ZSO: #13 Černý osud

11. červen 2011 | 18.24 |

,,Kde jste?!" křikla jsem už po několikáté. A pořádně znepokojeně. Vulpix ani Flareon neodpovídali na zavolání.

Až při stmívání mi došlo, co se stalo. Někdo je ukradl! Roztřásla jsem se a zalapala po dechu. Děs mi prostoupil každičkou buňkou mého těla. Pokud se dostanou na černý trh, nikdy už je... Zhluboka jsem se nadechla, pak vydechla. Znovu nádech a výdech a donutila jsem se uvažovat rozumně. Popadla jsem PMobil.

,,Halo? Policejní ústředí? Ukradli mi pokémony..." odvětila jsem tak klidným hlasem, až mě to málem děsilo. Chtělo se mi řvát a hlas se mi při sdělování mé adresy konečně roztřásl. Alespoň nějaká známka toho, že jsem vyděšená. Bála jsem se, že když to budu v sobě dusit, prasknu, zalknu se tím ohromným strachem o své dva pokémony. Byli jako mé děti! A možná jsem je milovala i více! Bála jsem se, strašně se bála, do očí se mi tlačily slzy a já bych nejraději popadla kabát a vyběhla do ulic. Byla jsem strachem takřka nepříčetná a byla jsem bezmocná.

Když Jenny dorazila, už mě přešel šok, běsnění, bezmoc, vztek a utápěla jsem se v beznaději, lítosti a byla na pokraji zhroucení. S Jenny přijel i Machary.

jenny57
zdroj

,,Kdy jste je naposledy viděla?" zeptala se Jenny a napomenula Chatota na svém rameni. Něco žvatlal.

,,Asi... okolo tří odpoledne..." hlesla jsem nervózní z toho opeřence. ,,Trénovali jsme. Pak jsem odešla do města a nechala je venku samotné..." schovala jsem si tvář do dlaní, aby neviděli, jak se mi obličej stáhl do bolestné grimasy. Byla to má chyba. A oni se možná kvůli tomu... ach ne, prosím, jen to ne! Zvedla jsem plamenný pohled.

,,Co uděláte?!" vyhrkla jsem. Jenny se usmála.

,,Vyšleme pár hlídek, aby se po nich podívali, avšak..."

,,Avšak co?!" zavrčela jsem. Policistka Jenny sebou trhla a já v jejích očích porvé zahlédla temný stín. Ona nemůže nic udělat. pochopila jsem. Šokovaně jsem se zapotácela a padla zpět na židli. Ani netuším, kdy jsem se v tom rozrušení postavila. Ztratila jsem je? zamrazilo mě.

,,Budeme se ze všech sil snažit je-"

,,Ale nenajdete je, že?" zavrčela jsem. Bylo nefér vylévat si vztek na Jenny, ale já byla otupělá a nasraná. Děsně nasraná.

,,To jsem neřekla, avšak-"

,,Řekněte to hned! Jen řekněrte, že už je nikdy neuvidím!" křikal jsem a Chatot poplešeně vzlétl, začal kroužit po místnosti. Z očí mi nepokrytě padaly velké slzy. Nikdy jsem nemyslela, že pláč je takový. Že vás bolí hluboko uvnitř hrudi, že nemůžete popadnout dech, nemusíte ani mrkat a po tváři vám kanou velké slané kapky.

Z úst se mi vydral jakýsy zvuk, něco mezi výkřikem a vzlykem. Roztřásla jsem se a netušila, co dělat. Potácivě jsem se zvedla a vrávorala pryč. Nakonec ten kabát vezmu a budu bloudit ulicemi. Vše je lepší než ta děsivá bezmoc. Nedokážu jen sedět se založenýma rukama a nic nedělat.

,,Zukyo, nech si od policistky Jenny pomoct. Ona se opravdu snaží, že ano?" zeptal se Machary arogantně. Ale patřilo to Jenny, ne mně. Nenamáhala jsem se ani otočit. Jen jsem se na okamžik zarazila. A v tu chvíli jsem to zahlédla. V síni bylo zrcadlo. A v tom zrcadle jsem našla odpověď, která by mi možná pomohla, jak své drahouše najít. Jen zlomek vteřiny mi trvalo, než jsem tu myšlenku zformulovala a pak se prudce otočila. Rychle a mělce jsem dýchala, slzy na chvíli přestaly téct, svět mi přesto plaval před očima.

,,Možná vím, jak je najít!" hlesla jsem.

,,Jak?" zeptala se policistka Jenny unaveně.

,,Growlithe! Growlithe je vyčuchá! Použije schopnost Vnitřní stopař!" vyhrkla jsem.

,,To je vzácná schopnost a umí jí jen velmi silní jedinci tohoto pokémona, spíše je očekávaná u druhé evoluce, toto je navíc jen mládě..." snažila se krotit mé nadšení Jenny. Nespokojeně jsem mlaskla (páni, přebírám manýry vyšší společnosti, když ji tak ignoruju... napadlo mě ohromeně) a před Growlitha Macharyho si klekla.

,,Najdeš mé pokémony?" zeptala jsem se tiše. Zakňučel a přes rameno mi pohlédl na Macharyho. Ten vypadal nerozhodně, nejspíše váhal, zda mu to dovolit (ano, byl velmi ochranitelský, co se jeho pokémona týkalo) a loajálností ke mně. Teď už věděl, co je to láska k pokémonům a nejspíše si uvědomoval, jak by se v mé situaci cítil on. Vzala jsem Growlitha za čumák a nasměrovala mu pohled na mě.

,,Pomoz mi!" hlesla jsem zoufale. Pak mu strčila pod čumák dva pokébally. Vulpixův a Flareonin. ,,Hledej!" rozkázala jsem hlasem správné trenérky. ,,Vnitřní stopař!"

Growlithe zaklonil hlavu, štěněčím hlasem zavyl a vyběhl. Chvilku jsem jen nevěřícně zírala, odhadovala, zda jsem jej vážně donutila tu schopnost probudit, ale pak jsem jej následovala. Cítila jsem příval naděje, až jsem se jí málem zalykala, a vroucně se modlila, aby už zloději nezmizeli z města. To by byl konec.

**

V bezmocném vzteku jsem stála a dívala se do skladiště. Vulpix a Flareon - uštvané, ale nezlomené, bojovali proti nepřátelským pokémonům. Na jedné straně byla Cacnea, na druhé Voltorb. Ve vzduchu jako sup kroužil Fearow. Zarazila jsem se. Toho Cacneu jsem už někde viděla...

,,Ten zasraný hajzl!" křikla jsem rozzuřeně, když mi to došlo. Jenny se na mě pohoršeně podívala.

,,Ten Cacnea! Je muže, od kterého jsem vyhrála svou Flareon!" zavrčela jsem.

,,Tu Flareon, o které mi říkala sestra Joy?"

,,Sestra Joy vám něco říkala?" reagovala jsem automaticky a dokonce mě na chvíli opustil vztek.

,,Nějaká podezření zmínila..." odvětila vyhýbavě Joy. Chvíli jsem ji podezřívavě sledovala, pak mou pozornost znovu upoutalo zakňučení... Vulpixe!

,,Jdu tam!" zavrčela jsem.

,,Nemůžete! Nevíte, co tam...."

,,Podívejte na mé pokémony! Trpí! Nemůžu se na to dívat!" vylila jsem si část vzteku na Jenny. Moudře se stáhla. Zhluboka jsem se nadechla a pohled mi padl na Growlitha. Pochvalně jsem ho pohladila (nejistě zavrtěl ocasem) a pak se otočila zpět ke špinavému oknu skladiště. Sundala jsem si mikinu, zabalila si do ní pěst a pak silně udeřila do okna. Sklo se - samozřejmě - rozbilo a vysypalo. Ještě jsem vybila zubaté úlomky v rámu a pak z mikiny střepy vytřepala. Mrštně jsem se pak dovnitř protáhla dříve, než mohla Jenny něco namítnout. Ale při rychlém ohlédnutí mě napado, že asi ani říct nic nechtěla. Zamyšleně pozorovala rozbité okno. Raději jsem ani nechtěla vědět, co za myšlenky se jí hodí hlavou. Plížila jsem se dovnitř a rozmýšlela, co teď. Pokémoni dělali takový hluk, že se rozbití okna ani nepostřehlo, jen Flareon jemně nastražila uši mým směrem, ale nato na ni zaútočil Fearow a ona se musela soustředit na boj.

,,Flareon, žhavá oháňka na Voltroba, Vulpixi, plamenomet na Cacneu!" křikla jsem. Mí pokémoni se na mě nadšeně podívali, vypjali se a sebejistě splnili mé pokyny. Nepřátelské pokémony to vyvedlo z míry. Byli v přesile a nečekali tak silný odpor. Voltorb tedy ani neaktivoval přirozené elektrickké pole, tudíž to Flareon ani neublížilo, když se jej dotkla. Cacnea se zase nedokázal Vulpixovu přesně mířenému plamenometu - byl vážně dobrý, i když ne tak silný jak bych chtěla - vyhnout. Ale to mu odpustím. Vulpixovi myslím. Oba mí pokémoni už byly vyčerpaní. Kdo ví, proč je chtěli vyčerpat.

,,Vulpixi, nárazový útok do Fearowa, strhni ho na zem! Flareon, ohnivý polibek hned, jak bude Fearow na zemi!" křikla jsem další rozkazy. Vulpix zahájil rychlý útok, ať nabere dostatečnou rychlost a pak se mocně odrazil. Svým skokem se dostal až nad Fearowa (který byl takřka pět (!) metrů nad zemí) a nevěděl, co dělat. Vrhl se mu na záda, pak se zakousl do krku a oba začali padat k zemi. Náraz byl drsný, ale Vulpix je přetočil tak, aby Fearow byl pod ním. Poté Vulpix rychle odskočil a než se Ferarow vzpamatoval, už u něj byla Flareon. Díky jejímu útoku jej pohltily plameny a Flareon to dokončila dobře mířenou žhavou oháňkou.

,,Vulpixi - rychlý útok proti Cacnee, Flareon - plamenomet na Voltorba! Upeč ho!" pokémoni samozřejmě poslušně splnili mé úkoly. Fearow byl KO, Cacnea se držela, i když byla jen kousek od konce a Voltorb byl úplně dezorientovaný. Nevěděli, co dělat.

Cacnea se držel dokonce natolik, že se zmohl na jehlový útok. Zrovna jsem se věnovala Flareoninému plamenometu, takže mi to uniklo. Až Vulpixovo bolestné kníknutí mě upozornilo na nebezpečí. Cacnea se chystala na dělovou ránu.

,,Vulpixi, rychlý útok a ohnivou kouli!" To už se zmohl na útok i Voltorb. Byl to ocelový pokémon a elektrický zároveň. Oheň mu moc neubližoval, i když rozhodně více, než třeba voda.

,,Vulpixi, Flareon, vyměňte se!" nařídila jsem v náhlém přívalu inspirace. Točila se mi hlava z hořečnatého přemýšlení, jak z toho ven. Pokémoni nás nepustí pryč, dokud je neporazíme, ale já nevím, kdy se vrátí jejich majitelé. Navíc i vymýšlení strategie mi dávalo zabrat. Byla jsem neobvykle váhavá, avšak vzpomněla jsem si, co udělal Vulpix, než jej unesli. Projevily se u něj telekynetické schopnosti, jenž mají obvykle druhé evoluce - Ninetalesové. Mí pokémoni mě okamžite poslechli, i když už byli se silami takřka v koncích. Flareon jazyk vysel z tlamy a Vulpixovo tělíčko se chvělo, jak jemně lapal po dechu. Cacnea zaútočil semínkovým útokem, Voltorb bleskovým.

,,Flareon, ukonči to plamenometem," s potěšením jsem registrovala, že Vulpixe napadlo samotného vyhnout se bez mého rozkazu. ,,Vulpixy, telekyneze, prašť s Voltrobem o zeď!" nařídila jsem. Musela jsem křičet, kdybych mluvila normálně, hlas by se mi chvět nervozitou, nerozhodností a strachem. A to by nebylo dobré - negativně by to ovlivnilo i pokémony. Flareon poslechla, ale Vulpix se na mě zmateně podíval.

,,Ten útok, při kterém jsi zarazil Flareoninu ohnivou kouli - pozor, další bleskový útok, vyhni se! - to je telekyneze! Zvládneš to!" domlouvala jsem mu. Tón jsem měla překvapivě pevný. V duchu jsem si tak jistá nebyla.

,,Vul - vulpix!" Vulpix byl nerozhodný, nejistý. Zatvrdila jsem se vůči jeho roztomilé zmatenosti. Vulpix přešlápl a málem jej zasáhl další výboj.

,,Telekyneze!" křikla jsem tvrdě. Vulpix ublíženě zavyl, pak se však podíval na Voltorba. Sbíral další energii na další bleskový útok. Vypadal zmoženě, ale stále čileji, než Vulpix. Stále si byl jistý vítězstvím. Cacnea kupodivu také uhývala a Flareon si s ní hrála na kočku a myš. Jen jsem doufala, že se Flareon nenechá nachytat a nesrazí pak plamenometem Vulpixe.

Chvíli se nic nedělo, už jsem chtěla Vulpixe napomenout, ať to alespoň zkusí, až... ocasy Vulpixe se začaly pohupovat v neviditelném větru. Poskočilo ve mně srdce. Toto byl první příznak toho, že to, co se děje, už není přirozeně Vulpixovské. Vulpix přešlápl, rozpačitě po mně mrskl pohledem. Měl rudé oči, stejné barvy, která se objevovala v mírné auře i kolem jeho tělíčka. Při bližším zkoumání jsem si uvědomila, že Vulpix stojí kousek nad zemí.

Voltorb poplašeně zanaříkal a v předtuše něčeho zlého se začal koulet pryč, házel kolem sebe nazdařbůh výboje, ale nezasáhl nic kromě stěn a země.

Vulpix vytáhl Voltorba dva metry do vzduchu a... když trhl hlavou doleva, kopíroval Voltorb jeho pohyb, ale stokrát rychleji a silněji. Skončil ve zdi. Vulpix znovu pokýval hlavou - takřka ospale - a Voltorb začal narážet do stropu a do země, střídavě samozřejmě. Voltorb omámenně mručel. Vulpix to ukončil prudkým trhnutím doprava. Nepřátelský elektrický pokémon ve zdi zůstal trčet. Byl mimo hru. Vulpix zadýchaně štěkl a přerušil telekynezi. Rudé světlo mizelo - jak od Voltorba, tak od Vulpixe. Lehl si na zem a celý jako by povadl. Doběhla jsem k němu a vzala jej do náruče. Kníkl, olízl mi tvář (jeho jazyk byl tak horký, až jsem málem vyjekla) a ospale zavřel oči. Otočila jsem se k Flareon.

Sama si asi rozkázala, co a jak, protože právě rychlým útokem dorážela na Cacneu, střídavě na ní plivala ohnivé koule, střídavě se ji snažila zasáhnout žhavou oháňkou. A nejen to. Zase propadla Rage. Ach jo.

,,Plamenometem zažeň Cacneu do rohu a pak žhavá oháňka!" rozkázala jsem. Adrenalin ze mě pomalu odplouval, jak se hrozba ze tří změnila jen na jendoho. Byla jsem ospalá. Zato Flareon se začala dostávat do ráže. Naštěstí ze mě měla natolik velký respekt, aby mě i v Rage poslouchala. Splnila můj příkaz na jedničku - možná ještě lépe - a Cacnea bolestně zanaříkal. Pak se svezl podél zdi. KO. Flareon stála, lapala po dechu, nedůvěřivě zírala na pokémona v bezvědomí. Pomalounku se uklidňovala. Až poté...

Otočila se ke mně a vesele si to naklusala k mé maličkosti, lísala se mi k ruce. Zasmála jsem se, ze všeho nejíce pobaveně. Možná také mírně hystericky. Mazlila jsem se s oběma a tichým hlasem je chválila. Flaron široce zívla, povalila mě a pak se mi majetnicky vetřela na klín, kde si klidně usnula.

,,Do pokéballu." odvětila jsem tiše. Zase jsem si začala uvědomovat, kde to vlastně jsem, opadala radost z vítězství a navracela jsem se k obezřetnosti. Flareon podrážděně otevřela jedno oko, ale to už s bílým zábleskem mizela. Postavila jsem se a chtěla jít ven, když se náhle otevřely dveře. Hrklo ve mně a já ztuhla. Pomalu jsem se otáčela...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: ZSO: #13 Černý osud dara 04. 06. 2011 - 17:53
RE(2x): ZSO: #13 Černý osud moira 12. 06. 2011 - 13:10
RE: ZSO: #13 Černý osud faire 06. 06. 2011 - 20:57
RE(2x): ZSO: #13 Černý osud moira 12. 06. 2011 - 13:13
RE: ZSO: #13 Černý osud mousik 11. 06. 2011 - 18:42
RE(2x): ZSO: #13 Černý osud moira 12. 06. 2011 - 13:14
RE: ZSO: #13 Černý osud faire 14. 06. 2011 - 14:55