20. část

8. listopad 2009 | 18.35 |

Chelsea, brumal, eleanor, mousik... těmto (a hlavně Chelsee) bych chtěla poděkovat za povzbudivé komentáře... donutily mě psát tuto povídku dále!! Díky moc!! :))

Lilith

Zamračeně jsem se dívala na dělníky, kteří tady oživovaly interiér pokoje.  Protože jsem musela trávit s Marcusem co nejvíce času (opravdu bych si neodpustila, kdyby náhodou Marcuse roztrhaly někde na chodbě a já bych tam nebyla, abych ho zachránila... no dobře, abych se nechala roztrhat s ním), tak jsem si u Ara domluvila, že nechám probourat zeď do vedlejšího, podstatně menšího pokoje a tam budu mít ložnici já.

,,Nemrač se, nesluší ti to!" pošeptal mi tiše Marcus. Snažila jsem se poručit svěšeným koutkům, aby se zvedly, ale jaksi na to, stejně jako já, neměly náladu.

,,Nejradši bych to udělala sama, protože neví, jak to myslím, ale já zase nic nevím o tom, co dělají, v čemž jsou pro změnu oni dobří... ach, jak nenávidím, když musím zaměstnávat lidi." několikrát jsem zamrkala, aby se mi vrátily čočky barvy pepře (hnědého) na místo u duhovky. Pořád jsem si nezvykla, že nesmím očima kmitat po pokoji  rychle tam a zpět.

,,Je to ucházející..." řekl Marcus. Ten čočky neměl vůbec a když nějaký dělník viděl jeho oči, prostě ho podplatil a zavtipkoval něco o kontaktních čočkách do ruda. Stejně je nakonec zabijeme... nikdo nesmí vědět, že zde někdo žije. Proto jsme si také vybraly menší soukromou firmu, která nemá tak moc zdatných pracovníků jako ty větší firmy, ale dá se rychle zlikvidovat. Celou firmu i s rodinami a dětmi jsme pozvaly na hrad... na večírek. Děti dostanou rychlou a bezbolestnou smrt... rodiče a svobodní poslouží jako hlavní chod jídelníčku. Jak praktické...

Nakonec jsem dohled nad postupem práce zanechala na Arturovy. Nejlepším designerovy, jakého znám a šla se s Marcusem projít.

Se svým milým jsem si vyšla ven. Nejdříve do města, pak do velkého parku, který k Volterře patří. Už jsem ve Volterře čtyři dny... z toho jsem jeden den právoplatnou Marcusovou partnerkou. S tou minulou jsem se trochu pokousala, ale nakonec jsem jí zlikvidovala a zbyla mi po ní jen malinká srpkovitá jizvička na paži. Nedrželi jsme se za ruce, prostě jsme vedle sebe šli pomalým krokem, tak pomalým, že upír by se zbláznil, kdyby s námi šel... dokonce i na lidi pomalým tempem.

Na ruku mi přeletěl ptáček. Jeden z tisíců, který tady v parku žil. Jejich předci zde žili od té doby, kdy je sem nechali Bratři (Aro) přivést. Neuměly by přežít, bez krmiva, které jim 3x denně zahradníci (také upíři) rozhazují. Žily zde i vlci. Caius měl totiž zvrácenou oblibu v jejich chovu. Chtěl na nich vyzkoumat, jak se dají zabít co nejlépe vlkodlaci a nakonec zde vlci zůstaly... upíři jim většinou předhazují zbytky lidských těl. Ano, je to odporné a taky se to na vlcích podepsalo. Jsou mohutnější, než obyčejní. A ke každému, kromě upíra jsou až přehnaně agresivní.

Dále tu žily některé vyhynulé druhy zvířat. Ano, Volterrské pozemky jsou rozlehlé a je zde dost tvorů, které lidský svět ani nezná. Třeba v rybníčku máme sladkovodní chobotnici, která je skoro dvakrát větší, než obyčejná. Žije v jeskyních pod jezerem a živý se jen rostlinami. Nebo něco, co vypadá jako nějaký poddruh ptakopyska. Akorát je stejně velký jako německá doga. A mohutnější než ona. Také ty tvory živýme lidskými těly.

Vznikly teorie o tom, že to upíří jed z nich udělal tak odolné a nebezpečné... já se o to nezajímala. Začínala jsem být posedlá pohodlým Marcuse. Ale podvědomě jsem cítila, že tou posedlostí něco jiného překrývám... bolest a stesk po mé rodině. Po té, co mě stvořila, vychovala na vegetariánsko (a já se teď živým lidmi) a která mě milovala. Dokonce i to Jeneferininé maniakní nakupování mi tak nějak scházelo... teď se stal maniak do nákupů ze mě. Tak nějak mi to přišlo takové, že jsem pak své minulosti blíže. O krůček. O metr.

Došly jsme k velké fontáně a já se zase podivovala nad její krásou. Byla dost velká, aby byla i z hradu, který je vzdálený pět kilometrů, vidět. Byla postavená na gejzíru, který dodnes, s malou elektrickou pomocí, pořád vychrloval obrovské množství vody. Díky pokročilé technologii i nepřetržitě. Fontána byla zpodobněná Bratry, ale v jejich středu byla žena. Z ruky jí tryskala voda, která za západu slunce, který nastal vždy, když jsme sem došly, dostala krvavou barvu.

,,Kdo je ta žena, Marcusi?" zeptala jsem se hned, jak jsem fontánu viděla z blízka.

,,To je naše stvořitelka, první upír, Lilith." odvětil Marcus tiše. Šokovaně jsem na něj zírala.

,,Ona opravdu existovala?" dostala jsem nakonec ze sebe.

,,Ano, ale nebyla to žádná Adamova družka. Byla už i v našem mládí strašně stará. Popisuje jí mnoho příběhů jen proto, protože se neskrývala tak jako teď my. A navíc byla jiná než my, obyčejní upíři. Ona byla... první." řekl nakonec.

,,Co se s ní stalo?" věděla jsem, že toto by neměl Marcus nikomu vyprávět, ani mě. Přece jen... zkazka o upírovy starším než Bratři... to by mohlo zavánět rebelií. Ale já věděla, že to nikdy nikomu neřeknu a budu to chránit dokonce existence. Pokud to nepomůže Marcusovi.

,,To se neví..." najednou byl Marcus smutný a odtažitý. Položila jsem mu dlaň na tvář. Usmála jsem se na něj, vzala ho za ruku a táhla ho zpět do hradu. Když o tom nechce mluvit, tak ať.

,,Ukážu ti plány, které jsem vymyslela, jakmile od Ara vyžebrám povolení odjet do Ameriky... chtěla bych se podívat do toho Amazonského pralesa!" říkala jsem nadšeně.

,,Byla krásná..." řekla jsem. Nebyla krásná, jako ty blonďatý vychrtlý modelky dnešní doby. Sahala Bratrům sotva po ramena a měla asijské charakteristické rysy obličeje, ale vyzařovala z ní jakási moc. A to byl jen kámen.

,,Ten, kdo tu sochu tvořil, jí musel buď milovat, nebo zbožňovat.." šeptla jsem si pro sebe nevěřícně. Byla to dosti zvětralá socha, ale pořád měla pronikavé oči, jistý postoj a vzezření bohyně... opravdového boha. Takto na mě působyly i sochy boha Dia.

,,Ano, nebyl nikdo, kdo by jí chtěl ublížit.." zašeptal taktéž Marcus. Otočila jsem se polekaná tím mrazivým hlasem. V tu chvíly mi to došlo. Někdo jí zabil. A Marcus jí miloval.

,,Pojďme, Lil tě vždy rozhází.." řekla jsem spěšně a už ho, stejně jako poprvé, táhla za ruku do hradu. Uběhly minimálně čtyři hodiny... mělo by to dávno být hotové. Interiér a nainstalování techniky do pokoje, myslím.

Cestou zpět do hradu jsem si pobrukovala nějakou veselou písničku a volala k sobě různá zvířata. V zahradách jsem docela dost zacházela se svou mocí a teď už jsem dokázala je přivolat a donutit, aby se nechali od Marcuse pohladit a ani neucuknout.... Marcus z toho byl fascinovaný a vždy to zahnalo jeho melancholickou náladu... a to i dnes.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (6x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 20. část eleanor 15. 11. 2009 - 19:45
RE: 20. část eleanor 15. 11. 2009 - 21:18