ZSO: #12 Černý osud

21. květen 2011 | 15.58 |

Pokémon mě stál velmi draho. Jak mě upozornil Morny, jsem na samé hranici minima. Byl ohnivý (což byl trošku risk), ale cítila jsem k tomu psímu pokémonovi podivnou náklonost.

Také jsem se při cestě stavila i v pořádném butiku, jak mě Machary stále nabádal, a nakoupila jsem si šaty do společnosti. Kostýmek, sáčko, společenské boty, kabelky, doplňky...

Poté jsem se stavila v pokéstředisku a nechala si zkontrolovat své pokémony a při jednom i to vejce.

Čekala jsem asi hodinu, než se Joy vrátila i s pokémony zpět. Tvářila se zadumaně a vráska zamyšlení mezi obočím se k její tváři nehodila.

,,Děje se něco?" zeptala jsem se s obavou.

,,To jen... vejce i Vulpix jsou v pořádku, jen pokémon ve vejci je trochu menši... ale to určitě víš, že ano?" zeptala se a já pokývala hlavou. ,,Zato tvůj Flareon-"

,,Je to samice." broukla jsem a snažila se potlačit nervozitu.

,,Tvá Flareon je naopak nadprůměrně velká, obyčejní Flareon mají okolo 0,9 metrů, ale tvá Flareon je už přes metr veliká a dle grafů stále roste, i když se to zpomaluje. V jistém směru je to dobré - bude určitě stejnou měrou nadprůměrně silná. Avšak... nejsem si jistá, jaký by to moho mít dopad na její organismus." pronesla Joy a já chvíli jen nechápala.

,,Cože?"

,,Třeba kosti. Přestože Flareon roste, geneticky má dán nějaký kód. A ten je uzpůsoben na... dejme tomu 25kg, v rozhraní plus mínus tři kila. Tvá Flareon ale váží už jednatřicet kilo... Chápeš, co tím chci říct?" zeptala se naléhavě Joy. Ano - už jsem chápala. Joy chtěla říct., že by mohla mít Flareon v budoucnu potíže. Bolesti. Jen proto, že...

Je nějakým genetickým experimentem. Joy se na mě vyčkávavě dívala. Ani se nemusela ptát. V očích jsem jí přečetla otázku, kterou měla na rtech. Odkud ji máš? S povzdechem jsem se odvrátila a skousla si dolní ret. Co teď? Pevněji jsem sevřela pokémoní vejce ve svém náručí.

,,Vybojovala jsem si ji. Nějací muži na Zákeřnickém ostrově ji chtěli násilím donutit k vývoji. S Vulpix jsem si ji vybojovala." odvětila jsem tiše. Byla to poloviční pravda.

,,Mám podezření , že na tvé Flareon byly... aplikovány nějaké.. genetické pokusy." odvětila Joy váhavě. Ztuhla jsem. Jo, samozřejmě, že jsem to věděla... nebo přinejmenším tušila. A začala jsem se bát. Bát... že by mi snad... chtěla Flareon vzít?!

,,Samozřejmě, že to jsou jen dohady. Oba tví pokémoni jsou ve výborném stavu. Vulpix sílí, Flareon je ve špičkové formě. Nemám ti co vytknout... Už se budu muset rozloučit. Hezký den, Zukyo!" odvětila Joy spěšně.

,,Vám taky." zabručela jsem k zádům sestry Joy. Trošku zmateně jsem si vzala své věci a snažila se potlačit tíživé klubko v břiše, které jsem pociťovala. Byl to strach. Co chce Joy s tímto zjištěním udělat? Nejhorší bylo, že ať udělá cokoliv, nemám nejmenší šanci se nějak bránit.

**

,,Pane Machary?" tiše jsem zaklepala a vstoupila. Machary seděl u stolu a něco sepisoval. Po chvilce zvedl hlavu, sundal si brýle a promnul si oči. Unaveně se na mě podíval. Zajímalo by mě, jak svou práci zvládal předtím. Vždyť minimálně pětasedmdesát procent jeho práce teď dělám já. Předtím musel být úplně mrtvý...

,,Mám pro vás dárek!" odvětila jsem vesele. Musela jsem se do toho tónu nutit. Machary se zmateně zamračil.

,,Cože?"

,,Napadlo mě, že kdyby jste měl nějakého pokémona-" za řeči jsem zpoza zad vytahovala pokémonní vejce. Machary ztuhl a pak reagoval až nenávistně prudce.

,,Ne! Nechci to, odnes to! Hned!" křičel a v rozrušení se postavil. Převrátil židli. Zmateně jsem ustoupila a ohromeně zamrkala. Vejce mi málem vypadlo z rukou a já jej po chvilce žonglování jen tak tak chytila a vystrašně přitiskla k hrudi. Už jsem jej viděla na zemi, jako rozbité vejce na omeletu.

,,Pane-"

,,Vypadni s tím! Myslím to vážně - odnes to, nebo poletí nejen to vejce, ale i ty!" křikl a já narazila zády do dveří. Teď jsem se Macharyho opravdu bála. V očích měl šílený lesk, prudce dýchal a rudnul v obličeji. V jednom oku mu praskla cévka a oko se mu podlilo krví. A doprdele... Že jsem se bála, byla jedna věc. Ale pokud teď Macharyho trefí šlak, mohla bych si to nepěkně odskákat.

Položila jsem vejce na zem a odolala nutkání utéct. Vyšla jsem ze dveří pomalu, dveře jsem zavřela tak opatrně, jako by byly z nejkřehčího porcelánu. Jakmile jsem dveře zavřela, roztřeseně jsem se o ně opřela a svezla se na zem.

Ne, ani tak moc mě nevyděsilo Macharyho chování - byla jsem zvyklá i na horší. Ale to, jak prudce se to stalo, zničeho nic, jako blesk z čistého nebe.

,,Slečno Zukyo?" zeptal se hlas. Když jsem zvedla pohled, viděla jsem Delema, jak mě nechápavě sleduje.

,,Machary chce celý den klid. Nechoďte tam až do zítřejšího odpoledne." odvětila jsem takřka roztřeseným hlasem. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se sebrat. Zvedla jsem se a vyhýbala se Delemovi pohledem.

,,Takže mám ignorovat příkaz pana Macharyho, který mi sdělil interkomem?" zeptal se se zdviženým obočím. Pohlédla jsem na něj. Delem mi pohled opětoval. Chvíli bylo ticho. Delem se mi pohledem propaloval do duše. Poté odešel.

,,Zítra doveďte doktora. Macharymu praskla cévka v oku - ať si to nechá překontrolovat." pronesla jsem ještě.

,,Předpokládám, že mi nechcete sdělit příčinu toho řevu pana Macharyho?" zeptal se ještě. Jen se zastavil, neotočil.

,,Dala jsem mu dárek. A zjístila, že... na to Machary reaguje velmi bouřlivě." odvětila jsem a opatrně volila slova. Delem chvíli mlčel.

,,Malá, okrouhlá věc? S něčím živým uvnitř?" nadhodil Delem. Neodpovídala jsem. Delem odešel.

**

Zaslechla jsem, než jsem došla do kuchyně na snídani, podivný rozhovor. Byl to Delem a s někým se hádal... s doktorem? Aspoň jsem měla pocit, že to je ten pán, který obvykle Macharyho navštěvuje.

,,... nemůže být pravda!" tiše šeptl Delem.

,,Bohužel to už tak bude. Kdy...?" zrovna okolo šla nějaká služebná s vozíčkem plným nádobí, které tiše cinkalo, přesto natolik hlasitě, že přehlušilo rozhovor. Takže jsem nic nezaslechla. Rychle jsem se otočila ke stěně a obdivovala obraz. Celkem dost nevkusný, tak jsem prohodila něco na ten způsob, že se bude muset vyměnit. Služebná mi nevěnovala pozornost. Naoko. Ale věděla jsem, že zrovinka tato je děsná drbna. Odjela (hodila na mě nakonec podezíravé okčko) a až po chvíli jsem zase zaslechla Delema.

,,... mu to zítra." pronesl Delem těžce. Doktor něco zabručel a odcházel. Zamyšleně jsem stála za rohem a uvažovala, co to mělo znamenat.

**

Poslala jsem na výzvědy Vulpixe. A když se vrátil, "sdělil" mi vše tak, jak to bylo.

Zprvu Machary zavolal Delema, ať vejce odstraní, ale když nepřicházel, vztekle (a trochu bojácně) se rozhodl se ho zbavit sám. Zatrnulo mi, když jsem si uvědomila, že ho chtěl vyhodit z okna. Jenže... když se Machary vejce dotkl.. vylíhlo se.

Zjevil se malý Growlithe! Nejprve na Macharyho vrčel a Machary ucukl jako ušknutý, když však Machary odcházel, Growlithe začal vyděšeně kňučet. Strach zvítězil nad instinktivním odporem. Machary pak vysvětlil malému štěněti, proč má na rukou krev pokémona a bylo to. Už se od sebe nehli ani na krok. Nechala jsem je o samotě.

**

Zrovna jsem seděla v zahradě a upíjela čaj, když se stalo něco zvláštního. Flareon na Vupixe použila ohnivou kouli. Vulpix byl dostatečně rychlý, aby se jí vyhnul, on jí však jen rozpustile sledoval. A když už byla koule těsně u Vulpixe...

,,Vyhni se Vulpixi!" křikla jsem vyděšeně. Byla jsem zvyklá, že se vyhýbá, proto už jsem se přestala bát, že by ho děsivě silný útok Flareon dokázal udeřit. Avšak kdyby přeci jen zasáhl... Raději jsem ani nechtěla vědět, co by se s Vulpixem stalo. Návštěva v pokémonním centru by bylo to nejmenší.

Oči Vulpixe však začaly rudě žhnout a náhle mu dorostly dva zbývající ocasy - až jich měl šest jako dospělý Vulpix. A koule se zastavila před ním. Doslova. Zírala jsem a nevěděla, co si o tom myslet. Vulpix se na mě nejistě podíval a má nečinnost ho vyvedla z rovnováhy. Koule se začala nestabilně přavracet a ohrožovala Vulpixe. To mě probralo.

,,Vulpixi. Vr - vrhni to na Flareon!" plácla jsem první věc, která mě napadla. ,,Flareon - vyhýbací útok!" dodala jsem. Vulpixovi zazářily oči ještě jasněji a koule letěla na Flareon. Vyhla se jen zpola. Ta rychlost... ! Flareon spadla na zem a odletěla pár metrů dozadu. Vulpix vítězně štěkl. Pak zamrkal, oči vybledly. Zmateně štěkl, poté široce zívl a ustlal si rovnou na trávníku. Do půl minuty byl tuhý. Spal. Flareon na mě upřela podivný pohled. Něco mezi přesvědčením, že jsem idiot a rozmrzelou zmateností. Pak si sedla a opatrně si položila na zem levou packu. Byla ožehlá.

,,Potřebiješ to ošetřit nebo to mám nechat být?" zeptala jsem se zadumaně. Flareon si odfrkla a dala jasně najevo, že jí nic není. Přesto jsem jí to pro jistotu obvázala. Flareon obvazy nesnášela, já však nemínila riskovat. Zadumaně jsem se pak otočila na spícího Vulpixe.

**

Rozhodla jsem se zjistit, odkud můj Vulpix je, proto jsem se vydala do útulku, kde jsem ho koupila. Naštěstí jsem se nemusela moc doptávat, můj Vulpix byl známý.

,,Znáte Zakázaný ostrov?" zeptal se vedopucí útulku ve své kanceláři.

,,Ano. Nejzápadnější ostrov v Kaloenech. Mám pocit, že to bývala laguna, dokud se pod ní neprobudila sopka a nenahradila vodu lávou..."

,,Ano. To je on. Jednoho rybáře zákeřný spodní proud jednou zanesl až k Zakázanému ostrovu, tak blízko, že se voda kolem něj vařila. To, co teď řeknu, tvrdí ten rybář, ano? Takže... Rybář tvrdil, že poté to uviděl. Velký gejzír lávy. Moc jsem mu pak nerozumněl. Mluvil o černých mracích (bouřkových?) padajících do jícnu sopky, rudá vše okolo (láva?)... Avšak jedno je jisté. Tam a v té chvíli našel vejce, z kterého je váš Vulpix."

,,Ach...!" ohromeně jsem naslouchala. Znělo to jako pohádka, ale zároveň jsem měl pocit, že je to jen čistá pravda a né reklamní trik, kterým mi chce ředitel nastrčit dalšího pokmona.

,,Ale je to jen povídačka starého blázna. Nejspíše chytil vejce do sítě a tím blábolem chtěl zvýšit jeho cenu. Bylo to totiž malé vejce, na hraničním průměru.

,,Jste si jistý, že si to vymyslel?" zeptala jsem se.

,,On tomu nejspíše věřil." pokrčil rameny vedoucí útulku. S poděkováním (a 200PK jako dar útulku... podívejme se na to, jaká jsem hned rozhazovačná!) jsem odešla, stále zadumaná nad tím příběhem. Venku jsem se pak zarazila. Jak že se ten rybář jmenoval.. ?

**

Muž měl určitě po devadesátce. Byl nahluchlý a téměř slepý, s posledním zubem. Už asi chápu, proč ho vedoucí útulku nebral vážně.

,,DOBRÝ DEN, CHCI SE ZEPTAT-" opakovala jsem, tentokrá křikem, svou otázku.

,,Co?!" zaskřehotal stařík.

,,ZEPTAT! NA VEJCE!!" křikla jsem netrpělivě už po několikáté.

,,Vejrat na korejšice? Proč chcete vejrat na korejšie? A proč chodíte za mnou?"

,,VEJICE! VAJÍČKO VULPIXE!!" křikla jsem netrpělivě, až se po mně pár lidí otočilo.

,,Ach ták. Vejce." šeptl náhle tiše muž. ,,Já nejsem blázen." dodal rybář.

,,Já vím." odvětila jsem unaveně. Jaké bylo ale mé překvapení, když to ten chlapm zaslechl. Vždyť on nebyl vůbec nahluchlý! Jen to hrál!

,,Temné mraky se stahují dolů, k zálivu, k liščímu tělu a JEHO pohledu plhého rudé zloby..." stařík se náhle odmlčel. ,,Tekla mi krev z nosu." uchýlil se nečekaně z tajemného dramatického šepou k lhostejnému konstatování. Cukl mi koutek, ani vlastně nechápu proč.

,,Kdo je ON?" zetala jsem se po chvíli ticha, kdy se stařík neuráčel pokračovat a ani nekřičela.

,,On. Devět černých ocasů." tiše a spiklenecky mi šeptnul bývalý rybář. Sáhl si do záňadří a sundal si řetízek. Ten mi pak podal. Zmateně jsem ho přijala. Jako přívěsek na šňůrce z kůže byl neforemný kousek černého kamene. Teplý. Když jsem jej vzala do ruky, měla jsem pocit, jako by pulzoval vnitřním životem. Jako by v něm byla...

,,Je to hvězda, která spadla do jícnu sopky a sopka jí při tom vyvrhla pryč. Udělala mi do člunu díru velkou jako pěst. Málem jsem nedoplul zpět ke břehu..." stařík se uchýlil zpět k divadelnímu šepotu. ,,Pohltila život sopky. Dala život. Vzala život... Jako by ON umíral..." muž začal mluvit nesrozumitelně, něco si mrmlal pod nos, ale hořečnatý pohled na mě stále upíral.

,,A teď už vypadni!" náhle zakřičel. Nakláněla jsem se k němu a křik mě tak vyděsil až jsem nadskočila. Rychle jsem se sebrala a vážně odešla. Stařík náhle vypadal... nemocně. Strašně nemocně.

,,Je to smutné, že?" mezi dveřmi mě zastavila jedna sestřička. Byla jsem v Ústavu pro mentálně méně vyspělé. Zvláštní název. Hnusný.

,,Co?" otočila jsem se k ženě. Byla mi nepříjemná na pohled, byla tím typem člověka, který nemá rád staré lidi. Nikdy jsem nepochopila, proč pak takoví lidé pracují na podobných místech.

,,Je mu jen devětatřicet let. Šokem z toho, že viděl výbuch sopky z takové blízkosti, zestárnul o minimálně padesát let." pronesla žena, zřejmě ráda, že může roznášet drby. Zírala jsem na ni. Pak bezeslova odešla.

Až venku mi došlo pár maličkostí, které mi měli být jasné hned při vyslovení. Ta sestřička si ze mě nedělala legraci. Ten stařík vůbec nebyl stařík.

ON - devět černých ocasů - je Černý ninetales. Jeden ze tří legendárních Kaloenských pokémonů. Bere se za prvního Ninetalese, z jehož devíti ocasů se zrodili další.

A ta poslední věc je... že právě držím nějaký vzácný kámen. Na jeden den toho na mě bylo moc. Potřebovala jsem si odpočinout.

To jsem ještě nevěděla, co se dozvím při návratů do Macharyho rezidence.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: ZSO: #12 Černý osud faire 22. 05. 2011 - 19:49
RE(2x): ZSO: #12 Černý osud moira 23. 05. 2011 - 13:50
RE(3x): ZSO: #12 Černý osud faire 23. 05. 2011 - 14:11
RE: ZSO: #12 Černý osud dara 23. 05. 2011 - 20:15
RE: ZSO: #12 Černý osud faire 29. 05. 2011 - 19:27
RE: ZSO: #12 Černý osud mousik 29. 05. 2011 - 20:21