10. díl

6. září 2009 | 15.51 |

Izy a počítač..

S téměř rodičovskou láskou jsem pozorovala právě dostavěný počítač. Izy mi darovala menší kumbál. Pokud se to kumbál dalo nazývat. Nebyl zatuchlý, měl klimatizaci a byl vzdušný. Nechala jsem ho vymalovat temně rudou, což opticky sice místnost zmenšilo, ale vypadalo to tu útulněji.

Knihovna, černá s knihamy zaměřenými na nejnovější počítačové objevy, popis zjištěných nových virů a jiných škodlyvých kódů a problematikou nových konstrukcí počítačů, zabírala celou jednu (a největší) zeď. Naproti knihovně, po mé pravé straně bylo skleněné okno (které by neprostřelila ani raketa.. nebo by alespoň neměla), které zabíralo prostředek zdi. Byl z něj výhled do Volturiovské zahrady. Podivně uklidňoval. Celé záhony růží a okrasných keřů, stromy, které většinu roku kvetly, ale nesnesly plody, malé jezírko se zvířaty, které nikde jinde neuměly žít. A pak mnoho fontán, ve kterých se odráželo zapadající slunce, v jedné se slunce odráželo tak, že to budilo dojem, že fontána stříká krev...

Další dvě stěny zabíraly elektronika jako věž, televize... Podlaha byla z dřevěných parket, taky temný odstín. Jediný zdroj světla byla malá jiskřička létající ve skleněné kouly, do které prodila elektřina. Moc se mi to líbilo už jako dítěti a zůstalo mi to do teď...

 Počítač byl položen na stole 5x 2x 3 metry. Ebenový pevný stůl, který by měl vydržet i případné (a snad jedinečné) výbuchy vzteku. Všechny součástky počítače byli na stole nebo u něj. Měl čtyři velmi výkonné bedny, tři obrazovky, dvě klávesnice a jednu myš. (Taky jste si všimly, že je vše od čtyřky až po jedničku?). Obrazovka byla dotyková. Stačilo jen vytvořit a nainstalovat ochranné programy, zprovoznit viry, které zatím jen odpočívaly na papíře...

,,To na něj budeš koukat dvě hodiny?" neudržel se Demitri, který nám pomáhal všechny součástky vytáhnout z auta. S povzdechem jsem si sedla na pohodlnou židly (i když teď mi mi stačil i kamenný blog) a opatrně jsem počítač zapla. Vyskočilo na mě načítání programu a ani né za čtvrt vteřiny už vše bylo načteno. S potešením jsem se usmála... počítač byl mnohem rychlejší, než jsem doufala. Na obrazovce byl obyčejný obrázek kopce a nenormálně modré oblohy. Pozadí tipické pro Windows.

Začala jsem tím nejdůležitějším. Internetem. Nejdřív jsem na web zašifrovala IP adresu, která neexistovala a snažila se napojit na hlavní proud dat, kde si adresu počítače schovám. Po ani né 29 vteřinách se mi to podařilo... že bych lámala rekordy? Teď jsem vypustila na web šifrovanou zprávu pro Lenu. Než si Lena zprávu přečte, tak mám minimálně 10 minut. Dost času na nainstalování ochran, které budu na počítači potřebovat...

Zrovna jsem dodělávala detaily mezer v ochraně, které jsem chtěla odstranit a pak chránit velkými virovými bombamy, když si někdo odkašlal. Jednou rukou jsem dopisovala dlouhý kód pro zabezpečení a druhou jsem si za ucho dala pramínek vlasů.

Otočila jsem se a zapojila nový blok systémové ochrany mého nového zlatíčka.

,,To budeš celou dobu pořád jen psát dlouhatánské kódy, které nedávají, kromě ojedinělých slov, smysl?" zeptala se Izy. Usmála jsem se na ni a snažila je si zasvětit do světa jednoduchých virů... bohužel trochu bezúspěšně.

,,Můžu pár virů zkusit vytvořit?" zeptala se zničeho nic Izy, když jsem jí vysvětlila, jak probíhá takové stahování informací z cizího počítače. S obavou jsem se koukla na můj nový počítač a pak na usmívající se Izy.

,,Napiš to nejdřív na papír a pak to natáhnem do počítače..." rozhodla jsem se pro kompromis. Došla jsem ke knihovně a vytáhla pár objemnějších svazků.

,,Tady jsou úplné základy softwaru... nauč se to a pak ti hackerování půjde jedna dvě.." usmála jsem se na svou stvořitelku. Ta se na knihy zamračila, ale pak si je vzala. Šla si sednout ke dveřím (bylo tam pohodlné, velké, černé, sametové křeslo) a začetla se do složitosti jednoduchých počítačových programů...

Sedla jsem si zpět za počítač a už jsem chtěla spustit pár virů na kontrolu obrany, když se ozval gong. Přemýšlela jsem, jestli mám tak velký hlad, abych počítat odložila na později a usoudila jsem, že né. Začala jsem znovu pracovat...

,,Helgo, jsi tam už týden v kuse, nemáš žízeň?" zeptala se mě starostlivě Izy, když jsem se věnovala přetváření Windowsu podle mých představ. Musela jsem udělat pár změn, aby se sem mohla nastěhovat Lena. Byla jsem sama sebou potěšena.. za týden jsem zvládla tolik práce jako za měsíc. Takhle by ten boj mohl být dříve, než jsem se odvážila doufat..

,,Hmm.. ? Jo.. hlad zatím nemám.. pak si něco vezmu... " když jsem pracovala, existoval jen počítač a já.... lidské potřeby (v mém případě upíří) byly bezvýznamné do té doby, dokud se to nedalo vydržet.

,,Jen aby jsi pak nebyla tak zesláblá, že se do té jídelny nedoplazíš.." řekla kousavě Izy, ale neodešla tak jak jsem si myslela. Tázavě jsem se k ní otočila, když jsem dodělala mazání zbytečných omezení a adres, které by mě mohly odhalit.

,,Mám ty viry..." řekla mi s úsměvem. Podala mi docela dost velkou (objemnou) složku. S úsměvem jsem si jí vzala a otevřela jsem na první stránce. List byl hustě popsán drobným úhledným písmem. Pozorně jsem si ho prohlédla... Izyno písmo jsem doteď neviděla.

Automaticky jsem otevřela novou složku, kde bych to mohla zaznamenat a začala jsem přepisovat.. po minutě a 12 sekundách jsem napsala první vir. Prohlédla jsem si ho. Byl dobře propracovaný a jen tak na pohled by mohl být i dost výkonný... Nechala jsem ho projít mím vlastním programem, který ho identifikoval. Už jsem se chtěla otočit zpět k Izy, když program poplašeně začal pípat a vyletěly na mě dvě ostře červené tabulky. Bleskurychle jsem se otočila a četla jsem.

Zděšeně jsem kód vymazala a pak se s (snad) klidnou tváří obrátila ke své stvořitelce. Ta se culila.

,,Mohla jsi mi zničit počítač!" neovládla jsem se a můj hlas vyskočil o oktávu výše.

,,Chtěla jsem si tě vyzkoušet.. na netu jsem takových virů našla hromady.. kdyby jsi některé z nich prolezla.. možná by jsi našla nový dobrý kód, který by stačil jen přepsat.." s úsměvem se otočila a odešla. Izy k počítači už nikdy nepustím! slíbila jsem si a poděšeně se na mého plechového miláčka podívala. Musela jsem se držet, abych ho ochranitelsky neobjala okolo monitoru...

,,To je hnusná krádež! K tomu já se nesnížím!" křikla jsem ještě k zavřeným dveřím a pak se zavrtala do křesla. Chtěla jsem se pokochat pohledem na mého miláčka, ale nevydržela jsem to a dala se zase do práce. Jako člověk bych to zdůvodnila tím, že nemám dost času, ale jako upír? Když mám věčnost?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (14x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 10. díl das 06. 09. 2009 - 18:01
RE: 10. díl das 08. 09. 2009 - 14:29