3.díl

20. srpen 2009 | 22.41 |
Co jsem? Nic určitě né..

Pořád v kleku jsem se pokradmu podívala nahoru. Aro se na mě zamyšleně díval. Ihned jsem se zase obrátila pohled k zemi. Když tu se mnou má stvořitelka nebyla, cítila jsem se prachmizerně. S ní jakoby se i upíří život rozzářil. A Aro si toho nejspíš byl moc dobře vědom.

,,Jak se jsmenuješ maličká?" zeptal se nakonec.

,,Jmenuji se Helga, pane." řekla jsem to i pro upíří uši tiše. Ale Aro zřejmě slyšel.

,,Co mi o sobě povíš, čím jsi mou dceru, tedy skoro dceru zaujala?" zeptal se. Tím jsem si nebyla jistá ani já. Izy sice říkala něco o odvaze, ale já jí měla ještě míň než krysí bobek.

,,Netuším, vaše dcera, " předpokládala jsem, že ho potěší, když mé stvořitelce budu takto říkat: ,, řekla, že jsem jí zaujala odvahou. Měla zřejmě namysli to, jak jsem se oddělila od skupiny turistů.." řekla jsem hořce a hned navázala: ,,ale já měla spíše štěstí.. že vaše dcera neměla hlad, že mě tam nenašel někdo jiný.." řekla jsem melancholicky. Skvělé. Něco v téhle místnosti na mě působilo tak, že má nálada byla pod psa.

,,Má dcera je velmi.. mocná. Impulzivní a nepředvídavá.. někdy škodolibá a pomstychtivá. Nikdo, ani já se v ní nevyznám. Znal jsem jednoho člověka.." zmlkl. V té chvíli do místnosti vtrhla Izy.

,,Zdravím otče, za chvíli bude poplach!" řekla Izy naléhavě ale každý v místnosti poznal, že tu není kvůli tomu. Ona nechtěla, aby jsme věděli o tom někom. Nikdo se nepohnul. Ani já jsem se neodvažovala. Jen jsem se koutkem oka dívala na to, jak se Izy zlostně dívá na Ara. Nandej mu to!! povzbuzovala jsem jí v duchu a snažila se udržet neutrální tvář.

Ani né za 20 vteřin přiběhl upír a hlásil: ,,Pane, k hradu se blíží skupina vzbouřenců.. jsou jich nejméně tři sta!" řekl a pohledem těkal po každém v místnosti.

,,Postarám se o to!" sykla Izy a chtěla jít pryč. Vypískla jsem.

,,Jak?!" i já.. novorozená jsem věděla, že to nebude snadné. Izy se na mě chlácholivě usmála.

,,Nebudu na to sama.. že Demitri? Svolej dvojičata a nějaké nové talenty, ať si zatrénují.. já obstarám zbytek!" konec věty skoro štěkla. Trhla jsem sebou. Pak jsem se nejistě podívala na Ara. Ten jako by pohledem říkal: Já říkal že je nestála!

,,Vy jí v tom nezabráníte? 300.. to přece není 30!" řekla jsem vyděšeně. Caius se na mě bez zájmu otočil.

,,Je hodně moc naštvaná.. když je naštvaná, tak bych se jí do cesty nestavěl.. když je TAKHLE naštvaná tak vyklidíme pole." řekl jako by nic.

,,Ale jste její vládci, její páni.. musí vás poslechnout!" řekla jsem. Úplně jsem zapomněla na to, abych k nim byla pokorná.

,,Měla by jsi pochopit, že tím, že jí Aro přijal za dceru, jí dal takové možnosti a privilegia, že kdyby nás zabila, tak může převzít trůn.." řekl vyčítavě Caius. Aro protočil oči.

,,Proto tě nemá ráda, protože jí to nepřeješ.

" řekl Aro. Chovali se, jako bych tu nebyla. A já si uvědomila, že bych zde neměla být. Tak jsem se s úklonou odporoučela z místnosti a vyběhla na balkón. A neuvěřila jsem svým očím.

Venku to vypadalo ... podivně. Jedna menší skupina útočila na Demitriho, dvě andělské děti a asi 8 dalších upírů. Ale ohniště boje bylo někde jinde. Rozpoznala jsem jen černé vlasy vířící ve velkém klubku upírů. Ti upíři byli na první pohled normální, ale čím blíž byli k Izy, tak tím pomaleji a vláčněji se pohybovali. Zamračila jsem se. Jak to Izy dělá? Najednou vedle mě promluvil Aro:

,,To nikdo neví. Asi je to její dar.." řekl nejistě Aro a já leknutím trochu nadskočila.

,,Vy nevíte jaký má dar?" zeptala jsem se ohromeně. Od Izy jsem se dozvěděla, že Aro je něco jako zběratel potencionálů a že by neznal ten Izyn, to se mi nezdá.

,,Víme, že na ní někdy nefungují naše schopnosti a pak je skvělí diplomat. A má nějaké vnitřní kouzlo nebo snad posílený šarm, kterým ostatní podlehávají a pak dělají co chce." řekne Aro. Šokovaně se na něj dívám.

,,A takovou chcete mít za dceru?" zase jsem úplně zapomněla na pokoru. Usmál se.

,,Ano, moc mi připomíná mě v mládí.." řekl a asi se zasnil. Já si představovala Ara jako nějakého šlechtice co po nocích prohání cizí sukně. Zaškubalo mi v koutcích, když jsem si tu myšlenku až moc reálně představila. Najednou jsem uslyšela tichounké zalápání po dechu. Otevřela jsem oči o kterých jsem ani nevěděla, že jsem je zavřela a zanadávala:

,,A kurva..." jinak jsem se prostě vyjádřit neuměla. Před obličejem se mi skvěla má myšlenka (na mysli mám Ara zabraného v něčích sukních), vypadala ale nějak.. zeleně. Byla do zelena a modra a červena a pak zničeho nic zmizela. Neodvažovala jsem se na Ara pohlédnout. A proto mě překvapilo, když jsem zaslechla přidušený smích. Bojácně jsem vzhlédla a oddychla si, když jsem si všimla, že se na mě Aro pobaveně dívá... 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře