16. díl

16. listopad 2009 | 16.48 |

Dobře... jak dlouho ještě?

Stála jsem jako socha a nebyla si jistá, jestli ta bolest, která mi ničí hrdlo, tady byla pořád nebo jestli je jenom dočasná... nebo už jí mám napořád, ale dříve jsem jí neměla. Mé oči se slepě upíraly přede mě, ale já nic neviděla. Černočerná tma... nic jinéno jsem nezachytila, proto jsem se na tuto mou schopnost přestala soustředit. Můj, teď na sebemenší zvuk citlivý, sluch zachycoval zvuky z o pět pater výše. Jak se tam nějaké osoby smějí, jak se hádají, perou, škádlí... nebo dokonce jak i souloží...

Slyšela jsem, jak se upíři přede dveřmi snaží být co nejtišší. Ale stejně jsem slyšela, jak se mírně pohybují. Zrak, tím jsem si byla jistá, by to nezachytil, ale já slyšela, jak se jemně pohnul vzduch. Docela mi to lezlo na nervy, hlavně, když se upíři začaly přecházet před dveřmi. A pak jsem to uslyšela.

,,.... prosím, já tam nechci... ááááá... pomoc!!! Já nechci..." bylo to ještě moc tiše, upíři přede dveřmi to zachytit nemohly, ale já to slyšela už teď. Moje potrava. Ignoroval jsem jí. Ale mé tělo jednalo samo. V puse se mi začal tvořit jed. Začala jsem se neovladatelně třást. Snažila  jsem se ovládnout.

Tím, jak jsem se soustředila na sebeovládání jsem skoro přeslechla, že se má oběť dostala mě přede dveře. Ty se rychle otevřely a dovnitř byla vmrštěna vřískající oběť. Tělo jednalo samo. Nahnula jsem se dopředu, ale nohy byly jako z kamene. Nepohly se ani o píď. Natáhla jsem se, jak dlouhá, tak široká. I v pádu se mé tělo chtělo dostat co nejvíce k mé oběti. Kousek mé mysli si pomyslel, že se můj největší strach potvrdil. Opravdu jsem neovládala své tělo. Natáhla jsem ruce k tomu tepajícímu stvoření.

Její vyděšený jekot mi ničil můj jemně vyvinutý sluch, ale já bych ho klidně objetovala celý jen proto, abych se napila. Teď už jsem věděla, že ta žízeň, ta bolest tu nebyla pořád. Tělo vycítilo, že jakmile mi tekutina, která mé oběti tepe v žilách, dostane skrz mé hrdlo do těla, tak ta bolest přestane, aspoň na chvíli.

Ale byl tu malý problém. Mé konečky prstů byly pár centimetrů od mé oběti. Zklamaně jsem zavrčela. A má oběť nesnesitelně křičela. Teď, když jsem byla skoro zaslepená vztekem, kvůli toho, že jsem tak blízko mé oběti, jsem dostala sílu, o které jsem ani nevěděla, že jí mám. Chytla jsem tu ječící ženu za kotník a silou vůle jsem si jí přitáhla k puse a zahryzla jsem se.

Nikdo asi nikdy nepozná, jaký to je nádherný, osvobozující pocit. Vše se mi vybavilo. Už samotné krmení byl požitek. U lidí asi porovnatelný k orgasmu... ale stokrát lepší. Teď si představte, jaká byla krev slast na mé, žízní zničené hrdlo. Skoro jsem cítila, jak se mi do žil vlévá síla.

Postupně jsem si oběť přitahovala do náruče a hltavě jsem pila. Dávala jsem si záležet, aby mi neunikla ani kapička. To by bylo strašné plítvání. Odtrhla jsem se od kotníku a přisála jsem se na hrdlo. Jakmile jsem se zakousla, ten ohlušující jekot zmlkl. Až když mě obklopilo ticho, uvědomila jsem si, že křičela. Jemně mi z toho zvonilo v uších.

Ale krev došla příliš brzy. Mé hrdlo pořád hořelo ohněm, ale už né tak nesnesitelným. Odhodila jsem vysušenou mrtvolu do rohu, kde jsem hodila i ty předchozí a užívala si ten pocit tepla v končetinách.

,,Světlo.." šeptla jsem a přede mnou se objevila malá jiskřička světýlka. Rozesmála jsem se. Krev, které jsem se napila mě dělala šťastnou. Byla jsem jako opilá.

Stála jsem uprostřed místnosti a pobrukovala jsem si. Natáhla jsem před sebe ruce a soustředila se na prostor mezi nimi.

,,Sítě.." šeptla jsem. Vlastně jsem ani nevěděla, co dělám. Mé tělo něco dělalo a já jsem neměla tušení, co.

V místnosti to zapraskalo. A pak se to stalo..

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 16. díl mája 16. 11. 2009 - 19:31