9. díl

1. září 2009 | 17.53 |

Konečně počítač

Nedočkavě jsem stepovala v strážné věži. Upír, co tam byl se mnou se na mě pobaveně díval. Konečně jsem v dálce zaslechla motor auta. Trochu jsem se uklidnila. Sedla jsem si na místo upíra, který se zvedl a šel zkontrolovat, kdo ta návštěva je. Asi po pěti minutách se ozval upírův překvapený hlas:

,,800 tisíc za jednu dodávku s harampádím?!" slyšela jsem, jak naštvaně přešel k telefonu a zavolal Heidi. Heidi byla upírka, která se starala o upíří stravu a jiné potřeby pro upíry. Vlastně byla něco jako Volterrská účetní. Měla na starosti i veškerou Volterrovskou finanční stránku.

,,Pro paní Izy? Co ta chce dělat s hromadou šrotu?" zeptal se nevěřícně, ale pak zavěsil a s neochotou něco říkal dodavately. Ten pak rychle odešel. Po svých, pokud mohu podotknout, protože jeho dodávku nebo spíš menší nákladní auto jsme si tu musely nechat a vyložit z ní všechno to ,,harampádí,,. Vesele jsem sešla k upírovy.

,,Já to převezmu. Paní Izy je služebně pryč." řekla jsem se sladkým úsměvem. Upír se na mě podezřívavě podíval a pak se zašklebil. Otočil se a chtěl odejít, jenže já jsem si roztržitě odkašlala. Zmateně se na mě otočil.

,,Já neumím řídit!" řekla jsem a podívala jsem se směrem k zemi. Upír nic neříkal, tak jsem po něm hodila očkem. Stejně jako já se ošíval.

,,Ehm.. no já také ne." vysoukal nakonec ze sebe a já se na něj šokovaně dívala. Pak jsem se rozesmála. Tak to je dobrý! Jsme upíři, máme celou věčnost čas, ale naučit se řídit nás nenapadne.

,,Hej, je tu někdo, kdo umí řídit?!" zařvala jsem se smíchem. Jen tak ze srandy, ale byla jsem si jistá, že to určitě bylo slyšet po celém hradě. Za asi minutu (což jsem málem začala auto dostrkovat na místo, kam jsem chtěla bez toho, abych čekala na řidiče) se jeden upír dostavil. A kdo jiný, než Paolo to byl?

,,Lásko! Jdu tě vysvobodit z tvého prokletí!" řekl vesele a už si začal sedat na místo řidiče. Z vlasů mu pořád odkapávala voda. Zřejmě se sprchoval. Rychle jsem si sedla na místo spolujezdce. Vyklonila jsem se z okna a zavolala:

,,Díky za pomoc! Doufám, že se ještě sejdeme!" na strážce brány. Ten se začal čertit. Zřejmě to bral jako urážku, ale já to vážně myslela ze srdce. Paolo vedle mě se zasmál.

,,Neumíš řídit?" podíval se na mě.

,,Ne-e." řekla jsem a usmála se na něho. Celým tělem se otočil ke mě a řízení se skoro vůbec nevěnoval. Naklonil se ke mě.

,,Já tě to rád naučím.." zašeptal mi do tváře. Jeho  obličej se přiblížil a já mu vyšla vstříc. Naše rty se o sebe lehounce otřely, ale pak se Paolo narovnal. Začal něco v Italštině nadávat tak rychle, že jsem nevěděla, co říká. Koukla jsem se stejným směrem, jako on a pochopila. Na cestě stála skupinka upírů a zaujatě o něčem debatovali.

,,Hej, uhněte! Toto je cesta, pokud jste si nevšimly!" zakřičel. S upíry to ani nehlo. Paolo už chtěl vystoupit a něco jim udělat, když jsem ho zadržela.

Chtěla jsem něco vyzkoušet.

,,Počkej a pak mi řekni, co jsi uviděl, ano?" zašeptala jsem a začala se soustředit. Představovala jsem si Ara, jak majestátně stojí pod klenbou hradu vedle nás. Zamračeně se na skupinu upírů dívá. Představovala jsem si, jak otevírá pusu a jeho hlas zazní prostranstvým.

,,Co tady děláte, nemáte co na práci?" jeho hlas se nesl tak ostře, že jsem málem nadskočila leknutím, i když jsem to čekala. Představovala jsem si, jak se Aro otáčí a mizí za rohem. A pak začne zelenat, modrat a červenat. Pak se s jiskřením rozpline ve vzduchu.

,,To jsi byla.. ty?" zeptal se užasle Paolo a já  cítila, že zase jedeme. Unaveně jsem sebou praštila do opěradla. Docela mě to vyčerpalo. Zavřela jsem oči a zbírala zbytky sil. Kývla jsem hlavou. Najednou jsem na rtech ucítila polibek. Překvapeně jsem otevřela oči. Paolo se ke mě nakláněl a vůbec nevěnoval pozornost cestě před sebou.Iinstinktivně jsem mu objala krk rukama a uslyšela jeho uchychtnutí. Tkhle bychom asi pokračovali dále, kdyby se neozvalo odkašlání. Zklamaně jsem zavrčela, když jsem ucítila, že se Paolo odtahuje.

,,Tak ty mě podvádíš, jo?" zeptala se Izy vážně, ale vážné vzezření kazily jiskřičky pobavení v očích.

,,Tady mám můj milovaný počítač! A podvádím tě jen s Lenou. Tady Paolo se nepočíta, je to přece chlap!" řekla jsem jí tak veselým tónem, že i Izy začaly pocukávat koutky.

,,To mi jako moje pohlavý zakazuje se počítat do tvých milenců!" řekl naoko uraženě Paolo. Zasmála jsem se a objala ho. Dřív než jsem si uvědomila, co chci udělat, jsem ho už líbala. Byla jsem z naší trojice asi nejpřekvapenější, že něco takového dělám. Chtěla jsem se odtáhnout, ale Paolo si mě přitiskl k sobě a prohluboval náš polibek. Najednou jsme letěli vzduchem. Překvapením jsem otevřela oči a uviděla, jak se zmatený Paolo hrabe ze země. Izy právě s pobrukováním nasedla do auta a už s ním někam jela. Na to, že ta dodávka vypadala, že se každou chvíli rozpadne jela docela dost rychle. Rychle jsem si nasedla a chvíli po mě i Paolo.

,,Ty už můžeš odplout, casanovo. Tady Helga potřebovala jen řidiče a ten už se dostavil." ukázala na sebe. ,,Casanova,, tedy odplul a já mlčela.

,,Líbí se ti?" zeptala se má stvořitelka.

,,Nevím. Asi ano. Ale nemám ho ... tedy.. nemiluju ho." řekla jsem. Paolo na mě působil jako droga. V jeho přítomnosti jsem se cítila jako poblázněná puberťačka, ale s odstupem jsem zaznamenala, že kdyby odešel, asi by mi to nevadilo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (8x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře