10. část

23. srpen 2009 | 13.17 |
Vezmeš si mě?


O dva roky později...


,,Já osobně si myslím, že jsem moc nezvladatelná, na to, abych chodila do školy!!" vypískla jsem zděšená představou školních lavic a únavných 6 hodinách učení.


,,Ale do obchodů a do kin můžeš, že?" zeptal se škodolibě Peter a já bych ho nejradši roztrhla vejpůl.


,,Leonide!! Prosím!!" už jsem si klekala, abych dodala svým slovům váhy, ale Leonid se usmál.


,,Já jsem myslel, že ty jsi se chtěla naučit na to piano!!" řekl se smíchem a já zamrzla někde mezi klekem a dřepnutím. Usmála jsem se.


,,Opravdu? Žádná matika, fyzika, dějepis, čeština?!" zeptala jsem se s nadějí v hlase, ale ta mě opustila hned, když Leonid odpověděl:


,,Něco z toho si budeš muset vybrat!! Nemůžeš chodit jen na Hudbu!!" řekl a já si povzdychla.


,,Matika je lehká, s naší upíří pamětí to jde samo.." řekl Robin a já přemýšlela.


,,A kam vlastně budeme chodit?" zeptala jsem se.


,,Na střední.. obyčejnou střední.." řekl Leonid a já se zatvářila jako masový vrah (což jsem vlastně i mohla být).


,,To znamená, že se mím ,,oblíbeným,, předmětům nevyhnu.." řekla jsem temně. Peter se najednou rozesmál a já radši ani nezjišťovala, co viděl. Jenefer se tvářila jako bůh pomsty.


,,Cože jsi mi udělal s těmi šaty? Ty pako!! Oni se nesmějí namočit!!!" zakřičela a vletěla do pokoje. Já se usmála. Už před rokem přestalo Petera dělat mi naschváli (ale to neznamená, že mi je pořád nedělá) a soustředil se na svou lásku a Robina. Vsadila jsem se totiž s ním, že když mu řeknu 50 věcí, které má Jenefer provést a ona ho neopustí, tak mu dám mé autíčko (jak jsem něco takového mohla slíbit!!!) a když vyhraju já, dá mi celý rok pokoj.


,,Neopustí mě! 29. skutek.. už jen 21 a jsi namydlená a bez svýho autíčka!!" řekl nadšeně. Já se na něj podívala jako na pako.


,,To se ještě uvidí. U třicítky začnu s pořádnýma podpásovkama a věř mi, že s tebou Jenefer nepromluví víc než rok!!" řeknu mu s úsměvem a chci odejít do pokoje.


,,Melanie? Počkej!!" Robin mě chytl za ruku. Šibalsky se usmál a táhl mě do garáže. Rychle mě posadil do auta a už někam jel.


,,Kam jedeme?" zeptala jsem se zvědavě. Poslední dobou se na mě všichni členové rodiny dívalai... radostně? A teď ten Robinův únos. Všimla jsem si, že je nějak nervózní. Pomalu jsem si dávala dvě a dvě dohromady a snažila se tvářit zvědavě.

Robin něco chystá.. jsme spolu 3 roky... máme se rádi... co z toho plyne?

Snažila jsem se ignorovat to, co bylo zřejmé.

Jenefer teď dost dlouho chodí do obchodů a ani nechce, abych šla s ní.... Peter se mě zeptal, co chci na narozeniny i když ty jsem měla minulý týden... Leonid se na mě záhadně usmívá....

Tohle Robin nechce udělat..

. Já jsem moc mladá na to, co po mě asi chce! Začala jsem se nervózně ošívat.


Jestli se mě na to zeptá, co mu proboha odpovím!! Že je to na mě moc brzo? Pochopí, ale bude souhlasit?

,,Děje se něco?" zeptal se zvědavě Robin.

Sakra, on čte mé emoce!!

Začala jsem myslet na toho medvěda, kterého jsem si předevčírem ulovila. Jak mi jeho krev proudí do krku a pak do žaludku....


,,Nic, jen se na mě tak podivně díváš.." zalhala jsem.

Medvěd! Mysly na medvěda!!

Robin se usmál.


,,Jsi tak krásná, že z tebe nemůžu spustit oči.." řekl tiše a podíval se na silnici. Zatočili jsme a už jsme byli ve městě. Uhodla jsem, že míříme do nějaké restaurace. Tiše jsem zaúpěla a Robin se po mě ohlédl..


,,To krev.. mám nutkání vykopnout dveře.." zalhala jsem pohotově a Robin se nejistě pousmál. Skoro jsem slyšela, jak mu to šrotuje v hlavě.


,,Ty pro mě máš překvapení, že?" zeptala jsem se a chtěla udržet optimistický tón. Možná se mi to i povedlo.


,,Ano!" řekl vesele. Já se snažila zapudit knedlík, který se mi usadil v krku.


,,Víš, že nesnáším překvapení!" řekla jsem to trochu prudčeji, než jsem chtěla. Robin se na mě zkoumavě zadíval a já se na něj nejistě usmála. Bylo mi líto, že jsem na něj tak vyjela. A snažila jsem se, aby ten pocit zachytil. V autě se do konce cesty rozlehlo trapné ticho.


Dojeli jsme, podle mého předpokladu k restauraci. Robin se na mě usmál a přitáhl si mě k boku. Vešli jsme dovnitř a já zalápala po dechu. Neslyšela jsem , kromě jednoho, žádné srdce bít a bylo to tu krásně vyzdobené. Nebyla tu žádná světla kromě vánočních bílích a červených světýlek a na každém rohu stáli vázy s rudými růžemi a mími oblíbenými liliemi a orchidejemi. Okouzleně jsem se okolo sebe rozhlížela a Robin mě vedl dál. Bodlo mě u srdce, když mi došlo, proč to tu tak vyzdobil.


Došli jsme na terasu v prvním patře a sedli si k malému stolku. Jediná servírka, která tu byla, nám donesla jídlo a pití, pak se rychle odporoučela. Vzala jsem vydličku a roztržitě jsem se v jídle dloubala. Robin se na mě přes stůl usmíval. Pak vztal, přišel ke mě a vytáhl mě ze židle. Uslyšela jsem tiché:

CVAK

a ozvala se příjemná hudba. Robin mě objal a začal se mnou tančin. Roztržitě jsem se nechala vézt a opřela si hlavu o jeho rameno.


Prosím, ať se nezeptá a nezkazí tuto nádhernou noc!!

prosila jsem v duchu. Já se totiž nechtěla vdávat. Né, že bych nechtěla být Melwoyová nebo že nemám ráda Robina, ale necítila jsem se na to. Nechtěla jsem si to přiznat, ale mám pocit, že čekám na někoho jiného, než na Robina. Nakonec se Robin v polovině písně zastavil a podíval se mi do očí. A já věděla, že se teď zeptá. Klekl si a začal:


,,Melanie Cooprová, pamatuješ si na chvíli, kdy jsme se poprvé setkali? Seděla si na útesu a kreslila racky. Já si tenkrát přisedl k tobě a oba dva jsme pozorovali zapadající slunce. Tehdy jsem se do tebe zamiloval.


Pamatuješ si, jak jsem tenkrát šel okolo tvého okna a zděsil se, když jsi seděla na tom parapetu? Bál jsem se, že spadneš, ale ty ses na mě usmála a zanadávala mi do blázínků.


Pamatuješ, jak jsme se potkali v parku a já tě tam políbil? Tehdy jsi se stala neoddělitelnou součástí me existence.


A teď tě žádam, Melanie, vezmeš si mě? Miluji tě. Jsi jako slunce a já květina.. nemůžu bez tebe žít.." zašeptal nakonec. Já vzlykala.


,,Robine.." pohladila jsem ho po tváři a utekla jsem. Z restaurace lidským během, venku na ulici během hraničícím s upíří rychlostí a když jsem dorazila do lesa, tak jsem se rozběhla naplno. Běžela jsem a nevím kam. Neslyšela jsem za sebou zoufalý výkřik Robina, neslyšela jsem vzdalující se kroky jeho chodidel. Vnímala jsem jen jeho hlas, který mi říkal, jak mě miluje. Taky jsem mu mnohokrát řekla, že ho miluji. A teď si moc dobře uvědomuju, jaká to byla lež. Měla jsem ho ráda, ale jako bratra!!


Melanie... počkej!

doznívalo lesem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.2 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře