32. část

23. listopad 2009 | 15.31 |

Já nejsem Isabella Cullenová

,,Co si o tom myslíš?" zeptal se mě můj otec. Seděla jsem vedle něj na stoličce. A zaujatě jsem pozorovala zlomenou rodinu před námi. Bylo mi jí líto. Moc a moc líto. Chtěla jsem jim pomoct. Pohledem jsem si vyžádala svolení a když jsem ho od Bratrů dostala, sešla jsem z vyvýšeného stupínku dolů. Poklekla jsem vedle vůdce malé rodiny. Položila jsem mu dlaň na tvář a tlakem jsem mu jí zvedla tak, abych na něj viděla.

,,Noták, uznejte, že je to výmysl a odejděte.. žádný život nestojí tolik, aby se zmařily další tři.." řekla jsem lítostivě. Vůbce rodiny se na mě podíval. Už neuhýbal pohledem. Podíval se na mě a v jeho zlatých očích se zračila neuvěřitelná bolest.

,,Já si za svými slovy stojím!" řekl a málem na mě nekřičel. Pak mě popadl za ramena a zatřásl se mnou. Pohledem jsem zastavila jednotku v rohu, která se ho chystala ze mě strhnout.

,,Jsi má dcera! Milovala a miluješ mého syna! Jsi Isabella Cullenová, rozená Swonová!" viděla jsem, že se snaží ovládat, ale i tak mi ty slova do obličeje skoro křičel.

,,Odvolejte to, prosím! Zajímate mě.. zaujaly jste mě! Jste první zvířaty živící se rodina, kterou jsem za svou existenci potkala. Vlastně to je další bod, ve kterém se tvá myšlenka s mým životem neschoduje.. já žiju teprve 9 měsíců... Nedělejte ze sebe blázny a uznejte pokoru našim vládcům.. Bratrům. Nechci vás zabít!!" s těmi slovy jsem se zvedla a setřásla ze sebe ruce toho zlomeného vůdce rodiny. Sedla jsem si na stoličku mezi Arem a Caiusem a povýšeně se na vzbouřence podívala. Tak jak mě to strýc Caius učil.  Aro mi zašeptal, co mám dělat a já se překvapeně ohlédla po jeho bratrech. Caius jen trhaně kývl na souhlas a Marcus s na mě chlácholivě usmál. Nadšeně jsem se usmála taky.

Postavila jsem se a naposledy je poprosila, ať se omluví. Strašně jsem je chtěla zachránit.. byly jen popletení. Byly zmatení.

,,Nemám ráda zabíjení a paradoxem je to, že jsem Volturrijovský kat.. ale dám vám nabídku. Odvolejte své slovo.." snažila jsem se mluvit pevným autorativním hlasem, ale hlas si vybral sám a do noty se mi vkradlo něco jako prosení:

,,Nestojí za něco vymyšleného zemřít. Já nejsem Isabella Cullenová, na hradě nejsou žádní Edwardové, Emmetové, Jasperové a Alice, které by odpovídaly vašemu popisu. Neznám nikoho, kdo by uměl vidět budoucnost ani žádného jiného čtenáře myšlenek.. kromě mého otce," viděla jsem, jak sebou při tom slovu Carlisle Cullen, odbojník a rebel... má příští oběť trhl. Dělala jsem, že jsem si toho nevšimla a pokračovala dále:

,,Mezi upíry je jen jeden člen silný tak jak popisujete vašeho domělého syna.. a manžela" střelila jsem pohledem po zlatovlásce, která se chtěla ohradit:

,, A jmenuje se Demetri.." neubránila jsem se úsměvu, když jsem si na toho velmi milého upíra vzpoměla.. dalo by se říct, že mi za dlouhých nocí dělal zábavnou společnost:

,,Odvolejte své slovo." strašně jsem doufala, že ho odvolají, ale také jsem věděla, že to neudělají. Neudělali zarytě mlčely. S povzdechem jsem začala:

,,Já, Bella Volturriová vás odsuzuji za to, že jste bez ohlášení vtrhli na pozemek Bratrů, uškodili jste jim a máte na vině mnoho nevinných životů upírů, že lžete Bratrům do očí a že se nechcete se omluvit. Trest bude vykonán na místě. Okamžitá smrt z rukou právoplatného kata." dokončila jsem prohlášení a zvědavě se podívala na svého otce a strýce.

Pochvalně na mě mrkli, usmáli se nebo jen prostě kývli hlavou.. Usmála jsem se. Byla jsem ráda, že jsem to zvládla. Upíři pode mnou nic neříkali. Bylo mi divné nic neudělat, ale zabít jsem je ještě nechtěla. Ticho se prodlužovalo. S povzdechem jsem pronesla:

,,Nějaké poslední přání?" mluvila jsem tiše a můj melodický, klidný ale také smutná hlas se nesl hradem. Uvědomila jsem si, že je všude ticho. Musím zjístit proč! umínila jsem si v duchu. Ale později.. teď musím dokončit tuto nemilou práci.

Nic, žádná odpověď. Sešla jsem blíž k vůdci rodiny. Neměl by vidět, jak zabíjím jeho rodinu.. mohlo by ho to dohnat k zuřivosti a pak by jsem se musela moc namáhat.. a to mám na sobě ty nové krásné šaty.. nechci si je zničit.

Rychlím téměř nepostřehnutelným pohybem jsem si přiložila jeho hrdlo ke svým zubům. Koukla jsem se mu do očí, jestli si to nerozmyslel, ale nic jiného než bolest a smutek tam nebylo. Rychle ještě stoči pohled ke své ženě a pak jsem mu ukončila život tím, že jsem mu zlomila vaz. Vyděšeně na mě koukal a já už se nezdržovala. Rozdrásala jsem mu hrdlo a pak jsem rychle oddělila hlavu od těla. Zbytky jsem hodila své malé gardě, aby se o něj postarala.

Přešla jsem k hnědovlásce a zarazila se. Byla tak drobná.. nechtělo se mi jí zabíjet. Zavřela jsem oči a rychle ji chytila. Zabořila jsem zuby do jejího jemného krku a na chvíli otevřela oči. Uviděla jsem v jejích očích šok a narůstající strach. Nemohla jsem jí zabít. Už jsem se odtahovala, že tuto práci nedokončím, když mě začala bít. Bránila se a já ji nemohla znehybnit. Proto jsem od ní schytala bolestivou ránu, která mě dohnala k zuřivosti.

Instinktivně jsem se bránila a pak jsem jí rychle usmrtila. Neuvědomovala jsem si to, bylo to... tělo to udělalo samostatně. Tak dobří jsou ve Volterře učitelé. Když jsem v náručí třímala bezvládné tělo, musela jsem zastavit zhnusení, které se mi dralo na povrch. Ale hnusila jsem se sama sebe.

Poslední přišla na řadu zlatovláska. Její nádherný obličej se zkroutil zlostí. Vrhla se mi do zad.

,,To není moc čestné.." zamumlala jsem si spíše pro sebe, ale i tak to slyšela a rozzuřila se ještě více.

,,Zrádkyně! Zrůdo! Poběhlice! Odporná.." zbytek nedořekla, dala jsem jí pořádný praví hák s takovou silou, až odletěla o 5 metrů dále.. a dále neletěla jenom proto, přotože narazila do zdi. Ze zdi se ve vločkách snášely malé kousky omítky. Tolik mě zaujalo jejich padání, že jsem málem přehlédla, jak se upírka zvedla a zaútočila na mě.

Její vrčení se neslo velkou síní a pronikalo i za stěny sálu. Po chvíli se zvědavý upíři přišli podívat, co se to děje. Odhodila jsem upírku ze sebe a rychle jí dohnala. Nechtěla jsem jí mučit, proto jsem jí popadla za její vlasy, přitáhla jsem si jí blíže a trhnutím jsem její krk nasměrovala na své zuby.

Mrtvé ticho... Bylo po všem. Aro majestátně něco nařizoval a já už ho neposlouchala.. tohle nebylo pro mě. Přemýšlela jsem nad slovy té rodiny.. že mi Aro vymazal paměť. Měli jsme na hradě upírku s touto schopností a obvinění teď už mrtvé rodiny ve mě zaselo zrníčko pochybností...

O 8 let později...

Ještě teď jsem se smála tomu, jak se Aro zatvářil, když jsem mu řekla, že si chci Medriana vzít. Byli jsme spolu už 5 let a měli jsme se rádi. Pak mi na mysl přišla ta poprava. Další vegetariánská rodina. 5 upírů z Aljašky.. a dokonce docela mocní.. ta s elektřinou v rukou mi dala pořádnou ránu, než jsem si přes sebe natáhla štít.

Ale mě na nich zarazilo něco jiného. I oni se tvářili jako že mě znají. Taky říkaly, že se jmenuju Isabella Cullenová. A ptaly se mě, kde mám zbytek rodiny. Když jsem jim řekla, že jestli mají na mysli Cullenovi a pak jsem dodala, že jsou mrtvý.. ohromeně mlčely. Bezmyšlenkově jsem se mračila.

Zamyslela jsem se a nechala jsem nohy, ať mě sami zavedou k pokoji. Tohle jsem dělala poslední donou pořád. A vždy jsem se nějak do toho pokoje dostala. Ale ne teď. Byla jsem tak zamyšlena, že jsem si až po chvíli všimla, že stojím a to dokonce před nějakými dveřmi. Překvapeně jsem se na ně podívala. Pak jsem se rozhlédla.

Z okna jsem viděla západní část parku, takže musím být někde v západní věži. Ty dveře, před kterými jsem stála, byly v celé dlouhotánské chodbě jediné.. teda naproti jim byly ještě jedny, ale ty byly vylomené. Zvědavě jsem do nich strčila a otřásla se, když se otevřely bez jediného zvuku, bylo to.. strašidelné. Byly zrezivělé a rozpadající se, ale otevřely se tak tiše, že jsem to skoro nezaregistrovala.

Bázlivě (to by se někdo potrhal smíchy, neohrožený nemilosrdný kat Volterry se bojí opuštěného pokoje) jsem vešla dovnitř. Nahánělo mi to tu husí kůži, ale zároveň jsem to tu nějakým způsobem poznávala. Ovanul mě polorozkládající-polozatuchlý závan, když se vzduch vyvalil ven a já s málem zalkla, když jsem se nadechla. Okamžitě jsem šla k oknu a otevřela ho. Do pokoje právě vnikly poslední paprsky zapadajícího slunce. Ohlédla jsem se a zalápala po dechu. Proč mi Aro nevěnoval tento pokoj? Vždy jsem chtěla vydět zapadající slunce a navíc.. tento pokoj byl o něco větší než můj. Zlobila jsem se na otce, že tak dokonalý pokoj nedaroval mě.. své milované dceři. Jen by mě zajímalo, čí ten pokoj byl. Vždy jsem byl od přírody zvídavá, tak jsem se dala do prozkoumání pokoje.

Byly tu dvě postele a pokoj byl na první pohled mužský. Začala jsem podezřívat Ara z toho, že mi ho nedal, protože nejsem muž. Tak jsem procházela pokojem a zjístila, že ten pokoj byl opuštěn s tím, že se sem asi jeho majitel vrátí. Byly tu poházené ponožky, košile kalhoty.. né že by ten upír byl pořádkumilovný. Kam asi majitelé takového skvostu mezi pokoji zmizeli? Našla jsem věž a vedle ní stěnu plnou CD. Na první pohled jsem si myslela, že to jsou nerovnosti zdi, ale teď jsem zjístila, že majitel pokoje měl čtvrtinu zdi od zhora dolů nacpanou různou hudbou. Od klasiky až po rockenroll. Usmála jsem se tomu.

Nakonec jsem došla k šatníku. Otevřela jsem velké dveře a ocitla jsem se v menší místnosti. Okamžitě mě ovanula podivná vůně. Pořádně jsem se nadechla a omámeně došla ke hromádce košil, kde byla vůně nejintenzivnější. Byla jsem jako zhypnotizovaná. Vůně mi byla známá, ale na nic konkrétního, kromě pár bojů jsem si nemohla vzpomenout. Sáhla jsem na jednu košili a přitáhla jsem si jí k nosu. Přádně jsem nasála vůni a přiložila si košili k líci. Najednou mou pozornost upoutal lístek, který z košile vypadl. Ležel na zemi a měl na sobě napsáno.. přitáhla jsem si lístek k tváři... rukopis i styl napsání byl dokonalý, ale bylo vidět, že i inkoust už nepřežije moc dlouho. Nakonec jsem z toho rozluštila:

Elita mezi gardou... nejlepší přátalé... věrní milenci... dva celky.

B. E. J. A.

Přemýšlela jsem, jestli to BEJA bylo jméno toho, kdo zde bydlel. Nebo těch, kdo zde bydleli.. bylo tam přece přátelé.. a dva celky. Pak jsem ale otočila papírek a zjístila jsem, že je to fotka. Ve špatném světle jsem rozeznala jen čtyři postavy.

Došla jsem k oknu a prohlédla si fotografii. Byly tam čtyři upíři. Vepředu, kousek před ostatními byla upírka s jantarovýma očima a černými vlasy. Někoho mi připomínala. Okolo boku ji objímal blonďák s mozaikou jizev, za ruku jí držela malá černovlasá upírka se vzevřením skřítka a tu zezadu objímal kluk s bronzovými vlasy. V rohu fotografie bylo napsáno:

Náš vůdce je Bella, kterou chrání štít,

myšlenky nepřátelům čtu já, Edward,

<p style="text-align: cen

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (13x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 32. část das 09. 09. 2009 - 20:09
RE: 32. část das 09. 09. 2009 - 20:18
RE: 32. část kerilia 10. 09. 2009 - 15:31
RE: 32. část gaudi 10. 09. 2009 - 20:18
RE: 32. část petulkape 11. 09. 2009 - 17:38
RE: 32. část darkkatie 11. 09. 2009 - 18:59
RE: 32. část ronnie 26. 02. 2011 - 00:13
RE(2x): 32. část moira 26. 02. 2011 - 00:58