16. část

14. září 2009 | 19.18 |

Cože?

,,Zdravím tě Alice.." řekl a stále byl na mě nalepený.. a vipadalo to, že se jen tak nepohne.

,,Co to děláš Edwarde?" zeptala se Alice teď už né hrozivím, ale zničeným hlasem.

,,Poznáváš to Alice... je to to stejné, kvůli čemu po sobě toužíte vy s Jasperem... ale já to mám o krapet složitější, protože zároveň miluju Bellu." řekl Edward klidně do telefonu. Donutila jsem se myslet rusky a pomyslela jsem si, že je.. krutý. Já tě miluju ty blázne! A ty teď přímo přede mnou říkáš, že miluješ jinou... to nevíš, jak mě tím zraňuješ?! A ihned potom jsem si uvědomila, co Edward dělá.... touží po mě, ale jakmile se se mnou vyspí, tak mě určitě opustí...

Byla jsem z toho skleslá, ale snažila jsem se to nedávat najevo. Když se Edward zapovídal s Alicí, prudce jsem ho odstrčila a shýbla se pro tričko. Oblékla jsem se a vyběhla jsem. Nezajímalo mě to, jestli za mnou Edward běží... bylo mi to jedno. Právě mě ponížil a to tak, jako nikdo jiný za celý můj život nebo spíše existenci. Ani to s Leonidovou fackou se tomuto nevyrovnalo. Bežela jsem dále... nevěnovala jsem pozornost ani okolí, ani tomu, kam běžím. Byla jsem smutná, ale né zničená. Byla jsem smutná z toho, že miluju toho, co po mě touží, ale miluje jinou. A zároveň jsem byla smutná z toho, že mě miluje jiný, ale já po něm jen toužím.... nic víc. Prudce jsem se zastavila před cestou a zaposlouchala jsem se, jestli něco nejede.

Nic. A to myslím opravdu nic. Neslyšela jsem nic. Dostala jsem se zřejmě daleko na sever a kromě větru a vrzání stromů jsem neslyšela nic. Byla jsem široko daleko sama. Vztekle jsem se tedy otočila a praštila do stromu. Chvěl se, když se má ruka zabořila téměř po loket do toho velikána, pak ale zakřupal a začal se řítit. Nepohla jsem se. Spadl jen o palec dál, než jsem stáhla já. Větve mi šlehaly do tváří, ale mohly poškodit tak maximálně můj účes... nebo šaty.

(odkaz na písničku... TADY)

Otočila jsem se a znovu jsem vyrazila. Běžela jsem a po chvíli jsem zaregistrovala vločky sněhu, které se okolo mě snášely na zem. Ignorovala jsem je a běžela jsem dále. Snažila jsem se našlapovat tak, abych zanechávala jen nepatrné stopy... a to, že jsem na sněhu nestrávila ani miliontinu sekundy mi to dost usnadňovalo. Znovu jsem před problémem utíkala.. byla jsem srab. Zastavila jsem se a nohy se mi po kotníky zarazily do čerstvého sněhu. Klekla jsem si a kabát, který jsem stihla popadnout, než jsme s Edwardem utekly se okolo mě rozprostřel jako nějaká temná louže...

Takto jsem docela dlouho nehybně klečela a pozorovala padající vločky sněhu. Najednou mě popadla neuvěřitelná zuřivost. Bouchla jsem pěstí do sněhu a vyletěla sprška malých vloček. Pokryla mi vlasy i oblečení, ale já to nevnímala. Zvedla jsem ruku se sněhem před obličej a pozorovala tu bílou hmotu.

... i když jsem měla ruce dostatečně studené, kraje sněhu se začaly pomalu roztékat.. přece jen jsem neměla teplotu pod nulou...

Padla jsem navzad a dívala jsem se na nebe, které bylo zasypáno bílými chuchvalci... nebo zem zasypávala nebe? Věděla jsem, že je to nemožné, ale v tu chvíli mi to tak připadalo. Prudce jsem vymrštila ruku se sněhem nahoru a vločky začaly padat směrem mě za hlavu. Zavřela jsem oči a přála si usnout. Cítila jsem, jak mě pokrývá vrstva sněhu a nechala jsem to tak... přece jen zmrznout nemůžu. Začalo mi to vadit až ve chvíly, kdy jsem sníh vdechla... ale byla jsem moc líná na to, abych se nějak obrátila.. nebo ho nedej bože oprášila. Jednoduše jsem přestala dýchat. Tak to šlo dlouho... dlouho jsem neslyšela nic jiného, než tiché praskání krystalek sněhu. Cítila jsem jemnou tíhu tohoto sněhu, která mi pomalu ale neúprostně doléhá na hruď.

Přepadl mě mírný pocit klaustrofóbie, když jsem pohla s rukou nad sebe a ona narazila jen na další sníh. Pořádně jsem se zaposlouchala a poznala jsem důvod. Nade mnou zuřila bouře. Nechala jsem klesnout ruku zpět a znovu jsem zavřela oči. Přemýšlela jsem, jaké mám v životě priority.. co v mém životě je, překáží nebo chybí... co chci dělat, až z této bílé hrobky vylezu.

Nakonec i přemýtání přestalo a já upadla do stavu apatie. Prostě jsem jen poslouchala okolí. Bylo to pořád stejné.. buď padal sníh, nebo tál, ale né tolik, aby i v mé blízkosti roztál. Zvířata se sem odvážila jen občas.. cítily smrtonosnou auru, kterou jsem okolo sebe šířila. Ale když k tomuto místu občas přišli, tak jen rychle procupitaly kolem.

Jednou za čas, když to bylo opravdu neúnosné, tak jsem se vytrhla ze stavu apatie a zalovila si. Vždy mi stačilo jen krátké napití. Ať to byl zajíc nebo medvěd, vysála jsem ho a pak se vrátila na místo, ze kterého jsem odešla. A za chvíli mě nebesa zase zasněžila.. jako by nechtěla, aby mě lidský svět spatřil...

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tentokrát nepila, ale bylo to zřejmě něco přes šestý týden... sníh nepropouštěl světlo, proto jsem si nebyla jistá. Ale tentokrát jsem už z dálky slyšela namáhavé pravidelné bití několika srdcí. Ovládly mě instinkty.. sice jsem ještě hlad neměla, ale takovou lahůdku si přece nemohu nechat ujít!

Vyskočila jsem z lehu a postavila se.. musela jsem konstatovat, že jsem si moc nepomohla, protože zbývalo asi ještě 20 cm, než bych se dostala nahoru. S povzdechem jsem se přikrčila a pak jsem skokem prorazila hladinu sněhu. Přikrčila jsem se a přidřepnula jsem si, abych rozložila váhu a nepropadla zpět dolů. A ztuhla. Okolo mě bylo asi 10 upírů.. jeden držel šest k sobě schoulených lidí. Rozšířily se mi zorničky překvepením a já ztuhla. Pak jsem se váhavě postavila a celým svým postojem dávala najevo, že jim nechci ublížit.

,,Jag vargot glogrch..." zakuckala jsem se, protože mi nosem, kterým jsem se nadechla zaskočil sníh.. a taky jsem měla podivně zdřevněnělý jazyk. Kašlala jsem tak dávivě, že jsem se zlomila v pase. Asi po dvou sekundách jsem se narovnala a zkusila to znovu.

,,Já vám nechci ublížit! Jen jsem ucítila kořist a jednala instinktivně!" začala jsem se bránit. Mluvila jsem angličtinou a doufala jsem, že mi rozumí. Byla jsem docela dost vyděšená.. už dlouho jsem nepotkala nikoho jako já... někoho kdo myslí, mluví... může mě zabít.

,,Proč jsi na nás číhala!" ozval se zvonivý hlas, který byl ale poskvrněn zlostí. Překvapeně jsem se otočila k dívce, která vipadala, jako by měla teprve 13. narozeniny. Pak jsem si všimla černých plášťů..

,,A kurva.." neudržela jsem se. Začala jsem instinktivně ustupovat, ale v tu chvíli mě někdo zezadu napadl a znehybnil mě. Ani jsem sebou neškubala... věděla jsem, že by mi to nepomohlo.

,,Já jsem na vás nečíhala... jen... já tu bydlím!" řekla jsem a uvědomila si nesmyslnost svých slov.... upíři byly velmi marnivý, co se krve týče, ale ještě marnivěji rozhazovaly peníze... zvláště, pokud si je mohly ukrást.

,,Takovou hloupou výmluvu si strč.." nedořekla, protože ji zarazil nějaký hlas.

,,Copak necítíš, že všude okolo je její pach? Musí tu být dost dlouho, aby  její pach získal takovou rovnováhu s pachy okolí.. to si snad uvědomuješ, ne?" bylo to řečeno více než posměšně a malý anděl, kterému spadla kápi, když se prudce otočila a zavrčel na toho, kdo to řekl, si to moc dobře uvědomoval.

,,Si myslíš, že jen proto, protože jsi velitel mě můžeš každou chvíli napadat?" sykla a pak se otočila na mě. V první chvíli mi končetiny zalilo podivné teplo, které přímoúměrně s každou půl sekundou stoupalo až se přeměnilo v nesnesitelný plamen. Zděšeně jsem vykřikla a zamotala se mi hlava.. ale plamen, jako by živen mím křikem vzrůstal. Cítila jsem, že mě už nikdo nedrží a já se svíjím v křeči. Najednou jsem už necítila nic. Roztřásly se mi ruce a začalo se mi těžce dýchat. Poznala jsem to. Měním se...

,,Co jsi jí udělala?" optal se někdo bez zájmu.

,,Jen jsem jí předvedla ukázku naší moci.." prskla dívka neochotně.

,,Ale ona se podivně třese Jane... jestli nebude moct mluvit, tak tě zpráskám jako psa!" řekl to klidně Janin velitel a to tu Jane asi dopálilo více, než slova.

,,Jen proto, že na tebe má schopnost nepůsobí si nemyli, že si můžeš vyskakovat!" vřískla naštvaně. Pomyslela jsem si něco o tom, že je to opravdu dítě.. a pak mé tělo zalila křeč. Prohla jsem se v zádech jako luk a pak už jsem pokrčila křídlo tak, abych si na něm neležela.

,,Pane.." zakoktal nějaký upír, ale Jane na něj prskla, ať neruší.

,,Ty jsi jen malej rozmazlenej.." nedořekl to, protože v tu chvíli jsem se zvedla a protáhla jsem si křídla. Mile překvapeně jsem si uvědomila, že jsem snad jednou větší, než upíři.. vždy jsem byla velká jen jako orel mořský... a ten je i sám o sobě dost velký.

Prudce jsem máchla křídly a vyletěla jsem do vzduchu jako střela. Prostoupal mnou pocit štěstí.. jako vždy, když jsem se přeměnila. Ale cítila jsem, že mě ptačí podoba za chvíli opustí.. měla jsem už dlouho svou moc, ale nikdy jsem se jí ještě nenaučila ovládat. Peter se mě to několikrát snažil naučit, ale nešlo to. Zřejmě to aktivovali silné emoce.

Cítila jsem šimrání, když mi pírka vrůstala do kůže a měnily se v drobné chloupky. Začaly mě bolet dásně od toho, jak se zobák měnil v zuby a cítila jsem tlak na obličeji, když se měnil zpět v lidský...

Spadla jsem na zem a už mě obklopily upíři.

,,Aleci.." zaslechla jsem velitelův hlas a pak už jsem nic nevnímala.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (9x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 16. část lenca 14. 09. 2009 - 20:08
RE: 16. část das 15. 09. 2009 - 15:33
RE: 16. část mája 19. 09. 2009 - 19:55