Moira | VST: Část 29.

Nechtěl se mi popisovat boj, omluvte mě, ale nějak na to nemám náladu. Vzniklo z toho avšak ještě větší drama, než jsem předpokládala, i když jsem boj tak šikovně obešla. Kdybych napsala: Užijte si kapitolu... bylo by to ode mě nepěkné, takže jen... Ať se líbí. m.

Co jsem to udělala?!

Ležela jsem v posteli na ošetřovně a měla pocit, že se nemůžu ani pohnout. Hruď mi svírala tíživá emoce a výčitky mi tězce spočívaly na hrudi tak, že jsem téměř nemohla dýchat. Zírala jsem do stropu a z očí mi pomalu kanuly slzy.

Co jsem to udělala? Co jsem to udělala?

Co jsem to udělala?! Co jsem to udělala!

Co jsem to... do pekel... udělala.. ?

Uslyšela jsem tiché kroky. Zavřela jsem oči a hrála, že spím a brečím ze spánku. Nechtěla jsem s nikým mluvit ani nikoho vidět. Měla jsem zlomenou nohu, možná i pár žeber (díky čemuž mi každý nádech vháněl slzy do očí, které se mísily s těmi ostatními) a měla jsem s největší pravděpodobností otřes mozku, proto jsem byla obvazy tak zafačovaná, že jsem se nemohl ani obrátit, ani poškrábat. Byla to ale jen maličkost oproti tomu, co mě tížilo doopravdy.

,,Marie, vím, že nespíš." odvětil Gabrielin hlas. Ignorovala jsem jí. Soustředila jsem se na hluboké nádechy a krátké výdechy. Tak dýchá spící. Zatraceně to bolelo a ta bolest alespoň částečně odpoutala pozornost od toho ostatního. Od toho... co jsem udělala.

Mé zuby na hrdle Letky, mé drápy drásající jeho tělo, jako by nebyl Lovec, ale Temný, naprostá ztráta sebeovládání, dychtivá touha po krvi a smrti...

,,Nemohla jsi za to. Pohltil tě Samael. Byla to Letkova vina." pokračovala Gabriela. Téměř jsem sebou trhla.

Změnila jsem se na 2. úroveň. Ani si na to nepamatuju. Rozum mi obestřel závoj bestiální divokosti. Pamatuju si jen jedno. Pachuť smrti na jazyku. A já si tu pachuť užívala. Krev. Všude krev. A já tu krev dychtivě pila...

,,Marie... on není mrtvý. Je stabilizovaný, z nejhoršího už se dostal. Přežije." odvětila Gabriela. Prudce jsem rozevřela oči a upřela je na Gabrielu. Automaticky jsem se k ní natočila a pak sykla bolestí, jelikož se ozvaly všechna zranění, jenž jsem v boji s Letkou utrpěla.

,,Žije?" zachrapěla jsem a srdce s mi divoce rozbušilo. Začalo mě škrábat v krku a děsivě jsem se rozkašlala, do očí mi vyhrkly slzy, jelikož jsem moc zatěžovala pochroumaná žebra a když jsem se snažila moc nehýbat, začalo mi tepat v hlavě a ucítila jsem bodavou bolest za očima.

Letka, jenž mi chřadne v čelistech, jeho poslední cukavé pohyby způsobené spíše křečí, než snahou osvobodit se, život pomalu uhasínající v jeho očích....

,,Ano, žije" souhlasila Gabriela a zdálo se, že je z něčeho strašně smutná.

,,Ale?" zlá předtucha mi sevřela hrdlo. Co to bude? Co jsem mu... provedla?!

,,Ale... poškodila jsi mu páteř natolik, že to ani naši lékaři nedokázali zcela vyspravit. Budou potřeba dlouhé rehabilitace a i pak bude Letka maximálně pokulhávat..." šeptla tiše a vyhýbala se mi pohledem. Oči se mi znovu zalily slzami.

Krvavá pěna u huby, kousky masa a střípky kostí mezi zuby, Letkovo tělo připomínající spíše hadrovou panenku, než lidskou bytost...

,,Ne, prosím... to jsem neudělala, že né..." šeptala jsem zhrozeným hlasem a pak se naplno rozvlykala. ,,Gabrielo!!! ŽE NÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!!!" křičela jsem z plných plic a celé tělo se mi napnulo v sžíravém pocitu viny. Žalostně jsem sténala a stále brečela. Bolest, kterou jsem si tím způsobovala jsem ignorovala.

Co jsem to...

...krutá Hell...

...udělala?!

..........

Když mě propustili z ošetřovny (po skoro dvou měsících na soukromém pokoji), šla jsem vedlejími uličkami a všem se vyhýbala. Nevěděla jsem co si o mě říkají. Nechtěla jsem to vědět. Když jsem došla do pokoje, byla to pro mě ohromná úleva. Netrvala však dlouho. Za hodinu, kterou jsem se snažila usnout a vše zaspat, někdo zaklepal. Ztěžka jsem se posadila a zvažovala, že toho někoho budu ignorovat. Nemusí vědět, že jsem tu. Zaklepání se ozvalo znovu. Pak se ozval měkký hlas:

,,Marie, to jsem já, Agneszka. Otevři. Rada tě chce předvolat, ale já si s tebou chci předtím ještě promluvit. Popovídáme si o tom. Tohle se může stát každému... jen tobě se to stalo dříve, než mělo." odvětila Agneszka. Váhala jsem jen okamžik. Pak jsem se zvedla a otevřela. Agneszka stála na prahu a pečlivě si mě prohlížela.

,,Ty teda vypadáš, holka." řekla jen. Pohlédla jsem na ní prázdým pohledem a pak ustoupila, aby mohl vstoupit. Jak už jsem jednou zmínila, byla rozsochatá a starší, přesto bych jí na stolci Představeného  viděla raději, než Schmida. Zavřela jsem a pak si sedla na postel, do rohu, a kolena si přitáhla k bradě.

,,Vím jak se cítíš, Marie." něžně odvětila Agneszka. Zvedla jsem k ní pohled, ale jinak nijak nereagovala. ,,Má Samaelová podoba je medvědice. Bylo mi třicet osm, když jsem se dostala na druhou úroveň. Stala jsem se pak nezvladatelnou a zaútočila na vše, co se hýbalo. Tehdy jsem zranila pět lidí a těžce ublížila i Alovi..." odvětila tiše.

,,Má někdo z nich tak závažné trvalé následky, jako Letka?" zeptala jsem se hluše. Agneszka na mě lítostivě podívala a já křečovitě zavřela oči. Stejně slzy nějak přetekly. Agneszčina lítost mě doháněla k úplné bezmoci.

,,Pojďme za Radou. Chtěla bych pak.... chtěla bych si pak vzít něco na způsob dovolené... potřebuji...." koktala jsem takřka nesrozumitelně.

,,Ale to je samozřejmé! Rada sama ti uhradí útraty za, dejme tomu lázně nebo chatku v horách..."

,,Nemusí to být nijak daleko. Chci být jen sama, v divočině, kde nebudu muset dělat nic jiného, než zabíjet Temné..." šeptla jsem tiše. Agneszka ke mě natáhla ruku, jako by mě chtěla pohladit nebo si mě snad stáhnou do náruče, avšak já uhla a postavila se.

,,Pojďme." hlesla jsem tiše.

..........

S nechutí jsem se živila velice nezdravými hranolkami smaženými na přepáleném oleji s tatarkou z Hladového okna. Byla jsem v takové depresi, že mi to bylo úplně jedno.

Byla jsem ve městě, v kapse jsem měla kreditku se sto tisíci na měsíční dovolenou, a byla jsem asi tak nadšená, jako mrtvola při pohledu na svou rakev. Může vůbec být mrtvola nadšena? Asi ano, když upíři chodí a zabíjí... A o čem to sakra přemýšlím?!!

Zrovna jsem procházela okolo jednoho z mostů, když jsem uslyšela tu hudbu. V první chvíli mě suše napadlo, že je to jedna z těch darmožroutských skupin, co hrají za pár korun, pak jsem však uslyšela hlas zpěváka.

Jako omámená jsem se vydala směrem, odkud se hudba linula. Zpěvák zpíval o velkém žalu, ve starofrancouzštině zpíval o matce, která si v obavě o potomka dítě tiskla k prsoum tak silně, až jej zadusila. Asi nemusím říkat, jak moc mě ta slova zasáhla, stejně jako lkavá melodie.

Nakonec to skupina darmožroutů byla. Pět mladých lidí, očividně umělecky nadaných. Tři chlapci hráli, jedno děvče dělalo akrobatické kousky a občas druhý hlas, zároveň však obcházela s košíkem na peníze. A pak zpěvák...

U nejbližšího koše jsem téměř nedotčené hranolky vyhodila a vydala se ke skupině blíže. Zpěvák mohl být tak o rok starší než já. Na první pohled mi připomněl muže typu: vášnivý intelektuál, ale když jsem ho slyšela zpívat, uvědomila jsem si, že miluje hudbu. Náhle jsem zalitovala, že neumím nic moc jiného, než hrát. A zpívat jsem se neodvažovala, jelikož mi zpěvákův hlas učaroval.

Ostatní však takové zábrany neměli a někdy do rytmu zkomoleně opakovaly více než falešným tónem. Přímo mi to dráždilo smysli, až jsem málem cenila zuby. Sám zpěvák měl starofrancouzkou výslovnost i přízvuk takřka dokonalý, i když bych neřekla, že je to francouzs. Plavé vlasy mu neposlušně padaly do očí, zbytek byl svázán v nedbalém ohonu. Teplé, hnědošedé oči se rozhlíželi po obecenstvu, které jeho umění přitáhlo. Byl vyšší než já, asi jako Erik, jen neměl jeho šlachovitou postavu. Úzké boky, přiměřená ramena, trošku štíhlejší, než by bojovník měl být - spíše akrobat než rváč. Celá skupina měla středověké kostými, což mě pobavilo.

Jeho oči kmitly a pak se zastavily na mě. Jeho hlas na chvilku zakolísal a pak úplně umlkl. Překvapeně jsem zamrkala. Nechtěla jsem, aby přestal. Zpěvák na mě také, neméně překvapeně zíral a zkoumavě mě pozoroval. Pak se však osilnivě usmál a začal znovu zpívat, avšak jinou píseň. Přestože byl sám proti třem nástrojům, jeho zvučný hlas si udrželnovou, veselejší melodii. V hlavě se mi samovolně zjevil překlad.

Ty, jenž krásou předčíš srpek Luny

a sličností spanilost žínek

neutíkej před mou planoucí láskou

spadni mi do náruče, tady a teď...

Nejsem zrovna básník a podle toho překlad vypadá, takže na to berte ohled.

Zpěvák se mi díval do očí a já tušila, že to je píseň pro mě. I kdybych neznala slova, melodie a způsob prezentace je více než jasný. Hudebníci konečně našli noty a podpořili zpěváka hudebním doprovodem, než se tak stalo stačila jsem si všimnout, jak má zpěvák krásný a čistý hlas a ve vyšších tónech, ve výškách, které mnohdy nevyzpívám ani já.

Na tváři se mi objevila předzvěst úsměvu a mimoděk jsem se vydala vpřed. Lidé mě postrkovaly a propadlovali pohledy či častovali nepěknými slovy, já je však ignorovala.

,,Tam nemůžeš." upozornila mě dobromyslně, ale nekompromisně dívka, jenž ke skupině patřila. Ani jsem se na ní nepodívala, jen jsem sáhla do kapsy a hodila bankovku. Byla to část z hotovosti, kterou jsem měla vyhrazenou na mou dovolenou. Pět tisíc jsem měla v hotovosti, zbytek na kartě. Byla to tisícovka. Po tohle dívce zklaplo.

Došla jsem ke zpěvákovi a zálibně poslouchala milostnou píseň, jenž mi zpěvák pěl. Náhle jako by všechny starosti odpluly a já na vše zapomněla. Naklonila jsem se ke zpěvákovi a jeho hlas se téměř neznatelně zachvěl.

Je bílý sníh? Kůže tvá

bělejší než alabastr je

a ruka má hladící ten samet

miluje i víc než moc...

,,Na to zapomeň, sokolíku. Má kůže je moc drahá. Kdy končíte?" šeptla jsem. Zpěvák se usmál (ocenila jsem, že ho má slova nevyvedla z rytmu) a ve starofrancouzštině zpíval:

Zrozen pod hvězdou lásky - chlapec jménem Christopher,

narozen pro čiré krásy - neutíkej, přelude!

Hodinu před soumrakem čekej

ať náklonost svou ti vyjevím a lásky pout tě uvězním.

Kupodivu báseň nebyla zas až tak neohrabaná, narozdíl od mého překladu, tak mě napadlo, kolikrát jí asi už recitoval - ach pardon - zpíval. Pak mi došla jedna maličkost. Kolik dívek vhodných pro Christophera asi umí starofrancozsky? Chvilku jsem na něj upírala pohled a v duchu překládala. Asi po minutě jsem se usmála.

Ej ty chlapče přesmělý však milý...

...nemysli, že výhráno máš...

...já nejsem jen tak lehce k mání...

...mě musíš těžce dobývat.

zarýmovala jsem a vyzpívala to v pár notách. Kupodivu to nebylo tak strašné. Usmála jsem se na zpěváka a začala mizet pryč dříve, než se kdokoliv na cokoli vzmohl.

...já nejsem jen tak lehce k mání

mě musíš těžce dobývat!

zazpívala jsem pak ještě, když jsem se z davu vymotala a rychle zmizela. S mírný úsměvem jsem se procházela uličkami Prahy. Mám dovolenou. A je na mém úsudku, kde jí strávím. Agneszce jsem řekla, že nemusím nikam daleko. Co kdybych odcestovala vlastně hodně blízko? Dovolená jako dovolená. Navíc... toto by byla úplná dovolená. Dovolená bez všeho Loveckého. Jednoduše bych se táhla se skupinkou umělců, možná i něco odzpívala a...

Proč ne. Dovolená jako dovolená. Navíc, Christopher se zdá opravdu dost milý...

Na tváři mi hrál úsměv a v tuto chvíli jsem úplně zapomněla na Letku.