8. díl

27. srpen 2009 | 16.28 |

Společenská místnost

Na večeři jsem došla ve chvíly, kdy už ostatní pili. Odfrkla jsem si a do nosu mě udeřila vůně krve.Zamrkala jsem a několikrát zatla a uvolnila pěsti. Po chvíli jsem se dokonale (no.. dokonale.. to je moc silný slovo) ovládala. Začala jsem obcházet jídelnu po celém obvodu a hledala si oběť. A našla jsem si ji. Klučina, maximálně 20 let. Nepřítomně koukal před sebe. Došla jsem k němu a zavrčela na mladého upíra, co se na něj chystal vrhnout. Laškovně jsem mladíka objala a políbila ho na krk. Pak už jsem se neovládla a zakousla se do něj.

Mrtvola mladíka skončila jako všechny před ním a pravděpodobně i potom. Skončila na hromadě dalších neživých těl a po asi 10 minutách se pomalu změnila na prach. Spálili je. To už jsem neviděla. Hledala jsem Izy. Nudila jsem se a myslela si, že by mi Izy něco poradila. Ven jsem se sama neodvážila.. přece jen jsem se ovládala jen při velikém úsilý a na hradě jsem pomalu znala každou prasklinku na každém kameni každé zdi. Několikrát mě napadlo vstoupit do sklepení a podzemního labirintu, ale hned po 8 zatáčkách jsem se se strachem vrátila.

Ucítila jsem Izynu vůni a vydala se po ní. Došla jsem k tělocvičně. docela mě to překvapilo, Izy už docela dlouho do těchto prostor ani nepáchla. A ještě než jsem vztoupila dovnitř, tak jsem poznala proč. Uslyšela jsem tiché sténání. Bez okolků jsem vešla dovnitř a rozhlédla jsem. Pak jsem se podívala nahoru a konečně je uviděla. Demitri se jednou rukou držel lampy a Izy se nohou zahákla za nějakou mříž. Vášnivě se objímaly. Dolů pomalu padaly různé části oblečení. Chvíli jsem je fascinovaně pozorovala. Já jsem si prostě nemohla pomoct. Pak jsem konečně odtrhla pohled od propletených těl a rozhlédla se. Našla jsem v rohu blog a popadla jsem ho. Načmárala jsem tam vzkaz, že na Izy čekám v pokoji, že to není důležité a že si klidně chvilku počkám, protože máme celou věčnost a odešla jsem.

Šla jsem po chodbě a něco mě napadlo. Já tu kromě Bratrů, Demetriho, dvojičat a manželek Bratrů nikoho neznám. Zašla jsem tedy směr Společenská místnost a přemýšlela. Co chci do konce věčnosti dělat? S kým budu tu věčnost trávit? Ihned jsem pomyslela na počítače. Na Lenu. A myšlenky se mi zatoulali k hackerovi Andělovy. Byla jsem si na 69,58% jistá že je to muž. Někdo mi poklepal na rameno a já odolala nutkání na něho zaútočit. Otočila jsem se a hleděla do očí pohlednému mladíkovy. Italovy.

,,Jsi Helga.. přítelkyně Izy, že?" zeptal se a přízvuk skoro nešel poznat.

,,Jo.. Izy je má stvořitelka.." řekla jsem s úsměvem. Italsky jsem se naučila mluvit jen průměrně, ale upír přede mnou se ihned usmál.

,,Mám nápad, já budu mluvit anglicky a ty italsky.. budeme se navzájem opravovat a říkat si, jestli by se nedala použít vhodnější fráze!" řekl rychle italsky, že jsem to málem nestíhala pobrat. Překvapeně jsem se na něj podívala. Byl to snad první člověk, co se se mnou bavil jen kvůli mě a né Izy.

,,Já nejsem rodilá Londýňanka nebo Američanka, já pocházím z České Republiky..." řekla jsem a podívala se na jeho zamyšlený obličej. Musela jsem uznat, že se mi velmi líbil.

,,Už vím, ČR je někde ve střední Evropě.. je tam i matička měst, že? Pražský hrad, Karlův most." řekl. Usmála jsem se.

,,Ano, Praha, matička měst.." řekla jsem.

,,Mimochodem, já jsem Paolo. Byl jsem 2 roky na recepci, hned po Gianně.. ale to jsi asi moc nevnímala... málem jsi mě dvakrát zakousla!" řekl vesele. Zběsile jsem pátrala v minulosti, ale na mladíka za pultem jsem si nepamatovala.

,,Doufám, že jsem tě neviděsila.. mám chabý ovládání!" postěžovala jsem si.

,,Já jsem upírem tři čtvrtě roku a nemám s krvý problémy.. pokud to chceš nějak ovládnout, tak si pomysly, že ta žena nebo muž maji kopu dětí, co hladový a jiný takový situace.." řekl a zase se na mě usmál. Nevšimla jsem si jak, ale byli jsme s Paolem ve středu místnosti a seděli jsme vedle sebe na velmi malé pohovce (nebo to bylo gigantické křeslo?). Rozhlédla jsem se a všimla si, že nás někteří se zájmem pozorují. Usmála jsem se na ně.

,,Kdo mě nezná, tak jsem Helga.. a pokud mě fakt někdo neznal, tak ho ráda poznávám!" řekla jsem klidným hlasem, ale pak se usmála, když se několik upírů uchechtlo.

,,Řekni, spíš se svou stvořitelkou?" zeptal se zničeho nic Paolo. Pozorně jsem se na něj zadívala, až se z toho začínal ošívat.

,,A když?" zeptala jsem se a na tváři mi pohrával úsměšek. Paolo se na mě zářivě usmál.

,,Jen, že bych se rád přidal!" řekl a najednou se místností se rozeznělo nadpozemsky nádherné zacinkání zvonečků (Izyn smích) a já se k ní s úsměvem otočila. Došla ode dveří ke mě a sklonila se ke mě. Chytla mě za bradu a vášnivě mě políbila. Byla jsem z toho tak šokovaná, že jsem se ani nebránila. Když se Izy odtáhla, omámeně jsem se dívala před sebe. Pak jsem zavrtěla hlavou, abych se vzpamatvala.

Vedle mě se ozvalo povzbudivé výsknutí.

,,Vy by jste nenechali chladnou ani sochu!" řekl Paolo a zářivě se usmíval.

,,To jen ty jsi moc velký romantik!" zavrněla mile Izy. Paolo se na ní okouzleně díval a já ho loktem žduchla do boku. Pohotově se usmál. Rozhlédla jsem se a všimla si, že všichni pozorují jen Izy. Pořádně jsem se na ní podívala. Zdálo se mi to, nebo z Izy vychází lehounký třit? Jako by byla v odrazu paprsku slunce.

,,Chtěla jsi něco?" zeptala se Izy a já si vzpoměla lístek, který jsem jí nechala.

,,Dokud mi nepřijde počítač, tak nemám co na práci. Nemám co dělat, nezašli bychom někam?" zeptala jsem se jí. Izy se mezi obočím objevila vráska.

,,Zvládneš jít mezi lidi?..Ale jo, zvládneš! Už je čas, aby jsi si začala zvykat.." řekla a otočila se na patě. Když vyšla z místnosti, zase se mi zdálo, jako by místnost potemněla.

,,Takovou dračici mít za stvořitelku, tak se nenudím ani do konce věčnosti!" řekl mi tiše Paolo, ale nejspíš to slyšela celá místnost, protože pár upírů přitakalo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (10x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře