ZSO: #15 Černý osud

2. červenec 2011 | 16.32 |

Vzbudila jsem se s dobrou náladou. Neměla jsem takřka žádné závažné povinnosti (Machary má nějak podezřele dobrou náladu - až teď mi došlo, že jsem se vzbudila, že mě nikdo nevzbudil). Proč ale koukat darovanému koni na zuby? Vzala jsem tedy své pokémony a šli jsme běhat.

Hned po ani deseti metrech se však Flaron zarazila a tiše zavrčela. Doběhla jsem k ní a koukla se, co to našla. Málem jsem se složila překvapením. Byla to stopa Eevee a vedle ní obálka. Už v tu chvíli ve mě začal hlodat červíček podezřívavosti. A ohromení. To snad...

Rozhodl jsem se Vás odměnit za skvělou práci. V parku jsou dva Eevee. Pokud je chytíte, jsou vaši.

Pod vzkazem byla škrábanice, která si jindy říká Macharyho podpis. Rozeznala jsem jen M. Nevěřícně jsem na papír ve své ruce zírala. První můj popud byl rozběhnout se a ty Eevee hledat - hned na to samozřejmě chytit. Pak jsem však začala myslet. Vběhla jsem zpět do vily a sháněla se po Macharym. Bylo to nelogické - každý příčetný člověk by se chopil šance a už pokémony lovil. Já... já však potřebovala.. něco. Nejspíše vidět Macharymu do očí  na vlastní uši si vyslechnout, že to je vážně pro mě, že vážně budou mí. Nevěřila jsem tomu. Jsem paranoidní? Horší by však bylo, kdybych ty pokémony chytila a Jenny mě pak zabásla za krádež.

Takové chmurné myšlenky se mi honily hlavou a já si zpola pobaveně, zpola mrzutě pomyslela, že už nejsem normální. Možná bych od Macharyho mohla žádat uvolnění a taky si zřídit sezení u cvokaře. On má psychoterapeuta ve mně. Já však do sebe nasávám ty hrůzy, které na mě každý večer chrlí, polykám kilogramy prášků na spaní a ve snech si stejně neodpočinu, kvůli nočním můrám. Přes den jsem ve stresu z toho, co vše se po mně vyžaduje. A zvládám to jen díky antidepresivům, které jsem Macharimu ukradla. Myslím, že to věděl. Minimálně Delem to tušil a určitě se hned zmínil Macharymu. Ale to jsem se dostala jinam. Teď hledám Macharyho. Avšak... Machary nikde. Nemohla jsem ho najít, slehla se po něm zem.

Počkat, to bylo nefér! vrátila jsem se ještě na chvíli ke svým myšlenkám. Své deprese a stres zvládám i díky ještě jedné věci. Kvůli svým pokémonům. Bez nich by ani všechny prášky světa nepomohli a já bych si nejspíše podřezala žíly. Jako... jako tehdy matka. Ta vzpomínka mě tak stresovala, že jsem ihned musela na čerstvý vzduch. Vyšla jsem na verandu a nastavila tvář svěžímu vánku. Byl z něj cítit les, příroda. Žádné chemikálie ani puch města. Pohled mi sklouzl z nebe na park. Tam čekají dvě Eevee. Nebylo by jednodušší se prostě jen rozběhnout a chytit je? Odvrátila jsem se. Ne. Proč něco dělat jednoduše, když to jde složitě? Navíc... navíc mám své zásady. Tato zásada se skýtá v tom, že vše musím mít ověřené. Vlastně to ani není zásada - je to prevence. Je to pud sebezáchovy. Je to opatrnost. Něco, co mě drželo ve Zkaženém městě naživu. Takřka doslova.

Asi po hodině se mi Delem (Macharyho majordomus) uráčil dát nějakou obálku. Zírala jsem na něj jak bacil do lékarny.

,,Na co jste tak dlouho čekal?!" zeptala jsem se dotčeně, když jsem si vzpomněla, jak jsem tu po vile lítala jako idiot.

,,Měl jsem nařízeno počkat, dokud si nebudu jistý, že myslíte nalezení pana Joriho vážně." odvětil Delem důstojně.

,,To vám vyřvávání: Pane Machary! přes půlku ostrova jako důkaz nestačilo?" zeptala jsem se mrzutě a obálku si takřka sprostým gestem z Delemových rukou vytrhla. Zamračil se na mě, avšak nekomentoval to a odešel. Dobře. Ještě chvíli a asi bych začala řvát. Na něj. A začala nadávat. Macharymu. A začala... Proč se dnes pořád jen opakuju? Roztrhla jsem obálku a přeletěla očima její obsah.

Odjíždím na nečekanou dovolenou, ten chovatelský vzduch mi dráždí plíce. Navíc - kdo ví, co by se mi mohlo v parčíku stát. M.

Nejdříve jsem na to jen zírala, neschopna pohybu, nechopna jakékoliv reakce. Pak jsem začala doslova vrčet. V tu chvíli jsem měla chuť Macharyho zaškrtit. Avšak ozvala se i další část mého já. Ta část, která se začala zaobírat tím, že v parku jsou dva pokémoni, kteří chtějí být uloveni.

,,Flareon! Vulpixi!" zavolala jsem své pokémony. Přejela jsem prsty po pokébalech a oba se otevřely. Když se pokémoni zjevili a tázavě se na mě podívali, přiklekla jsem si k nim a tajemně se na ně usmála. Jemně jsem naznačila směr les.

,,Tam jsou dvě divoké Eevee. Chci je chytit. Pomůžete mi?" zeptala jsem se.

,,Vulpix?!" zakňučel dotčeně Vulpix.

,,Samozřejmě že vás mám ráda a je hloupost si myslet, že vás chci vyměnit. Trenér může mít šest pokémonů na ruce - a já bych chtěla mít více než dva pokémony." odvětila jsem opatrně, když jsem si uvědomal, že mě Flareon nevraživě sleduje. Balancovala na hraně Rage. A chtěla ho obrátit proti mně.

,,Flar!" štěkla ostře a naježila se. ,,Flareon?!" napla se malá rudá liška a mně na chvilku popadl strach. Přeci jen - dívat se do vyceněných zubů pokémona, který na vás chce zaútočit, není příjemná situace. Mimoděk jsem zvedla ruce v chlácholivém gestu. Flareon je sledovala jako ostříž, skákala pohledem mezi dvěma rukama a mým obličejem. Nevím, co mě znepokojovalo více. To, jak jí září oči nebo to, jak se chvěje.

,,Sbírat?" vyjekla jsem příliš vysokým hlasem. Odkašlala jsem si a až bolestně jasně si uvědomovala, jak nevraživě mě Flareon sleduje. ,,Já vás nechci sbírat! Já vás chci chytat a trénovat!" odsekla jsem a kdybych to neřekla tak úsečně, třásl by se mi hlas.

,,Vulpix/Flareon?!" vyštěkli obě najednou a já nerozumněla ani jedné.

,,Pomůžete mi tedy?" zeptala jsem se posmutněle. Flareon se zklidnila, ale podívala se na mě takovým pohledem, že mi to trhalo srdce. Dívala se, jako bych jí právě zabodla nůž do těla, jako bych jí zradila. A já přitom ani nevěděla, co jsem udělala.

,,Vul!" Vulpix překousl žárlivost a nadšeně se vrhl do něčeho, o čem předpokládal, že bude zábava.

,,Flar." chmurně odštěkl Flareonin hlas. Bylo to tak sešlé, až jsem se na ní nervózně podívala. Jako by z té lišky vyprchal život, jiskra. Byla úplně zemdlelá. Byl to ještě horší pohled, než na Flareon, která se vás chystá zardousit.

,,Co se ti stalo, Flareon.. ?" chtěla jsem si k ní přikleknout, ale zavrčela na mě a odběhla. Na okamžik jsem bolestně zavřela oči, pak se sebrala.

,,Tak pojďte." odvětila jsem. V hlase jsem neměla vzrušení, ale úzkost. ,,Přetáhneme do našeho týmu jednu dvě lišky." dodala jsem. Mělo to být optimistické. Místo toho to znělo arogantně a to jsem nechtěla. Flareon sebou trhla a odběhla od nás ještě o kousek dál. Zmateně a nešťastně jsem to pozorovala.

**

Bloudili jsme po parku celý den. Nikdy jsem si neuvědomila, jak je Macharyho park rozlehlý. Nikdy jsem si to ani nechtěla uvědomit. Chudáci zahradníci, ti si musejí pokaždé dost zamakat. Nu, prolezli jsme celý park křížem krážem, ale až na tu jedinou stopu před parkem jsme žádnou další nenašli. A pach Eevee už byl všudypřítomný, takže je mí pokémoni ani nemohli sledovat. Museli jsme doufat ve štěstí a také sázet na zvědavost nových dvou obyvatel parku.

A nakonec jsme se přeci jen dočkali.

Už se stmívalo, když Vulpix vyletěl jako střela a odběhl z pěšinky pod stíny stromů. Ihned jsem ho následovala. Sledovala jsem jeho šest ocasů a přitom se rozhlížela, pokud  není náhodou stejně zvědavý i druhý Eevee. Už jsem díky Vulpixovi mohla chytit mnoho hmyzích a zemních pokémonů a i Flareon (jednou dokonce akrobatickým kouskem, kdy netopýřího pokémona strhla za letu - postřehla jsem jen rudou šmouhu odrážící se od kmenu, poté od větve) mi nabídla mnoho příležitostí pokémony chytit. Avšak vždy se ukázalo, že to není Eevee a já teď byla zaměřena jen na ně, nemohla jsem své pokémony vyčerpávat na jiné nedůležité zápasy. A teď má Vulpix stopu. A já věděla, že tentokrát to Eevee bude.

A měla jsem pravdu.

Vulpix zahnal Eevee až k zídce, která je kolem celého Macharyho pozemku. Eevee syčela, cenila zuby a byla vystrašená, avšak nemínila se vzdát.

,,Plamenomet!" křikla jsem ještě za běhu. Vulpix se zapřel a ihned splnil. Brilantní, naprosto přesný útok. Eevee se jen schoulila a snažila se před plamenem schovat. Skoro mi jí bylo líto. Dokud mi nedošlo, že se neschoulila, ale použila nějaký útok. Ocas jí začal bíle zářit a pak doslova přesekla Vulpixův plamenomet. Oheň se rozestoupil a tlaková vlna dokonce Vulpixe srazila a vyvedla ho z rovnováhy. Než se Vulpix (a i já) vůbec vzpamatoval, už brala Eevee do zaječích. Já jsem však celodenní hledání jen tak zahodit nemínila.

,,Telekineze, Vulpixi! Zaraž ji!" Tentokrát to šlo rychle, Vulpix jen na okamžik strnul a ihned mu začaly zářit oči, společně s tím se se škubnutím vrátila Eevee. Bezmocně hrabala do země a dělala mělké rýhy.

,,Mršti jí o zem a rychlý útok!" navázala jsem. Vulpix perfektně poslechl, ale Eevee byla neuvěřitelně rychlá a vyhla se. Zírala jsem. Ta rychlost byla neuvěřitelná. Když už se zdálo, že Vulpix Eevee dožene, Eevee se otočila a znovu zaútočila zářícím ocasem. Drtící útok... bleskl mi hlavou název. Vulpix letěl dozadu a zastavil se až o strom. Musela jsem tu sílu ocenit. Bylo to prostě... páni, jednoduše síla. Tak nějak jsem čekala, že se Vulpix sveze na zem, bolestně kníkne a bude kaput, avšak ona se jen otřepal a sveřepně na Eevee zíral. Zamrkala jsem a začala se usmívat. Nejen Eevee je silná.

,,Ohnivá koule, rychlý útok, žhavá oháňka!" v rychlém sledu jsem diktovala útoky. Vulpix vše perfektně (jak jinak, už to měl v malíku) splnil, avšak Eevee se pořád vyhýbala. Ohnivou kouli zneškodnila železným útokem (podobně jako ocasem to ale pro změnu rozkopla, i když jí to trochu ublížilo), rychlému útoku bravurně uhýbala a ohnivý polibek odrazila drtícím útokem. Zamračeně jsem ji analizovala a musela Eevee obdivovat. Ještě jsem nečetla o pokémonovi, který by se uměl tak skvěle bránit. Je lepší než mnozí trenéři.

Vulpix se roztřeseně zvedal a Eevee se jej snažila nárazovým útokem poslat zpět k zemi.

,,Uhýbej!" křikla jsem varovně. Vulpix povzbuzený mým hlasem se projevil jako velmi mrštný pokémon. Lepší než Eevee. Alespoň malá útěcha. Eevee se zapřela a já poznala, že se blíží drtící útok.

,,Uskoč!" rozkázala jsem a Vulpix mě bez rozmyšlení poslechl. Zrovna jsem došla k názoru, že bude nejlepší využít Vulpixovi psychické schopnosti, když Eevee znovu využila čas a začala prchat.

,,Chyť jí telekinezí a vyhoď jí do vzduchu, tam ji sraž plamenometem!" Vulpix ihned poslechl a splnil. Už se nadechoval k plamenometu a já si všimla, jak zadýchaný je. Telekineze ho vyčerpávala. I když to pro Eevee muselo být (šokující) nezvyklé být takto ve vzduchu a nevědět proč, Eevee se jen tak vzdát nemínila. Zarputilá liška. Použila drtící útok ale ne k tomu, aby plamenomet rozsekla (k tomu neměla dost opory), ale k tomu, aby se plamenometu vyhla. Zarputilá zatraceně vychytralá liška.

,,Chyť Eevee kousacím útokem a znovu jí vyhoď do vzduchu!" rozkázala jsem úplně zoufalá. Vulpix, podstatně pomaleji než obvykle, vyběhl a snažil se hloupý rozkaz splnit. Příliš pozdě jsem si uvědomila naprostou stupiditu svého rozkazu. A Vulpix schytal tvrdý zuřivý útok. Vulpix odletěl dozadu a pomalu se sbíral. Eevee ani neprchala ani se nerozběhla Vulpixe dorazit. I ona byla zadýchaná. To mi dodalo naději.

,,Kapky ohně, směruj je na Eevee!" křikla jsem. V mysli se mi pomalu rýsoval plán. Vulpix vyprskl pár kapek ohně a unaveně splnil. Eevee se vyhla. Přirozeně. Ale Vulpix trhl hlavou a překvapené Eevee koule narazily do zad.

,,Ohnivý polibek!" Vulpix k Eevee přiskočil tak pomalu, jako snad ještě nikdy ne. Málem jsem se bála, že mi to nevyjde. Eevee se naštěstí ale stále ještě pokoušela vstát, a když se jí to nakonec podařilo, nohy se pod ní podlomily. To už u ní byl Vulpix. Snažila se ho ještě zahnat kousacím útokem, ale neúspěšně. Naštěstí. Hodila jsem prázdný pokéball a popálenou Eevee do něj polapila. Pokébal se kolébal nervydrásající dobu a nakonec se rozsvítil tak, až jsem se bála, že se otevře.

Naštěstí se tak nestalo a první Eevee byla moje!

,,Jo!" křikla jsem a rozběhla se k Vuplixovi. Olízl mi tváře, mé pochvaly vzal takřka lhostejně a čumákem mi šťouchl do opasku. Až když s bílým zábleskem zmizel, pochopila jsem, že by raději spánek než mě.

,,Odpočiň si..." šeptla jsem tiše a svírala pokéball s mou novou Eevee.

,,Flar!" štěkla náhle Flareon a prudce vyrazila na druhou stranu loučky, jako splašená se hnala za nějakým stínem. Hlavou mi blesklo, že by bylo úžasné, kdybych obě Eevee chytila za jeden den. A já si byla jistá, že Flareon běží za druhým Eevee. Brzy se mi oba stíny ztratily z dohledu.

,,Flareon, stůj!" křičela jsem bez dechu. V dálce jsem slyšela zvuky boje, takže předpokládám, že Flareon mě (neposlechla) neslyšela. Když jsem na louku doběhla, už bylo po boji. Ne, neradujte se. Na druhé straně loučky mizel Eevee, kulhal. Zato Flareon ležela a nehýbala se. Hrklo ve mně.

Zaúpěla jsem, když jsem viděla pohasínat modré plamínky. Když pokémon propadne zuřivosti, získá úžasnou sílu, avšak je mu to na nic, když vůbec nepřemýšlí. Trenér jej vcelku snadno obelstí a porazí. U divokých pokémonů je schopnost plánovat útoky a účinně kombinovat a promýšlet vzácná. Přičtětě k tomu ještě velkou sílu, nepředvídatelnost a takoví pokémoni jsou nejen vzácní, ale i nebezpeční a silní. Skoro nepolapitelní. Když se potom chytí a ochočí, ztratí něco ze své divokosti a spolu s tím i schopnost jednat v boji samostatně, samozřejmě i něco z hrubé síly, kterou mu divokost propůjčovala. Téměř. Pak už je jen na trenérovi, zda dokáže využt a donutit pokémona využívat jeho plnou sílu a strategicky kombinovat útoky.

Flareon byla ochočená. Určitě bojovala dobře (je přeci jen vyšší evoluce) a sami jsme se mohli přesvědčit, že Flareon umí jednat individuálně (jinak by ani Eevee nebyl zraněn). Přesto prohrála. Jaký byl důvod? Jen Rage a s tím bezhlavá zuřivost?

,,Flareon!" doběhla jsem k pokémonovi. Tiše zakňučela. Zatla jsem zuby a vzala jí do náruče. A spěchala k Pokémonskému středisku. Sakra, sakra, sakra! To se nevyvíjelo dobře.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: ZSO: #15 Černý osud faire 26. 06. 2011 - 19:31
RE(2x): ZSO: #15 Černý osud moira 28. 06. 2011 - 14:24
RE: ZSO: #15 Černý osud faire 03. 07. 2011 - 11:14
RE(2x): ZSO: #15 Černý osud moira 03. 07. 2011 - 14:30
RE: ZSO: #15 Černý osud lenca 06. 07. 2011 - 10:10