Část I.

12. červen 2011 | 12.20 |

Prolog

Opustil jsem Bellu. Svou lásku. Byla jen člověkem - já byl upírem. Tento vztah nemohl nikdy fungovat. Udělal jsem to nejlepší... nejlepší pro ni. Tak jsem si to zdůvodňoval.

Trvalo ještě dlouho, než jsem tomu i uvěřil.

1.kapitola

Vše začalo docela nevinně. Seděl jsem u okna a přemýšlel. Alice, má sestřička,  byla kvůli Belle nešťastná, ale kvůli mně byla ještě smutnější. V koutku mé zkažené duše mě to těšilo. Přece jen mě zná déle než Bellu. Jasper, další nepravý bratr se schopností cítit emoce, byl z celé rodiny na prášky a ani Emett nebyl jako obyčejně veselý. Jen Rosalie, čarokrásná blonďatá upírka, byla v pořádku, nebo to alespoň dost dobře hrála. Nějak často se totiž hádala s Emmettem. Neměla Bellu ráda a tato situace jí vyhovovala. Nejdřív jsem se s ní nemohl snést, ale i na to jsem si zvykl. Na hodně věcí jsem si zvykl, počínaje lítostivých a občas odsuzujících myšlenek mé rodiny. Také jsem měl schopnost. Uměl jsem číst myšlenky. Jak "úžasné".

Náhle jsem uviděl na cestě auto a vystoupili Denalijští, naši přátelé upíři vegetariáni. S nimi samozřejmě Tanya. Byla to další rodina živící se zvířecí krví. Potichu jsem zanadával a vydal se dolů. Alice se na mě usmála a já zjistil, že to byl její nápad. Kdyby nebyl poblíž Jasper, asi bych ji vrazil pěstí. Od odchodu Belly jsem byl vlastně dost výbušný. Denalijští ale kupodivu naši rodinu rozveselili a skoro na Bellu každý zapomněl. Vadilo mi to. Ale nechtěl jsem já, ať na ni zapomenou? pomyslela jsem si po chvíli posmutněle. A pak šlo vše ráz na ráz. Nad něčím jsme se vsadili s Tanyou a já souhlasil. Nakonec vyhrála a přála si, ať to s ní zkusím. Tím myslela, ať jí dám šanci, ať nám dám šanci o pokus o soužití. Chvíli jsem na ní civěl jako na blázna. Miluje tě Edwarde a jestli to odmítneš, strašně jí zraníš a navíc je v právu.... upozorňoval Jasper a klidně se na mě díval. Ale co Bella?? pomyslel jsem si zoufale. Esme i ostatní nám to schvalovali, div že mě do toho "úkolu" nestrkali násilím. Co to s vámi je? Netruchlili jste ještě před okamžikem pro Bellu?! Zapomněli jste na ni?! napadlo mě zuřivě. Já však věděl, že tak to není. Milovali Bellu. Ale milovali především mě... a nechtěli, abych byl nešťastný. Nakonec jsem souhlasil a Tanya mi nadšeně skočila okolo krku.

Z "úkolu" se vyklubalo velmi dobré přátelství a s Tanyou jsme si padli do noty. No vidíš, jaká jsi fajn holka, když mě zrovna neuháníš! pomyslel jsem si spokojeně. Tanya mi velmi pomáhala. Hojila to bolestné místo, ze kterého jsem vytrhl Bellu. Miloval jsem jí tak moc, že jsem jí pro její dobro dokázal opustit. Ale zároveň se tím ničil. Při zdravém rozumu mě držela jen myšlenka, že žije a je šťastná. Avšak nikdo (a náhle ani já) neměl pocit, že bych za to měl i trpět. Udělal jsem to nejlepší, co jsem mohl. A zasloužím si za to trochu štěstí... nemyslíte?

Tanya mi zrovna předčítala nějakou fantasy knihu. Strašně jí bavilo číst hlavně o upírech. To se pak válela po zemi smíchem. I mě, ale spíše z pohledu do její rozesmáté tváře a jejích rozzářených očí jiskřícím veselím, cukaly koutky. Když se jí začalo stýskat po rodině, tak jsme se tam vydali, nebo oni dojeli k nám. Tak to bylo i tehdy, co nás málem nabourala stříbrná Alfa, co se viřítila ze zatáčky.

,,Vidím, že Elezar zase měl rychlou návštěvu, kdybychom tam dorazili dřív, tak by určitě okouzleni mým šarmem zůstali, dokud bych je násilím nevystrkal pryč." poznamenal důležitě Emmett a v autě se ozval záchvat smíchu. Vlastně to ani nebylo tak vtipné. Ale cestou už se atmosféra nasbírala a teď by nás rozesmálo cokoliv. Vlastně jsem měl pocit, že sotva co Emmett otevře pusu, už se směju. Zvráceným způsobem mi to také přišlo zábavné a i přes fakt, že jsem byl upír, jsem málem naboural do Elezarova domu. Naštěstí jsem auto zvládl a přežilo jak auto, tak dům. Amen.

2.kapitola

Vystoupili jsme a bouřlivě se přivítali. Naše vztahy se ještě vylepšili, jestli to vůbec šlo, poté, co se z nás s Tanyou stal pár. Obě rodiny byly na své drahoušky pyšné.

,,Co to bylo za hosta?" zeptal se Jasper. Podivně větřil ve vzduchu. Vypadalo by to komicky, kdyby Jasperovi myšlenky nebyly tak chmurné. Elezar se zachmuřil:

,,Nějaká upírka, která se bojí svých schopností." řekl a já neznámo proč pomyslel na Bellu. Na tu by to sedělo. Zase jsem se rozesmutněl. ,,Nejsem si jistý, ale zdálo se mi to jako lest Volterry..." vnímal jsem okrajově hlas Elezara. Já myslel na Bellu. Jak se jí vede? Už má přítele? Chodí do školy a škádlí se s přáteli? Teď je aspoň v bezpe- Strnul jsem a děsem se na chvíli nezmohl na nic, ani na sebemenší pohyb. Victorie, úplně jsme na ní zapomněli!! Konečně jsem našel hlas

,,Alice, dívala jsi se v nejbližší době Belle do budoucnosti?!" strach mi sevřel hrdlo a já mluvil přiškrceně. Tanya se na mě tázavě, ale pořád vesele podívala. O Belle nevěděla. Nasucho jsem polkl a pak si jazykem nervózně přejel přes rty. Cítil jsem na nich krev. Už dlouhou, velmi dlouhou dobu jsem nebyl tak nervózní, aby se mi ten fantomový pocit lidské krve a nutkání jí olízat, vrátil. Alice, ta drobná černovlasá osůbka obvykle hýřící veselím a maniakálním nutkáním nakupování, na mě nechápavě hleděla. Hledala v mé tváři vysvětlení. Ale pak se na mě naštvala:

,,A jaký hlupák mi to zakázal!" odsekla a zhluboka se nadechla. Na toto téma jsme vedli velmi ostrou hádku. Tehdy se naše pouto blízkých sourozenců málem zničilo. Milovala Bellu, byla to její blízká přítelkyně. Já jí také miloval. Oba jsme jí milovali a ona nás takto rozdělila. Dodnes netuším, zda jí to zalíván nebo jí za to obdivuji. Bella si zaslouží obdiv. Když už nic jiného, tak její odvaha stojí za zmíňku. Nemyslím, že je příliš lidí, kteří by dokázali chodit s pijavicí. Nenáviděl jsem svou podstatu - tak jak bych jí mohl vnutit Belle? Ona by pro mě zemřela. Doslova. Chtěla se stát upírkou. Ale to já nedovolím. Raději shniji v pekle, než abych jí odsoudil k věčnému hladu a touze po krvi. Sledoval jsem Alici a v mysli mapoval sled jejích vizí. Hledala zmíňku o Belle. Soustředila se na ní, ale vize se dostavovaly pomaleji, než obvykle. Jasper objal ztuhlé Alicino tělo a posadil si jí na klín. Pak se na mě tázavě podíval.

,, Děje se něco??" Ve chvíli, kdy doznělo jeho poslední slovo, Alice konečně polapila vizi a četla ji. Četl jsem s ní. Její myšlenky plné strachu a bolesti. Tato vize byla velmi jednoduchá. Temná. Temné vize mívala Alice v jediném případě. Když je jen černo, nic, tak to znamená, že... Přiskočil jsem k Alici a zatřepal s ní. Nepřítomně se na mě dívala. Byla v šoku. Upír v šoku. V jiné situaci zábavné. Já měl k smíchu daleko.

,,Co to znamená!!" vyštěkl jsem na ní. Jasper na mě výhružně zavrčel a drsně mi ruce od Alice odtrhl,a le já dál jen klečel (klečel?) před ní a soustředěně se na svou sestřičku díval. Jasper mi něco říkal, ale já ho nevnímal. Alice se náhle pohla - stulila se Jasperovi na klíně a bolestným hlasem řekla ta děsivá slůvka: ,,Bella je pravděpodobně.... mrtvá." Zíral jsem na ni. Alicina slova doznívala v náhlém tichu - i Denalijští pochopili, že toto je vážné - a čas jako by se na chvíli zastavil. Alice se na mě podívala, její oči se do mě zabodávaly s děsivou výčitkou. Byl v nich děs, úžas, nechápavost, nevíra... ale pod tím vším bylo obvinění. To já zakázal Alici sledovat Belliin osud, to já jí nechal napospas... smrti.

 Zhroutil jsem se. Asi jsem se zhroutil, protože jsem ležel a cítil na tváři koberec. Tělo mě neposlouchalo, jen jsem vytřeštěně zíral do dálek přede mnou. Myšlenky ke mně doléhaly skrz mlhu, nezřetelné, události jsem vnímal mírně jasněji, ale zpomaleně. Tanya ke mně bolestně pomalu přiskočila a panikařila. Vzala mou hlavu do něžných dlaní... a mně se náhle její dotek hnusil. Hnusil jsem se i sám sobě. Byl jsem si odporný. Co jsem to jen probůh udělal?! Ostatní šokovaně zírali. Má rodina na Alici, Denalijští na mě. Esmé začala plakat a i Rosalie jí v duchu trochu politovala. Jen Tanya nic nechápala a dorážela na mě s otázkami. Už jsem se posadil. Dokázal jsem se posadit, ale křečovitě jsem se držel sedačky, která byla vedle mě. Třásl jsem se.

Pak mě napadla spásná myšlenka. Prudce jsem se otočil k Elezarovi a ten ustoupil a instinktivně na mě zavrčel. Vypadá jako šílenec... blesklo mu hlavou. Ignoroval jsem ho.

,,Měla ta upírka mahagonové vlasy a sahala mi asi po prsa? Měla čokoládové oči a bledou pleť?" vychrlil jsem ze sebe. Ta druhá otázka byla hloupá. O tohle by jí upírství obralo. Ale ta první nebyla zas tak moc od věci. Ostatní pochopili a také na Elezara upřeli toužebné pohledy. Chytali jsme se každého stébla. Možná to bylo hloupé. Ale my byli zoufalí. Rosalie si slabě oidfrkla. Nenamáhal jsem se na ní ani otočit. Vysel, doslova jsem očima vysel na Elezarových rtech, přestože by bylo jednoduší mu to vyčíst z mysli. Elezar nechápal naše chování, ale odpověděl záporně.

,,Ta upírka měla černé vlasy a byla asi o palec menší než ty.." odvětil klidně a pomalu. Bylo to jako ledová sprcha. Celý jsem se do sebe zhroutil a náhle se mi nechtělo ani žít. Mysl se pomalu a neobratně dostávala k rozhodnutí navštívit Volterru. Tam sídlí upíří královská rodina. Ta, která dohlíží na dodržování zákonů našeho druhu. Ta, která by mě dokázala zabít. Já bez ní nemůžu žít!! říkal jsem si v duchu zoufale, ale trochu si i  uvědomoval lež v mých myšlenkách. Doteď jsem si na Bellu vzpomněl stěží pětkrát....

Bolestně jsem zaskučel a vyběhl ven. Bello, co jsme ti to provedli... Běžel jsem ještě rychleji než kdy předtím. A to jsem z rodiny byl nejrychlejší. Směr? FORKS. Věděl jsem, že jí tam živou nenajdu. Věděl jsem to. Ale chtěl jsem si být jistý, že není žádná naděje. Možná jsem se tím mučil, ale...

Za zády jsem slyšel křik Tanyi a ostatních. Ignoroval jsem jej. Toužebně jsem si přál najít Bellu v její posteli. Šel bych k ní a políbil jí, slíbil jí vše pod sluncem. Ne nedokáži bez ní žít. Už ne. Avšak už je pozdě. uvědomil jsem si bolestně. Příliš pozdě...

3.kapitola

Doběhl jsem do Forks a rychle se podíval k domu Belly. Byl zchátralý a poznal jsem, že už tam dlouhou dobu nikdo nebyl. Málem jsem se zhroutil. Takže je to pravda... Zničeně jsem se vydal k hřbitovu. Moc dlouho mi najít její hrob netrvalo. Byl ještě čerstvý. Trhl jsem sebou. Výčitky zaútočily ještě zuřivěji. Kdybych si na Bells, mou milovanou Bellu, vzpomněl dříve...

Klekl jsem si před hrob a vzlykal. Je mrtvá. Ta slova zněla tak děsivě konečně. Mrtvá. Ani jako... ne, není ani upírem. Kdo by jí přeměnil? Victoria ne, nikde ve městě jsem jí necítil, ani okolo domu ne. Nebyla hloupá. Sledovala by Bellu. Studovala její zvyky. Ne. Viktoria to nebyla. Pomalinku jsem se zvedal - mělo to k upíři ladnosti více než daleko, vypadal jsem dokonce těžkopádněji než člověk - a všiml si, že se rozednilo. Přišel jsem odpoledne a je ráno. Jediné, co jsem okolo Belliina domu cítil, byly vlkodlaci. Byla tu - velmi nepravděpodobná - možnost, že jejich pach přebil pach Viktorie. Ale to by v tom případě znamenalo, že by jí zabili. A Bella by byla v bezpečí... Avšak je tu možnost... myšlenky mi začaly hořečnatě konstruovat čšílené teorie. Kdo ale tvrdí, že láska není šílená? Že naděje je logická?

Rozběhl jsem se k rezervaci La Push. Tam sídlí starý indiánský kmen se starověkou mocí - dokáže v sobě probudit vlka. Jsou to vlkodlaci a největší nepřátelé upírů. Bylo to hloupé. Zase jsem se mučil. Ale musel jsem najisto vědět, že Bella není ani upírkou.

Těsně před hranicí jsem se zastavil a čekal. Né moc dlouho, za chvíli dorazili vlci a hned mě obklíčili. Velký statný černý vlk odešel a vrátil se jako člověk. Neznal jsem jej. Ale zdálo se, že on mě ano.

,,Co chceš?!" štěkl s opovržením. Štěkl... v duchu jsem se široce ušklíbl. Neměl jsem daleko k tomu, abych se hystericky rozchechtal. Ne, zdaleka jsem nebyl v pořádku. Pak jsem se zarazil. Asociací se Samovi (Uley, jmenoval se Uley) myšlenky dostaly až k scéně, která se odehrála nedávno... Náhle jsem vystřízlivěl. Byl jsem pozorný. Zaútočili na upírku. Na upírku děsivě podobnou Belle. A tu upírku zahnali na útěk... Kdybych měl srdce, vzrušením by se mi rychleji rozbušilo. Dovolil jsem si znovu doufat. Je upírka.. ale je!!

,,Hledám Bellu, kde je... je upír a doufám že jste ji.... nezabili.." zarazil jsem se a zastyděl. Koktal jsem. Byl jsem snad jediný upír na celičké planetě, který koktal, ale nemohl jsem si pomoct. Sledoval jsem, více nevěřícně než ohromeně, co se nedávno stalo. Bella byla upírka. A... bolestně jsem zavřel oči. V záchvatu hladu zabila svého otce. Charlieho. Donutil jsem se zůstat a dále sledovat myšlenky muže přede mnou, musel jsem, abych mohl Bellu najít a pomoct jí.

My bychom to udělali, nebýt Jaka... pomyslel si nemilosrdně Sam. Zavrčel jsem. Nemohl jsem si pomoct. Sam také zavrčel a nahrbl se, byl připraven se přeměnit a poté mě s celou svou smečnou roztrhat. Znovu jsem si uvědomil její přítomnost a donutil se uklidnit se. Už jsem nechtěl zemřít. Bella byla živá! A byla upírkou - sama! Neměla kdo by jí s jejím údělem pomáhal! Musím, musím přežít a najít jí! Musím jí pomoct! Byly to trochu naivní a sexistické myšlenky, jako by se o sebe Bells nedokázala postarat sama... ale vlastně to možná teď nedokáže. Novorození jsou nezvladatelní a už to není jako v minulých stoletích, kdy si mohl upír zabíjet dle libosti. Už i já se musel omezovat a jen uchváceně poslouchat příběhy o upírech, kteří beztrestně vyvražďovali celé vesnice. Ale to bylo před staletími. Pokud to Bells přepískne, jako že to jako novorozená udělá, pokud jí najde Volterra a jejich zabijáci dříve než já...

Bella upír je a... zabila Charlieho. řekl chmurně Jacob. To jsem věděl. Netrpělivě jsem si odfrkl a podíval se na vlka, který si v lidské podobě nechává říkat Jacob. Ve své podstatě nejsou vlkodlaci o nic více lidmi, než my. My jen zmrzli v čase. Oni se pomocí nějaké magie mění ve zvířata. Jsou to monstra o tolik více, než my. Čert sper, že my se živíme krví. I oni se rádi napijí, když skolí zvěř. Moc dobře jsem to věděl.

,,Potřebuju vědět, kam šla. Musím jí zastavit, než ublíží někomu dalšímu." naléhal jsem. Byla to lež. V tuto chvíli pro mě bylo prioritou jí najít, i když ta věc s masakrem také nebyla od věci. Protože to by mohlo zcela lehce nastat, pokud se Bella dostane do centra města. Nemusí jim ani pír krev. Stačí, když je dostatečně vyděsí a oni si pak budou sami ubližovat. Panika, na povrch by vypluly všechny lidské záporné vlastnosti, člověk by hrál jen sám na sebe, šlapal po ostatních jen aby se dostal od toho mostra (jak můžu na Bellu myslet jako na monstrum?!) pryč...

Někam... směrem do Kanady nebo Aljašky. zavrčel, ale byl v tom strach. Bál se. Bál se, čeho všeho je teď Bella schopná. Bella zabila a to se nezmění. Nevyčítal jsem jí to. Ani já se nedokázal po probuzení ovládnout, Carlisle mě musel držet. Zabila... no a co? Jasper už je na zvířecí krvi také desítky let a doteď má se sebeovládáním potíře. Zabila... no a co?! nalhával jsem si příjemná odůvodnění. Ve skutečnosti mě to děsilo. Bella zabila. Zabila... ta křehká osůbka, která nedokázala ublížit ani mouše...

,,Děkuji vám a doufám, že už se nepotkáme!" řekl jsem upřímně a utíkal, utíkal jako o život tam, kde jsem doufal Bellu.

4.kapitola

Měl jsem pocit, že cítím čerstvou krev. Vběhl jsem na mýtinku a načapal tam nějakého upíra se skoro mrtvým člověkem. Zasténal jsem. Tohle není Bella. A já tak doufal...

Upír na mě zavrčel, ale já ho nevnímal. Zase jsem zachytil Belliinu stopu. Rozběhl jsem se. Bohužel Bellinina stopa vedla do města. Na chvilku jsem ztuhl a před očima se mi jako děsivý film promítlo, co vše bych rád udělal, kdybych zahodil sebekontrolu a dostal se do města. Co pak Bella, čerstvá novorozená?! Přivřel jsem bolestně oči. Pak jsem zalápal po dechu, protože její stopa vedla přímo do středu města. Co když tady zažili masakr a Volturryovi jí už dostali?! pomyslel jsem si vyděšeně.

Vletěl jsem do města a tam se začala stopa rozdělovat. Zmatlo mě to a já zoufale uvažoval, kterou cestou se vydat. A jak se může stopa rozdělovat? Nemohla se jen tak rozpůlit... Pokud jí nerozpůlil někdo jiný. Ale to je hloupost... ihned jsem zahnal děsivou myšlenku. Žádného jiného upíra jsem zatím necítil, a to bylo dobře. Volturryové nedorazili. A když jsem se, v kratičkém racionálním okamžiku, rozhlédl, uvědomil jsem si, že lidé si žijí dále své poklidné životy. Nic se nestalo. Bella vtrhla do města a přesto lidé dále nic nedělají, možná netuší, že se jim o vlásek vyhla katastrofa. Ale jak? Co se stalo? Nebo snad má Bella až tak skvělé sebeovládání... ? Stejně jako tehdy Carlisle?

Jedna stopa vedla k domku v luxusní čtvrti, další k tmavé uličve a ta na střechu kde bylo mrtvé tělo nějakého... muže? Hrdlo měl úplně rozervané. A na poslední stopě... jsem spolu s její stopou narazil na stopu 3 dětí. Šokovaně jsem vydechl. Sledoval jsem stopu a na střeše našel jen jednoho kluka. Dva ostatní jako by zmizeli z povrchu zemského. Dlouho jsem pak v lese stál a snažil se to zpracovat. Že Bella zabila byl jeden fakt. A celkem i dobře odůvodnitělný. Ale děti... ? Bál jsem se. Bál jsem se, že s každým dalším mrtvým v sobě Bella zabíjí člověka, s každým douškem lidské krve zadupává tu starou Bellu a mění se v krutou novorozenou. Krvavé monstrum.

Sledoval jsem pak stopu do obchodu, kde (s úlevou jsem si všiml že je jen rozbitá výloha) byla stopa jiná. Vzala si nové věci. Pak u parkoviště stopa zmizela. Ukradla auto. Musel jsem se tomu ušklíbnout. Bella a krást? Zoufale jsem se toho pobavení držel. Musel jsem. Jinak bych musel přijmout realitu - a ta byla taková, že Bella za večer zabila pět lidských bytosí. Dva muže a tři.... ne nebudu na to myslet. Musím si zachovat rozum. Teď ne. Ještě ne.

Teď vím, že potom Bella zamířila do Denali. V Jacobových myšlenkách jsem narazil na obraz Belly. Dost se podobala popisu Elezara. Uvažoval jsem kam dále. Bál jsem se. Dorazila do Denali - ale to jsem jen odhadoval. Nebyl jsem si jistý. Teď mohla být v podstatě kdelkoliv. Jela autem. Sakra, jak se mohlo stát, že novorozená řídí auto?! Nemá být schopná si ani převléct ponožky! Donutil jsem se uklidnit. Panikou Belle nepomůžu. Co bych měl udělat? Určitě se snažit jít tam, kde se vyskytovala naposledy... V mysli mi bleskla vzpomínka. Alfa řítící se ze zatáčky. Ztuhl jsem. Tak jsem Belle byl blízko.. ?!

 S autem jsem se nezdržoval. Běh bude rychlejší a nebudu muset (kromě lovu) zastavovat...

Po dvou týdnech jsem doběhl do Denali. A málem zavýskl radostí. Belliina stopa tady byla tak silná... asi tu před chvílí byla! Rychle jsem zaklepal na dveře a otevřel mi Elezar. Myslel jsem, že tady ještě budeme, ale Alice asi zase něco vymyslela a někam jsme zase jeli.

,,Byla tady?" zeptal jsem se ho. Vypadal dost naštvaně. Co se mu stalo?

,,Před dvěmi minutami tady byla." řekl ,,A vyptávala se na Culleny." celý rozhovor si přehrával v hlavě a já už chtěl jít na letiště (Alice se rozhodla letět do Evropy a mě až s myšlenkou na to, proč mi to nesdělila došlo, že můj telefon má vybitou baterii. Zapl jsem ho. Blikal a držel se. Nějaké znovunabíjení?), když... Elezar si vzpomněl na minulý rozhovor. Jak se Bella zatvářila, když jí Elezar oznámil, že s Tanyou chodím. Ztuhl jsem a stále dokolečka si přehrával ten bolestný výraz, tu grimasu šoku a žalu, kterou měla Bells vepsanou ve tváři. V tu chvíli jsem se nenáviděl. Zabil bych se, kdyby to bylo možné.

,,Díky, někdy se zase stavím." křikl jsem ještě přes rameno. Tohle je špatné. Bella si myslí, že jí už nemiluju... Nemohlo to přijít v nenevhodnější chvíli. Emocionálně vypjatý novorozený je ještě děsivější, než krvežíznivý upír. Se zděšením jsem si ale musel přiznat, že to vše je ale má chyba. Její smrt, nejspíše i přeměna a pak i to, že možná... možná... udělá něco nezvratitelného. Zatoužil jsem zavolat Alici, poradit se s ní, její vize by mi přišli vhod, ale bál jsem se. Stále jsem měl před očima ten pohled, když mi sdělovala, že Bella je možná mrtvá. Ta prázdnota, ta výčitka... ta nenávist. Doufám, že neuděláš nějakou hloupost. Moc v to doufám, Bello. I za tebe.

5.kapitola

Bello, Bello! Kam jsi zmizela? ptal jsem se sebe v duchu, když jsem jí nikde na letišti nemohl najít. V tu chvíli mi zazvonil mobil. Alice.

Terminál 3

stálo v sms a já se tam rozběhl. A ucítil její vůni. Jak to, že jsem si jí předtím nevšimnul?

Začal jsem hořečnatě pátrat po její stopě a málem narazil do nějaké ženy. Už jsem jí chtěl oběhnout, když jsem si všiml jejího vyděšeného a nejistého obličeje. Podíval jsem se jí do jejích rudých očí a poznal jí. Konečně se mi to propojilo. Kdybych vrazil do ženy, odletěla by se zlomenými žebry o pár metrů dále. Zazvonil mi telefon, ale já ho ignoroval. Uchvaceně jsem sledoval upírku. Byla... nádherná. Přenádherná. I s těma děsivě rudýma očima byla překráná. Přesto, někde v koutku, uvnitř mě, byla část mé osobnosti, která chtěla utíkat. Tvrdě jsem jí potlačil.

Mobil zvonil dál a jakoby naléhavěji, ale já ho už nevnímal. Díval jsem se té upírce (Bello jsem říct nedokázal) do očí a měl pocit, že se zadusím štěstím. Vyšel jsem jí vstříc a chtěl jí obejmout, když se otočila na patě a utekla. A že opravdu utekla. Utekla rychlostí hraničící s upíří. Šokovaně jsem na to zíral.

A telefon dále zvonil. Chtěl jsem se rozběhnout za Bellou (už jsem to dokázal říct aspoň v duchu), ale ten mobil pořád zvonil. Rozběhl jsem se a přijal hovor.

,,NO KONEČNĚ! NEDĚLEJ TO! JESTLI TO UDĚLÁŠ, TAK TĚ PŘI PŘÍJEZDU ZABIJ-"křičela na mě Alice, dokud se mi mobil nevypnul. Píp... píp... píp... Uvědomil jsem si, že jsem ho už dlouho nenabíjel. Nezdržoval jsem se už ničím jiným a skoro proletěl skleněnými automatickými dveřmi, které se otevíraly mučivě pomalu. Pátral jsem po ní aspoň pohledem.

Kde je? uvědomil jsem si, když jsem nemohl její pach venku najít. Byl jsem tak blízko a teď jí ztratím?! začal jsem v duchu soptit. Nejspíše jsem tím kryl zděšení, které mě pomalu ovládalo. Ale pak jsem zahlédl, jak mizí černé vlasy za rohem a rozběhl jsem se. Bylo tak nervydrásající, že jsem musel krotit svou rychlost, když jsem si přál se rozběhnout a popadnout jí do náručí. Přesto se čím dál hlasitěji ozývala ta část mě, která chtěla vzít nohy na ramena. Znovu jsem jí potřel, ale stále jí cítil, stále byla přítomná. Stál jsem na kraji lesa a hledal jí. Zahlédl jsem jí v dálce a rychle se rozběhl. Už jsem jí skoro dohnal, stačilo se natáhnout a konečky prstů jsem jí mohl pohladit záda, když ...

Jsem jí najednou neviděl. A uslyšel jsem hravý smích. Náhle jsem pocítil strach. Obrovský strach a uvědomil si opětovné nutkání utéct. Zamračeně jsem nad svými reakcemi uvažoval. Proč... proč chci utéct od toho, co jsem tak dlouho hledal?! Mé myšlenky narušil trylkot ptáků. Věděl jsem, že je Belliin smích, ale pocházel jakoby... odevšad najednou. I kdyby okolo mě běhala do kolečka, tak nepůjde odevšad. A pak jsem si uvědomil, že ten smích je v mé mysli. Pocítil jsem ještě intenzivnějsí strach, až jsem musel zatnout zuby a sevřít ruce v pěsti.
 
,,Bells? Ja bych ti chtěl něco říct." zašeptal jsem do vzduchu před sebou a čekal. Zpoza stromu vyšla Bella s hravím úsměvem na rtech.

6.kapitola

Okouzleně jsem se na ní díval. Teď, tady a mezi těmi stromy vypadala tak... tajemně. Zbloudilé paprsky slunce jí dopadaly na kůži, odrážely se v jiskřivém kaleidoskopu a vypadala tak nádherně, až se tajil dech. Nevědomky jsem pootevřel ústa a pak hlasitě polkl. Bella (ach bohové, je to má Bella? Toto stvoření? Ta upírka s rudýma očima a tělem bohyně?) se zaculila mému výrazu a pomalu ke mě došla. Svůdně se houpala v bocích a ladně přešlapovala, lehce, jako když motýl tančí nad loukou květin. Jako uhranutý jsem jí jen pozoroval. Toto byla Bella? Ta Isabella Swanová, která zakopla i na rovném povrchu? Nějak jsem tomu nedokázal uvěřit, stále jsem byl jako přetažený palicí, má mysl to odmítala. A v mé duši narůstal úžas a děs. Cítil jsem to. I přes omámení jsem cítil ten opar krve a násilí. Znovu jsem polkl. A už byla u mě.

,,Ahoj Edwarde..." šeptla mi do ucha. Její dech se mi lehce rozběhl od uší po šíji až k ramenu, chladivý vánek, který mě rozechvěl. Její rty se na okamžik otřely o můj ušní lalůček a já potlačil sten. Strachu i touhy. Zadržel jsem raději dech. Náhle se všechny pochybnosti vypařily, jako by nikdy nebyly. Bylo mi to jedno. Ať si je Balla masový vrah, stále je to ona. I přes krvežíznivost v ní musí být něco z jejího lidského . A mé tělo o tom bylo přesvědčené ještě zarputileji, než já sám.

,,Bello..." hlesl jsem a užasl nad něžností v mém hlase. Bella se zastavila přede mou a zkoumavě mě pozorovala. Donutil jsem se pokračovat, i když mě vzpomínka na ten okamžik, kdy jsem Belle krutě lhal a opustil jí, zraňovala. Málem jsem se začal smát. A byl by to smutný smích. Mě ublížila? A co má říkat Bella?

,,Správně Edwarde." odvětila odměřeně Bella a mě to zabolelo. ,,Já jsem ta, která trpěla. Velmi dobře, opravdu je velmi dobře, že si to uvědomuješ." odvětila s krutou přímostí. Ani jsem si neuvědomil, že jsem to řekl nahlas.

,,Prosím Bello, nech mě promluvit." odvětil jsem úzkostně. Když nenamítala, pokračoval jsem. Dychtivě, potřeboval jsem jí to vysvětlit, miloval jsem jí tolik, až to bolelo a nedokázal jsem si představit, že bych jí znovu ztratil. ,,Tehdy v tom lese... byla to chyba..." zarazil jsem se, nevěděl jsem, jak pokračovat. Belliiny náhle kruté rudé oči se na mě dívaly s děsivou neživostí. V hrdle mi bublalo vrčení, všechny instinkty mě nabádaly se bránit.

,,Na tom nezáleží!" řekla úsečně. Zamrkal jsem. A pak, rychleji než jsem stačil reagovat... mě udeřila. Zapotácel jsem se a málem spadl vzad. Docela to i štíplo. Bella se přikrčila do obranné pozice.

,,Bello, počkej! Co to děláš?!" říkal jsem napůl zmateným a napůl zděšeným hlasem. Ne, ne, proboha ne! Takhle to nesmí skončit!

,,Teď už jsem ti dost dobrá?! A co Tanya?? Na tu už jsi zapomněl, jako na mě?" zeptala se krutě a já v jejím hlase zaslechl nenávistný tón. Ale i bolest, obrovskou bolest, pocit zrady a smutek. A také, naprosto nečekaně, jsem zaslechl i něco jiného. Slyšel jsem Belliiny myšlenky!

Proč mi to dělá... ? Hraje, že mě miluje, a pak mě zase opustí... Ale proč jsem je tedy začala hledat?! Když vím, že mě nemiluje? Ach Edwarde, proč jsi mi to jen udělal?Vždyť jsem tě tak milovala...

,,Bello..."

,,Sklapni!" doslova na mě zavrčela. Zamračil jsem se. Konečně se začala projevovat povaha typická pro novorozené. Málem mě to uklidnilo. Ta chladná Bella, naprosto se kontrolující, mě děsila. Byla bezcitná. Ano, teď jsem to konečně pochopil, byl to nedodstatek citu, co se zračilo v očích. Tam, kde kdysi bývala něha a vroucnost ke světu, nebylo nic než hlad a pohrdání.

Asi pro mateřské objetí Esmé. Jsem tak sama... Ta myšlenka byla tak šokující, až jsem sebou trhl. Ztuhle jsem zíral před sebe a poslouchal ten bolestný hlas, nářek novorozené, která už nevěří nikomu, než jen sama sobě. A až příliš pozdě jsem si uvědomil, že přichází hrozba. Než mi Bella skočila po krku, stihl jsem se zapřít, ale to bylo tak všechno. Byla zatraceně rychlá. Instinktivně jsem jí odhodil od sebe a ona zlomila jeden mladý stromek. Rozzuřeně zavrčela a znovu se na mě vrhla, ale tentokrát to byla past. Při boji moc spoléhám na myšlenky, ale její jsem číst zase nemohl. Hrála výpad na krk, pak na bok a nakonec mě bolestivě kopla do ramene. Překvapením jsem zařval. Zatraceně to bolelo. Více , než by mělo být možné.

,,Bello! Dost!" křikl jsem a potlačoval paniku. Nebylo možné, aby se novorozená tak ovládala, uměla tak dobře bojovat. Napadla mě zvláštní myšlenka (Co když se jí někdo ujal? Ten, co jí stvořil?), ale rychle jsem jí zavrhl. Nemohl jsem se teď rozptylovat takovými myšlenkami. Bylo to nebezpečné. Protože, ač ta myšlenka byla absurdní, Bella mě chtěla vážně zabít. Obešla mě, otáčel jsem se s ní, ale byla to opět past. Oslepilo mě zapadající slunce, v tu chvíli upírka opět zaútočila, odhodila mě do lesa. A já skončil v řece.

Nevyplaval jsem nahoru, ale nechal jsem se proudem strhnout dolu. Byl jsem unavený, strašně unavený. Všechno na mě náhle bylo moc. Stres při hledání Belly, předtím děs z toho, že by snad byla mrtvá (Zvláštní, jako by teď nebyla.), toto, co se dělo... Když se bahno usadilo, uviděl jsem skrz vodu, mírně zanešenou odpadky, Bellu, jak pozorně pozoruje hladinu. Pak padla na kolena a začala vzlykat...

7.kapitola

Plakala, ale proč? Vždyť mi skoro řekla (nebo spíše názorně ukázala), že mě nemiluje... Pomalounku jsem se pohl, abych nezčeřil bahno a nezakryl ten nádherný obraz. Ano, přestože vzlykala a ruce měla na tváři, přestože mě chtěla zabít, i s těma jejíma rudýma očima, byla nádherná. Nikdy se nic nezmění na faktu, že jí miluji. A nedokáže to ani skutečnost, že Bella mě asi už nemiluje. Zvláštní, ta myšlenak byla jako tupé pulzování v mé hrudi. Otupělé. Tušil jsem ale, že až to vše skončí, zabolí ta myšlenka ostřeji než cokoliv, co jsem kdy zažil. Nebo zažiju. Vyplaval jsem a snažil se při vynoření nad hladinu nevydat jediný zvuk. Ale na to měla Bella moc dobrý sluch. Bleskurychle zvedla hlavu a podívala se na mě. Panenky rozšířené buď hrůzou nebo překvapením. Raději bych druhé. Měl jsem však pocit, že to bude především tím prvním.

,,Bello, chtěl jsem ti to říct už v lese. Tehdy, když jsi byla ještě člověk, já jsem lhal. Já tě miluju a vždy jsem tě miloval!" Vykřikl jsem a zapomněl šlapat vodu, proto jsem se potopil. Pod hladinou jsem zahlédl Bellin výraz. Byl... nevěřícný. V duchu jsem posmutněl. Proč mi nevěří? Hloupá otázka. Já si taky nevěřil. Věřil jsem ve svou lásku k Belle... ale byla toto má Bella? Já jí opravdu miluju, ale miluju tuto Bellu? Ach Bello, Bello moje... já nevím. pomyslel jsem si smutně. Náhle ve mně začal hlodat červíček pochybností. Kde se bere ten pocit, že to není má Bella? Je to jen rudýma očima a tou krutostí? Nebo snad... mé soužití s Tanyou... DOST!! Bella je má Bella a zaslouží si minimálně to, abych jí z celého srdce miloval! To co jsem udělal je neodpustitelné a mám se snažit jí to vynahradit, ne naopak! okřikl jsem se v duchu a pokusil vyplavat. Jenže se mi to nepodařilo, protože vodu jako šíp protlo pružné, jako proutek štíhlé tělo. Bella. Začala hledat pohledem a když mě našla, doplavala ke mně. Taky tě miluji Edwarde!! zakřičela na mě v myšlenkách. Já vypadl z rytmu šlapání a nevěřícně na ní zíral. Chvilku mi to hlava nebrala. Co to... ?

Na vodu dopadly sluneční paprsky a znovu ozářily Bellininé tělo. Ta se mrštně jako had proplavala až ke mně, nějak dokázala nezčeřit bahno. Hravě okolo mě proplavala a pohledem mě vyzívala: Chyť si mě! V tuto chvíli se mi vybavily bajky o vílách, žínkách a jiných bájných bytostí. Bella mi v tuto chvíli připomínala hravou a vždy usměvavou vílu. (S rudýma očima.) Šťastně jsem se usmál. Zastavila se a čelem ke mně stála, strnule na místě. Ladnými pohyby nohou a rukou se udržovala na místě a její (černé) mahagonové vlasy se jí rozprostíraly okolo obličeje. Upřela na mě kosý pohled a mě zamrazilo. V tuto chvíli jako by i slunce zašlo a voda mi připadala mrazivá. Jako by mi zkoumala samotné dno mé duše... A já vytušil, že to tak možná i je. A bránil jsem se, nechtěl jsem, aby věděla o mých pochybách.

Pak se Bella zase usmála a připlavala ke mě. Snad mě shledala dostatečným? Slunce zase svítilo a voda byla svěží. Chytila mě za ruce (stálo mě dost přemáhání neucuknout a usmívat se) a začala s námi ve vodě točit dokolečka. Když už byla rychlost moc velká, přitáhla se ke mně a políbila mě. Opět, už poněkolikáté za dobu, co jsme se setkali, všechny pochyby zmizely a já tentokrát věděl, že už se nevrátí. Jednou rukou jsem jí chytil za pás a druhou jsem jí přejížděl po zádech, pevně jsem jí k sobě přitiskl. Zasmála se a od úst jí plavaly vzhůru malé bublinky vzduchu. Rychle jsem zase polapil její rty a mé zoufalství a frustrace udělaly z našeho polibku neopakovatelný zážitek.

Po tak dlouhé době, po dlouhých měsících, dnech, hodinách, konečně zase spolu, konečně zase líbám ty milované rty, možná trochu tvrdší a studěnější, možná trochu přísněji sevřené a ne tak poddajné, jak to bývalo, ale její. Cítil jsem nepopsatelný pocit štěstí. Vše ostatní, kromě nás dvou, přestalo existovat. Nohy se mi zabořily do kluzkého bahna, ale poskytlo mi větší oporu, než hravý proud, který nás unášel svým dravým tokem pryč. Odrazil jsem se a oba nás odvlekl ke břehu. Ale jen zpola, Bella si zase vyžádala mou pozornost a nedala mi možnost nás zcela vytáhnou ven. Tekla z nás voda, lepila Belliiny vlasy k její tváři, její šaty teď spíše odhalovaly než zakrývaly, tak byly přilepené k tělu a to mě jen vzrušovalo. Vypadala tak nádherně, až se mi tajil dech. Dělala to láska, oddanost, která si jí náhle zračila ve tváři.

Dychtivě jsem jí přejížděl po těle, musel se přemáhat, abych jí nezačal svlékat a nezačal zkoumat všechny změny, které se s ní udály hned a tady na místě. Bella se na mě podívala krvavým pohledem a já poznal, že moc dobře ví, jak velká má touha momentálně je. Bylo to nezvyklé. Jen čirá touha nepodbarvená hladem po její krvi. Uculila se a celá tvář se jí tím úsměvem prozářila ještě více. Náhle se se ode mě prudce odtrhla (Zabolela mě hruď, do které ne zrovna jemně udeřila. Stále plně oneovládala svou sílu novorozené.) a skočila zpět do řeky. Pojď si zaplavat! křikla na mě v myšlenkách. Chvíli jsem jí jen zamyšleně sledoval. A poté jí rád následoval...

8.kapitola

Cítil jsem se jako malé dítě, pod stromečkem, zavalen dárečky. Nemohl jsem se Belly nabažit. Každou chvíli jsem si jí k sobě přitáhl a políbil, abych se ujistil, že se mi to jen nezdá. Pevně jsem jí svíral, nepřítomně jí hladil a odolával nutkání se štípnout, zdalipak jen nesním. Nakonec Bella vyplavala na břeh a znaveně si tam lehla. Pořád se na mě culila. Zdála se být nadmíru pobavená. Ja se vynořil z vody a spokojeně si lehl do trávy vedle ní. Vše bylo snovým způsobem dokonalé... až z toho mrazilo. A to ticho. Bylo tu úplné ticho. Ano, vím, zvířata se upírům vyhýbají, ale záhrobní ticho není příjemné. Ani vítr se nepohnul, tudíž ani listy v korunách stromů neševelestily a tiché šumění vody znělo hluše, v rozhlehlém prostoru se takřka ztrácelo.

,,Bello, nevrátíme se na letiště a nepoletíme do Evropy, jak jsme to měli naplánované?" zeptal jsem se, když slunce zašlo za mrak. Ihned jsem toho zalitoval. Zmínil jsem my a měl jsem na mysli sebe a Tanyu. Bella vedle sebou trhla. Znepokojeně jsem se na ní podívala a přesvědčoval se , že slyšet mě (mé myšlenky) nemohla. Přesto jsem měl pocit, že ano. Odvrátil jsem pohled, aby si vinu nevyčetla z mého pohledu. Koutkem oka jsem postřehl, jak se usmála a poté hravě odvětila:

,,Samozřejmě, mám na zítřek zamluvenou letenku a nevím jak ty, ale já se do Evropy určitě vydám. Tak se těším na Esmé a Carlisla! Na Alici a Emmetta, Jaspera..." řekla a její hlas se při Jasperově jménu trochu pozměnil. A já.. zažárlil? Zatřásl jsem hlavou a přitáhl si Bellu blíže k sobě, majetnicky jí sevřel v náručí.

,,A na Rose." řekla a nepatrně se zašklebila. Nejprve jsem jí chtěl opatrně upozornit, ať se o Rose nezmiňuje před Emmettem, ale pak mě její obličej rozesmál a vypadlo mi to. Bella se zatvářila jako ublížené štěně, proto jsem jí se smíchem políbil. A pak ještě jednou. A pak...

Zrovna jsem se chystal jí rty sklouznout po krku k dekoltu, když mi zazvonil telefon. Zmateně jsem se na něj podíval. Myslel jsem, že jsem ho vyhodil už v lese. A i tak... Přežil koupání? Se zamyšleným výrazem jsem to zvedl.

,,Edwarde! Já tě miluju, kdy?" ptala se radostně Alice. Já se zamračil.

,,Co kdy?"

,,No kdy přiletíte? Uspořádám tak velkou oslavu, že to ani naše rodina ještě neviděla!" výskla nadšeně Alice a já uslyšel, jak jí Carlisle krotí slovy: Asi to nestihneš.. Alice... víš proč... řekl můj otec a já se podivil jeho záhrobnímu tónu. Proč zní tak - na Carlisla neoptimisticky? Alice si taky smutně povzdychla a řekla:

,,Za dva dny buďte v na letišti u Port Angeles, sejdeme se tam a pak jedem zpět do Forks." broukla a zavěsila. Bez rozloučení. To se jí nepodobalo. Něco mi tajila.

,,Slyšela jsem, že pojedeme zpět do Forks... proč? " zeptala se Bella zamyšleně. Otočil jsem se na ní a pokrčil rameny.

,,Netuším. Bohužel budeme muset cestu do Evropy odložit..." zamumlal jsem a Bella se na mě zkoumavě podívala. Pak se usmála.

,,Nevadí." řekla vesele. ,,Pojďme do Forks, vsadím se, že dům bude potřebovat uklidit." dodala a už utíkala do lesa. Já se ještě jednou podíval na řeku, zaneřáděnou odpadky, přesto místem, kde jsme se s Bells usmířili a vyběhl za svou láskou. Hlavou mi vrtalo, proč byl Carlisle tak zachmuřený a Alice tajnůstkářská. A tušil jsem, že se mi to nebude líbit.

9.kapitola

Na letišti jsme čekali jen chvíli. Bella se cestou zastavila v lese a poctivě se (na mé naléhání) pokusila přeorientovat na zvířecí stravu. Poté jsem jí koupil nějaké oblečení a hned, když byla Bella trochu více ke světu, vrhla se do obchodu sama. Přespali jsme v hotelu zbývající noc do příletu mé rodiny a tam si dlouho a upřímně povídali.

Nerad jsem na to vzpomínal. Na Bellinu bolest, když si uvědomovala, co vše udělala, na žal, když si připomněla, že zabila Charlieho a také samozřejmě vše ostatní, co vyvedla. Byla zlomená. Mohl jsem jí jen objímat a utěšovat. Celou dobu jsem ale měl pocit, že se mi Bella vzdaluje, že je někde jinde, jen se svou vlastní realitou, s vracící se lidskostí a čím dál tížeji doléhající vinou.

Poté se Bella sebrala  a v koupělně strávila dvě hodiny pod sprchou. Když vylezla, podívala se na mě a něžně se na mě usmála. Nedokázal jsem neopětovat jí ho. Ten úsměv myslím. Tiše mě poprosila, ať zapomeneme, ať nic, co se stalo do doby, než se ke mně dostala, už nikdy nezmíníme. Slíbil jsem jí to, rád, jelikož i mě děsili démoni, kteří se za mnou táhli. Byla to z větší části i má chyba. Byla. To mi nikdo nemusí a ani nemůže vyvracet. Do rána jsme pak vedle sebe leželi na posteli a jen se tomu druhému dívali do očí. Belliiny oči byly černé hladem, přestože lovila předchozí den. Bylo těžké se přeorientovat z lidské na zvířecí krev. A pro Bellu také navýsost nechutné. Bylo roztomilé, jak nad zvířetem krčila nos. Ale snažila se. Snažila...

Z myšlenek mě vytrhl pohyb. Bella vyběhla na hranici upíří rychlosti a už se jí okolo krku hodila malá výskající Alice. Za chvíli se přiřítil Emmett a už Bellu málem vyhazoval do vzduchu. Přece jen i na Emmetta by bylo trochu divné, kdyby začal dospělého člověka vyhazovat až ke stropu. Ale co nikdo kromě Alice nečekal, tak to bylo přivítání Jaspera s Bellou. Bella se mu vrhla okolo krku a zuřivě ho objímala.

,,Bratříčku, ani nevíš jak jsi mi s tím samotářstvím chyběl. Tohle mi už nikdy nedělej. Nebyla to tvoje chyba. Především jsem za to mohla já..." odvětila vážně a koukla se mu do očí. Dívali se na sebe dlouho a podivně intenzivně. V myšlenkách Jaspera jsem jasně četl naprosté pochopení a souznění, nechápal jsem ale nad čím. Jasper myslel na barvu krve v Bellininých očích a jemně jí hladil po zádech. Něco tiše mumlal (Ale sestřičko, ty si to nesmíš tak brát, ale vím jak je to těžké, chápu tě, nemusíš mi to vysvětlovat... četl jsem mu v mysli) a Bella si těžce povzdechla. Jasper jí pevněji sevřel (ničil ho její pocit viny) a Bells mu zabořila hlavu do ramene. Přišel jsem k Alici a zezadu jí objal. Potřeboval jsem někoho mít u sebe. Nechápal jsem to a žárlil jsem. Jasper po mě střelil pohledem, poté Bellu pustil. To jí připomnělo, že tu nejsou sami. Pečlivě jsem sledoval, jak se má láska odlepila od mého bratra (bože, hlupáku, nežárli, Jasper nade vše miluje Alice! A ta se usmívá, neusmívala by se tak, kdyby jen tak náhodou viděla Japsera a Bellu v budoucnosti spolu...) a vrhla se na Carlisla a Esmé.

,,Mami, tati, tak jste mi chyběli!" vyhrkla a Esmé radostí začala vzlykat. I Carlisle byl vyvedený z míry, ale šťastný nad vývojem situace. V duchu ale přemítal nad tím objetím Belly a Jaspera. Edwarde, co si o tom myslíš ty a Jasper? zeptal se a já začal vnímat okolí. Tolik mě to mrzí, Bello... pomyslel si Jasper. Nic víc. Jenom toto. Zmátlo mě to. Jasper zamyšleně sledoval Bellu a já znovu zažárlil. Jasper se ke mně otočil a poslal na mě vlnu klidu. Na násilí jsem se usmál a myslel na Hippokratovu přísahu. Kupodivu mě opravdu uklidnila. Sklonil jsem se nad Alicí a tiše se jí zeptal:

,,Co si myslíš o Belle a Jasperovi?" Slyšeli mě, sakra, nějak mě dokázali zaslechnout. Otočili se ke mně a zkoumavě si mě přeměřili. Alice pokrčila ramenami a odtancovala k Jasperovi.

,,Jasper mě miluje a v budoucnosti nevidím jeho a Bellu, navíc si nemyslím, že by Bella nemilovala tebe." řekla a šibalsky na mě mrkla. Tak ty si myslíš.. řekl mi v myšlenkách Jasper a Bella řekla do vzduchu:

,,Tak ty si myslíš.." musel jsem se nad tou schodou pousmát. V duchu jsem si nadával. Láska je mocná čarodějka dělající z mužů hlupáky, žárlivost pro změnu vypočítavá mrcha.

Stáva se z tebe žárlivej páprda Edíku.. broukl Emmett  v duchu a Bella se začala dusit smíchem. Podivně jsem se na ní s Emmem podíval a ona pokrčila rameny.

,,To tu budeme stát celý den? A kde je vůbec Rose?" zeptala se a já ztuhl. Emmett, ten usměvavý, se trochu zamračil.

,,Opustila mě." společně s Bellou jsme zalápali po dechu. Rose a Emmettovi to sice neklapalo, ale byli spolu tak dlouho, milovali se...

,,To je vtip? Jestli jo tak nevydařenej!" řekla a napůl křičela Bella. Trhl jsem sebou. Znovu se mi připomnělo, že Bella je jen novorozená a zrovna teď se začalo její sebeovládání rozpadat.

10.kapitola

Z pohledu Belly:

Emmett se jakoby celý schoulil a už nevypadal ani moc nebezpečně ani moc vesele. Prostě nevypadal jako Emmett. Vypadal jako troska. Nelíbilo se mi to. Došla jsem k němu a objala ho. Emmette, bráško, to bude dobrý... vše se nějak srovná... hlavně nebuď smutný.. tišila jsem ho v mysli a Jasper s Edwardem sebou trhly. Emmett byl náhle v tak depresivní náladě, že si ani neuvědomil, že jsem to neřekla nahlas.

,,Já jen nechápu proč? Říkala, že mě miluje. Vydržela mě tehdy přenést krvácejícího až ke Carlislovi a teď mě opustila. Ale víš co je nejhorší? Že tě nenávidí. Ona řekla, že to udělala kvůli tobě, abych tě taky nenáviděl..." šeptal mi to ramene. Já ztuhla. Vyděšeně jsem se podívala na Esmé a ostatní. Ti se překvapeně dívali na Emmetta. Zřejmě se nikomu nezmínil.

,,Ale na to, abych tě nenáviděl, tě mám moc rád, sestřičko..." dodal a narovnal se. Teď už mi toho starého Emmetta začal připomínat. Jen kdyby neměl ve tváři výraz malého chlapce zadržujícího pláč. Nebylo obtížné si představit velké horké slzy koulející se mu po tváři. Trhalo mi to srdce. Zvláštní. Stačilo, aby byl Edward se mnou, stačilo pár pití ze zvířat a znovu se ze mě stává slabý sentimentální člověk. Ale nevadí mi to. Chci být člověk. Nechci být bestie.

,,A proto mi chytneš jako odškodnění 10 medvědů." pronesl naoko přísně Emmett a já to nevydržela a napůl hystericky se zasmála. Emmettův hlas zněl zoufale, ale i snaha se cení. Edward ke mně přišel a zezadu mě objal. Zavrčela jsem na něj a vytrhla se mu. Šokovaně ustoupil. Snažila jsem se mu naznačit, že to Emmettovi ubližuje, ale zdá se, že nechápal, protože se uraženě odvrátil. Zoufale jsem zavrčela a zase se obrátila k Emmettovi.

,,Nevíš kam odjela?" zeptala jsem se jemně.

,,Někam do Evropy, dělat kariéru modelky." broukl naoko bez zájmu Emmett, ale já věděla, že by rád věděl víc. Ta slova byla podbarvená hořkostí, až jsem sebou trhla. Emmette, slibuji. že Rosalii přesvědčím, aby se k tobě vrátila i kdybych musela použít hlas!! slíbila jsem si a věděla, že za tento slib klidně zaplatím smrtí. Hlas byla má schopnost zhypnotizovat jakoukoliv osobu a donutit jí udělat co chci. Po přeměně se mé schopnosti plně rozvinuly. Byl tu štít a obrovské mentální schopnosti. Nedokázala jsem je plně ovládat, ale byly tu přítomné a něco s nimi svedu.

,,Tak jedeme domů?" zeptala jsem se a to slovo domů mě zahřálo u ledového srdíčka. Emmett se křečovitě usmál a úsečně kývl. Odvrátil se a urychleně spěchal pryč. Zdá se, že už nědokázal dále hrát, že se nic neděje. Ostatní se rozpačitě loudali pryč z letiště. Otočila jsem se  k Edwardovi, ale zamyšleně sledoval pohlednou brunetku, který na něj "nenápadně" pomrkávala. Zavrčela jsem, popadla jej za paži a táhla ven. Bruneta si odfrkla a Edward se tiše uchechtl. Spražila jsem ho pohledem, ale v očích mu dále plály ohníčky veselí. Udělal mi to na truc. Došlo mi po chvíli užasle. Hleděla jsem na něj, dokud tázavě nepronesl mé jméno. Zavrtěla jsem hlavou a vyšla ven, do zamračeného odpoledne.

Prozatím jsme se zase vrátili do domu ve Forks, než si najdeme jiné deštivé místečko s nevycházejícím sluncem. Chtěli jsme s Edwardem jet napřed a poklidit tam, ale jaksi jsme se zdrželi v tom hotelu.
 
O pár měsíců později...

...jsem se stala paní Cullenovou. Byla jsem šťastná, byla to malá oslava (nic velkého jsem nechtěla), ale já bych nějaké dlouhé přípravy stejně nevydržela. Sice jsem nezastávala názor, že sex má být až po svadbě, ale Edward ano. A já už nechtěla čekat. Byla jsem bez Edwarda dlouho a já už ani nemohla čekat. Upíři jsou lepší v mnoha ohledech,a le v mnoha ohledech mají i zvláštní potřeby. Nejen krev. I emoce jsem prožívala o hodně bouřlivěji a i cudný polibek mě doháněl k šílenství. Tak jsme se vzali. V kostele. Pobavilo mě to, vždy jsem si myslela, že upíři by měli mít averzi vůči kostelům a víře jako takové. Vše bylo takřka dokonalé.

Až na Emmetta. Trhalo mi srdce se na něj dívat. Byl zachmuřený. Ten vtipálek, ten věčně veselý upír optimista byl zachmuřený. Musela jsem stále uvažovat, co to Rosalii tak popadlo. Edward sice naznačil něco o tom, že Rose si velmi vážila lidství a Alice to rozvedla tím, že Rosalie by velmi ráda měla děti, stále mi to ale nevysvětlovalo, proč svého milovaného opustila. Ano - upír není ani trochu člověk a s dětmi se taky může rozloučit, avšak-

,,Bello, neber si to tak, nikdo netuší, co to do Rose vjelo..." zašeptal mi do ucha Edward, když mě zase našel zírající do dálek. Vytrhl mě z myšlenek. Jak překvapivé. Povzdechla jsem si, jemně odmítla počátky milostného mazlení a zašla za Carlislem do pracovny. Chtěla jsem mu oznámit, že odcházím, ale v tom mě zarazila Alice.

,,Opovaž se. Bello, to snad nemyslíš vážně. Uvažuj, zamysli se nad tím. Nenič už tak potrhanou rodinu. Navíc... stejně už na sebe máme tak málo času..." odvětila velmi tiše a pak beze slova odešla. Vypadala smutně. Úzkostlivě jsem jí sledovala, dokud nezmizela za rohem. Nechápala jsem její slova. Chtěla jsem zase od Carlislovy pracovny odejít, když mě vyzval dál. S váháním a s přemýšlením, co mi Alice udělá, jsem vešla. V domě panovalo nepřirozené ticho a pochmurná nálada. I Carlisle byl zamračený. Sedla jsem si na židli před stolem, jak mi pokynul, a chvíli na to si vyslechla důvod toho, proč jsou náhle všichni tak smutní.

,,Měla by jsi vědět Bello, že nás pozorují Volturryovi. Myslí si, že strojíme nějakou vzpouru, protože jsme pomohli jednomu upírovi, Leovi. Ten se nám odvděčil tak, že pak někde jižně odtud přeměnil snad 50 upírů a pak je nechal napospas jím samím. A Aro si myslí, že jsme mu pomáhali." dokončil svůj proslov otec a já se zajíkla. Šťastná bublina náhle praskla, z milovaného domu se náhle stalo vězení.

,,Proč mi to říkaš, Carlisle?" hlesla jsem po chvíli nejistě. Nechávala jsem si to projít hlavou.

,,Protože měla Alice vidění o-" Carlisla přerušil Jasperův výkřik:

,,Někdo se blíží k našemu domu!!" hrklo ve mě, chvíli jsem nevěřícně zírala ven, oči vytřeštěné děsem. Pak jsem se zvedla a spolu s Carlislem rychle šla dolů, do obýváku. Carlisle se na všechny kývl, usmál se. Jasper sevřel Alice, Carlisle políbil Esmé, Edward objal mě a já se natáhla a pevně sevřela Emmettovu ruku. Bolestně se na mě usmál.

,,Miluju vás." hlesla jsem tiše. Ostatní přikývli, nic ale neříkali. Nemuseli. Věděli to. Zapýřila bych se studem, kdybych mohla, protože mi náhle má slova připadala nemístně. Zbytek rodiny si totiž rozumněl beze slov. Krátce mě zasáhl smutek, jelikož jsem si připadala vyčleněná. Pak se však vydali ven a zůstal děs. Sečkala uvnitř, panikou jsem se nemohla (a ani nechtěla) pohnout. Edward se na mě tázavě podíval, křečovitě mi drtil ruku, ale já jen jemně zakroutila hlavou. Pak paničtěji. Nakonec takřka zuřivě. Pozoroval mě. Pak trhl hlavou a vyšel se zbytkem rodiny ven. Nevím co si myslel. Nevím co si mysleli ostatní. Dívala jsem se na ně oknem.

Edward se zmateně rozhlédl, ale pak upřel zrak do lesa. Protože odtamtud vycházela skupina upírů v černých pláštích. Asi 20 pokud to mám upřesnit. Jako omámená jsem je pozorovala. Carlisle vystoupil a pochvíli se v křečích choulil na zemi. Oněměla jsem hrůzou. Pak se všichni z bojových pozic postavili jakoby do pozoru, ale  nevnímali. Tohle už jsem nevydržela. Proskočila jsem oknem a jako rozzuřená lvice se před Cullenovi postavila. A z lesa se vynořila Rosalie. (Hle! napadlo mě naštvaně. Teď bych měla vyplnit slib daný Emmettovi. I kdybych měla umřít...) Rosalie se rozhlédla a pak se na mě posměšně zašklebila. Strnula jsem. Né! To by Rosalie neudělala!! děsila jsem se v myšlenkách. Ucítila jsem, jak s okolo mě rozprostřela kopule a jak do ní něco naráželo. Nějaká dívka, nebo spíš dítě, zavrčelo. Ta situace mě na chvíli naproto pohltila (dívka byla nádherná a ten vztek byl tak... neměla jsem pro to slova), až jsem sledovala jen jí. Pak jsem něco zaslechla za sebou.

Ohlédla jsem se za sebe a na chvíli děsem strnula. Pak se však se zuřivým zavrčením vrhla na ty upíry, co právě trhali na kusy Esmé. Esmé!! Vrhla jsem se na ně a můj štít je rozprskl po okolí. Má schopnost. Štít, fyzický, který ke mně nikoho nepustil, se vymrštil v před takovu rychlostí, že je to rozemlelo na kaši. A Esmé se začala pomalu dávat dohromady. Já chtěla brečet. Schoulit se do klubíčka, ale strašně jsem se bála. Snažila jsem se štíť roztáhnout i na mou rodinu, ale nešlo to. Neposlouchal mě a já byla tak vyděšená, že bych to nezvládla ani kdybych to uměla. Štít chránil jen mě.

Zbytek upírů v černých pláštích zaútočil. Pět trénovaných upírů se vrhlo na mě a ostatní na Cullenovi. Bezmocně jsem zavrčela a poslala proti černému chumlu tlakovou vlnu. Za letu se začali rozpadat na miniaturní kousíčky a já se zaměřila na ostatní. Ale neuměla jsem to zopakovat. Tak jsem se na ně jen vrhla čelně, propadla jsem šílenství a trhala, kousala drásala a bojovala, zoufale se snažila zachránit nejen sebe, ale i (už ztracenou) rodinu. A pak mě ochromila obrovská řezavá bolest. Štít už nefungoval. Byla jsem moc slabá. Nedokázala jsem je ochránit. Cítila jsem, jak mě někdo trhá na kusy. To mě opravdu tak nenávidíš Rosalie? Tak, že jsi odsoudila na smrt svou rodinu? Svou lásku? Promiň mi to Emmette, slib jsem nedodržela, promiňte mi Esmé a Carlisle, nedokázala jsem vás ochránit. Alice, Jspere, mí nejlepší přátele a Edwarde... do konce věčnosti i po ní tě budu milovat. Je mi líto, že jsme pro sebe měli tak málo času.

Všechny vás miluji. To byla poslední myšlenka, než jsem přestala vnímat.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře