28. část

12. listopad 2009 | 16.06 |

Dva životy

O osm let později..

Nakonec jsem s Cullenovými strávila víc času, než jsem čekala. Stála jsem se členkou jejich rodiny a výborně jsme si rozumněli. Ale neřekla jsem jim, kdo jsem nebo odkud jsem. Ani jednou se tu neukázal jeden od Volturů, ale věděla jsem že je to jenom otázka času. A taky.. bylo to zvláštní, ale já.. zdálo se mi, jako bych je už znala. Někdy jsem Carlislovi řekla, co má udělat v nějakém případě a dodala jsem, že ten případ nebo podobný už měl. Carlisle se na mě překvapeně podíval a řekl, že ten případ měl, ale dřív, než jsem s nimi byla. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, ale když jsem zjístila, že to nebylo ojedinělé, přestala jsem se tím zabírat.

Esmé jsem pomáhala v zahradě a věděla jsem přesně, jaké co chce mít a znala jsem perfektně, jaký má Rosalie vkus na oblékání....  Ze začátku mi to připadalo divné a pak jednoho dne jsem zjístila, proč se to takhle děje...

Zrovna jsem byla v obýváku a rovnala květiny, když mě přepadla ukrutná křeč.

,,ÁÁÁÁ!!!" vykřikla jsem překvapeně a stulila se do klubíčka. Zdálo se mi, že mi mozek řezají na kousky a že snad umřu bolestí. Cítila jsem, jak mě Carlislovi ruce znehybnily a jak se ho Esmé starostlivě a vyděšeně ptá, co se se mnou děje. Projela mnou znovu křeč a Carlisle zavolal:

,,Pomoz mi Rose.. neudržím jí!" trpěla jsem křečí snad týdny. Ale ani trochu nepolevila. Pak zničeho nic přestala a já ochable ležela.

,,Angelo!" třásl se mnou jemně Carlisle.

,,Cože?" zamumlala jsem nechápavě.

,,Co se děje tati?" zeptala jsem se Carlisla. Ten se na mě nechápavě díval. Pomalu jsem se zvedla a držela si hlavu. Měla jsem pocit, že se mi rozkočí.

,,Angelo?" zeptala se Esmé.

,,Kde je Angela?" zeptala jsem se zvědavě. Už jsem svou dobrou kamarádku dlouho neviděla.

,,Ty jsi Angela.." objasnila mi Rose.

,,Ha, ha.. jestli je to nějaký z těch Emmettových vtípků, tak je blbý." řekla jsem tiše. Byla jsem jako po kocovině.

,,Emmett?" zašeptala tiše a tázevě Rose a pak odešla. Podívala jsem se na Carlisla.

,,Co je jí?" zeptala jsem se a Carlisle se na mě zamračeně díval. Pak mi došel význam toho, co mi Rose zdělila:

,,A proč mi říkáte Angelo?" Carlisle se na mě díval... jako na pacienta. To se mi nelíbilo.

,,Co se to tu děje?" pak jsem se znovu v křeči zhroutila. Ale tentokrát jsem vyděla své životy. Oba dva. Život jako Isabella Swonová a pak Cullenová a pak život jako Bella Voltury. Když bolesti hlavy odezněly, ležela jsem a dívala se do stropu. Nic jiného jsem nechtěla dělat. Protože, kdybych něco chtěla dělat, musela by jsem přemýšlet. A to by vedlo k tomu, že bych přemýšlela nad svými životy. Jen matně jsem vnímala, jak na mě Carlisle mluví. Jak se na mě Esmé starostlivě dívá.. a jak na mě Rosalie hystericky křičí. Zavřela jsem oči a chtěla usnout. A zapomenout.

Zmateně jsem se probrala. Ležela jsem na postely a byla jsem celá ztuhlá. Zmateně jsem otočila hlavou a rozhlédla jsem se. Byla jsem v pokoji. Svém. Angelininém. Já nejsem Angela!! okřikla jsem se a sedla si. Zamrazilo mě.

,,Edwarde!" zakřičela jsem a můj hlas se nesl domem.

,,Edwarde!!" zakřičela jsem ještě hlasitěji a hysteričtěji. To už v pokoji byl Carlisle, Rose a Esmé. Vzlykala jsem. Protože jsem se do Voltery nemohla vrátit. Rose si vedle mě sedla a utěšovala mě.

,,Kdo je Emmett?" ptala se mě naléhavě. Sklonila jsem hlavu a snažila se uklidnit se.

,,Tvůj muž přece!" řekla jsem po chvíli.

,,Já si ho nepamatuju!" řekla Rosalie zoufale. ,,Nepamatuju si na to!" začínala být stejně hysterická jako já před chvílí. ,,Ale vím, že někdo mi chybí.. a to jméno, Emmett mi něco říká!"

,,Proč jsi mi řekla tati?" zeptal se Carlisle. ,,Myslel jsem, že chceš zůstat Webwrová.." řekl. A já se na něj vyjeveně dívala.

,,To nebylo mé jméno.. Angela Weberová byla přece má kamarádka.. Já jsem Isabella Cullenová! Copak si nevzpomínáte?" zeptala jsem se. Vyjeveně se na mě všichni tři dívali.

,,Já jsem Carlisle Cullen.. hlava rodiny a nepamatuju si, že bych měl nějaké příbuzné, kteří mají stejné jméno jako já.." řekl po chvíli opatrně. Málem jsem se rozesmála.

,,A co Alice, Jasper, EDWARD?" zeptala jsem se. Carlisle při posledním jméně cukl hlavou.

,,Esmé, ty si nepamatuješ na své děti?" zeptala jsem se jí. Opatrně se na mě dívala.

,,Chtěla bych si pamatovat ty osoby, ale nepamatuju si je, ale něco mi říká, že bych je znát měla.. hlavně toho Edwarda.." řekla po chvíli tiše.

,,Co si pamatujete?" zeptala jsem se. Carlisle mi ve zkratce řekl o tom, jak zachránil Esmé, když skočila z útesu a pak Rosalii, kterou našel na chodníku.

,,Já si pamatuji něco jiného.. mám nápad, povyprávím vám to a vy si pak možná vzpomenete." byla jsem zoufalá. Chtěla jsem, aby mě Carlisle a Esmé brali jako dceru. Jako Bellu.

,,Byl jsi synem Lovce upírů.." začala jsem a Carlisle přimhouřil oči. Tohle mi neříkal. Pokračovala jsem tím, jak ho kousl upír a jak se snažil zabít a pak jak se začal živit zvířecí krví. ,,Pak jak potkal v Itálii Volturiovi a oni se tě snažili nalákat na lidskou krev. Odmítl jsi. Jednoho dne jsi pak ošetřil Esmé, která si zlomila nohu. Zamiloval jsi se do ní. Ale odešel jsi.." pokračovala jsem tím, jak se dostal do Chicaga a pomáhal při epidemii. A přeměnil Edwarda na prosbu jeho matky. Na chvíli jsem si oddechla a pozorovala Carlislovu reakci.

,,Byl jsem v Chicagu a pomáhal jsem při epidemii a mám pocit, že jsem ošetřoval mladíka, kterého jsi mi popsala. Pamatuju si na tu ženu o které jsi mi řekla.. ale toho Edwarda.. jako by mi něco bránilo si ho jen vybavit." řekl. Pokračovala jsem.

,,S Edwardem jste se přestěhovali do severního Wisconsinu a tak jsi znovu ošetřoval Esmé.. tentokrát skočila z útesu a její zranění byla smrtelná... Proto jsi jí přeměnil a krátce nato jste se vzali. Pak jsi v jednom městě našel Rosalii,  která..." zadrhla jsem se a podívala jsem se na ni. Vyděšeně a smutně se na mě dívala.

,,Umírala, protože..." zase jsem nedořekla.

,,Její snoubenec jí nechal na chodníku a ty jsi jí tam umírající našel. A přeměnil jsi jí. Byla pro Edwarda, ale on jí nechtěl.. neměl rád, když ho někdo do něčeho tlačil.. mimochodem, Edward uměl číst myšlenky..." Najednou se Rosali zhroutila jako předtím já a držela se za hlavu. A křičela. Ani né po minutě se zmateně okolo sebe dívala.

,,Bello, Carlisle? Je to pravda? Že tu Emmett není?" začala vzlykat, když jí nikdo neodpověděl.

,,Pamatuješ si?" zeptala jsem se s nadějí v hlase. Přikývla a vyběhla z domu pryč.

,,Pokračuj!" řekla Esmé a Carlisle se na ní zamračeně díval.

,,Rosalie pak v lese našla pokousaného chlapce. Napadl ho medvěd. Zamilovala se do něj. Krvácejícího ho přenesla mnoho mil a pak ti ho dala k tomu, aby jsi ho přeměnil. Udělal si to. Byl to Emmett Cullen." Esmé se usilovně mračila.

,,V roce 1950 se k nám přidali Jasper a Alice, protože to Alice viděla ve své vizi." Esmé se zhroutila v křečích. Asi po dvou minutách se roztřeseně zvedla a objala Carlisla.

,,Pak jste se přistěhovali do Forks a tam potkali mě." mluvila jsem čím dál rychleji a zapáleněji: ,,Edward mě chtěl zabít, ale pak se do mě zamiloval. Jednoho dne mě ale opustil a " tentokrát se zhroutil Carlisle. Esmé se k němu s vyděšeným výkřikem rychle sklonila. Carlisle se chvíli bránil(myslím svíjel v křeči) a pak si i on vzpomněl.

,,Opustil tě, ale pak tě našel. Potom nás napadli Volturiovi a vzali si naše talenty. A nám vymazali vzpomínky..." dořekl smutně Carlisle.

,,Ano.." zašeptala jsem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.2 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře