14. část

2. září 2009 | 16.19 |

Leonid zuří

Scházela jsem po schodech sledována hodnotícími pohledy upírů. Mírně jsem zavrčela, když Emmett obdivně vypískl.

,,Ale kotě, přece bys na mě... AU!" Emmett se chytil za hlavu, protože mu Rose zrovna usadila pořádný políček. Uchychtla jsem se a dvorně jsem nabídla Alici rámě. Přijala ho a pak se chtěla rychle pustit. Pozdě. Už letěla vzduchem.

,,ÁÁÁÁ!" Zakřenila jsem se, když Alice celá vykolejená skončila v Jasperovém pevném obětí. Emmett se zatím smíchem válel po zemi a Esmé se na Alici starostlivě dívala.

,,To máš za těch osm hodin mučení!" vyplázla jsem na ní jazyk a chtěla majestátně sejít dolů, kdybych nezakopla. Síla mě úplně opustila a já doopravdy zakopla. Jasperova moc! pomyslela jsem si rozzuřeně. Když jsem se zvedala ze země, vrhala jsem na pošklebujícího se Jaspera rozzuřený pohled. Emmett se tak smál, až se okna povážlivě chvěla a ostatní se (už přiměřeně) smáli s ním.

Vyhrabala jsem se ze země a sedla si k piánu. Už jsem chtěla odkrýt víko, když mě zarazil podivný zvuk. Ztuhla jsem. Poznala jsem upíří běh. Vrhla jsem očkem ke dveřím. Ten zvuk byl ještě daleko, měla jsem nejlepší sluch z rodiny, ale rychle se blížil. Po chvíli jsem rozeznala rytmus Robinova běhu. V mžiku už jsem byla u dveří a Alice oznamovala: ,,Blíží se k nám skupinka upírů.."

Sahala jsem po klice, když mi na ruce přistála ruka. Nepřemýšlela jsem. Ruku jsem popadla, přehodila si toho, komu ruka patřila přes rameno a už jsem znovu sahala po klice. Pozdě, jsou tady. pomyslela jsem si a přiskočila k oknu. V tu chvíli se dveře roztříštili na miliony malých třísek a už mě někdo mačkal v obětí. Strnule jsem stála. Objímal mě Robin. Podívala jsem se mu přes rameno a nepodívala se na rodinu. Tu mou myslím. Podívala jsem se na Edwarda, který byl v rohu a díval se na mě. Všimla jsem si, že má zaťaté pěsti a černé oči. Probodával mě pohledem.

Zlobíš se, že? Protože jsem Robina zranila. Edward se zmateně uvolnil a já uslyšela odpověď. Myšlenka byla určena Edwardovi, ale odpověděla mi Jenefer.

,,Sestřičko! Kdo by se na takové trdlo jako ty zlobil!" řekla zvesela a už mě objímala. Předtím né zcela šetrně odstrčila Robina. Málem mě ve svém obětí udusila.

,,Ty jsi ale upír k pohledání! My se bojíme, jestlis nevymasakrovala celý města a ty si tu mezitím užíváš s jinou rodinou!" řekl to Peter zvesela, ale slyšela jsem podtón výčitky a smutku.

,,Vy se na mě opravdu nezlobíte?!" zeptala jsem se překvapeně. Nemohla jsem tomu uvěřit. Asi jsem dělala velmi nerozumné věci... utekla jsem od Robina, nevrátila jsem se hned zpět, neozvala jsem se.... ale to byly spíše záminky ke zlosti a né strachu o mě.

,,Ty jsi přece členka rodiny! Ty hloupá! Jak tě něco takového mohlo napadnout!" říkala mi Jenefer, ale objímal mě Peter. Zvedl mě za pas a zatočil se mnou. Proti své vůly jsem se zasmála.

Byla jsem šťastná. Tolik jsem se bála, že mě už nepřijmou zpět. Že se na mě budou zlobit. Nenávidět mě.

,,Mám vás moc ráda! Promiňte mi!" řekla jsem vesele, ale Robinovi se do očí nepodívala. Styděla jsem se. Došel ke mě Leonid a ten se mi zadíval do očí. A udělal něco, co nikdo nečekal. Vrazil mi facku. Takovou, že jsem málem skončila na zemi. Zasyčela jsem se, ale pak jsem se usmála. Bylo hrobové ticho.

,,Už je všechno dobrý?" zeptala jsem se a podívala se na něj. Teď jsem se před ním styděla ještě více než před Robinem. Ale nejvíce jsem se bála významu té facky. Byla kvůli Robinovy nebo kvůli tomu, že jsem utekla. Leonid se znovu napřáhl k ráně, ale já už nebyla sama. Někdo mě objímal.

,,Nech ji." řekl nádherný hlas. Zachránil mě ten, od kterého jsem to čekala nejméně. Edward nedovolil, aby mě začal Leonid být. Nebyla to otcova vina. Byl to rus. A ti vše řeší alkoholem a rvačkou. Tedy alespoň za jeho časů... Choulila jsem se Edwardovi v náručí a třásla se.

,,Edwarde? Jsi to ty?" zeptal se překvapeně. Pak ale pokračoval: ,,Potřebuje pořádný výprask! Chová se jako malé dítě! Tohle si nesmí dovolovat." řekl to tvrdě. Abych řekla pravdu, toto bylo podruhé, co jsem ho takhle zažila. Poprvé to bylo, když Peter dotáhl do domů zfetovanou holčinu a chtěl si z ní udělat srandu. Nějakou prkotinu, blbost, zanedbatelnou maličkost. A tehdy jsem poprvé viděla otce tak bez sebeovládání. Vypadal jako nebezpečný upír. A nepřestal, dokud Petera neprohodil hlavním trámem, který praskl a celý dům spadl jako domeček z karet.

,,Leonide!" snažila jsem se, aby můj hlas zněl sebejistě. Ale dojem kazilo to, jak jsem se strachem třásla.

,,Já neutekla! Jen jsem si vyšla na delší procházku. Nemusíš se zlobit! Seber se! Nejsme tu sami! Ovládej se a nedělej ze sebe trotla!" pokračovala jsem, když mě Edward varovně stiskl. Pak si mě zničeho nic vyhoupl do náručí a vyběhl se mnou ven. Uslyšela jsem, jak za námi běží i někdo jiný. Leonid, domyslela jsem si. Edward byl opravdu rychlý. Zazvonil mu telefon.

,,Edwarde, rezervuju vám letenku do.. tak nic. Sledoval by vás i tam. Běžte k řece a snažte se, aby ztratil stopu. Nevracejte se dříve než za týden. Co to s ním je? Neříkala náhodou Melanie že je to hodný a milý muž. Mě to tak nepřipadá.... Dej mi jí k telefonu." Edward se na mě tázavě podíval. Já jsem byla trochu mimo. Bylo toho na mě moc. Že nás Jenefer, Peter a Robin našli, jak mi odpustily, ale asi né otec, přece jen Leonid se ke mě nechoval zrovna v rukavičkách. A teď tohle.. běžím s bývalým členem rodiny Melwoyů... nebo se spíš nechávám nést a jsem zmatená. Vzala jsem si telefon.

,,Mysli na to, jak se měníš v ptáka. Možná tě to probere a ty budeš moct běžet sama." řekla posměšně. ,,Dej k mobilu Eda.." podala jsem telefon Edwardovi.

,,Bella je vyděšená, brzo se vrať nebo zešílí úzkostí. A nezapoměň na to, že jste manželé.." při poslední zmínce zavěsila a já se zmateně na Edwarda podívala.

,,Jak to myslela?" zeptala jsem se a pak se mu vykroutila. Neochotně mě pustil. Běžela jsem vedle něho a skoro vyděla, jak jsem oproti Edwardovi pomalá. Ale to mi teď nevadilo. Pochopila jsem, že Alice viděla něco v budoucnosti. Něco s námi dvěma. Zaslechla jsem, jak se běh přibližuje a skočila zase Edwardovi okolo krku. Toho to tak zaskočilo, že vypadl z rytmu a začal zpomalovat.

,,Blíží se.. dohání nás." poznamenala jsem. Edward si mě přitiskl blíže k tělu a zrychlil. Zamrkala jsem takovou změnou rychlosti. Určitě běžel naplno.. protože ta rychlost byla neuvěřitelná.

,,Neběžím na plno..." šeptl mi do vlasů. Ucítila jsem jeho dech u ucha. Odhadovala jsem milimetry které dělili jeho rty ode mě. Na co to myslíš?! pomyslela jsem si najednou šokovaně. Alice zřejmě měla pravdu.. musím běžet sama. Jakmile se Leonid ztratí z dohledu, tak budu běžet co nejdále od něj. Nemůžu mu zničit manželstvý jen mím vrtochem. Úzkostlivě jsem poslouchala vzdalující se zvuky běhu a začínla jsem být čím dál neŕvóznější.

Intenzivněji jsem cítila, jak je jeho tělo blízko. Jak jeho dokonalá hruď tvaruje křivku mích zad. Jak jeho silné ruce pod koleny a podpaží stejně neochvějně nesou mé tělo. Tak jsem se věnovala okolním zvukům, že jsem si nevšimla toho, jak se na mě Edward podivně dívá. Úplně jsem zapomněla, že vyslechl každou mou myšlenku. A že na Alicino varování zvrcha kašle.

Cítila jsem, jak si mě přitiskl blíže k sobě. Položila jsem mu hlavu do jamky mezi rameny a hlavou. Cítila jsem jeho dech na tváři. A když jsem zvedla hlavu a chtěla jsem se na něj podívat, ucítila jsem jeho rty na mích.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 14. část sierra 02. 09. 2009 - 16:36