Moira | VSP: 2. kapitola

Gabriella:

Dívala jsem se na dívku stojící u postele. Zpod košile prosvítal bělostný obvaz, který ji stahoval rameno. Další šel poznat na hrudi. A na noze. A na paži. A na hlavě. Přestože se Lovci hojí velmi rychle, stále jí nevybledly modřiny, stále měla místy otoky a stále vypadaly odřeniny a škrábance děsivě. Ale zářila, dá-li se to tak říct. Oči jí svítili vzrušením, životem. Podobala se kočce, dle které sei nechala říkat. Přebrala otcovu přezdívku: Pantherinae. Latinsky to znamená rod velkých koček. 

Za jejího otce nebyla tato přezdívka tak známá, jako teď. A nejen mezi Lovci. Už i Temní si šeptají. Dcera předčila otce. A to byl její otec jeden z nejlepších Lovců naší historie.

Musela jsem jí porovnat s děvčetem, které jsem před rokem - teprve rokem! - dostala na starost. Postava mohla mít tak sto padesát pět centimetrů, byla štíhlá a takřka šlachovitá. Přesto se ale pod nemocniční košilí rýsovaly její ňadra, možná až neprakticky velká. Obličej měla mírně hranatější a přesto to dívce neubralo nic na dětské nevinnosti, kterou vyzařovala. Byl to klamný dojem. Dívka přede mou byla zabiják. Očí, zlatohnědé (skoro jantarové), se na mě dívaly s překvapením, pod tím ale byla podezíravost. Byla příliš dlouho potulným Lovcem. Už nevěří nikomu jinému, než sobě. Uvažovala jsem, zda je to smutné nebo jednoduše praktické.

Postřehla jsem pohyb. V rohu pokoje jemně pohla hlavou velká koule černých chlupů, jen natolik, aby na mě lépe viděla. Potlačila jsem narůstající paniku. Ne, není to vlkodlak. Tak toto je Bystrá? To zlatíčko, ten vrcholný experiment ruské Základny, který se jim ale vymkl z rukou? Ruská Základna už dlouho experimentovala s vlkodlaky a jejich DNA. Bylo to proti přírodě, bylo to nemorální a vzniklo pár naprosto nezvladatelných bestií. Bystrá byla jediný exemplář, který byl kontrolován. Ale samozřejmě, že se přecenili. Nakonec Bystrá ukousla nějakému chovateli ruku. Meye se objevila právě načas. Chtěli ji utratit. A to, že jí dali Meye, vlastně byla zvláštní forma utracení. Nikdo nečekal, že Meye - natož její pes - přežije tam venku, sama. Ale přežila. A co více, stala se děsivým Lovcem, stala se předlohou pro Nováčky, stala se nadějí pro současné Lovce. Byla jedna z mála věcí, které držely Loveckou morálku. Protože ta se pomalu hroutila.

Meye také střelila pohledem do rohu a uvolnila se, málem se pousmála. Pohla hlavou a do očí jí spadly blonďaté rovné vlasy. Byla nádherná, její krása byla dechberoucí, i když teď byla pobledlá a pod očima měla tmavé stíny. Nebylo možné, aby byla úplně člověkem. Byla Lokou. Ale lokou čeho? pomyslela jsem si nervózně.

Před půl rokem jsem měla jisté podezření. Podezření, že Meye se stala upírem. Vstala z mrtvých, nemůžete mi to mít za zlé! Dávala jsem na ní dobrý pozor... a nikomu nevysála ani kapku. Předpokládám, pokud mě vize nezklamaly. Ano, chovala se divně, ale jen do doby, než potkala toho... Onetného. Byl to výborný perspektivní Lovec z jednoho ruského Stanoviště, stejně jako Meye byl i on trojí profese: Bojovník (bojoval s Temnými zblízka, nejčastěji mečem), Mystik (bojoval zvláštní mocí, kterou mu propujčil Samael, dost podobnou magii) i loka (Temný bojující za Lovce). U loki je ten problém, že čarovné prsteny předurčí budoucí profesi - avšak už ve chvíli, kdy je Lovec stále člověkem. Nevíme tedy, kdy se Lovec stane Temným. Netušíme - a proto jsme zranitelní, jelikož nemůžeme dávat pozor, zda nás nezradí, nemůžeme na něj jen tak preventivně dohlížet. A tak to bylo i v případě Erika Onetného. Nebyl úplně čistý, měla ohledně něj podezření jedna členka Rady. Možná, že hraje na dvě strany. svěřila se mi. Zato Meye Agneszka obhajovala. Já zase obhajovala Onetného - a nevěřila Meye. Nostalgicky jsem zavzpomínala. Občas jsme s Agneszkou zašli na kávu nebo oběd. Byla to jedna z mála přátel, které jsem měla. Proto mě její ztráta bolela o to více.

Agneszka byla dobrá Lovkyně. Věčná škoda, že jí ti (bastardi) Temní zabili. Pokud se mám ale vrátit o půl roku zpět a zhodnotit Onetného a Meye... zdálo se, že když se ti dva našli, tak se navzájem zklidnili. Nikdy mi nepřišla vize ohledně toho, že by na nás něco chystali. Zarazila jsem se. Zvláštní. Neměla jsem ohledně těch dvou vůbec žádnou vizi. Nikdy. Až teď mě to ale napadlo a zarazilo. Pohled mi padl na Meye, která mě zkoumavě pozorovala. Znovu jsem se v myšlenkách vrátila ke svým starým (pošetilým) teoriím.

Přestala jsem slídit, zda Meye náhodou nevysává lidi a zaměřila se na důležitější problémy - na Temné. Jako mor se rozlézali všude okolo, pohlcovali svět. Zdálo se, že ani Lovci už to nedokáží držet na uzdě. Už jsem několikrát navrhovala Nejvyšší radě, ať prozradíme tajemství Samaelu i obyčejným lidem - ať nám pomohou. Představa, že by každá armáda země měla svou dávku Samaelu a bojovali proti Temným byla lákavá. Natolik lákavá, že bych to nejraději ihned udělala i vzdor příkazům ze shora. Avšak...

Ale já viděla. Viděla, ve svých vizích, viděla zkázu a destrukci, viděla jak se lidé pomalu obracejí proti lidem. A to ani neskončila válka s Temnými. Byl by to konec lidstva. Absolutní.

,,Gabrielo?" zeptal se melodický hlas. Zvedla jsem k Meye pohled. Zdála se být křehká, jen v tenké látce košilky a s tím svým zářivým pohledem. Ale hrála to. Zamrazilo mě, když jsem si uvědomila, že to hrála. Když jsem se podívala vnitřním zrakem, viděla jsem tvrdost, led, bezcitnost, který se jí zračil v očích. Hrála to. Moc dobře jsem studovala každou zprávu o misi, kterou Meye prošla. Báli se jí. Bohové, Lovci se jí báli. Nechtěli s ní pracovat, neměli na to nervy. Obávali se, že jim v rozrušení... skočí do zad. Splete si je s Temnými. Báli se jí. A já jim nemohla - a snad ani nikdo jiný - dát záruku, že to vážně neudělá. Její běsnění bylo legendární.

,,Vím, jak uškodit, dosti zásadním způsobem, Temným." slyšela jsem se říkat. Dnes jsem se přišla podívat na svou bývalou chráněnku, šla jsem přemýšlet, zhodnotit... posoudit. Ještě jsem nechtěla rozhodovat, nechtěla jsem nic zbytečně uspěchat. Ale neměla jsem jinou možnost. Při pohledu na tuto osůbku mi došlo, že jiná cesta není.

...

Stála jsem u stolu před mapou. Vlastně mapami. Byly jich desítky, složené do jedné obrovské mapy, jelikož jsem některá místa musela mít ve větším měřítku, než jiná. Mapa byla obrovská a žalostně, velice žalostně bezútěšná. Přesně tak, v jaké se nacházíme situaci. Zoufalé. Sledovala jsem a hodnotila. Z rozrušení jsem si kousala ret. Chvílemi jsem se ztrácela ve svých vizích. Jako teď. Viděla jsem plameny, viděla mrtvé, viděla bestie a monstra, strach, křik, krev... smrt. Pád.

Vzala jsem černý připínáček a zaměnila jej za červený. A mapa byla zase o něco černější. Zas o trochu bezútěšnější. Další stanoviště neodolalo náporu Temných. Zahryzala mě vina, ostře a břitce, když jsem si uvědomila, že to byla ta, která volala o pomoc. Odmítla jsem. Myslela jsem, že je na tom lépe, než ostatní. Spletla jsem se. A proto zemřelo na stovku lidí. Pod mým velením. Kvůli mému rozhodnutí. Kvůli mně. Na okamžik jsem si povolila zavřít oči a truchlit. Ale jen na chvilenku. Pak jsem oči otevřela, žal zahnala a zatvrdila se. Udělala jsem to nejlepší. Ve světle jiných událostí byli pod čarou, byla přednější místa, která musela být chráněna. Upřela jsem odhodlaný ale velmi unavený pohled na nový černý připínáček. Tentokrát v Americe. Oblast okolo Karibského moře jsme úplně ztratili. Severní Amerika je odříznutá od Jižní. A Jižní Amerika už dlouho nepřežije. Temní se tam hrnou ze všech stran. Vesnice mizí beze stopy. Každé druhé město se stává městečkem duchů. A nikdo netuší, kam ti lidé mizí. Nezůstalo nic. Ani stopy po boji, ani krev... V Americe nejsou příliš dobří Lovci. Jsou tam spíše umělci, vědci a doktoři. Drží se zatím jen díky tomu, že velmi rychle vymýšlejí nové zbraně. Ale ty platí jen na Temné třetí, čtvrté úrovně. Na silnější Temné jsou krátcí...

Není to chyba? Neudělala jsem fatální destruktivní omyl? napadlo mě stísněně. Ztratíme Jižní Ameriku. A to jen proto, že jsem ohodnotila jediné stanoviště držící přechod mezi Jižní a Severní Amerikou čistý jako podřadný. Ale co když...

Ne! Jižní Amerika je už stejně odepsaná! Bylo to dobré rozhodnutí! okřikla jsem se, ale byla tu nejistota. Ale co když ne?

,,Věštkyně?" ozval se hlas. Zvedla jsem pohled. Odvrátila jsem se od mapy, která se pyšnila desítkami černých špentdlíčků, rudých, které znamenaly ohrožení, bylo méně. Přesto o mnoho více, než bych si já (a každý Lovec) přál a představoval. Slabý tucet byl bílých. Ty vzdorovaly a dokonce poskytovali pomoc ostatním. Zbyly jen dvě Základny. Ruská a Britská. Ruská byla bílá, ale zvažovala jsem jí obměnit rudou. Britská se držela nejlépe. Pečlivě hlídala, koho a jak na ostrov pouštěla. Problémy měli jen s vlkodlaky, ale ty drželi na vodítku, těsném vodítku. Byl tam jakýsi křehký mír. Lovci je nechávali lovit ve vesnicích a oni nechali na pokoji města. Kruté, ale nutné.

I Základna ve Phoenixu padla. Odkládala jsem to už dlouho a ještě dlouho to odkládat chtěla. Kdo by chtěl sdělit Pantherinaemu, že jeho domov padl, když on lovil v Evropě za jiné? Nechtělo se mi do toho. A Meye se neptala. Tak jsem neodpovídala. Nebyla to ani lež. Jen zamlčení. A ve své podstatě milosrdné.

,,Ano?" zeptala jsem se unaveně. Pokud to je další špatná zpráva, nevím (jestli se nezhroutím), jak to řeknu nadřízeným, aniž by se nezhroutili. Jsou nervózní. Nikdy nečekali, že se to celé tak zvrátí. Nikdo to nečekal...

,,Dorazili přeživší Lovci z Portugalska a Španělska. Skoro stovka. Ale jen slabší tucet jich je opravdových bojovníků." pronesl Lovec a soucitně se na mě díval. Přešla jsem k druhému stolu a zapsala to. Bolestně jsem studovala čísla. Blížili jsme se k rudé hranici, když už Temné udržet nedokážeme. Průměr, který se uznával, bylo tucet slabých Temných, pět vcelku obyčejných a jeden opravdu nebezpečný. Průměr se ale ve světle současných situací změnil. Dvacet slabých, deset středních a tři silní. Teď to máme tři velmi nebezpečné, patnáct středně a dvacítku slabě. Průměr byl neúprostný. Představa, že budeme muset sáhnout po nouzovém plánu mě děsila. Jakmile nastane překročení průměru, budeme muset verbovat žoldáky a vrahy. Umí bojovat, nemají rodinu. Perfektní. Jen kdyby tu byla jistota, že to nepoužijí proti nám, že nepřeběhnou k Temným (pokud už pro ně nepracovali).

,,Dobře. Děkuji, odchod." odvětila jsem. Avšak Lovec neodcházel.

,,A pane?" zeptal se nejistě. Říkali mi pane a já už je ani neopravovala. Jim to dodávalo víru. Já byla moc vyčerpaná, abych se přela o takové prkotiny.

,,Ano?" zeptala jsem se a byla mi zima. Chtěla jsem se zhroutit, stulit se na zemi a plakat nebo si aspoň složit si hlavu do dlaní a křičet: Dost! Už nechci! Nechci! Ale nemůžu. Jsem Vědma. Jsem mentální opora, jsem páteř Lovců. Dokud stojím a bojuji já, bojují i Lovci. Věří, že někde v dálce vidím vítězství. Kéž by to byla pravda. Nevidím totiž nic jiného, než tmu. Potlačila jsem vizi, která mi přicházela. Ať mi to muž řekne sám.

,,Posádka Loveské skupiny v Egyptě zmizela beze stopy. Ale.." muž zaváhal.

,,Ale pochybujete, že by je dostali Temní, že?" zeptala jsem se smutně. Muž přikývl. Pak rychle odešel. Znovu jsem se otočila ke stolku a přeškrtla jména třiadvaceti Lovců. Chtělo se mi brečet a křičet zuřivou bezmocí. Zírala jsem na seznam takřka šíleně a snad se snažila silou vůle ta čísla změnit. Nic se nestalo.

Nemám na vybranou. ospravedlňovala jsem se. Sáhla jsem po telefonu.

,,Rufusi?" hlesla jsem tiše, když to vzal.

,,Gabrielo?" ozval se překvapený Rufusův hlas.

,,Zaktivuj plán D. Připravuj zásoby. Chci... chci to udělat." šeptla jsem.

,,Jsi si jistá?" zeptal se po dlouhé chvíli ticha. Nezněl vyděšeně. Já byla vyděšená za oba. Zněl... smutně. Smířeně, ale smutně.

,,Nejen jistá, Rufusi. (Ne, nechápu, co to dělám. odpověděla jsem si v duchu.) Pošleme ty bastardy do pekel. (Toto zas tolik chápání nepotřebovalo. Měla jsem na mysli Temné. Ano... nakonec je to správná cesta. Jiná není... ospravedlnila jsem se.). Pojdou. Toto nepřežijí ani oni. A kdyby nějakým zvráceným způsobem ano, už nenajdou žádné lidi, z kterých by pili." v hlase mi slabě zabzučel vztek a já za to byla vděčná. Byla jsem zmatená a vztek mi pomáhal udržet se příčetnou.

,,Začnu na tom pracovat." odvětil a zavěsil. Odtáhla jsem telefon od ucha a zírala na něj. Opravdu jsem to udělala. Opravdu...

Rozdrnčel se telefon. Přepadla mě vize dříve, než jsem jí zahnala. Padlo další stanoviště. Tentokrát Asie. V této části odolávalo jen Japonsko. Kdo ví, jestli je to vodou okolo něj nebo tím, že jsou to opravdu dobří Lovci. Možná to ale bude tím, že jsou to ostrovy. Vedou si podobně, jako Británie. Oba státy byly vždy velmi civilizované.

,,Ano?" zvedla jsem sluchátko, hlas rezervovaný.

,,Věštkyně? Tady stanoviště ve východní Číně. Padli jsme." odvětil lámavou angličtinou hlas.

,,Dobrá. Seberte toho co nejvíce, sežeňte co nejvíce přeživších - ať Lovců, tak lidí, a opatrně a nenápadně se stáhněte do stanoviště A12. Ano? Tam vám dám další rozkazy. "

,,Weile." souhlasil hlas nedopatřením čínsky a telefon ohluchl. Vztekle jsem popadla další černý připínáček. Naštvaně jsem vytrhla červený a zapíchla místo něj černý. Padl Peking.

...

Vypakovala jsem doktora, který takřka nadskakoval zvědavostí, pryč a zapečetila místnost mystikou. Pokynula jsem Meye, ať si sedne na postel a sama si přitáhla židli.

,,Kdo stojí za organizací Temných?" nadhodila jsem řečnickou otázku. V tváři Meye se však mihl nečekaný stín a ona se zamračila. Nenáviděla Temné, ze všeho nejvíce Vznešené. Říkala, že... říkala, že před jejíma očima toho Onetnyjeho zabila Vznešená. Netuším, co se stalo ani co si o tom myslet. Než mi tuto novinku Meye řekla, myslela jsem, že Onetnyj Vznešenou osvobodil. Že by se tak Vznešená odvděčila? Ale Meye tvrdila, že se na něj Vznešená bez milosti vrhla. Neměli se znát. Byli nepřátelé. Meye o tom byla přesvědčená. A... já si vlastně nebyla jistá, co přesně jsem viděla, když jsem se ukrývala. Možná nakonec Onetnyj Vznešenou pronásledoval v bláhové naději, že jí zabije. Možná proto, že ho nějak ovládla a donutila ho jí pustit. Možná. Vytrhla jsem se z myšlenek, když Meye ostře klepla nehty o stůl.

,,Vznešení. Tudíž místo, abychom hloupě usekávali kousky mrtvého masa, musíme říznout rovnou do rány. Chápeš mě?" zeptala jsem se. Meye se na mě se zájmem podívala. Opravdu podívala, nebyl to jen hraný povrchový zájem. Statečně jsem jí oplácela pohled, i když to byla jedna z nejobtížnějších činů v mém životě. A nakonec se donutila i promluvit. Znělo to obdivuhodně statečně.

,,Doslechla jsem se, jak moc bažíš po těžkých bojích... a toto ti dává možnost ukázat, co v tobě doopravdy je." odvětila jsem. Meye pochopila a ostře a štěkavě se zasmála.

,,Navrhuješ mi, ať jdu po Vznešených? Ty jsi se zbláznila!" obvinila mě.

Ne neprávem. I mě to znělo hloupě. I obyčejní upíři nám dělají problémy. Jak se pak máme vypořádat s o mnoho silnějšími Vznešenými? Přesto jsem tomu věřila. Já to viděla. Ne přesně, ale viděla jsem Meye vítězoslavně stát nad Vznešeným. Díval se na ní se strachem  v očích. Se strachem, který pramenil z děsu z konce. Definitivního. Pevně jsem se Meye podívala do očí. A poprve jsem zahlédla prasklinku v jejím ledovém krunýři. Kupodivu (i když ne tak velkém) v podobě nejistoty. Chvíli jsem zvažovala, čím to je. Až mi to bolestně pomalu (a opožděně) došlo. V duchu jsem zaklela, když jsem si vzpomněla, že její otec zemřel napaden upíry.

,,Nevím, Gabrielo. Nevím, jak bych to měla..."

,,Dokážeš to. Viděla jsem to." lhala jsem. Meye se na mě zamyšleněn podívala a já se vyděsila, že mě prokoukla. Pak však jen trhla rameny.

,,Fajn. Řekni mi kde a vyzkouším to. Když se ozvu, můžeš si být jistá, že chci dalšího. Když se neozvu... nu, tak je to nesjpíše jasné." pronesla ledově klidně. V němém (děsu) úžasu jsem na ní zírala. Možná v tom byl i obdiv. Bohové, jak klidně mluvila o své smrti! A jak rychle a hladce přešla své zakolísání! Donutila jsem se promluvit.

,,Tak-" zarazila jsem se, když nastupovala vize. A takovou jsem v životě měla jen jednou. Při proroctví.

...

Stála jsem na vrcholku obrovské věže. Z té věže jsem viděla všude, na celou mapu, která se pode mnou rozkládala. Věděla jsem, že jsem teď přibližně v době Karla IV. V době, kdy Temnota začala nastupovat. Ale čas neplynul tak líně a pomalu, jak měl. Zrychloval. Ubíhal - nejdříve minutovým, hodinovým, měsíčním a nakonec tempem let za sekundu. Čím více léta postupovala, tím více se měnila mapa a tím temnější byl obraz pode mnou. Snažila jsem se chápat, co vidím, ne vždy to bylo úplně zřejmé. Čas ubíhal čím dál rychleji, přikrčila jsem se a držela se blízko střechy věže, aby mě vítr času neshodil dolů. A byl by to dlouhý a děsivý let. Ne, nechtěla jsem spadnout tam. Do té špíny. Do té tmy. Do Temnoty.

Vyděsila jsem se, když jsem minula sebe sama. Podvědomě jsem vycítila, že je to přítomnost. Čas zpomalil do klusu až se líně zastavil. O pětadvacet let později.

Bojácně jsem nakoukla z věžičky dolů. A uviděla dívku. Vzdáleně se podobala jedné dívce, která se mnou sdílela můj osud. Osud bojobat proti Temným. Meye Dark.Mhouřila jsem oči, držela totiž něco v náručí, ale na tu dálku jsem to nedokázala rozeznat. A přitom jsem podvědomě vytušila, že je to důležité.

Meye se však náhle celá zamlžila a do zorného pole se mi dostala další věc vize. Měla před sebou dvě cesty. Jednu zářivou. Byla jasně osvětlená, ověnčená zlatem a bohatství. Na jejím konci stál stín osoby. Temný. Jistě to byl temný. Druhá cesta byla tmavá. Byla plná krve, bolesti a strachu. Na jejím konci byla šeď a v té šedi jsem stála... já.

Neobyčejný zabiják, který bude zkázou...
...on bude tím, kdo skončí náš nekonečný boj.

Zachvěla jsem se, když se mi slova proroctví promítla myslí. Bylo to mé proroctví. Já sama jej vyslovila. A pochopila, jak křehké a nevyvážené proroctví je. Nejen toto. Všechny. Nemusí se totiž vyplnit.

Opravdu leží osud světa na ramenou této křehké dívky? Křečovitě jsem sevřela okraj břidlicové stříšky. Kousky kamene se mi zarývaly do dlaní. Opravdu je vše jen na ní? Bylo to děsivé zjištění. Vize se znovu posunula, ale jen malilinkým krůčkem.

Za světlou stezkou byla tma. Viděla jsem tam Meye v obětí toho Temného. Byla šťastná. Byla opravdu šťastná. Za temnou stezkou byl naopak zpustošený svět. A byla tam Meye. Byla opuštěná, objímala si křehká ramena a třásla se. Uvědomila jsem si, že pláče. U nohou měla tělo toho Temného muže. Bohové... ona jej... milovala! Vedle muže bylo ještě něco, nějaký stín...

...

Náhle mě vize vyhodila, doslova vystřelila pryč. Zalapala jsem po dechu, můj pohled krátce rozostřeně přeletěl místnost, ve které jsem byla. Pak mě však nemilosrdně a prudce vtáhla vize jiná.

...

Meye s vražedným úsměvem stála naproti Temnému. Byl to Vznešený, o tom nebylo pochyb. Ale Meye už jej porazila. Zděšeně na ní zíral. Náhle ze záňadří vytáhla zvláštní přívěsek, který jsem nikdy neviděla a zahoupala jím před Temným. Vytřeštil na to oči a začal couvat. Ale Meye už byla u něj. Přiložila mu přívěsek na krvácející ránu a...

Nic se nestalo. Alespoň ne nic, co by bylo vidět očima. Ale Meye se roztřásla, víčka se jí zachvěla a zvrátila oči. Vypadala, jako by prožívala orgasmus. Naopak Vznešený se kroutil v křečích, ale nemohl se od Meye odtrhnout. Ani se pohnout. Bezhlesně křičel, oči vytřeštěné, obličej zkroucený v masce bolesti a děsu, tělo v křeči.

Náhle Vznešený znehybněl a padl na zem. Nehýbal se. Meye padla na kolena pak na všechny čtyři. Ihned u ní byla Bystrá a podpírala jí. Meyenino tělo sebou trhalo. Až když se otočila na záda, uvědomila jsme si, že se směje. Z očí jí tekly slzy radosti, zlatě jí svítily. Celá vnitřně zářila, její krása se prohlubovala, vypadala jako děsivá bohyně, šmouhy špíny a krve jako by se ztrácely, jako by pluly na té záři. Zastínila jsem si oči. Světlo bylo čím dál pronikavější. I Bystrá zakňučela a schovala si hlavu pod packy, couvala. Bytost (Meye to být nemohla, ne toto) mávla rukou a prostor v průměru sta metrů čtverečních pohltil bílý plamen. Když se plamen dostal ke mě, vykřikla jsem a...

...

Zapotácela jsem se a kdyby mě drobné ruce nezachytily, spadla bych ze židle. Ucukla jsem, nemohla jsem si pomoc. Pomáhala mi Meye.

,,Omlouvám se." ozval se jedovatý Meyenin hlas. Zavrtěla jsem hlavou a zvedla pohled. Meye byla Meye. Nebyla to žádná bohyně. Prostě dívka. Ta křehká dívka v odpudivé nemocniční košili. Obyčejná, unavená, jednoduše lidská. S ošklivými škrábanci, obvazy, s děsivými modřinami a podlitinami. Toto zjištění mě uklidňovalo.

,,Ten přívěsek. Použij ho, přitiskni ho Vznešenému na krvácející ránu a zabiješ ho. Zničíš." vydechla jsem sýpavě.

,,Co jsi viděla?" ostře štěkla Meye. Trhla jsem sebou. ,,Něco mi tajíš." dodala dodala mírněji a pečlivě mě pozorovala.

,,Viděla jsem historii Temnoty. Začala vzrůstat v době Karla IV. a sílila. Vyvrcholí asi za... pětadvacet let." odvětila jsem těžce. ,,Poté jsem viděla, jak zabíjíš pomocí toho přívěsku Temného." roztřásla jsem se.

,,Co přesně jsi viděla?" náhle byla Meye u mě a výhružně se nade mnou tyčila. Zastrašila mě, i když jsem to nedávala najevo. Změnila se. Už jsem věděla, čeho se tak báli Lovci. Jak někdo tak drobný může působit tak nebezpečně.. ?! pomysella jsem si unaveně.

,,Tebe." vydechla jsem neschopna jí vzdorovat. ,,Užívala jsi si to. Ta energie, kterou jsei vysávala Vznešenému -" ano, teď jsem to konečně pochopila, ona mu skrz přívěsek vysávala sílu. ,,Ti způsobovala rozkoš. Takřka orgasmus." polkla jsem.

,,A ta první vize?"

,,Co s ní?" zahrála jsem dokonale klidný tón.

,,Ještě něco tam bylo. Lžeš mi, Gabrielo a já to cítím, cítím, jak tvé srdce zděšeně bije, cítím, jak tvé tělo pracuje proti tobě. Umíš lhát. Ale lhář lháře pozná. A já ještě nepotkala lháře, který by mě obelhal." odvětila pevně. Jen na okamžik zaváhala, na slovíčku nepotkala.

,,Kromě jeho, že?" zeptala jsem se. Hrála jsem naslepo, střílela jsem do prázdna. Potřebovala jsem se však vymanit z toho škrtícího sevření, kterým mě tato dívka svírala. Nemůže se mnou takto manipulovat. Ne se mnou. Skoro to zabralo. Meye se stáhla.

,,Nu ano. I já se musela od někoho učit." odsekla. ,,Co tam bylo?" vrátila se k tématu. Tak mi odvedení pozornosti na nic nebylo. Zvláštní bylo i to, že jsem jí nedokázala číst myšlenky. Vůbec.

,,Kde je duch?" zaútočila jsem.

,,Mrtvý." odvětila potměšile. Vytřeštila jsem na ní oči.

,,Ty..." došla mi slova. Meyeniny oči se škodolibě blýskaly.

,,Co jsi viděla?!" zaútočila už agresivně. Vykřikla jsem vztekem.

,,Neřeknu ti to, ne! Ne, když nechci! Nedonutíš mě" prudce jsem vstala a vztekala se. Bylo to ubohé. Kryla jsem tím totiž strach a potupu. (Žárlivost!) A Meye to vycítila. Byla jako neodbytný dravec, vycítila krev na kilometry daleko. A to mě žralo. Já jsem jí učila. A žák překonal učitele. pomyslela jsem si trpce. Ale nebylo to tak vždy? Už když se jí určovala profese? Teď se už ten rozdíl jen prohlubuje... hořkost se mi usadila na patře, těžce se mi polykalo. Už jsem si nemohla nic nalhávat. Ona mě předčila a ona bude osudem světa. Ne já. Já ne...

Meye mě popadla pod krkem a zvedla mě. Dusila mě. Šokem jsem na ní vytřeštila oči. Kde se ta síla bere? Kde se ta agresivita, ta zuřivost, ta nenávist bere? Probůh, kde je zatraceně ta dívka, kterou jsem si odvezla z Phoenixu? Znala jsem odpověď. Zemřela při té bitvě v Británii. Zabil jí vlkodlak. Mě pod nosem.

,,Já nemám čas na hry, Gabrielo. Pokud hraješ proti mě, řekni to hned. Veleráda se stanu neutrální a budu pozorovat pád Lovců." zasyčela a já se zachvěla. Ona to myslela vážně. Ale já také.

,,Neřeknu ti to. Je to má vize. Je o má vůle. Nemůžeš..." zasýpala jsem, když mi pevněji sevřela krk. Urputně sledovala mou tvář, zatímco mě se před očima začaly míhat mžiky. Pak mě nečekaně pustila a já se složila na zem.

,,To ti blbá vize opravdu stála za to, že bych tě zabila?" zeptala se pobaveně a oblékala se. Lapala jsem po dechu a ignorovala jí. Koule v rohu pokoje se zvedla a klusala ke dveřím. Zvedla jsem pohled a uviděla, jak se Meye na prahu zarazila.

,,Řekni Gabrielo, slábneš? Zdá se mi, že ano. Stačilo tě jen mírně roztýlit a měla jsem tvou mysl jako na dlani. Měla jsi mi to říct dobrovolně. Takto jsi jen přikrmila mé přesvědčení, že za Lovci už nemám takřka nic. Jak lákavá je ta světlá cesta, že ano?"

,,Cesta zla je vždy jednoduchá. Zkratky neexistují, Meye, nedělej to."

,,Nebuď hloupá. Nezradím svůj druh." odsekla nečekaně břitce Meye a já se úlevou málem složila na zem. ,,Ale zklamala jsi mě. Myslela jem, že alespoň ty by jsi mi mohla věřit..." zamumlala a zmizela. Lapala jsem na zemi po dechu a z očí mi kanuly malé kapky. Slzy potupy. Byla jsem tak zaměřená na svou pochroumanou hrdost, že to, co Meye pronesla, mi zcela došlo až po chvíli.

Hrklo ve mně. Až teď jsem totiž pochopila. Prudce jsem zvedla hlavu, ale na chodbě vedoucí z tohoto pokoje nikdo nebyl, ani vzdálená ozvěna kroků. Meye stejně chodí neslyšeně. Jako kočka. Šokovaně jsem zírala do chodby, kterou mladá Lovkyně zmizela. Meye nešlo o to mě ponížit ani dokázat převahu. Probůh... ona chtěla důvěru. Ona...

Vykřikla jsem nadávku. Vše jsem pokazila. Meye nechtěla nic jiného, než důvěru. Přeci jen byla stále člověkem, byla jen člověkem, a ten není stvořen pro to být sám. Vztekle jsem bouchla do země, pařáty zaryla do linolea a rozdrásala ho. Ona chtěla jen... přítelkyni. A já hledala zradu. Nevěřila jsem ji.

A proto jí odehnala. Vše pokazila. Já jí zradila. Zasténala jsem a složila si hlavu do dlaní.

,,Sakra!" šeptla jsem a složila se na zem. Ten výbuch vzteku mě úplně vyčerpal. Když opomenu co se stalo před chvílí, vrátilo se to, co se stalo ještě předtím. Choulila jsem se u postele a snažila se přejít nastupující šok. Já sice vše pokazila, ale ani Meye se nechovala ukázkově. Zaútočila na mě. A pak to, jak mi četla myšlenky... udělala to, co nikdo před ní nedokázal... Byla to obrovská rána pro mou hrdost. Pálilo to jako kyselina. Ale znovu se ukázalo, že Meye mi nechtěla nic dokazovat, jen zjístit, co jsem před ní tajila. Protože kdyby mě chtěla ponížit, pátrala by hlouběji. Ale to ona neudělala. Naštěstí. A nenarazila na to, co se stalo ve Phoenixu. Protože já vážně netuším, jak by reagovala na to. A...

A ani to nechtěla zjístit.