Moira | VST: Část 28.

Secmet

Erik:

Zamračeně jsem se balil. Nechápal jsem, co se to stalo. Vlastně chápal. Jen jsem to nechtěl chápat. Léčil jsem Meye. A když říkám léčil, mám na mysli léčil ve slovasmyslu kouzla. Je to zvláštní, Vznešení mají dělat pravý opak... avšak tuto schopnost mám po matce. A ta Vznešenou nebyla.

Léčil jsem Meye a bylo to velmi obtížné. Byla zraněná více, než jsem předpokládal. Nakonec jsem ještě před úplným doléčením usnul.

Probudil jsem se pak Meye v náručí. V první chvíli mě napadlo, že má horečku. Svírala mě v náručí a byla tak teplá, plná života, krk a na něm jasně se rysující, lákající tepna zpívající písně krve... málem jsem se neovládl. Málem. Avšak i při obludném hladu si zachovávám aspoň část myslící bytosti, což většina ostatních Vznešených nedokáže. Natolik starý jsem. Došlo mi, že to já dal na léčení až moc a tělo bralo rezervní zásoby... tudíž mi teplota citelně klesla. A měl jsem neuvěřitelnou žízeň. Potřeboval jsem krev. Musel jsem se však zatím spokojit jen se Samaelem.

Chvíli na to začal otravovat ten doktor. On mě ani tak moc nezajímal, spíše to, co udělala Meye. Položila mi ruku na odhalenou kůži. V první chvíli mě její teplo málem zbavilo sebeovládání, její kůže na mě křičela, ať se zakousnu (ano, hlad a instinkty si někdy s vědomím umí nepěkně pohrát), její tep mi téměř zatemnil rozum... A pak mi dala svou energii. Zničeho nic. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Stejně nečekaně. Stejně silně.

Energetické obcování je vzácné i u Vznešených, spojených nějakým svazkem, natož u zloes pojené spojením. Zloes, jenž něco takového dokáže bez spojení (pokud však s Meye nějaké spojení nemáme a já o něm nevím, což je nepravděpodobné) je téměř mýtus. Překvapilo mě to natolik, že jsem se ani nechránil. A to byla chyba.

Chránit se, při obcování a výměně energií, znamená obrnit se proti intimnímu spojení, vytlačit emoce toho druhého, který náhle dotyčný předá i s energií a potlačit i, to nejdůležitější, náhlou fyzickou přitažlivost. Já se chránit zapomněl. Meyenina náhlá vlna něhy a starosti o mě mě naprosto vykolejila. Já jsem samotář a bojovník. O mě se nikdo starat nemusí. Přesto to Meye dělala. A krátké prolnutí něčeho, co se snad dá nazývat duší, podstatou, tím, v co se stávají duchové po zničení smrtelné schránky, způsobilo tu neovladatelnou touhu po Meyeniném těle, nejen krvi. Hlad jsem vlastně už neměl. Energie je mnohdy výživnější než krev. Proto jsem do toho úplně spadl a přestal se ovládat. Ještě teď jsem toho litoval.

Dobalil jsem se a šel ke dveřím. Za chvíli se už bude čas odjezdu.

..........

Meye:

Další den jsem se obrnila vůči všemu, co mě může čekat. Ale né dostatečně.

Už když jsem Letkovi odevzdávala hlášení, věděla jsem, že to špatně dopadne. Cítila jsem něco špatného ve vzduchu, má intuice mě varovala před problémy.

,,Padesát šest mrtvých spodníků z toho dvaatřicet v šesti hnízdech a jeden vlkodlak, který utekl." odvětikl Letka možná až moc klidně. Nereagovala jsem. ,,Probereme to na dnešním tréninku. První polovinu hodiny si trochu zastřílíme a druhou budeme probírat strategie. Tam nám váš Lov popíšete." odvětil Letka podivně chladným hlasem. Intuitivně jsem vycítila, že jsem něco zvorala, že Letka se na mě.. snad ani ne zlobí, ale vytvořil si náhle odstup, který tam předtím nebyl. Mrzelo mě to, i když jsem nechápala proč. Zatvrdila jsem se však proti svým pocitům a soustředila se na důležitější věci.

,,Ostatní to nemuseli dělat!" odvětila jsem rozhorčeně. Pokud okopírují mou taktiku, můžou být i lepší než já! Roman má o mnoho více dobrých Bojovníků, než já, a to není jen domněnka.

,,Ostatní neměli tak dobré výsledky. Erik měl.. osmnáct spodníků... ?" hrabal se v papírech Letka a pak to přečetl. Nevěřícně jsem přimhouřila oči. Erik byl skvělý Lovec a určitě i stratég. Nechtělo se mi věřit, že by lov takto pokazil. Jedině, že by mu bylo úplně volné, co se děje. Jo, pokud to fláká, tak může být i poslední. A to jsem jej brala jako největší konkurenci.

,,A David měl dvacet devět spodníků." dokončil Letka. Poraženecky jsem si povzdechla.

,,Budu rozebérat JEN toho vlkodlaka." upozornila jsem předem. Letka nic neřekl, ale věděla jsem, že na to má jiný názor.

..........

Vyučování bylo strašné. Všichni mě pozorovali jako nějký exemplář, když jsem se otočila, rozezvučel se třídou šepot. A někdy i normální hlas. Hlavně romanova skupina se mi smála, Vladimír v hodinách vynikal hláškami jako: Zdeno ti prý musel pořád hlídat zadek, Maríííjo! Lezlo mi to na nervy, ale né natolik,abych to nemohla ignorovat s kamennou tváří. Více jsem se spíše stresovala z toho, že potkám Erika. Kupodivu jsem ho neviděla ani na hodině. Jednoduše chyběl. Nevěla jsem, jestli se mi ulevilo, nebo jestli se mám znepokojovat. Den se vyučováním strašně vlekl, ale já za to byla určitým způsobem vděčná. Z Letkovy hodiny jsem měla obavy a nejraději bych jí nějak odložila. Škoda, že se Lovci tak těžce infikují nějakou nemocí. Třeba chřipka by mi teď přišla vhod.

A pak nadešel čas tréninku s Letkou. Začali jsme na střelnici, jak mi Letka sdělil. Dnes jsem měla abnormálně hroznou mušku. Ani jedna střela nešla do středu. Erik mě učil střílet. Je ironické, že teď, když jsem se s ním "pohádala" mám tak špatnou mušku. Pak mě napadlo, zda to spolu opravdu nemá něco společného. Třeba nějaký mentální blok. I to je možné, jak jsem věděla. A bylo to rozumnější vysvětlení, které se mi líbilo více než to, že jsem příšerná střelkyně. Někdy umím být vážně ješitná.

A nakonec nadešla druhá polovina hodiny. Letka nás odvedl do učebny s dataprojektorem a četl naše výsledky.

,,Spolupráce a organizace: 5/5 bodů. Rovnoměrné rozdělení 4/5 bodů. Boj: 3/5 bodů. Ohodnocení vyzvědačů: 5/5 bodů, ostatní: 3/5 bodů. Ohodnocení mystika: 2/5 bodů." odvětil Letka a pokračoval v dalším mapování mého Lovu. Nehl jsem brvou. Roman s Vladimírem se začali tiše posmívat, zatímco Denis začal hlasitě protestovat. Jako ostatně celý den, on si totiž ty Vladimírovy řeči nenechal líbit, i když si to nechal až na přestávky. Řval tak hlasitě, že přerušil i Letku, který mírně přivřel oči. To byl jediný náznak toho, že se zlobí. Je dobrý.

,,Dva body?! Zahnala na útěk vlkodlaka! Nemůžete jí dát jen DVA body!" namítl rozhořčeně.

,,Nebojovala jako Mystik. Měla chránit Zdena a sama bojovat kouzli." odvětil Letka znuděně.

,,Zdeno byl posraný až za ušima!" křikl Denis. ,,Kdyby mu Marie nezachránila prdel, skončil by s rozpáraným břichem!" křkl zlostně.

,,Pětadvacet kliků, za drzost a dalších dvacet pět za sprosté slovo." odvětil Letka až příliš klidně. Denis zmlknul, pak se však naštvaně odebral ke dveřím, kde bylo nejvíce místa, a začal klikovat. Dělal to s tichým vzdorem a já jej v duchu pochválila. Napadlo mě, co by na to řekl Erik. Protestoval by taky, nebo by mu to bylo jedno, jako celý tenhkle Lov. A kde vlastně je? A co tam vlastně, na mém Lovu, dělal? Pak mi myslí probleskla vzpomínka na můj první malý lov v Praze. Erik pro mě přišel, aby mě zachránil, jelikož cítil, že jsem v nebezpečí. Od té doby mě už samotnou na lov nepustil. Až do Lovu v neděli. A i teď přišel. Protože máme to spojení. A já stále Erikovi neřekla o tom zatraceném prstenu. Jak to tak vypadá, ani mu o něm neřeknu. Líbil se mi. Zvykla jsem si na něj. O čem to sakra přemýšlím?! Jednou ho stejně budu muset vrátit! Ale ne teď. uzavřela jsem to pragmaticky.

,,Je to pravda..." ozval se z rohu místnosti náhle tichý hlas. Překvapeně jsem se tam otočila. Byl tam muž. Mohl mít tak třicet let. Po chvilce se mi to seplo. Pozorovatel. ,,Zde slečna Černá bravurně vzdorovala vlkodlakovi a když jej znehybnila a omráčila, rozhodla si odpočinout. Zde pan Otakárek pak chtěl zraněného vlkodlaka dorazit," zdůraznil poslední slovo Pozorovatel a plynule navázal dále: ,,Vlkodlak však nebyl plně znehybněný a pak Otakárek si toho nevšiml. Slečna Černá si toho všimla, ale z mě neznámého důvodu otálela se zadržením pana Otakárka. Na poslední chvíli jej pak však zarazila a schytala za to bodnou ránu do břicha. Přesto však bojovala dále, tudíž jsem stále nezasahoval, a byla by vlkodlaka zabila, kdyby se tam náhle neobjevilo auto a vlkodlaka neodvezlo pryč. Slečna Černá auto pronásledovala a já jsem jí pak ztratil z dohledu." dokončil muž. To mi připomnělo, že bych se na to auto měla kouknout.

,,Pokud dobře rozumím, tak to byla v podstateně Mariina chyba. Kdyby Zdena upozornila dříve, nemusela by mít díru v břiše a oba by pak vlodlaka dorazili. Proč jste, sakra, Zdena nearovala?!" křikl na mě Letka. Koutkem oka jsem si všimla, že Pozorovatel překvapeně zamrkal nad překroucením jeho slov.

,,Byla jsem těžce zraněná. Vzpamatovávala jsem se z šoku. Byl to vlkodlak, sakra!" zasyčela jsem podrážděně.

,,Ale i se zraněním  jste ho porazila, za což vám musím vyjádřit pochvalu, byl to úchvatný boj." odvětil mile Pozorovatel mým směrem. Nabrala jsem mírně nachovou barvu, jelikož se mi napůl poklonil. Vyvedlo mě to z míry.

,,Chcete mi říct, že Černá s dýkou v břiše téměř porazila vlkodlaka?" zeptal se Letka nedůvěřivě.

,,Ano, přeměnila se na 3. úroveň." souhlasil Pozorovatel a Letka se ke mě prudce obrítil.

,,Máš secmet?!"

,,Ano." samovolně jsem se stáhla do obranného postavení.

,,Musíš mi jí odevzdat." odvětil Letka klidně.

,,Ne!" panika mi sevřela hrdlo. Přestože jsem v poslední době moc nemusela, přesto jsem chtěla mít Samael po ruce. Co kdyby se křeče vrátily?! Uvažovala jsem, jak se náš rozhovor dokázal tak zvrtnout z nevinného popisování boje v při o mou secmet.

,,Je to zákon. Nováčci nesmějí mít volný přístup k Samaelu." odvětil Letka a v hlase mu mírně bzučel vztek.

,,Je to má secmet! Je na ní démon mé matky i otce! Neodevzdám vám ji!" odvětila jsem vzpurně.

,,Jakmile dokončíte výcvik, vrátí se vám." odvětil Letka odměřeně. Na sucho jsem polkla, na to jsem neměla co říct.

,,Bez secmet, tudíž Samaelu, bych vlkodlaka nedokázala zvládnout." odvětila jsem v náhlém přívalu inspirace.

,,Nemůžete mít Samael. Na neznalé to může mít katastrofální účinky! Když nevíte, jak jej používat, můžete ohrozit ze všeho nejvíce i samu sebe!" Letka začínal ztrácet trpělivost. Bylo to špatné. Letka měl vyšší postavení než já. Měla bych ho bez řečí poslechnou. Avšak... nemohla jsem. Secmet byla má. Dám jí jen...

,,Vydám jí jen přes svou mrtvolu." odsekla jsem a nevědomky udělala rukou pohyb ke kapse, kde jsem Samaelovou láhev měla. Letka si toho všiml a zamračil se. Já si v duchu začala nadávat do tupců.

,,Dobrá, mám pro vás návrhl. Budeme o ní bojovat. Pokud Samael dokážete zvládnout natolik, že mě s jeho pomocí porazíte, můžete si jí nechat. Když mě ale neporazíte, tudíž moc Samaelu plně nevyužijete, dostanu jí já."

,,To není fér! Vy také využjete plnout moc Samaelu! A jste o mnoho silnější, máte zkušenosti, víte jak bojuju a mnoho dalších faktor, které hrají proti mě!"

,,Bojíš se, Maríjo?!" škodolibě zatáhl Vladimír. Vrhla jsem na něj zlý pohled a on kupodivu zmlkl. Buď jsem musela vypadat opravdu divoce, nebo už je naučený, že jsem nejen Začátečnice, ale i učitelka. To druhé se mi líbilo více, jelkož to první znamenalo, že ztrácm sebekontrolu. Jak zvláštní. Od doby, kdy jsem přijela na tuto Základnu, jsem začala vedlejší účinky mého zmrtvýchvstání lépe zvládat. Teď se opět vraceli. Proč?

,,Dobrá. Pokud prohjaju, secmet vám odevzdám a vy osobně mi jí při konci výcviku vrátíte." odvětila jsem. ,,Pokud ale vyhraji já, mám u vás tři laskavosti." odvětila jsem. Letka překvapeně ztuhnul. Nečekal tak zákeřnou kompenzaci. Jeho hrdost mu však zakazovala vycouvat, i když to bylo opravdu nejrozumnější řešení. Já chtěla, aby vycouval. Měla jsem si říct o pět laskavostí.

,,Dobrá. Do tělocvičny, za pět minut souboj začne." odvětil Letka podivně tvrdým hlasem.

,,Na co? Lopatky? Krev? Bezvědomí?" zeptala jsem se drze, vyhecována adrenalinem a trochu také strachem.

,,Dokud se jeden nevzdá nebo bezvědomí,." odvětil Letka.

,,Bezvědomí musí trvat déle než dvě minuty." dodala jsem a Letka pokýval hlavou.

,,Krev není škrábnutí nebo roztrhlý ret." doplnil Letka. Tentokrát jsem souhlasila já.

,,Vzdát se musí protivník/soupeř zřetelně a dostatečně slyšitelně." odvětili jsme pak s Letkou naráz a já se ušklíbla. Rozdíl byl jen v tom, že já použila slovo soupeř, zatímco Letka protivník. Bylo trochu šokující (a mírně skličující), že mám obdobné myšlenkové pochody, jako čtyřicetiletý zkušený Lovec - bojovník.

Kdybych jen tušila, jak se mi boj a i Samelová podova zvrtnou, raději bych dobrovolně odebzdala secmet.

..........

Za pět minut už jsem byla v tělocvičně. Jen pro jistotu jsem si vzala svou zbroj  - vyčištěnou a vyspravěnou. Zde v Praze jsou vážně dobří a rychlí.

Neudělala jsem chybu. I Letka měl svou výstroj. Starší, méně elegantvní, než já, ale stejně účinnou, ne-li více, jelikož za desítky let v bitvách měl možnost vypilovat mouchy.

,,,Připravená, Černa?" zeptal se Letka. Na prstu pohupoval svou secmet. Měl na ní nějakého malého tvora.. snad nějakou lasici? A pak tam měl i medvěda i lva. Tudíž byl příbuzný s Vladimírem i Romanem. Obdivuhodné, že až do této chvíli jim nenadržoval. Mám pocit, že po tomto boji se to změní.

,,Myslím, že ne, ale s tím už nic nenadělám." utrousila jsem suše a připravovala se na boj.