19. kapitola

29. červenec 2010 | 12.50 |

Už třetí kapitolu si slibuju, že se dostanu ke konci a tudíž k tomu opravdu důležitému. Bohužel už třetí kapitolu mi do toho něco vlezlo a téma: Temný hvozd, který je jednou z posledních kapitol této povídky, se už zase odsunul do další kapitoly. Ale přesto doufám, že se vám tato kapitola bude líbit a přeji hezký počtení... m.

Nečekaná návštěva

Cestování s Gabrielem a Richardem bylo o hodně zábavnější, než jsem čekala. Vlastně... málem bych zapomněla, kdo jsem já a kdo oni. Richard se už smířil s tím, že mě nemůže mlátit a já si odpustila jedovaté poznámky na vše, co dělal (musel nám s tím sice pomoct Gabriel, který nás jednou na celou hodinu nějakým kouzlem znehybnil, aby měl, jak řekl: Aspoň chvíli klidu...).

Cestovali jsme pěšky. Koně jsme prodali (na mé naléhání) a koupili si za ně pořádné zásoby a přespávali v hostincích (oni vážně chtěli přespávat pod širákem, když kousek od nás je suchá postel a teplá koupel... !). Zdůvodňovali to celkem logicky. Neměli na to peníze, jelikož práci, na kterou je najali (na mé polapení) nesplnili a neměli tím pádem žold. Sice jsem si byla jistá, že někde hotovost mají, ale zřejmě, podle nich, nenastala ta pravá chvíle nouze.

Zamyšleně jsem vařila polévku, když jsem se zarazila a zpozorněla. Richard to zpozoroval a zeptal se, co se děje. Gabriel obezřetně pozoroval okolí. Po chvíli jsem se uklidnila.

,,Pojď ven, Jess, nemusíš se bát." odvětila jsem a začala se dále věnovat vaření. Gabriel a Richar napůl podezíravě pozorovali mě, a také obezřetně pozorovali okolí. Ze stínu stromů se najednou zjevila drobná postava a hned na to se za mě postavila má dobrá přítelkyně. Jesselyn je bastardem jednoho mocného šlechtice, který ji chtěl nechat zabít. Její matka to nedovolila a za to si vysloužila život ještě horší, než pes. Jakmile byla Jess dostatečně velká, uprchla do hor ke zbojníkům a svému otci co nejvíce znepříjemňovala život. Potkali jsme se zrovna, když jsem utíkala z hradu jejího otce. Právě jsem ho zavraždila a za to mi byla Jess do konce života zavázaná. Netvrdila jsem to já. To tvrdila ona. Na Jess je vypsána anonimní odměna, známá jen v nejvyšších kruzích.

,,Pokud Suru propustíte, slibuji, že se vám nic nestane." odvětila vážně Jess a zaslechla jsem vytasení meče. Zaposlouchala jsem se do noci a pak překvapeně zalapala po dechu.

,,Koho všechno jsi to prosímtě dotáhla, Jess? Vylezte a nekrčtese v lesích jako krtci!" křikla jsem a pak se krátce a nevěřícně zasmála. Otevřela jsem svou brašnu a začala do polévky přidávat další zeleninu a maso, abych polévku zahustila a přillila jsem asi litr vody. Pak jsem začala polévku znovu kořenit.

Z lesa se postupně vynořilo pět postav, dvě držely kuše, nabité, připravené vystřelit.

,,Skloňte to!" křikla jsem hnějivě a dva muži mě zmateně poslechli. Pavel a Radim. Bratři, kterým horalé zabili rodiče, ale Mírsko to nijak nepomstilo a i z bratrů se stali vyvrhelé, kteří pohrdají zákonem.

Olupují bohaté, aby uživili sebe a když jim něco zbyde, dávají to těm, kteří to potřebují. Mírsko na ně vypsalo odměnu hned poté, co omilem zabili nějakého bezvýznamného pána, který ale byl nějak spřízněn s mocným šlechticem.

David, němý vrah. Viděl co neměl a vyřízli mu jazyk, aby se pojistili, že nic neřekne. Takto zmrzačeného ho prodali do otroctví Kruťasům do sousedního království. Při převozu ale utekl a nějak se dostal až ke vraždění. Nevinně. stejně jako já. Stál přímo proti mě a pozorně mě sledoval. Jeho znakovou řečí jsem mu sdělila, že mám s Lovci dohodu. Nevěřícně ke mě došel a zatřásl mi rameny. Pak mi ve své znakové řeči začal nadávat, vyhrožovat, snažil se mě přivézt k rozumu. Podrážděně jsem zasyčela a tichou hádku ukončila tím, že jsem se k němu prostě otočila bokem a věnovala se polévce. Davida jsem potkala, když dělal na stejné vraždě jako já. Měla jsem do té vraždy vložené týdny připravování a pak najednou... strhl se poplach a okolo mě, jakožto vlivné obchodnice, kterou jsem pro tu vraždu hrála, prosvištěl David a jemu v patách snad celá hradní stráž. Zaklela jsem a pomohla mu. Za to se mi odvděčil polovinou svého žoldu a příslibem přátelství a pomoci mi v nouzi.

,,Co se děje?" zeptala se Jess překvapeně. Myslím, že poprvé viděla, jak se s Davidem hádáme.

,,Nic!" odsekla jsem. Byla jsem naštvaná a možná trochu uražená. David mě totiž nazval: Malým hloupým dítětem... a když David něco "řekne", tak to myslí vážně. Bolelo to. Hlavně od něj. Dvě postavy nehnutě stály na hranici světla z ohniště. Balok, kříženec s faukem, vyděděnec už jen kvůli svým elfským rysům a Zedy, dítě Mírské dívky a Krugského (Kruťaského) vojáka. Za své zelené oči charakteristické pro sousední království ho Míršťané nenáviděli. Byl profesionálním zlodějem, který by uměl v případě ohrožení zabít.

Balok se mi mírně poklonil, jeho způsob rozloučení, a zmizel ve stínech. Jako první pochopil, co se děje a usoudil, že ho není za potřebí. Zed po mě mrskl nasupeným pohledem. Už také pochopil, co se děje. Zřejmě zvažoval, že také odejde, ale pak se zadíval na polévku a rozmyslel si to. Sedl si kousek ode mě a obezřetně pozoroval mé dva původní společníky. David tlesknutím přitáhl mou pozornost, rychlými pohyby mi sdělil, že je na mě naštvaný (jako by to šlo přehlednout) a že mě před těma dvěma varuje. Ani se nerozloučil a zmizel ve stínech lesa.

Jako první se ozval Pavel a Radim.

,,Nejsem si jistý, jestli jsem postřehl dobře váš rozhovor s Davidem, ale... ty máš dohodu s Lovci lidí?" zeptal se Pavel.

,,Doufáme, že už neprodáváš naší kůži jen proto, aby jsi si zachránila tu svou." dodal Radim.

,,Že tě huba nebolí! Sura by raději pošla, než aby nás zradila, že je to tak?!" otočila se na mě Jess. Pousmála jsem se na ní a přikývla. Ale nedůvěra bratrů mě mírně zranila. Pavel a Radim zaváhali, ale pak si také přisedli na "mou" stranu ohniště.

,,Doufám, že opravdu dobře víš, kdo ti dva jsou." ozval se Zed a jeho hlas hladil. Měl krásný, sametový hlas, který bych dokázala hodiny poslouchat a asi by mě to neomrzelo.

,,Možná..." odvětila jsem nejistě. Znala jsem jména těch dvou Lovců, ale nikdy mi nešlapali na paty, takže jsem neměla potřebu se o ně více zajímat, tím pádem jsem o nich slyšela poprvé, když mě zajali.

,,Dovol, abych ti představil ty, kdo chytili Lenu a poslali jí na hranici." dodal ledově Zed a já měla co dělat, abych udržela neutrální výraz.

,,Chce někdo polévku?" zeptala jsem se. Nepočkala jsem na odpověď a začala nalévat, misku jsem pak každému vnutila. Když jsem misku podávala Richardovy, svírala jsem jí tak pevně, až mi zbělali klouby. Uměla jsem si představit, jak Richar do drobné ženy kope, nadává ji a bije jí. Lena byla asi třicetiletá čarodějnice. Přežívala jen díky svým mocným kouzlům a já nedokázala pochopit, že jí chytili. Ale možná jen Gabriel neukázal pravou velikost své moci. Když jsem jemu podávala jeho misku, otřásla jsem se jak strachem, tak vztekem.

,,To jsi nevěděla? Tady tato dvojice také nechala zdevastovat tvůj zámeček na hranicích a pak jej podpálila i s Marií a Janem uvnitř." pokračoval nemilosrdně Zed a já mu jako poslednímu podávala misku. Pohlédla jsem mu do očí a ovládala vztek, který pramenil z bolesti a šoku toho, co jsem právě vyslechla.

,,Dost." řekla jsem tiše, ale výhružně.

,,Tito dva také chytili a prodali Filipa. Pamatuješ na jeho mučení? Mluvilo se o něm ještě měsíce po té události." pokračoval Zed a pak si klidně usrkl polévky. Drze a vyzívavě se mi díval do očí. Polkl a nadechoval se k pokračování svého "velice zajímavého" proslovu.

,,Řekla jsem dost, Zede!" křikla jsem a vztekle mrštila svou miskou s polévkou do lesa. Zavřela jsem oči a ruce pevně sevřela v pěsti. Nehty se mi zarývaly do dlaní. Popadla jsem meč a šla pryč od ohniště. Musím být sama. A hlavně pryč od Gabriela a Richarda. Hlavně od Gabriela, jehož pohled mě rozechvíval a který mě celou dobu Zedova proslovu upřeně pozoroval.

,,Suro! Nevšímej si toho blbce! Nesojí ti za to!" Jess už se zvedala, že mě zarazí, ale já se mrštně ztratila ve stínech lesa. Bylo mi jedno, jestli se tam po mém odchodu navzájem pozabíjejí. Bylo mi jedno, jestli mě někdo nebo něco v lese napadne. Mrkáním jsem se pokoušela zahnat slzy, ale nešlo to. V krku jsem měla knedlík.

Cítila jsem se dobře s někým, kdo zabíjel mé přátele! Mé kamarády!! Rozběhla jsem se hlouběji do lesa. Jak jsem mohla být tak hloupá?! Pitomá?! Jak jsem mohla zapomenout na to, kdo jsou?! Pěstí jsem bouchla do nejbližšího stromu a pak si o něj opřela čelo. Nakonec jsem se podél něj svezla a tiše vzlykala.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (6x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 19. kapitola dara 29. 07. 2010 - 16:28
RE: 19. kapitola lenča 02. 08. 2010 - 16:21
RE: 19. kapitola Šílenej 12. 08. 2010 - 15:11
RE: 19. kapitola miloš 27. 01. 2017 - 04:44
RE(2x): 19. kapitola moira 27. 01. 2017 - 05:45
RE(3x): 19. kapitola miloš 28. 01. 2017 - 23:52
RE(4x): 19. kapitola moira 29. 01. 2017 - 04:10