#10

Začátky byly krušné. Vlastně... co to kecám? Minimálně každou půlhodinu jsem měla ze zoufalství chuť s tím praštit. Machary byl příšerný zaměstnavatel. Puntičkář, rozmazlený jako spratek, mrzutý a nespravedlivý, popudlivý a velice často prostě jen znuděný. Přes den. Když si odmyslím všechny fyzické újmy, napadá mě taková uhlazenější forma Turisty.

Povětšinou těsně nad ránem jsem se vzbudila, sedla do křesla (postaveného před oknem) a sledovala východ slunce. Vupix si mi zalezl na klín a Flareon mi dělala bobek pod nohy. Sledovala jsem východ slunce a užívala si ticho a klid. Dokud Machary nezavolal. Jaksi se ve mně vypěstovala reakce na jeho hlas po ránu. Nebo hlas jeho služebných. Popudlivost hraničící až se vznětlivostí. Člověk se pak nemůže divit, že mám pak celý den dobrou náladu někde na dovolené.

Avšak... Už po půl měsíci – ani mi to tolik nepřišlo – se to však zlepšilo. Nepadala jsem večer únavou, nebývala jsem pak další den podrážděná, nemusela jsem si muset vše od Delema nechávat stokrát vysvětlovat. Naučila jsem se základy všech společenských věd, více se ponořila do účetnictví a právničiny, naučila jsem se chovat ve společnosti i společenské zásady vyšších vrstev, každé ráno jsem poctivě procházela novinky a zprávy z burzy a ze světa obchodu i celkově, jednoduše jsem si zvykla na vše, co po mně Machary chtěl. A přesto jako bych si nedokázala vyškudlit ani trochu času jen pro sebe, jelikož čím více jsem toho zvládala, tím více mi toho padalo do klína.

Přesto jsem se začala věnovat výcviku pokémonů. Načítala jsem informace a trénovala je. Nejlepší místo bylo v zahradě u bazénu. Tam to tak lehce nechytí, ušklíbla jsem se poťouchle.

"Vulpix, plamenomet!" rozkázala jsem. Vulpix přešlápl a... z tlamičky mu vyrazil plamen, ale byl o hodně slabší než ten Flareonin. Avšak celkem ucházející. Všimla jsem si i jiné maličkosti. Vulpixův plamenomet se nerozšiřoval, udržoval jej ve stejném sloupu a byl přesný. Uvažovala jsem nad tím.

"Flareon, vidíš to? Pokus se také svůj plamen takto ovládat – určitě pak budou tvé útoky o mnoho silnější!" pobídla jsem jí. V hlavě mi to šrotovalo a měla jsem podezření, že to byly důsledky příliš brzkého vývoje. Flareon se na mě rozladěně podívala. Pak si však odfrkla a ledabyle svůj plamenomet hodila před sebe. Nevědomky jsem před tou silou ustoupila o krok dozadu. Ten útok byl mocný... a naprosto nezvládnutý. Flareon ho prostě neměla pod kontrolou.

"Flareon, zuž ho!" křikla jsem a doufala, že mě malá rudá liška přes hučení ohně slyšela. Nejspíše ano, celý ten sloupec ohně se zachvěl, začalo se dít něco podivuhodného a já to klasifikovala jako pokus o usměrnění. Otočila jsem se k Vulpixovi.

"Dokázal bys takto silný plamen?" Vulpix podrážděně štěkl, ale pak se o to pokusil. Zalapala jsem po dechu a přivřela oči. Jazyky ohně křižovaly trávník, ohnivé trychtýře se tyčily k nebi, plaménné stěny, všude oheň, teplo, vzduch se pokřivoval, ohnivé vlny vzduchu takřka ohýbaly stromy... Ustoupila jsem a omylem spadla do bazénu. Rychle jsem se vynořila a prskala vodu. Oba pokémoni ukončili útoky a nechápavě na mě hleděli. Já se roztřeseně držela okraje bazénu. Před očima jsem stále měla ohnivou bouři, která se rozpoutala. I voda byla teplá, teploměr u schůdků se zastavil na pětačtyřiceti stupních a pak začala teplota zase klesat. Pomalu. A to mí pokémoni ani plamen k bazénu nezaměřili. Cože to říkala Joy o mých pokémonech a jejich schopnostech?

Pozorovala jsem své pokémony. Vulpix se viditelně snažil a jakýsi ("jakýsi" pomyslela jsem si ironicky) pokrok tam byl. Ale byl z toho vyčerpaný, jeho malé plíce lapaly po vzduchu. Došlo mi, že se asi blíží hranici vyčerpání vnitřního plamene. Flareon překypovala energií – na druhou stranu ale byla dost podrážděná neúspěchem. Byl tam jakýsi znatelný pokus o usměrňování plamene, ale bohužel zanedbatelný. Donutila jsem se uklidnit a to nejlépe šlo, když jsem začala chladně a logicky probírat další postup. Dobrá, výdrž a soustředění bychom asi už měli pro dnešek opustit. Co takhle...

"Rychlost?" navrhla jsem nevědomky nahlas. "Vulpixi, rychlý útok – utíkej! Flareon, ty se ho snaž chytit a srazit nárazovým útokem!" rozkázala jsem a takřka ani nedořekla a Vulpix byl pryč. Flareon se obezřetně rozhlížela a poté také rychle vyrazila. Podrážděně se zarazila a vyběhla jiným směrem. A opět nic. Ač jsem se snažila, nedokázala jsem Vulpixe zachytit sama, vždy jsem se orientovala Flareoniným směrem. A Flareon zase byla natolik "pomalá", že jsem ji viděla hýbat se. Po hodině už byla tak rozmrzelá, že jsem to raději prohodila.

Vulpix Flareon nechytil – ale několikrát to bylo vážně jen o fous. Vulpix byl prostě rychlejší – na druhou stranu ale měla Flareon zkušenosti a také své úniky plánovala tak, aby byl Vulpix v nevýhodě. Třeba se postavila před bazén, takže Vulpix neběžel naplno, aby tam náhodou nezahučel.

Za další hodinu (kdy byla pro změnu Flareon úplně mrtvá) jsem jim dala pár pamlsků, zakoupených prozíravě u Joy o den dříve, a chtěla odejít. Pak mi však pohled padl na zahradu. A já zaklela. Byla naprosto zničená.

Raději jsem se rychle sebrala i s pokémony a začala se shánět po zahradníkovi. Snad dokáže ohořelý a rozrytý trávník nějak vyspravit. Zastihl mě však Delem, který mě opatrně upozorňoval na Macharyho nerudnou náladu, jelikož mu nechutnaly brambory (jelikož se smíchaly s mrkví) nebo něco na ten způsob.

Je pravda, že jsem Macharyho litovala, protože jsem si myslela, že ho opustila rodina, jelikož měl ty problémy s pokémony a vše okolo toho. Avšak napadlo mě, zda ho manželka neopustila také proto, jelikož byl čas od času nesnesitelnější než pětiletý parchant. Avšak... už jsem si stačila zvyknout. Je až neuvěřitelné, co si člověk nechá líbit, když ví, že nemá jinou možnost.

*

Za dalšího půl roku už jsem měla vše z minulého období takřka v malíku a i nové povinnosti náhle nevypadaly jako nepřekonatelná překážka, ale pouze další výzva. Byla bych samolibě spokojená, kdyby mé kontakty před pár týdny neztratily z radaru Turistu. A jelikož jsem věděa, jak jeho mysl pracuje, čekala jsem. A čekala. Už skoro dva měsíce.

"Pane Machary, polévku musíte mít takto teplou, jinak vám podráždí vaše citlivé patro. Byl jste ráno u stomatologa, pamatujete?" namítla jsem jemně.

"Je to vlažná polévka, měl bych tu kuchařku vyhodit!" zavrčel Machary. Dělala jsem, že se zamýšlím.

"To určitě ne, pane Machary. Nestačilo by jen, abych jí vynadala a jemně ji upozornila, že s ní nejste spokojen? Určitě ano," nepustila jsem Macharyho ke slovu, "běžte si lehnout, pane Machary, máte odpoledního šlofíka, pamatujete? Za dvě hodiny Vás vzbudíme, abyste stihl tu schůzku ohledně dodávání ReKa mikročipů 12048 do té nové velké firmy, Sevanix. Nechám vám půl hodiny na seznámení se se složkou informací, kterou vám nechám na nočním stolku, poté pošlu Delem, aby vás připravil. Musíte být odpočatý, nezapomeňte, je tam pan Gurenik, ten lstivý lišák..." nabádala jsem ho a on po mě blýskl podrážděným pohledem. Nebyl hloupý. Moc dobře věděl, jak s ním manipuluju. Ale zároveň si uvědomoval i fakt, že to nedělám, abych mu uškodila. Jen zmírňuji jeho povahu, o níž sám moc dobře věděl, že není příliš přívětivá.

Odvedla jsem Macharyho do ložnice a rychle spěchala do kanceláře, kde na mě čekal firemní právník a měli jsme spolu dopilovat smlouvy, které bude Machary potřebovat na dnešní schůzi. Krotit chování mého zaměstnavatele bylo strašně vyčerpávající, ale skoro mi to už přišlo normální. Povinnosti jsem zvládala špičkově – až se ani Delemovi nechtělo věřit, že jsem stejná holka, která před takřka rokem přišla. A své pokémony jsem měla slušně vytrénované, nikdy nebyli v lepší formě. Zavedla jsem místo ranního zírání na východ slunce ranní běhání. Slunce si užiju i tak a je to zdravé a pro pokémony užitečné. Pro mě koneckonců taky. Měla jsem perfektní fyzičku.

Na tom všem mi vadilo jen jedno. Ve vile jsem trávila většinu času a měla jsem tak trochu... pocit vězně. Ranní běh byl jen kolem Macharyho zahrad a těch pár nákupů, které jsem si mohla dovolit, bylo časově limitované – ač už Macharyho přáním nebo tím, že jsem se musela vrátit na schůzi či k povinnostem. A chyběli mi i jiní pokémoni. Jako společnice jsem se s nimi alespoň občas potkala v domě svého zákazníka, ale u Macharyho žádní logicky nebyli. Ani pomocní zahradníci, ani jako hlídači.

Což také dost omezovalo schopnosti bezpečnosti, ale byli to naštěstí opravdoví profesionálové a za Macharyho zády nějaké na vzdálenějším perimetru rozestavené měli. Ráda jsem jejich tajemství uchovala jen mezi námi a poslala jim na účet tučné benefity.

Chtěla jsem své semi-uvěznění změnit – už v zájmu zachování svého vlastního zdravého rozumu. Hned jak jsem dostala na účet výplatu, zašla jsem do banky a začala se domlouvat s Mornym – mým bankéřem. Byl celkem překvapen náhlým nárůstem mých financí a rychle jsem se přesunula do skupiny exkluzivnějších bankovních klientů.

"Kolik stojí pokémon? Pokémoní mládě – nebo ještě lépe – pokémoní vejce?" nadhodila jsem lehce při probírání výhodnějšího balíčku služeb.

"Chcete si pořídit dalšího pokémona?" zeptal se překvapeně Morny a dokonce zvedl pohled od pracovní desky, do které něco zuřivě naklikával.

"Ne. Tedy ano. Ale ne pro mě."

"Je to různé," odpověděl Morny a začal popisovat ceny. Částka se pohybovala od 150 tisíc až k několika miliónům. I pokémoni z útulků však šli s cenou pod 100 tisíc jen vzácně, jak mě Morny významně informoval. Zadumaně jsem přikyvovala.

"Když odečtu krmivo, prohlídku a ostatní maličkosti pro své pokémony a... hm... dejme 500 PK pro mě a samozřejmě 100k bezpečnostní polštářek, kolik volné hotovosti budu mít k dispozici, když strhnete ty své poplatky?" zeptala jsem se.

"Přesně 296 080PK," odvětil po naklikání příslušných parametrů do kalkulačky úslužně Morny. Měla jsem však takový pocit, že to Morny věděl i předtím. V hlavě mi to samovolně kalkulovalo. Začala jsem vypočítávat procenta, úroky, různé daňové kličky a celkově si hrát s čísly. Nakonec jsem skončila u toho, že cca 20k někde zmizelo.

"To je můj plat, jakožto vašeho účetního na měsíc," přiznal bankéř bez mučení, ale zdál se být překvapen, že jsem na to přišla. To by ses chlapečku musel narodit ve Zkaženém městě, abys pochopil... napadlo mě s jedovatou záští.

"Mohl jste mě o tom informovat," odvětila jsem příkře. Morny uhnul pohledem.

"Omlouvám se," zamumlal a rozpačitě si hrál s tužkou, pohled pevně zabořený do desky stolu. Chvíli jsem ho nechala dusit ve vlastní šťávě. Pak se jemně pousmála, ale to Morny neviděl.

"Nu – dobrá. Chci pokémoní vejce, pokémona vhodného pro staršího, opuštěného člověka. Co navrhujete?" zeptala jsem se smírlivě. Morny se na mě vděčně podíval a uvolnil se.

"Určitě bych doporučil..." začal a navrhoval rovnou desítky různých variant. Nápomocně se rovnou i nabídl vyhledávat jejich dostupnost na trhu.