11. kapitola

19. březen 2010 | 17.59 |

Nový společník... mám to ale štěstí, co?

,,Noták, kluku, co mi na sebe práskneš?" zeptala jsem se koníka a poplácala ho po krku. Jela jsem na tom černém koni. Byl, jak jsem předpokládala, hodně temperamentní a ze začátku dokonce i odmítal nést sedlové brašny. Ale... hold, bude si muset zvykat, chlapec. pomyslela jsem si jedovatě. Výstroj byla opravdu špičková. Nebyla přeplácaná... vlastnmě zdobená byla minimálně, ale kvalita byla opravdu dost dobrá.

,,Hmm? Tak jaké ti vybereme jméno?" pokračovala jsem. Moje vnitřní monology se přenesly do reálu, na chudáka koníka. Ale černý, jako by mi rozumněl, zafrkal a zahrabal kopytem do země. Dnes ráno jsem si ho, k prodavačově nelibosti, která skrývala strach, vyzvedla. Když jsem s ním už strávila půl dne v kuse, tak jsem si uvědomila, že má Araba v sobě celkem málo. Jen to, jak si nosil ocas a jak měl dokonale symetrickou, pološtikovitou hlavu. Zbytek byl špičkový Andalusák.

,,Hmm... jsi opravdu moc krásný, určitě i inteligentní, vidím ti to na očích. A také, tedy doufám, spolehlivý. Jaké ti dám jméno?" vraník měl lehký, vyrovnaný krok. Lehce jsem nadsedávala na sedle a už mě boleli nohy. Na koně nejsem zvyklá.

Okor´aa Acho´š´aa...

ozvalo se mi v mysli. Vylekaně jsem sebou trhla.

,,Ehm... tos byl ty koníku?" zeptala jsem se překvapeně. Né, né překvapeně... nevěřícně. Chvíly jsem čekala, ale nic se nestalo. Zdálo se mi to.? Ale... ten náhlý příval tepla, radosti, volnosti... a pocit vítru ve vlasech, vůně vody, mokré hlíny... Mohla to být ta špetka krve Elfskách koní? pomyslela jsem si úžasle. Opravdu... to slovo znělo faucky. (Faukové, v našem světě podobní elfům, vznešení a kouzlením nadaní tvorové).

,,No... dám ti jméno..." zapátrala jsem v mysli, jak to bylo, ale jméno mi vyklouzávalo jakmile jsem na něj usilovněji myslela. Jako voda mezi prsty, vítr ve vlasech.

,,Okorja chohmšja?" napodobila jsem to, o čem jsem si myslela, že se mi ozvalo v mysli.

Je to Okor´aa Acho´š´aa.

poznamenal hlas klidně.

,,Okor´aa Acho´š´aa?" zeptala jsem se. Něco mi to říkalo.

Ano, v obecné řeči volně přeloženo... Přízrak. Okor´aa znamená temný a Acho´š´aa znamená stín... je to ve starší řeči.

poznamenal hlas. Něco mi došlo. Takto složitou větu by kůň neměl dokázat složit... né kůň jen s troškou krve Elfských koní.

,,Vylez ty jeden břídile!" vřískla jsem temně před sebe... do vzduchu. Nikde se nic nehnulo. Jaký blbec by se taky ukazoval, že ty chytrá... pomyslela jsem si ironicky a neúmyslně jsem švihla rukou. Myšlenka jaksi překonala ducha i hmotu, protože se neúmyslně zrodilo kouzlo a z křoví přede mnou vyletěl barevný chuml, který cinkal jako cikán.

,,Ta dnešní společnost je nezdvořilá..." zamumlal chumel né naštvaně, ale potěšeně také né. Měl zvučný hlas, který se mi hned, proti mé vůli, zalíbil.

,,A kdo ze mně udělal blbce, hm?" štěkla jsem podrážděně. Koník zastepoval na předních nohou a zastavil. Potěšilo mě, že se nesplašil... asi bych ho těžko zvládala...

,,Nedělal jsem z tebe blbce, slečno. Ten kůň mi pověděl, že se tak jmenuje." odvětil klidně muž. Zvedl se a já překvapeně zamrkala. Můj koník měl v kohoutku bezmála dva metry a přesto mi mužova hlava sahala až ke kolenům. Dále jsem si všimla i něčeho jiného. Muž měl špičaté uši.

,,Fauk... " vydechla jsem. Vraník zafrkal a pohodil hlavou. Fauk ho bez jakéholiv zaváhání začal škrábat za ušima a koník mu vlažil hlavu do rukou. To mně neudělal a to už mě nějakou tu hodinku zná. Odfrkla jsem si.

,,Říká, že není zvyklí na takovou zátěž a že do něj nemusíš tak silně kopat.. ehm... pohánět ho patami... "odvětil melodicky fauk.

,,Aha..." podotkla jsem a nervózně se předklonila, abych koníka mohla poškrábat za ušima. Ten se prudce vyšvihl a otočil ke mě jedno oko. Netvářil se zrovna nadšeně.

Nemám tě rád, člověčice, ale jsi můj pán a budu tě poslouchat... pokud mě budeš zvládat živit a chránit.

ozval se mi v hlavě... hlas. Né hlas... bylo to, jako sled obrázků, na první pohle nesouvisející, ale můj mozek to přece nějak přetransformoval. A já pochopila, co ty obrazce a ... pocity a emoce znamenají.

,,Říkal, že ti bude sloužit, když na něj budeš hodná." odvětil pobaveně fauk. Pořádně jsem se na něj podívala a přimhouřila oči. Spletla jsem se. Nebyl to fauk, jen míšenec. V obecné řeči takovým říkáme elfové i když je to vlastně milný název, protože ve Starodávné řeči je to název nějakého dalšího národu, který ale žije jen na Přírodním....

,,Opravdu. To je od něj milé..." odvětila jsem sladce a jemně poplácala koníka po boku krku. ,,Už pro tebe tedy mám jméno... Přízraku." dodala jsem. Zároveň jsem si pomyslela, proč mám takovou smůlu na všelijaké podivíny. Určitě k sobě přitáhnu každého podivína v několikakilometrovém okolí.

,,Milá slečno, mohu tě dobrovázet? Cesty jsou teď velmi nebezpečné a noci jsou velmi pochmurné. " zeptal se příjemně míšenec. Chtěla jsem odseknout, že né, ale nakonec jsem si to rozmyslela. S těmi dvěma čaroději jsem to přežila, proč by né i s tímto elfem?

,,Pokud mi budeš stačit, tak nemám námitky." odvětila jsem lehce a mlaskla na koně. Podle rady jsem ho radši vůbec patami nepobízela. Přízrak pochopil a pomalým krokem se rozjel. Pochopila jsem a měla jsem potíže, abych neskřípala zuby. Ten elf se s mím koněm prachsprostě dohodl!!!

,,Jmenuji se Bul´erot." odvětil elf a za chůze se elegantně poklonil. Když barevné péro na jeho klobouku olízlo zem, pobaveně jsem si uvědomila, že toto je kejklíř. Nebo trubadůr, bard či co.

,,Sorun." odvětila jsem tiše. ,,A toto je Přízrak." poplácala jsem koníka po krku a ironicky se usmívala. Elf se také pobaveně pousmál.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 11. kapitola Šílenej 04. 04. 2010 - 11:31