17. část

10. říjen 2009 | 21.55 |

Tak toto jsem v knihovně za tu dobu sesmolila... nic moc, taky v knihovně není nějaké extra soukromý a i to, že jsem stihla napsat 5 řádků za jednu návštěvu moc nepřidá.... snad se to dá přečíst.

Jsem v pytly!!

,,Takže se proměnila v ptáka?" zeptal se pochybovačně něčí hlas.

,,Ano! Vyděla to celá má skupina." řekl klidně velitelův hlas. Prudce jsem otevřela oči a zavrčela jsem. Současně s tím jsem se rychle rozhlédla po východu. S ohromením jsem si uvědomila, že tu není žádný východ... alespoň né viditelný. Byla jsem v malé čtvercové místnosti.. sama.

,,To jsem si ty hlasy vymyslela?" zeptala jsem se překvapeně a narovnala jsem se. ,,Asi bych si měla zajít k psychiatrovy.. jakmile se odtud dostanu." dořekla jsem si tiše pro sebe. Okolo mě bylo jen ticho... nic jiného. Byla jsem sama v místnosti 5 x 5 metrů.. vypadalo to, že zdi jsou betonové. Bouchla jsem do jedné a překvapením jsem vyjekla, když jsem tím proletěla a skončila jsem na zemi. Znovu jsem se bleskově postavila a rozhlédla jsem se. Byla jsem v rozlehlé místnosti a okolo mě stálo asi pět upírů. Koutkem oka jsem zahlédla pohyb a pak mě již někdo svíral zezadu. Surově a pevně. A také mi došlo, kde jsem. Tři trůny na kterých sedí 3 upíři. Tři upíři, kteří jen svou přítomností mě nutí poklonit se a spitovat se za to, že jsem o nich špatně přemýšlela.

,,Kde jsem?" potřebovala jsem čas na vymyšlení toho, co udělám v příští minutě... a taky jsem chtěla vypadat tak, že jsem jen další nevědomá upírka, kterou upír stvořitel opustil.

,,Jsi v sídle králů upírů... koř se vsým vládcům!" ozval se Janin hlas.

,,Králové? Já uznávám jen sama seb.." nedořekla jsem a bolestí se mi zatmělo před očima. Tělo mi spalovaly plameny a já nepochybovala o tom, že křičím. Když oheň přešel, připadalo mi to jako věčnost, třásla jsem se na zemi jako osika... choulila jsem se do klubíčka a mám pocit, že jsem mírně pofňukávala.

,,Mám pocit, že jsi to ZASE přehnala." ozval se velitelův hlas.

,,Zmlkni pako..." odpověděla a já se roztřeseně zvedla. Ale kolena se mi podlomily a já se zhoutila na zem.

,,Opravdu to na ní bylo moc... dvakrát mučení tvou mocí je i na silnější upíry moc..." ozval se autorativní hlas... připadal mi tak starý, znuděný, unavený a otrávený zároveň. Ale přitom mi byl tak nějak důvěrně známi... líbil se mi nejvíc, ze všech hlasů, které jsem kdy slyšela... líbil se mi víc než i Jeho hlas. Zavřela jsem oči a přitiskla si kolena k hrudi... snažila jsem se vzchopit, ale končetiny jsem měla jak z tvarohu. Ale nějaký výsledek mé snažení přece jen mělo... už jsem se netřásla.

Něco mě nakoplo.

,,Nehraj si na chudinku a vztávej!" prskla Jane otráveně, ale já zaslechla slabou ozvěnu strachu. Nechtěla jsem Jane nijak rozčílit, proto jsem se posadila a pak jsem se dokonce i roztřeseně postavila... byla jsem sama sebou znechucená.

Myslela jsem si, že jsem docela silná, ale ve skutečnosti jsem byla zbabělec... vlastně to jsem zjístila už předtím, když jsem utekla od...

Dost! Na tohle nemysli.  Možná to, jak jsem si na něj vzpoměla mi dodalo sílu a já se postavila zpříma a najednou cítila vnitřní moc... jako by mě něco posedlo a já si teď více věřila. Otočila jsem se k Jane a vrazila jí takovou facku, že klopítla dva kroky zpět.

Všichni okolo ohromeně mlčely. Nejvíce jsem tím, co jsem udělala byla překvapená asi já, ale to neměnilo nic na tom faktu, že se na mě Jane vražedně zadívala. Připravovala jsem se na další salvu plamenů... a vnitřně jsem poklesávala na mysli, protože jsem nevěřila, že bych se potom dokázala postavit, ale když se dalších 5 vteřin nic nedělo, tak jsem se zmateně narovnala.

,,Ty jeden parchante, sundej z ní svůj štít!" řekla rozzuřeně malá dívka a já se zasmála. Vyznělo to celkem hystericky, ale všechny emoce, které se ve mě mixovali od mého ,,probuzení,, se musely nějak ventilovat. Prostě jsem to psychicky neunesla....

,,Víš, andílku, že jsi roztomilá, když se zlobíš?! Je na tebe radost hledět!" užívala jsem si plnými doušky to, že mě velitel chrání svou mocí a to bych asi neměla... co budu dělat pak, až velitel odejde a já budu sama, jen s Jane. A já si byla jistá tím, že si nenechá ujít jedinou chvilku, kdy s tím upírem nebudu...

,,Ty moc dobře víš, že já narozdíl od tebe můžu svou moc používat na více lidí najednou...." nedořekla. Já jsem jí v tom mém utichajícím hysterickém chychotu neslyšela, ale velitel ano a hned ze mě štít stáhl. Ale já bohužel (nebo snad naštěstí?) ten rozdíl nepoznala. Jane se teď s nepřirozeným úsměvem podívala na mě.

A mě zalil náhlý dotěrný pocit toho, že mi něco uniklo.

,,Hele. Nechtěl mi tvůj pán... můj pán," rychle jsem se opravila: ,,Něco říct?" Jane se zarazila a zatvářila se lítostivě. Pak mě hrubě popadla za loket a vedla mě před trůny. Na místě, kde mě držela se rozlévalo teplo. Taková malá připomínka toho, co může udělat.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 17. část lenca 11. 10. 2009 - 10:57
RE: 17. část mája 12. 10. 2009 - 18:54
RE: 17. část moira 14. 10. 2009 - 16:47