Padlá 17

4. prosinec 2010 | 15.44 |

"Nejlepší přítelkyně"

Ležela jsem, dnes už podruhé, nahá, tentokrát na Gabově hrudi. Byla jsem schoulení v klubíčku, chránila jsem se před bolestí, jenž jen pomalu vyhasínala. Říct, že Gab zuřil, když zjístil, že nejsem panna, by byl slabý výraz. Surově mě znásilnil a pak mi dal ochutnat svůj bič pobitý železnými cvočky. Nakonec mě jako nějaký hadr předhodil Lucii, ať mě vyléčí. Dělala to a přitom mě pozorovala se zvrácenou spokojeností. Přes její rameno jsem si mohla všimnout, že na židli seděl nějaký muž. Nebyl otevřený, tudíž jsem neměla možnost nahlédnout mu do vnitřností. Přesto sebou ale bolestně cukal. Lucie mu omotala hlavu zvláštní lesklou látkou, díky níž se muž dusil. Jelikož ale nemohl zemžít, jeho mučení se čím dál déle prodlužovalo. Řval. Ne, to je špatný výraz. Vydával skřeky.

Pak mě Lucie bezcitně předhodila zpět Gabovi. A ten si na mě dále vybíjel zlost.

Gabriel si mě vzal ve všech ohledech. Vzal si mě ale jemně, laskavě. Tak, abych i já z toho měla čiré potěšení, propadla bouři orgasmu. S ním to bylo poprvé, co jsem orgasmus zažila. Byl milý... Choval se ke mě nádherně, byl jako fantastický sen... tak nereálný! Avšak i Gab mi strčil své mužství všude, kam mohl. Brutálně mě zneužíval, jeho zlost mě šlehala po kůži, horký vztek. A já se nemohla bránit.

Na konci toho všeho jsem roztřeseně a otřeseně ležela na posteli a pokoušela se vzpamatovat z šoku. Budu z toho mít trauma... napadlo mě a jen stěží přemáhala pláč. Já nebyla citlivka. Byla jsem zvyklá na hrubé chování - já sama si ubližovala! Ale toto bylo moc i na mě.

,,Nenávidím tě..." šeptla jsem a nevěděla, zda myslím Gabriela nebo Gaba. Gabriel za to vše mohl, přesto jsem ho však obviňovala jen ze svých duševních zranění. Gaba jsem si od této chvíle hnusila na nejvyšší míru. Ublížil mi fyzicky, jen z rozmaru. Byla jsem zraněná a zneužitá ve všech ohledech. Nezbylo mi nic nepošpiněného a nezraněného. Zbyla jsem jen já sama - zbyla jsem sama sobě a mě to připadalo zvláštním zvráceným způsobem jako ironie osudu. Peklo. Toto je Peklo ve své čiré zlé podobě. To je místo, na které jsem dobrovolně přišla. A za svou chybu budu pykat do konce věčnosti.

Neviděla jsem, jak se Gab pokradmu usmíval. A bylo tomu dobře. Jinak bych se nejspíše propadla do království zvaného šílenství...

...............

Další den jsem na tom byla lépe. Už jsem se s tím z části vyrovnala. Z části. Ale stačilo to natolik, abych už své emoce skrývala a ovládala své tělo natolik, abych se netřásla jako ratlík. K překonání jsem měla už jen kousek. stačila jedna věc. Buď se s tím smířit a přijmout to - stejně jako kdysi bolest při styku s rudou Protoke, nebo na to zapomenout. Když jsem po probuzení ráno ležela v Gabově posteli, došla jsem k jedinému závěru. Smířím se s tím. A budu Gaba nenávidět a potajmu mu škodit. Využiju všeho, co mi poskytne a pak jej podrazím. To mi pomohlo. Nevykouzlilo mi to sice úsměv na tváři (ani ten zákěřně škodolibý), ale nakoplo mě to.

Den měl probíhat stejně jako předchozí, až na pár drobností. Ráno koupel, pak oblečení. A nakonec celý dlouhý den učení...

S Igorem jsem dorazila na "naše kouzelné místečko". Ze začátku jsem opisovala deník a na půl ucha poslouchala, co dělají ostatní. Byla jsem vděčná, že se nemusím hýbat, jelikož Gab mě opravdu důkladně "procvičil". Když přišla řada na mě.

,,Ukaž nám svou Kosu..." ozvalo se a mě chvilku trvalo, než jsem pochopila, že to patří mě, jelikož jsem psala nějaké složité kouzlo. Neměla jsem žádný důvod to neudělat, proto jsem přemýšlela, kde jsem jí nechala. Bože (blbé slovní spojení v Pekle, asi bych se vážně měla odnaučit pronášet podobná slova. Zvláštní. V Nebi jsem se zase dovolávala Pekla...), to je snad vtip, zapomněla jsem, kam jsem dala takovou vzácnost?!

,,A kruci..." poznamenala jsem. Za Boha jsem si nemohla vzpomenout, kde jsem jí nechala. Prudce jsem se zhoupla na židli a kuličky piercingu o sebe zacinkaly.

,,Co?!" zeptal se podezřívavě a podrážděně Igor.

,,Ehm.. no.. já nevím, kam jsem to dala." připustila jsem neochotně. Pak se roztřásla, jelikož bych přísahala na vše, co mám, že jsem slyšela, jak se v dálce zasmála Hell. Igor se na mě díval jako na blázna. Jeho pohled jasně říkal, co si o mě myslí.

,,Vážně, nelžu! Poslední, co si pamatuju, je, že jsem si s ní hrála, když jse odcházela! Odtud! Pak nevím, kam se... eh... zašantročila..." kňukla jsem plačtivě.

,,A strážce? ten by měl vědět, kde je."

,,Strážce?"

,,Nedělej ze sebe blbce a naval Kosu!" zasyčela Elen.

,,Sakra, já nevím, kde je!" křikla jsem podrážděně.

,,Na tohle nemáme čas..." poznamenal opatrně Oel. ,,Co kdyby nám ukázala Elen svůj Řemdih?" navrhl pak.

,,S radostí udělám, i na jistém "dobrovolníkovi" ukázku." souhlasila s nadšením upírka. Nedokázala jsem potlačit mírný úšklebek.

,,Jo, jasně, udělat, ze mě ementál, proč ne..." poznamenala jsem mrzutě a vrátila se k Deníku. Nikdy jsem nijak opisování ráda neměla, ale toto mě bavilo... v mezích okolností. Písmo jsem měla drobné a přehledné. Nepsala jsem roztáhlám obřím písmem, jako některé dívky, milovnice srdíček místo teček. Mezi řádky jsem měla tolik místa, abych tam kdybych musela, mohla něco připsat.

,,Ták dobře, do toho, Elen!" souhlasil Igor. Zaraženě jsem se na něj koukla. Co to teď Elen Igor povolil... ?!

,,Víš Paolin, tuto vyjímečnou zbraň mám od jistého muže, co s ní zavraždil tolik lidí, že je ten Řemdih tak prosáklý zlem, " v ruce Elen se objevila dřevěná tyč, z níž vedl řetěz, který s kovovým řinčením (znějícím tááák zlověstně) pomalu dopadal na železnou kouli s delšími, než deseticentrimetrovými trny. Elen se vesele ušklíbla.

,,Toto je Řemdih, není tak známí, jako Třináctka, ale je s Kropáčem na čtrnáctém místě. Má tři vyjímečné schopnosti: Umí (při styku) nahnat takový strach, že tě to ú-p-l-n-ě paralizuje. Za druhé, když se hlavice (ne trny) řemdihu dotknou kůže, vsaje to do sebe část energie raněného (bohužel jen jednou na boj). A nakonec, když Řemdihem někoho zabiju, Řemdih moc mrtvého vysaje a dá jí jeho uživateli..." Elen se tak odpudivě usmívala. Vystavovala své zuby. Vůbec se mi to nelíbilo.

,,Zajímavé. Do toho. Vypadá to, že vy dvě budete předvádět všechny souboje, na které narazíme, jelikož se to přímo vybízí. Do toho!" poznamenal Igor klidně. Klela jsem s rozvahou, klidně, ale prožívala jsem to s tou největší rozkoší. Igor, ten zrádce!!

,,Už jsem se zmínila, jak jsem si tě oblíbila, Elen? Hned na první pohled jsi se mi zalíbila..." odvětila jsem co nejúpřimějším tónem, ale přerušila mě hlavice Řemdihu, jenž mi téměř rozdrtila hlavu na kaši. Vyhla jsem se spíše zásluhou štěstěny, než svých schopností. Elen trhla rukou a já ucítila, jak se okolo mě obmotal řetěz. Na okamžik jsem ztuhla strachem. Elen znovu trhla rukou a já už jen letěla a tvrdě přistála na zemi. Články řetěru se mi zaryly do těla a já sykla bolestí.

,,Co jsem komu udělala, že si to, kurva, zasloužím?!" zavrčela jsem. Elen chytila řetěz druhou rukou a trhla jím. Kupodivu jsem se ani nepohla. Zato se ze stěny vytrhla hlavice Řemdihu, kdo ví, jak se do té stěny zabodla. Upírka nejdříve se zvráceným potěšením táhla hlavici své zbraně po zemi, těsně kolem mě, aby mi nahnala strach (což se jí perfektně podařilo, i když jsem nedávala nic najevo) a pak jen shoupla. Začala točit rukou a Řemdih jí čím dál rychleji kroužil nad hlavou. A pak ho vrhla.

Krátce jsem vykřikla a chtěla jsem se odkutálet, avšak Elen řetěz svírala moc pevně a zákeřně se usmívala. Vrhla jsem na ní jen jeden bezmocný pohled a pak se rychle odvrátila. Věděla jsem, že Řemdih se do mě co nevidět zakousne a proto jsem bojácně zavřela oči a celá se schoulila jak nejvíce to řetěz dovoloval. Svist zbraně protínající vzduch, cinkání řetězu čím dál více se přibližující... Čekala jsem a...

Trhnutí mi vyrazilo dech a smýklo mnou po zemi dobrých pět metrů. Ale nezpůsobil to náraz. To řetěz mnou pohnul a ještě více mě sevřel. Zalapala jsem po dechu a měla pocit, že mi řetěz láme kosti. Zakňučela jsem, nemohla jsem si pomoct. Cinkání řetězu mě probralo a donutilo otevřít oči pomalu se chtějíce plnit slzami. A když jsem to udělala, zjístila jsem, co se stalo. Vržený Řemdih měl moc malý dosah. Zastavil se metr ode mě a cukl Elen dopředu. Ta utrpěla povážlivě menší skody, než já, avšak byla otřesená a naštvaná. Měla jsem dnes až moc velkou dávku štěstí. Moc dlouho mi to nevydrží, pokud něco neudělám. Ale co?!!! panikařila jsem v duchu. Zhluboka jsem se nadechla a snažila jsem se uklidnit.

,,Dobře, kecám, byla jsi mi sympatická, dokud jsi nezačala mluvit. V tu chvíli bych ti nejraději zakroutila tím tvým přenádherným krčkem!" připustila jsem blahosklonně. Jo, tohle asi nebyla ta nejlepší věc, kterou jsem mohla udělat, pokud se nesnažím, ať mě Elen zabije co nejrychleji. Dotyčná po mě vrhla vzteklým pohledem a přibližovala se ke mě. Netvářila se zrovna nejvlídněji. Bylo mi to vcelku jedno, jelikož škubla rukou a řetězy mi zmáčkly už tak dost sevřené tělo. Vydala jsem krátký, bolestný vzdech.

,,Noták, trochu nadhledu! Bez nadhledu je život... bez nadhledu!" dostala jsem ze sebe s mírnými obtížemi a měla pocit, že se nemůžu nadechnout. Možná jsem začínala trpěl klaustrofóbií. Čím dál lepší... Jen kdybych se tolik nebála. Nemohla jsem se ani pohnout. Elen byla už velmi blízko a já se proti své vůli roztřásla. strachem. Pozorovala jsem jí a ten děs se už ani nesnažila skrývat. Dýchala jsem mělce a rychle. Igor jí zastaví... snažila jsem se uklidnit.

,,Já ti dám nadhled!" procedila Elen skrz zuby. Roztočila svůj Řemdih a já věděla, že jsem v háji. Krátce jsem vykřikla a zase se chtěla schoulit a zavřít oči, když...

Tu se náhle zjevil ten hybrid. Ahá, to je strážce! došlo mi opožděně. Jen s pohledem na něj jsem se celá uvolnila a strach, který mě dusil, se vypařil. Vydechla jsm. Jo, je hloupé se přestat bát, když vidíte parodii kočky, ale u mě to tak bylo. Věděla jsem, že ta kočka mě zachrání. Že to je v suchu. Snad se nemýlím...

Strážce tázavě zamňoukal a já se na něj vyrovnaně podívala. Pak se rozesmála a byl to hysterický smích.

,,Co myslíš? Většinu času v řetězech netrávím dobrovolně..." odvětila jsem ironicky a hlas měla trošilinku roztřesený. Polkla jsem a snažila se odkašlat, jenže řetězy mě stále pevně svíraly a já ten pokus vzdala. Přestala jsem se třást. Dobrá zpráva.

Elen zjevení strážce vyvedlo z míry natolik, že přestala točit a Řemdih jí padl takový kousekod nohy, že jí málem prodírkoval kozačku. Strážce znovu zamňoukal a já protočila očima. Už jsem dokonce klidně dýchala a nacházela svou ztracenou rovnováhu. Ještě chvilka a budu zase ve formě. Snad.

,,Víš, to není vtipný! A navíc... Kam se s poděl?! Vlastně mě to ani nezajímá. Život kocoura může být více než nechutný... Opovaž se mi vlíst zas na.. !" hybrid mě však přerušil naléhavým mňoukáním. Udiveně jsem se posadila (Teď to doprdele jde?!!) a pak k němu ruku natáhla. Strážce k mé ruce pak spokojeně natáhl čumák a... A promněnil se v rukavici. Na prstu jsem měla dřevěný prsten s třemi ocásky s železnými kuličkami.

,,Možná nejsi až tak k ničemu, jak jsem si myslela..." pronesla jsem ke své rukavici, jenž jsem si (i s rukou, jak jinak paka) přesunula před obličej. Jo, už jsem se dostávala zpátky do klidu. A Elen to poznala, jelikož se znepokojeně zamračila. Usmála jsem se na ni tak odporně  škodolibým úsměvem, až uraženě couvlůa. Teď jsem měla Kosu a šance se vyrovnaly - pokud rovnou neobrátily. Trhla jsem rukou s prstenem a... v ruce jsem měla Kosu. Překvapilo mě však, jak byla jiná. Ta první měla tvar měsíčního srpku a měla dlouhou tyč. Má Kosa byla jiná, jak už jsem říkala. Tyč byla dlouha přibližně stejně jako já. Ostří bylo dlouhé asi tak tři čtvrtiny tyče, tudíž bylo delší, než původní. A nakonec.. ostří samotné bylo ozdobné. Původní Kosa ho měla obyčejné, má Kosa jej měla.. rozdílné. Čepel byla u kořeně společná, kousek dál se pak rozdvojila a ta delší se pak u konce kratší rozdvojila ještě jednou v symetrickém, elegantním ostří. Ale neodstávalo to od sebe, šlo to souběžně do oblouku, jenž byl ale spíše taková mírnější křivka, ne srpek. A Kosa byla o snad devadesát procent lehčí!!

Zahákla jsem tyč do řetězu a použila jí jako páku. Pak se mrštně z řetězového sevření vyvlékla. Usmála jsem se na Kosu. Líbila se mi. Zatočila jsem s ní nad hlavou  a pak jí namířila na Elen.

,,Já všechny schopnosti Kosy neznám, ale zabít může, což je nejdůležitější, ne?" zeptala jsem se přátelsky. Znovu jsem švihla Kosou a trhnutím jí dostala za své záda, kde jsem s ní rozverně točila. Přiznávám se, předváděla jsem se. Vlasy mi povlávaly do tváře a já se zamyslela.

,,Není to nespravedlivé? Takový prcek jako já dostane takovou vzácnost... holt... Co to spravedlnost je? Nic. Spravedlnost i čest už dávno vzali roha. Co teď? Bojovat se mi vážně nechce, zvlášť, když je to tak nevyrovnané..." odvětila jsem a s uspokojením pozorovala, jak na mě Elen zírala. Každý v místnosti věděl, že teď by neměla šanci.

,,Nech nám tu Kosu a běž si dopisovat Deník." odvětil unaveně Igor a Elen se uraženě stáhla.

,,Mám podmínku. Chci Deník někoho, kdo umí něco více než ohřát si čaj..." poznamenala jsem nevinně a prohlížela si naoko zaujatě Kosu. Tím jsem Igora vyvedla z míry. Sladce jsem se na něj pokradmu usmála a pokrčila rameny.

,,Kosa není jen tak něco, jak jsem pochopila, a o podělané zápisky to snad opravdu stojí, ne?" poznamenala jsem. Igor mě propadlovat znechuceným, ale i pobaveně uznalým pohledem. Pak pokrčil rameny a jednoduše se zeptal: ,,Kdo?"

,,To je jedno, ať se svobodně někdo rozdělí o takovou vzácost, jako jsou jeho myšlněky..." Popichovala jsem je. Opravdu vám za to stojí?" zeptala jsem se pak překvapeně.

,,Jsme elita mezi těmi, kdo dokáží vládnout Chaosu, ale zde jsou jen vědci. My zkoumáme..." vysvětlil Igor.

,,Víte, že věda někdy i zabíjí? No... zítra donesu Kosu (pokud jí zas někde nezapomenu...) tak se rozhodněte. Teď už mě čeká Alan..." odvětila jsem vesele.

,,Ty se učíš u Igora i Alana?"

,,Jasně. Jsem Gabův osobní strážce, musím ho umět ochránit, ne?"

,,A já myslela, že jsi jeho osobní děvka.. utrousila jedovatě Elen.

,,Příležitostně..." připustila jsem a Elen mě propadlovala nepřátelským pohledem. Já se na ni usmála se sladkostí otráveného bonbónu a pak na ní rozverně mrkla. Zaskřípala zuby, to už jsem však odcházela a vesele si pobrukovala. Hned jak za mnou ale zaklaply dveře, unaveně jsem se opřela o zeď a vydechla. Byla jsem celá rozlámaná a představa toho, že mě bude mučit i Alan byla noční můrou. Avšak co jsem mohla dělat?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.25 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Padlá 17 isabella* 04. 12. 2010 - 17:39
RE(2x): Padlá 17 moira 06. 12. 2010 - 19:01