11. část

25. srpen 2009 | 18.35 |

Cullenovi

Běžela jsem lesem. Vzlykala jsem a tentokrát byla ráda, že nemám slzy. Musela bych mít červené oči, byla by jsem oteklá a teklo by mi z nosu. Proč jsem Robinovu nabídku nepřijala?! Vždyť je milí, mám ho ráda... pokud ho tedy nemiluju. Jsem husa a měla by jsem se vrátit.

Propukla jsem v další záchvat pláče.

,,Nebreč jako nějaká nána!" okřikla jsem se. Trochu to pomohlo, proto jsem na sebe začala mluvit.

,,Vrátíš se, odpovíš Robinovi že ano a bude happyend! No a co, svadba, taková prkotina. Kvůli tomuhle jsi utekla? Vždyť to není nic jineho než to, že spolu můžeme legálně spát, můžeme se vydávat za manžele... spát v jednom pokoji na jedné postely... SAKRA! Já nesnáším svadbu!" sedla jsem si do trávy a pak sebou hodila a lehla si. Koukala jsem na oblohu a přemýšlela. Byla noc. To jsem tak dlouho běžela? A kde vůbec jsem? Koukala jsem se na hvězdy a znovu mnou zalomcovaly vzlyky. Vzpomněla jsem si na to, jak mě Robin učil souhvězdí...

Přetočila jsem se tváří k zemi a zabořila nos do vlhké hlíny. Radši bych se teď nechtěla vidět. Z té restaruace jsem utekla v světle modrém topu a krátkou černou sukní. Teď jsem musela vypadat jako bláznivá poběhlice. Řasenka se mi určitě roztekla (že by to bylo tím, že prší?) a o make-upu nemluvně. Sáhla jsem si na tvář a pořádně si přejela prstem od spánku, k nosu až k bradě. Na prstu mi ulpěla béžová hmota. Znovu jsem zabořila tvář do trávy a snažila se setřít si ten hnus z obličeje. Skoro nikdy jsem se nelíčila a Jenefer na mě na tuto příležitost napatlala hory všelijakých krémů, pudrů a jiných blbostí.

Uslyšela jsem zurčení vody a rozběhla se tím směrem. Šumění vody zesílilo a já jen doufala, že cestou nikoho nepotkám. Nepotkala jsem. Skočila jsem do vody a plavala ke dnu. Snažila jsem se nechat vše, co mě tížilo za sebou. A docela se mi to povedlo...

Robin a svadba se mi vytratily z mysli jako obláček kouře. To, co budou dělat Melwoyovi až zjístí, že jsem utekla, nad tím jsem se nezaobírala a co budu dělat dál jsem neřešila. Teď jsem byla ve vodě a plavala jsem.

I ve vodě jsem najednou uslyšela silné pravidelné bití srdce. Plavala jsem tím směrem. Zvuk srdce sílil a čím byl silnější, tím rychleji jsem plavala. Nakonec jsem se odrazila ode dna a skočila po něčem velkém, chlupatém a voňavém. Už jsem se chystala tomu medvědovi zakousnout hrdlo, když do mě něco narazilo a odhodilo mě to zpět do jezera (jak jsem po vynoření zjístila). Byla jsem přesně ve středu a zuřivostí jsem vrčela. Nebo spíše prskala, protože ve vrčení mi bránila voda. Připlavala jsem k přehu a s peprným nadáváním a klením jsem se otřepala. Lilo ze mě jako z konve. Ucítila jsem, že se na mě někdo díva a okamžitě zaujala bojovou pozici. Mezi zuby mi uniklo vrčení.

Naproti mě stálo 8 osob. Upírů. A po chvíli jsem si všimla, že vegetariánů. Úplně vepředu stál vysoký blonďatý upír s mozaikou jizev. Trochu jsem se uvolnila. Nenapadne mě, dokud ho nevyprovokuju.

Bylo to poznat z držení těla. Vedle něj stál velký svalovec a přiblble se usmíval. Připomínal mi... ale nikoho. Za nimi stál kluk s bronzovými vlasy a upřeně na mě hleděl. Zaklela jsem a zavrčela na něj. Četl mi myšlenky, podle jeho výrazu. Začala jsem přemýšlet rusky, což ho dost vyvedlo z míry. Za nimi pak stála krásná blondýna, malá černovláska a dvě hnědovlasé dívky nebo ženy. A pak blonďák, který se na mě zkoumavě díval. Vůdce rodiny.

Celou dobu, kdy jsem je pečlivě zkoumala a hodnotila, jak jsou nebezpeční se nikdo ani nehnul. Dívali se na mě velmi nedůvěřivě. Opatrně jsem po sobě hodila pohled a zaklela ještě hůř, než předtím.

,,No se nedivým, že mě chcete napadnout, když vypadám takhle!" řekla jsem a ukázala na sebe s hraným zděšením. Všichni až na blonďáka (se sbírkou jizev) se jakš takš uvolnily a svalovec se na mě dokonce usmál. S pohledem upřeným na toho, co se neuvolnil jsem já přešla do přátelského postoje a narovnala se. Blonďák se za chvíli taky uvolnil.

,,Kdo jsi?" zeptal se jejich vůdce.

,,Páni, vás je tolik a ještě vás nerozcupovali Volturiovi?" zeptala jsem se já. Okamžitě zpozorněli a já se usmála.

,,Jen se ptám. Vím, jak se bratři bojí, aby je někdo nesvrhnul.." ušklíbla jsem se.

,,Jmenuji se.. " přemýšlela jsem. Mám jim říct své jméno? Proč né.

,,Melanie Melwoyová." řekla jsem a kluk s bronzovými vlasy sebou trhl. Někoho mi připomínal. Jejich vůdce se na mě usmál.

,,Já jsem Carlisle Cullen a toto je má rodina." řekl a ukázal na skupinku upírů. Cullen, Cullen, to mi něco připomíná. Ale nemůžu si vzpomenout co. Usmála jsem se.

,,Těší mě..." po chvilce váhání jsem dodala:

,,Nemohla bych u vás přespat? Mám takový menší problém a sprcha by bodla.." řekla jsem. Carlisle se koukl na kluka s bronzovými vlasy a on roztržitě pokrčil rameny. Pak se jejich vůdce otočil na malou černovlásku, která se culila jako měsíček. Nadšeně přikývla.

,,Zůstane u nás skoro měsíc!" řekla nadšeně a já se na ní otráveně podívala. Další kdo zná budoucnost? No to jsem narazila na rodinu...

,,Hej, a proč vypadáš tak jak vypadáš?!" zeptal se najednou svalovec.

,,Emmette!" sykla hnědovláska, která se držela u Carlisla. Asi jejich vůdkyně. Usmála jsem se.

,,To bude tím, že jsem si díky tobě zaletěla na prohlídku jezera!" řekla jsem nenuceně a usmála se. Jasnovidka a druhá hnědovláska se zasmáli nad svalovcovým otráveným pohledem. Usmála jsem se taky.

,,Emh.. né že by jsem neměla čas, ale nemohli bychom už k vám domu.. víte.. ve špinavým oblečení a ještě v takovém stavu.." ukázala jsem na sebe: ,,Se člověk necítí zrovna nejlíp.." dořekla jsem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře