoustu nepřátel a do nepřátelského tábora se vetřu. Moc dobře jsem to věděl. Nikolajovi se nedá vzdorovat. Ani s mou silou. Možná s Faostim... Zaúpěl jsem. Nechtěl jsem umřít. Ale stále jsem Faostimu neodpustil tu zradu. To byla vlastnost nevhodná pro dvořana. Měl bych přejít osobní pohnutky a zaměřit se na cíl. Avšak.. pravě proto mě Nikolaj bral za přítele, moc dobře věděl, jak jsem zásadový. Měl bych ho za projevenou důvěru zradit?

Tak, jako mě zradil Faosti?

Ne. To raději umřu, než s ním splupracovat, raději pojdu jako pes, než abych se stal stejným , jako je on. I když je pravda, že takový je i Nikolaj. Ale on má i v podlosti své zásady. Faosti je naprosto amorální. Jenže je tu stále ta maličkost, ten nedůležitý detail. Nikolaj mě takřka stoprocentně zabije - pokud Riu chce. Je tu malinkatá možnost, že by jí nechtěl... ale bylo by to jen hloupé přání. Štěstěna nikdy není štědrá, o to míně v situacích, kdy jí opravdu potřebujeme.

Složil si hlavu do dlaní. Někdo se dotkl mého ramene. Chytil jsem tu ruku a se zavřenýma očima bezhlesně plakal. Byl jsem bezmocný jako lev v kleci. Po chvilce jsem zvedl pohled. Ria byla pobledlá a dívala se na mě strachem rozšířenýma očima. Cítila mé emoce. Možná i pochopila.

,,Já... omlouvám se.. odpušť prosím.. promiň..." šeptala a pak se rozplakala. Ano, nejspíš jí došlo, co udělala. Husa hloupá. Vlastně není tak hloupá, když to pochopila. A možná je jen vypočítavá a toto hraje.

Už jsi až moc paranoidní. napomenul jsem se.

Právě proto nejsi na dalších dvacet let vyhoštěn z Dvora. odvětilo něco ve mě a já si povzdechl.

,,Rio... Rio..." zamumlal jsem a objal ji. Zhluboka jsem se nadechl její vůně a natáhl se po své moci. Pevně jsem ji dřímal ve svých rukou a když na mě Ria upřela nevinný pohled, přiblížila své rty k mým, nadechl jsem se a připravil k úderu. Jemně jsem ji líbal, rukama ji něžně objímal a v duchu si slíbil, že to bude rychlé. Tahle drobná intrikánka si to zasloužila. Chtěla jen žít. Ria se ke mně tulila jako mazlivé kotě. Vyrovnaně jsem dýchal a formoval svou moc do smrtelného ostří. Kouzlo už takřka opustilo mé prsty, když se rozrazily dveře a vešel Dominique.

"Nikolaj má potíže!" vydechl a já jen o fous zapudil vražedné kouzlo. Prudce jsem se k němu otočil. Já zíral na něj, on těkal pohledem mezi mnou a Riou.

"Cože?"

..........

Hleděl jsem do jejích široce rozšířených očí. Hadrianus ji strážil jako největší klenot. Byla panna. A já nebyl v rozpoložení, ve kterém bych dokázal být natolik něžný, abych jí nejen neublížil, ale také přinesl slast. Proto jsme se jen mazlili. Já osobně bych zašel i dále, ale Ria byla tak nevinná. Byla to mrcha, ale v oblasti milování naprosto nezkušená.

,,Cítím tvou touhu. Po čem tak toužíš? Proč si to nevezmeš? Proč jsi tak napjatý?" zeptala se zvědavě. Ležel jsem na boku a prohlížel si její krásné tělo. Byla jako panenka. Patřila do vitríny. Byla tak... čistá.

,,Ano - toužím. Po tvé blízkosti, po vlhku a teplu tvého těla, po úzkém hřejivém místečku mezi tvými stehny..." odvětil jsem snivě. Zapýřila se. Vážně, zrudla jako pivoňka. A to jsem se snažil být co nejslušnější. Až jí budu doopravdy chtít dostat na záda, bude to velmi dlouhá noc.

,,Můžu... mohla bych se.... můžu..." Ria se zakoktala a já na ní pobaveně koukal. Zrudla ještě více a se zaúpěním zabořila tvář do polštáře. Něžně jsem jí pohladil po linii zad. Byla roztomilá a já pocítil první náznaky nutkání jí ochraňovat. První krok stát se opravdovým fermonelle.

,,Chceš se na mě podívat?" zeptal jsem se. Ria zvedla hlavu a rozpačitě na chvilenku střelila pohledem do mého klína, pak se však bleskově odvrátila. Potlačoval jsem smích.

,,Ne.. já ti chtěla... pomoct." hlesla nejistě. Přestal jsem se v duchu smát a zkoumavě na ni pohlédl. Vážně ji pozoroval. Poprvé jako ženu a jako amua. Vážně to chce udělat?

,,Existují i jiné způsoby, jak potěšit muže, aniž bys poskytla své tělo. A ty při jednom můžeš zkoumat mé tělo. Řekni, víš co mám na mysli?" ptal jsem se trpělivě. Možná mě to bude bavit. Možná si trpělivým učením této nezkušené panny zklidním nervy a naučím se ji mít rád.

,,Asi... chceš abych jej vzala do... úst, že?" ptala se rozpačitě, ke konci se zajíkla. Stále mě bavilo ji pozorovat. Nemohl jsem uvěřit, že toto je dvou set letá vyšší Vznešená.

,,Ano." odvětil jsem vesele.

,,Já to nikdy nedělala! To jen přítelkyně se svěřila... spíše chlubila..." začala se zase rozpačitě obhajovat. Se smíchem jsem jí objal a jemně přejem po jejích rtech těmi svými. Uvolnila se a poddala se mi. Okusoval jsem ji ouško a zastřeným hlasem šeptal:

,,Upletla jsi nás v afer. Nemusíš se stydět. Já jsem zkušený milenec a rád si vyslechnu tvé nejtemnější tužby. Miluju všechny druhy milování. Mou postelí prošlo tolik Vznešených, že mě už nic nepřekvapí ani nepohorší. Mám rád ženy, zároveň se ale cítím uražen, když odcházejí z mé postele neuspokojené ve všech směrech. Chápeš mě?" Němě přikývla. Hell, dívala se na mě svýma nevinnýma očima a nasávala do sebe každé slovo. Kdybych jí právě řekl, že se v afer preferuje anální sex, pravděpodobně by to brala jako samozřejmost. Bylo to zvláštně potěšující i děsivé zároveň. Rozhodl jsem se jí pořídit nějakou odbornou literaturu. Když si vše pročte sama, možná přejdeme toto trapné období a posuneme se rychleji dále. Ach Hell. Měl by na toto Nikolaj trpěliovst? Napadlo mě, zda takto nepřemýšlela i Ria. Teď, když mi tak leží v náručí, mi to přišlo nejpravděpodobnější.

Lehl jsem si naznak a nechal jí, ať si mě prohlíží. Zprvu nejistě, ale poté stále dychtivěji přejížděla sýma rukam po mém těle. Přivřel jsem oči a ty doteky si užíval. Ria velmi rychle zjístila, že některá místa mám citlivější než jiná a ještě rychleji přišla na to, co mám nejraději. Učenlivé děvče. Přestože mi její jemné ruce přejížděly po kůži a laskaly ji, nepoddal jsem se tomu a neuvolnil se - jen to hrál. Dával jsem pozor. Bylo by hloupé se teď nechat zabít.

"Jsou všichni muži jako ty?" zeptala se a přitiskla k mému boku. Políbila mi rameno, na kterém měla položenou hlavu.

"Nejspíše." pokrčil jsem rameny a přemýšlel, co teď asi dělá Dominique. Když zjístil, kdo je v mém náručí, zbledl. Nechal nám soukromí a poté, když jsem jej navštívil, si vyslechl mou verzi. Zdálo se, že chápe, přesto se sbalil a ještě ten den odjel.

Dozvěděl jsem se však, že Nikolaj se vrátil ze svých cest. Dokonce navštívil jeden menší Dvůr, a má nějaké potíže s Lianem. Nejspíše mu dělal nějaké banální nepříjemnosti. Jako by to Nikolaj nezvládl sám. Vždy si poradil, nezažil jsem, že by po někom žádal laskavost, protože by musel. Většinou žádal laskavost proto, aby si někoho naklonil. Bývaly doby, kdy jsem mu to záviděl.

"Přísahej, Riamaendo, přísahej, že proti mě nikdy nepoužiješ pyrokinezi, přísahej při Temnotě." zašeptal jsem jí do ucha, když usínala. Bylo to podlé. Ale v bdělém stavu by takovou chybu neudělala.

"Cože?" mžourala na mě rozespale.

"Opakuj..." našeptával jsem jí něžně slova přísahy. A ona opakovala. "Výborně, osys..." políbil jsem jí na čelo a spokojeně se poddal spánku.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (11x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VSP: 10. kapitola lucia 26. 09. 2011 - 18:35
RE: VSP: 10. kapitola dara 26. 09. 2011 - 20:09
RE: VSP: 10. kapitola kristína 26. 09. 2011 - 20:47
RE: VSP: 10. kapitola wínqa 26. 09. 2011 - 23:38
RE: VSP: 10. kapitola faire 27. 09. 2011 - 14:36
RE(2x): VSP: 10. kapitola faire 27. 09. 2011 - 14:45
RE: VSP: 10. kapitola sweek 27. 09. 2011 - 14:48
RE: VSP: 10. kapitola mousk 29. 09. 2011 - 11:09
RE: VSP: 10. kapitola mixx 01. 10. 2011 - 13:39
RE: VSP: 10. kapitola moira 01. 10. 2011 - 13:52
RE: VSP: 10. kapitola wínqa 02. 10. 2011 - 00:02