15. díl

5. listopad 2009 | 00.34 |

Chvalozpěvy na mou schopnost!

Před nosem mi bliklo něco malého a rozjasnilo to všudypřítomnou tmu. Zamžourala jsem na to. Má upíří mysl mi napověděla, že se to nazývá jiskřička. Zděsila jsem se. Ta tma snad otupuje mysl, když neumím pojmenovat něco tak základního. Postupně jsem se dostávala do stavu, kdy jsem začala vnímat okolí. Ani jsem si to neuvědomovala, ale upadla jsem do jakéhosik dočasného nevnímání... apatie, ve kterém jsem úplně přestala vnímat své okolí a začalo se mi otupovat logické myšlení. Koutkem oka jsem se na sebe podívala a zhnuseně jsem se ušklíbla.

Byla jsem úplně zasviněná tou zeleno- černo- šedou plísní, co byla všude po cele. V jakém stavu je můj účes a obličej jsem si také docela živě dokázala představit. Jakmile si mé oči zvykly na to nedostatečné světlo, chtělo ho více. Soustředila jsem se na jiskřičku a představila jsem si svou lampičku ve své upíří pracovně. Tu skleněnou kouli, která měla zdi navržené tak, aby lámaly světlo a vydávali větší jas, než jakého by mohla dosáhnou obyčejná jiskra, která v té kouli poletovala. Jiskřička zajiskřila a zvětšila se. Musela jsem přivřít oči nad tím nečekaným přísunem světla. Přestala jsem se na světlo soustředit a ono zmizelo. Otřásla jsem se, když jsem se znovu ocitla v úplné tmě.

Zoufale jsem se snažila tu jiskru, to světlo vzkřísit, ale moc mi unikala doslova mezi prsty. Z intenzivního snažení mě po chvíly rozbolela hlava a navíc se ostře začala ozívat bolet způsobená touhou po krvy. Všechny tyto faktory rozptilovaly mou snahu a já to po chvíly vzdala.

Stoupla jsem si doprostřed místnosti a snažila jsem se uvolnit. Začala jsem pravidelně dýchat a pak jsem zapátrala v paměti po něčem, co by mi udrželo svěží mysl. Moc toho nebylo, proto jsem si vybrala schématický graf jádra Leny a zopakovala jsem si ho.

Zrovna jsem se dostala k odvětví virů a antivirů, když se dveře otevřely a dovnitř vešlo pět upírů. Začala jsem vnímat okolní svět a doslova na mě zaútočila palčivá bolest v krku. Schoulila jsem se pod tím náporem žízně. Upíři si mě opatrně prohlížely, jako by čekali na to, že na ně každou chvíly skočím.

,,Jsi Helga nebo Olga? Ty jsi ta, která tu je už 4 měsíce?" zeptal se nakonec jeden upír.

,,Helga.." upřesnila jsem.

,,A nemám ponětí, jak dlouho tu jsem... jaksi tady nemám výhled na slunce, takže nemám ponětí, jak rychle čas ubíhá..." řekla jsem lehce posmutnělým tónem. Nějaký upír s sebou trhl, ale mě zase začalo strašně pálit v krku. Znovu jsem se schoulila.

,,Krev..." zachropěla jsem bolestně a současně prosebně. Ruka mi instinktivně vyletěla k hrdlu.

,,Jak dlouho už jsi nepila?" zeptal se upír. Ihned jsem pochopila o co jde. Snaží se to co nejdéle protahovat, ale smysl jeho chování mi unikl.

,,Je to moc dlouho... kdyby byla naše žízeň jako ta lidská potřeba jídla, tak bych měla být asi dvakrát mrtvá..." řekla jsem smutně. Z jejich chování jsem si odvodila to, že mě nejdou z té odporné kobky vytáhnou a ani mi nenesou jídlo. A navíc jsem více než jasně ztrácela sebekontrolu... moje žízeň mě začala ovládat.

,,Jestli mi nechcete pomoct, tak by jste měli odejít, nevím jak dlouho ještě budu odolávat nutkání po vás skočit..." řekla jsem unaveným hlasem. Znovu jsem se zamyslela. Zamyslela jsem se nad tím, jaké to bylo před tím vězněním... mou jedinou starostí bylo to, jak co nejlépe ochránit svůj počítač a pak to, abych porazila Anděla. Mimo virtuální svět bylo mou starostí docházet každý večer do jídelny na večeři a pak občas prohodit řeč s Demitrim, Paolem nebo Izy.

Iz mě jednou za čas, když se jí chtělo, naučila něco z techniky boje a já na oplátku učila jí něco o počítačech. I když se Izy učila až velmi rychle, pravděpodobně kvůli  její upíři mysli, neměla pro toto odvětví počítačů cit. Prostě uměla teorie a základy, ale sama od sebe na spojitost mezi dvěma věcmi ohledně počítačů nepřijde... pokud není spojení logické.

Přemýšlela jsem o tom, kdo je Anděl, když mě z přemítání vytrhlo hromové zabouchnutí dveří. Části mysli jsem pozorovala, co ti upíři dělají, ale nebylo v tom nic, co by mě ohrozilo na životě nebo spíše existenci. Proto jsem je ignorovala, jinak bych riskovala to, že po nich opravdu skočím.

Přede dveřmi jsem zaslechla hlasy: ,,.... opravdu už měsíc neměla krev? To je... nemožné! A když jsme tam vešli a ona, podle vás tu krev měsíc neměla, tak na nás ani nezaútočila... toto je týrání upírů, toto by se mělo zakázat. Ale musím uznat, že má až neuvěřitelné sebeovládání."

,,Říká se že s Izy je tvrdá škola, ale výsledky stojí za to... a tiše, když mluvíš o té Helze v dobrém. Jestli tě zaslechne někdo z Arových špehů, máš co nevidět rozervané hrdlo.." řekl tiše druhý upír.

,,Ale není to pravda?" zeptal se první.

,,Je," přitakal upír: ,,... chudák holka... celou dobu, až na jednu vyjímku, byla zticha. Ta vyjímka byla v tom, že nás prosila, ať jí pustíme... hrome, jakou já měl chuť jí otevřít dveře a nechat jí běžet... takový hlas přesycený bolestí a žalem se ti zaryje do toho našeho netlukoucího srdce..." povzdechl si hlídač.

,,Nevíš, kdy má dostat krev? Když jsem vešel dovnitř, tak jsem žádnou krev necítil. To znamená, že jí opravdu asi neměla. A navíc, když jsem se jí podíval do očí... brrr... takhle černé oči jsem nikdy neviděl.... musí trpět ukrutnými bolestmi, jestli má opravdu jednoměsíční žízeň."

,,Já jsem měl přestávku nejdéle mezi dvěmi obětmi... asi dva dny... pak jsem šílel žízní... neumím si představit, že bych krev něměl měsíc."

,,Když tak o tom přemýšlím, tak mě napadá to, že je tak slabá, že na nás ani zaútočit nemohla. To by bylo dobré vysvětlení jejího chování... když jsme si s ní promluvili a ona se dozvěděla, že jí nechceme pomoct, ztratila se v jakémsi vlastním světě."

mutně jsem je poslouchala. Svým způsobem měli pravdu. Na nohou jsem se držela jen silou vůlí a navíc... bála jsem se. Bála jsem se tak, že jsem zmrzla strachy. Nemohla jsem se pohnout, protože jsem se bála, že bych se pak nedostala do té pozice, ve které jsem. A bála jsem se pohnout proto, protože jsem si nebyla jistá tím, jestli bych se pohnout mohla. Radši jsem to nezkoušela....

Radši si držet naději, že se pohnout můžu, než se nepohnout a vědět, že jsem tak slabá, že i kdyby mi hodily kořist, tak se k ní nedostanu....

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (6x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře