15. část

8. září 2009 | 19.22 |

Řítím se do záhuby... ale s krásným andělem

Překvapeně jsem zamrkala, ale pak jsem se vzpamatovala. A řešila jsem další dilema. Odstrčit ho.. pro dobro jeho, ale i mé.. nebo se s ním líbat a nechat se každou chvíli chytnout Leonidem, který nás dohání, protože drasticky zpomalujeme? Musím v takových chvílích myslet zrovna na takovéhle věci. Nemohla jsem se prostě nechat jenom líbat? Odstrčila jsem od sebe Edwarda, který se doslova dusil smíchy (že by četl myšlenky?) a zatvářila se ublíženě. Edward mě pořádně objal a rozběhl se rychleji. Rozhlédla jsem se. Všimla jsem si, že listnaté stromy nahradily jehličnaté. To běžíme tak dlouho.. že bychom se už blížili ke Kanadě... neměla by jsem se nechat nést jen Edwardem... Cítila jsem se trochu provinile.

Edward potichoučku zavrčel a řekl: ,,Já tě rád nosím.." zamračila jsem se. A pak jsem se naštvala. To je ten Edward takový záletník, že jen co narazí na cizí holku, tak se s ní musí líbat? Co jeho žena? Bella? Já si pak její výčitky na krk nevezmu! musela jsem se přemáhat, abych si toto stanoviště vnutila do hlavy. Nechtěla jsem, moc se mi s Edwardem líbilo, ale po chvíli jsem se přesvědčila, že toto už dělat nemám. Nesmím.

,,To není pravda." zavrčel temně Edward a já se na něj podívala. Strašně jsem ho chtěla obejmout a líbat, tisknout k sobě... ale také jsem si promítala, jak se Bella tvářila, jak byla šťastná, když jí Edward obejmul, jak zářila, když se Edward věnoval jen jí. Chtělo se mi z toho brečet. Strašně se mi líbil jeho polibek.. on sám, ale zároveň jsem soucítila s Bellou. Neslyšela jsem Leonidovy kroky, takže jsem se Edwardovy vykroutila (poznamenávám, že mě velmi ochotně pustil) a já běžela vedle něho. Ale vůbec se mi běhat nechtělo. Byla jsem zničená. Dokonce jsem dvakrát zakopla. Donutila jsem se myslet rusky.

Běželi jsme dlouho. Slunce zapadlo za hory, ke kterým jsme se rychle blížili, pak se na neby objevyly hvězdy a já začala vnimat noční tvory. Začala jsem se věnovat jen těm zvukům okolo. Nechtěla jsem přemýšlet o nás dvou. Poslouchala jsem, jak medvěd asi 20 km odtud, loví z vody ryby, jak stádo srnek utíká před rysem, jak ve vzduchu blíže k horám loví orel a systematicky plaší kořist svým důstojným křikem... a taky rytmické tiché došlapy mého společníka. Zaměřila jsem se na ně. Levá lehce zaostávala, Edward má pravou nohu silnější... běhá lehce.. došlapuje jen na špičky, skoro se země nedotýká.. jeho krok je tišší než vánek ve stromech.

Donutila jsem se přemýšlet o pumě, která právě trhala na kusy svou kořist a né o Edwardovy, který se na mě mračil jako čert na kříž. Znovu jsem posmutněla ještě více. A uvědomila jsem si jednu zásadní věc. Já ho miluju...

To pro mě bylo tak šokující, že jsem přehlédla kořen a zakopla o něj... nebo ho spíš rozkopla a to mě tolik vyvedlo z rovnováhy, že jsem se rozplácla před sebe jak dlouhá tak široká. To nemůže být pravda... já mám ráda Robina.

.. Edward má ženu! Zmateně jsem se zvedla ze země a záměrně přehlédla nabízenou pomocnou ruku. Sakra, proč jen musím pořád myslet na ty jeho nádherné zlaté oči! Narovnala jsem se a vyběhla jsem jako první. Běžela jsem jako o život. Chtěla jsem všemu utéct. Jako s tou svadbou. Proč musím pořád jen utíkat! byla jsem ze sebe znechucená. Běžela jsem rovnou vpřed a své okolí  jsem vnímala jen mlhavě. Snažila jsem se utéct všemu, co mě může ohrozit. Všemu, co může ohrozit můj duševní klid. Ale ty jeho jantarové oči mě neúprostně pronásledovaly dál. Zrychlila jsem, což jsem považovala za nemožné a snažila jsem se nezhroutit z toho faktu, že Edward nikdy nebude můj.  I kdyby jsme se teď daly dohromady, neklapalo by to. To jsem si namlouvala do té doby, dokud mě Edward pevně nesevřel.

Poplašeně jsem vypískla a chtěla se Edwardovy vytrhnout, když asi 5 km přede mnou projel kamion. Pochopila jsem. Málem jsem to vpálila do kamionů.. to by moc dobrou vizitku asi neudělalo. Vzlykla jsem.

,,Já tě miluju.." zašeptala jsem. Nevěděla jsem proč. Cítila jsem potřebu mu to říct. Byla jsem na sebe dokonce podivným způsobem hrdá. Řekla jsem mu to. Uvědomovala jsem si ticho, které se mezi námi rozhostilo. Široko daleko nebyl slyšet jiný zvuk než vítr ve stromech a daleko za námi i slabé řičení potůčku. Uvědomila jsem si, že koukám do země a zvedla jsem hlavu. Edward se na mě díval černýma očima. Zničeho nic mě přitiskl ke stromu a hrubě mě políbil. Překvapeně jsem se nechala líbat. Zacházelo to dále. Zajela jsem mu pod tričko. Zacházelo to daleko.. Edward mi stáhl tričko, když mu zazvonil mobil. Nevrle zavrčel a věnoval se prozkoumávání mého krku. Mobil stále vyzváněl. Nakonec jsem to nevydržela já a mobil mu nenápadně vytáhla. Zmáčkla jsem zelené tlačítko a z mobilu se ozval rozčílená.. ba zuřivý Alicin hlas.

,,Udělej to a zabiju tě.." nekřičela a to mě vystrašilo více než něco jiného. Skoro šeptala. Edward zmrzl a odtáhl se. Ale jen tolik, aby mi vzal mobil z ruky a přiložil si ho k uchu.

Bála jsem se ho. Byl hrozivý.. šlo poznat, že se zlobí. A já nevěděla, jestli na mě nebo na svou sestru....

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (6x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře