14. díl

1. listopad 2009 | 18.00 |

Proč já?

Teprve teď, když jsem byla v malé páchnoucí kobce, dva metry na dva metry velké, sama, jsem si uvědomila, co se stalo. Čtyři vlhké zdi, žádné okno a jediná cesta na svobodu jsou těžké dveře z ocely, kterou byly různě proseté upířimi kostmi pro zpevnění. I pro můj upíří zrak, zde byla neproniknutelná tma. Jediný zvuk byl ten, jak za dveřmi s tichým cvakáním probíhaly brouci

Postavila jsem se do prostředku místnosti a strnula jsem. Co se stane teď? Nevím, jak dlouho tu budu stát. Dají mi napít? Pustí mě za den nebo dva? Ticho okolo mě a neproniknutelná tma na mě působily... zvláštně. Pomalu, ale jistě jsem ztrácela přehled o tom, co je nahoře a co je dole. Zavrávorala jsem a musela se opřít o zeď, abych nespadla. Houby, plíseň a jiné svinstvo se mi přilepilo na ruku. Setřásla jsem to a ignorovala další závrať.

To se stalo chvíly po tom, co jsem přemítala o tom, co tu dělám a jak dlouho tu budu... nebo né? Už jsem nestála uprostřed místnosti... můj smysl pro rovnováhu vzal roha, a já byla namačkaná v koutě kobce a s rukama na zdi jsem se neustále přesvědčovala o tom, že sedím a nejsem vzhůru nohama.

1... 2... 3... 15... 18... 26... 61... 98... 1009... Počkat! U tisíce jsem měla počítat od začátku!!

Nevím, kdy jsem začala počítat, ale vím to, že jsem do tisíce napočítala už 968.321krát. Nebo vlastně...

Jak dlouho tu ještě budu? Má upíří mysl z počítání vypočítala, že jsem zde asi 112 dnů. Tři měsíce a dvacetdva dnů. Z toho jsem dostala napít jen třikrát. Za osm dnů bych měla dostat další dávku krve.

Vždy jen rychle otevřely, to mě oslepilo světlo a pak zavřely. A v místnosti byl najednou člověk. Hladově jsem se po něm vrhla, protože z pálení v krku jsem skoro brečela. Tak moc mě to bolelo. Předpokládala jsem, že nejsem pološílená žízní jenom proto, protože mě Izy naučila se bez krve nějaký ten čas obejít.

Izy! Kde je Izy, ta mě zachrání!!

POČKAT! Na chodbě jsem uslyšela kroky. Rychlé kroky, které, ale prošly okolo mé cely a vzdálily se. Stejně jsem si ten zvuk pořád přehrávala.

,,Klap... klap... klap... "bylo to o tolik pomalejší, než mé rychlé počítání... v intervalu mezi dvěma kroky jsem napočítala do 92. Ale to znamená, že potom počítám špatně! Počítám moc rychle na to, aby to byly vteřiny i když to vydělím 100!!  Zachvátila mě panika. Začala jsem mít podezření, že začínám bláznit.

,,Izy..." zašeptala jsem, ale mím vlastním uším zněl ten šepot jako výkřiky. Před mou celou se někdo pohl. Nepokoušela jsem se dveře rozbít, ani vyrazit, na to jsem byla slabá a moc dobře jsem si uvědomovala to, že i kdybych prorazila, tak tam na mě čekají upíři, kteří mě zadrží. Možná by tam byla i Jane, která by mě spálila plameny.

,,Klap... klap... klap... " zase ty kroky. Poznala jsem, že ten někdo našel to něco, co hledal, protože už nespěchal. Dokonce si pohvizdoval.

Poslouchala jsem ten zvuk. V paměti jsem zapátrala po tom, co to je. Zvuk... hudba. Byla jsem zmatená. Zvuk.... to jemné, tiché pohvizdování se mi zařezávalo do uší.

Dřiv, než jsem si uvědomila, co dělám, jsem si taky už pohvizdovala. Pak jsem si zanotovala a nakonec už jsem zpívala. Hvizd ustal. Ale já zpívala. Můj jemný hlásek se nesl celou a odrážel se od zdí zpět kě mě. Zavřela jsem oči a pak je zase otevřela. Žádný rozdíl. Přestala jsem zpívat a povzdechla si. A zaslechla hlasy. Jiné hlasy, než je ten můj!!

,,Je tam už dva a půl měsíce. Celou dobu byla zticha, ale asi jí už přeskočilo... nedivil bych se. Je tam úplná tma a mi máme zakázáno mluvit. Aro jí chce  co nejvíce zdeptat. Asi se tak nějak... " přerušil ho jiný hlas:

,,Už nezpívá.." a pak jen odchýzející kroky. Mluvte, mluvte prosím!! asi jsem už byla šílená. Asi se Arovi opravdu povedlo se mě zdeptat. Nic. Ticho.

To přeťalo můj náhlý křik. Ale jen duševní... nechtěla jsem, aby si o mě mysleli, že jsem bláznivá... protože já jí zatím nejsem. Zatím? Nejsem?

,,Nejsem!" křikla jsem. Nejsem bláznivá!! Choulila jsem se v mém páchnoucím koutku a vzlykala jsem.

,,Hej, vy tam, co jsem udělala? Proč já? Proč mě nepustíte... já chci jen zase vidět oblohu. Slunce... já ani nevím, jak to vypadá! Vzpomínky? Nevěřím, že něco tak krásného existuje, když je okolo mě jen tma. Prosím... běžte Arovi vzkázat, že klidně i zemřu, jen abych zahlédla vítr v korunách stromů... zaslechla hudbu!" zbytek věty se ztratil v mích vzlycích.

,,Prosím, já už to nevidržím... zblázním se!" vykřikla jsem to a zaslechla odezvu:

,,Nemůžeme... každý, kdo se za tebe přimluvil, byl mučen Jane nebo zabit." pak už nic.

Schoulila jsem se v rohu. Mluvila jsem na mé hlídače, ale ti už neodpovídali. Po nějaké té době jsem to vzdala. Přemýšlela jsem o mém životě... o Mirkovi. Jak chutnaly jeho rty... jaké to bylo vyvalovat se jako člověk na pláži... a pak velmi intenzivní vzpomínka na to, jak probíhala přeměna. Jak se Aro ptal na mou schopnost... Počkat, schopnost? Něco mě napadlo. Zkusila jsem se soustředit na nějaký obraz a...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře