Moira | Začátek cesty / 8. kapitola

Zkouška

,,Teď se rozhodne, jakým budeš Lovcem." řekla mi Věštkyně těsně předtím, než se dveře do tajného přijmacího sálu otevřely. Lovkyně automaticky šla hned dovnitř, ale já si tu chvilku užívala. Jo, byla jsem přece jen nováček. Nadšeně jsem vešla dovnitř a ihned jsem se zvědavě rozhlédla. Skryla jsem zklamání, když se z té záhadné Přijímací místnosti vyklubala trochu větší kancelář zavalená svitky, archy papírů a hromadamy jiných spisů.

Za obrovským stolem sedělo osm lidí. Věštkyně se ode mě odpojila a sedla si na poslední volnou židli. Stála jsem tam a zkoumala jsem každého, kdo v místnosti byl. I když v té hromadě papírů vypadali neobvykle, působyli autorativním a vznešeným dojmem. Né že by byli oblečení podle poslední módy, ale jejich držení těla a způsob jakým se na mě dívali byl.. jiný. Jiný než jaký mají pohled obyčejní lidé. Dokonce i jiný, než mají obyčejní Lovci.

Uprostřed seděl náš vůdce. Jméno jsem neznala, ale říkalo se mu Vlk. Protože pobil už mnoho vlkodlaků a při požití Samaelu na sebe vzal vlčí podobu. Měl na sobě volnou košily, která dokreslovala jeho dokonalou a určitě dosti trénovanou postavu. Tipla jsem si, že bude mít obyčejné rifle. Přes stůl to nešlo vidět. Po pravici mu seděl Legar... po Vlkovi nejznámější americký Lovec. Jeho obličej nesl od pravého spánku k bradě velkou, klikatící se ošklivou jizvu. Byla hluboká... bylo vidět že jeho protivník si vzal i kousek masa. I když byla dobře zahojená, byla v hloubce jemně rudá. Potlačila jsem syknutí, když jsem si uvědomila, jak to musí bolet. Legar byl oblečen formálněji (ale jen trochu) něž Vlk.

Po levici našeho vůdce seděla Věštkyně. Byla oblečená do přiléhavého kostýmku (kde ho vzala a kdy se stihla převléknout?) a tvářila se vesele a mile. Nechápala jsem to. V mé přítomnosti se tvářila, jako by probíhal funus. Dále tu byli další důležití zástupci Lovecké komunity. V hlavě mi to šrotovalo. Kvůli obyčejnému přijetí mezi Lovce se asi nesetkávají takový velikáni... domyslela jsem si a snažila jsem se udržet neutrální výraz. Moc mi v tom nepomáhalo to, jak si mě všichni (dvě ženy a sedm mužů) podrobně prohlíželi.

,,Meye Dark," začal Vlk a několik osob za stolem neudrželo pobavený úšklebek. Já vím, zvláštní jméno pro Lovce. Marie Černá. Takové bude mé jméno v Česku. Není to sice přesný překlad mého jména, ale nechci být zase nějak moc nápadná. Taky jsem se mírně ušklíbla, ale nasadila zase neutrální výraz hned, když se i ostatní zatvářili vážně.

,,Tímto dnem se oficiálně staneš Lovcem a vybereš si svou kvalifikaci. Projdeš pěti zkouškami a z nich pak vyplyne, v čem budeš nejlepší a jaký Lovec budeš. Můžeš se stát Bojovníkem, Mystikem, Operátorem, Vyzvědačem nebo Lokou." řekl Vlk slavnostně. Jako kdyby přednášel, že vědci objevily smrtelně jedovatou látku, kterou zamoříme Temné a úplně je vyhubíme. Tvářila jsem se tak, jak jsem si myslela, že se tvářit mám. Ale z nějakého důvodu jsem vážný obličej udržet neuměla déle, něž 2 minuty. A s tím Lokem Vlk vyhubil všechny mé pokusy na udržení nicneříkajícího výrazu. Nakonec jsem se neudržela.

,,Co to Loka je?" zeptala jsem se. Vlk se vědoucně usmál (stejně jako ve Věštkyně tváři to vypadalo podivně).

,,To se dozvíš potom, jestli si tě vybere.." řekl a já se v tom ztrácela úplně. Začala jsem být nesvá. Všichni přítomní se dívali jen na mě. Když se mnou Vlk nemluvil, těkala jsem pohledem od jednoho k druhému a nenápadně jsem si hlídala východ. Strašně mě znervózňovalo, když jsem stála uprostřed místnosti a nemohla jsem se nenápadně zašít někam do kouta.

,,Tááák, " protáhl Vlk to slovo a užíval si, když mě mohl napínat. ,,Teď běž do tamhleté místnosti.. " ukázal na dveře za stolem. Obyčejné dveře. Co asi za nimi je? ,,Projdeš dalšími pěti místnostmi a pak se uvidí, čím se staneš. Nespěchej, my máme čas... počkáme." řekl Vlk tak posměšně a ironicky, že jsem si slíbila, že budu celou dobu, než ty místnosti projdu, sprintovat jako o život. Něco ve slovech: My máme čas... mě stresovalo a dohánělo k vzteku. Vlk na mě po chvíli nenápadně mrknul a s tím se všichni sebrali a dveřmi přesně na opačné straně, než jsem měla jít já, odešli. Všichni se na mě před odchodem aspoň usmáli, jen Věštkyně a Mike (nejmladší z rady.. zřejmě zaskakoval za mou mámu) mě ignorovali.

Když odešli, tak jsem se trochu uklidnila. (Trochu). Podezřívavě jsem hodila ke dveřím očkem a opatrně jsem vešla. A udělala jsem dobře. Vrhly se na mě čtyři dýky. Překvapeně jsem se vyhla. Sáhla jsem si k boku a rychle jsem se snažila otevřít láhev Samaelu. Jako na potvoru jsem přehlédla jednu dýku a ta mě (na(ne)štěstí) lehce řízla po tváři. Palcem jsem si po šrámu přejela a rychle jsem otevřela láhev. Dala jsem si jen dva loky a podívala se po východu. Překvapeně jsem zamrkala. Světlo zhaslo (zřejmě čekali na to, až se napiju) a já zjístila, že jsem v místnosti plné zeleně. Protože jsme byli na základně, musel to být skleník. Dost jsem pochybovala o tom, že pod zemí budou růst stromy. Ale... nečekala bych, že hned za takovou kanceláří může být něco tak neobyčejného. Tohle mé představy Přijímací místnosti splňovalo o trochu více. Pousmála jsem se.

Citlivým sluchem jsem slyšela cvrlikání brouků, bzučení komárů a dokonce i některé pazvuky zvířat. Nasála jsem vzduch a cítila jen vůni hlíny. A taky jsem ve vzduchu cítila vodu. Kdybych nebyla ve skleníku, tipovala bych, že by za chvíli pršelo. Musela jsem se držet, aby jsem si nezačala hledat nějaký úkryt. Samael. Látka, která v lidech vzbudí dávno pohřbené instinkty. A taky látka, která nám do těla vlije podivný gen. Gen je stejný, ale u různých lidí jinak účinkuje. U Vlka jako vlčí gen, u Legara medvědí, u Věštkyně sokolí (když dělala u nás doma tu zábranu, napila se Samaelu a na spáncích jí začalo rašit peří, oči získaly nazlátlou barvu a z nehtů se jí  udělali zahnuté drápy). A ve mě vzbudil ten tajemný gen zřejmě nějakou kočkovitou stránku mého já. Prý jsem vypadala jako tygr nebo lvice, gepardice a kočka. Ihned jsem se dala do prohledávání. Překvapilo mě, jak je místnost rozlehlá.

Instinktivně jsem vytušila, kterým směrem je východ. Zaváhala jsem a pak... vydala jsem se tam. Kam jinam bych taky šla? A navíc mi v uších stále znělo to provokativní: My máme čas.

Byla jsem od východu jen pár metrů, když mě něco varovalo. PAST! křičelo na mě všechno okolo. Opatrně jsem se vydala ke dveřím.. pevným železobetonovým dveřím a obestředně jsem se rozhlížela. Byla jsem u dveří a nic se nedělo. Prohlédla jsem si dveře. Viděla jsem jen jednu malou dírku uprostřed, jinak nic. Měla jsem nepříjemný pocit na těle, ale zahnala jsem ho. To je tou vlhkostí... přesvědčovala jsem se. Opřela jsem se o dveře a chtěla je otevřít, když se mi v hlavě ozvalo: Za tebou, dávej pozor. varovaní mého ducha. Můj duch?!

Prudce jsem se otočila ve chvíli, kdy na mě slétla harpyje. Málem jsem nahlas vykřikla úlekem, protože mě její vzezření vyděsilo. Byla... odporná. Páchla smrtí a hnilobou. Byla to první harpye, co jsem kdy potkala. Tak to asi nebylo z vlhkosti... měla bych více věřit svému tělu... napadlo mě  mezičase. Vytáhla jsem si z pásku na kalhotech nůž (jediný, který jsem měla) a dala se do obrany. Ale harpye se na mě bezhlavě nevrhla, jak jsem předpokládala, ale zůstala vyset ve vzduchu kousek přede mnou. Proti své vůli jsem se jí podívala do očí a pak se mi v hlavě rozezněl libivý hlas:

Já ti nechci připadat odporná, ale nechej mě tě sežrat.. budu tak ráááda, když to uděláš! Budu tak spokojenááá!! něco v jejím hlase mě nutilo jí poslechnou, jakkoliv jí potěšit, ale já díky tomu, že jsem tomuto matení mysli už byla vystavena, jsem to přestála. Pomalu, na první pohled netečně jsem se přibližovala k ptačí ženě, která už začala otevírat tu svou hubu plnou ostrých zubů. Dále se mi upřeně dívala do očí, dále mi našeptávala slůvka podléhání..

A já s hrůzou zjístila, že už nad svým tělem nemám nadvládu. Snažila jsem se zastavit, ale nešlo to. Chtěla jsem začít křičet o pomoc, ale svaly okolo čelisti jsem měla netečné k mým příkazům. Zoufale jsem sebou škubala, ale jen uvnitř sebe. Snažila jsem se donutit pohnou se jen jediný prst, ale nic se nedělo. Chtělo se mi brečet. A taky jsem se začala bát.

Už jsem byla jen krok od té hladovějící stvůry, když se naštěstí ozval můj duch. Ne že by mi vadilo, kdyby jsi zemřela... byl bych pak svobodný, ale ty asi nebudeš ráda, když se budeš do konce věčnosti producírovat po světě jako já.. jako duch. Jeho laskavý, sametový a teplý hlas úplně vymazal účinky teď už pištivého, falešného a odporně vlezlého hlasu harpye. Cítila jsem mravenčení v končetinách, když jsem nad nimi znovu získávala vládu. Už pro mě neexistovaly jen harpyiny krvavé oči, ale i okolní svět. Jako duchem nepřítomná jsem udělala poslení krok k té stvůře a když se harpyjka sklonila, aby mě zakousla, tak jsem jistým pohybem ruky zabodla nůž do svalu jednoho křídla. Zatím jsem jí ještě nechtěla zabít. Jen pořádně zranit.

Harpye nelidsky zapištěla a já měla pocit, že jsem do konce života ohluchla. Neodolala jsem a zakryla si uši. A na poslední chvíli si vzpoměla na jedno varování o kterém jsme se učily.

Harpye jsou vždy ve dvojicích. V tu chvíli se mi do ramenou zabodly dva ostré pařáty a vznesly se se mnou do vzduchu. Zoufale jsem zakomíhala ve vzduchu nohama a pak se jednoho pařátu chytla. Zatla jsem zuby a po tváři mi stekla slza bolesti. Jakýmkoliv pohybem jsem si zabořila ty pařáty ještě hlouběji do těla. Harpyje mocnými záběry křídel se mnou letěla čím dál víš. Okolní zeleň ustoupila černým větvým stromů. A dlouhým zeleným liánám. Vymrštila jsem druhou ruku a chytla jsem toho opeřence za holeň. Zadržela jsem další slzy bolesti, které mi stejně za chvíli začnou téct po celém obličeji a pevným stiskem jsem harpyji zlomila nějakou kost. Harpye zavřeštěla snad hůř než ta první a já se v duchu loučila se svým sluchem. Po tomhle budu slyšet jemné pískání asi do konce života.

Harpye mi ale zabořila pařáty hlouběji do masa a nehodlala mě pustit. Bolestí jsem pustila harpyinu nohu a chvíli se jen bezvládně nechala unášet tou zrůdou. Když se mi před očima konečně přestaly dělat mžiky bolesti a přestaly se mi třást slabostí ruce, tak jsem se nohama zhoupla. (Ten, kdo by to nevěděl, tak jsem už v pěti letech začala cvičit bojovou gymnastiku). Nohama jsem objala harpyjin krk a přemohla nutkání odtáhnout se od ní. Harpye mi zabořila zobák do stehna a já sebou bolestně cukla. Zřejmě jsem mé létající vozidlo asi kopla do křídla, protože najednou ptačí žena zavrávorala a začala padat dolů. Zoufale okolo sebe mlátila křídly a způsobila mi tím dost modřin na obličeji (pořád mě totiž svírala pařáty), ale mě teď více zajímala přibližující se koruna prvního ze stromů. Na poslední chvíli se mi podařilo pod sebe dostat Temnou a ta aspoň trochu ztlumila náraz. Ale šlehajícím větvičkám jsem se nevyhnula. Cítila jsem, jak mi Samael hojí menši ranky na tváři. Šimralo to. Přemýšlela jsem, jak se z tohoto dostanu. Navíc se mi do kůže zažíral i poprašek, který měla harpye na těle a ten mi teď způsoboval řezavou bolest.

,,Sakra! Tohle není test pro začátečníky!" zakřičela jsem vztekle a pak málem omdlela bolestí, když mi harpyiny pařáty vyjely z ramen.