Moira | Sestra 9

9.kapitola: Boj

Dýchala jsem ztěžka. Kerilie dostala darem od trpaslíků nádherné brnění, já také, ale stejně jsem se celá třásla strachem o mou dračici. A Aryu s Blödhgarmem. A... světe div se... i Eragona. Něco mě k němu táhlo. Nebyla to láska, ale něco jiného.

,,Měli byste vyletět!" oznámila nám Nasuada. Pak se otočila a šla zkontrolovat vojsko. Arya a Blodhgarm na mě hodili povzbudivé pohledy a Blödhgarm se ještě podíval nesouhlasně na Eragona. Zjistila jsem, že elfové jsou pověřeni královnou a mají za úkol chránit Eragona i za cenu vlastního života. Otřásla jsem se. Můj život bude určitě krátký, protože je víc než jasné, že na Stína jsem prostě krátká. A na dva? Už jen z té myšlenky mi bylo nevolno. A to jsem s nimi měla bojovat! Toužebně jsem se zadívala na odcházejícího Blödhgarma. Nic jsem mu neřekla. Ani slovo o Stínech. Proto jsme se rozloučili jen zběžně a já toho teď litovala... Co když budu umírat a on se ke mě nestihne dostat?!

"Poletíme?" zeptal se tiše Eragon. Pevně jsem sevřela osten přede mnou a přikývla. ,Ker, zvládneme to?‘ zeptala jsem se.

,Jestli ne, tak nejsem drak!‘ Kerilie, snad aby svým slovům dodala na důležitosti, zuřivě zařvala a prudce vyletěla kolmo nahoru. Jediný záběr jejích obrovských křídel stačil na to, aby nás vynesla do bezmála dvaceti metrové výšky. Pak se na chvíli držela na místě, letěla po vzdušném proudu, a pak stočila let střemhlav dolů.

Rychle jsem zamumlala kouzlo a už jsme prorazili hladinu jezera Leona. Kouzlo, které jsem zamumlala, mi okolo hlavy drželo bublinu, ve které byl vzduch. Sice to tak nevypadalo, ale bylo to to nejjednodušší kouzlo, které jsem v této situaci mohla použít. A vypotřebovala jsem tím energie stejně jako na zvednutí meče. Ihned mi promoklo oblečení (tedy košile, protože jsem jinak na sobě měla jen železo), ale já zatím zimu necítila. Prohloubila jsem spojení s mou dračicí a zaplavily mě pocity radosti a svobody, které jsem teď, chvílí před bitvou, nečekala. Kerilie použila křídla jako ploutve a rychle jsme se blížily k druhému břehu jezera. Pokud jsem to mohla soudit, zdálo se mi, že bychom na přeletění jezera potřebovali více času a síly, než na přeplavání. Nalevo ode mne se mihla malá modrá. Konečně se dostala z proudu, který Kerilie způsobila svým plaváním, a teď nám plavala po boku. Usmála jsem se na Eragona a pak vytřeštila oči. On snad zadržoval dech! Zamumlala jsem kouzlo podruhé a Eragon se zmateně rozhlédl. Pak se váhavě nadechl.

,,Ty kreténe! Ty jsi chtěl po celou dobu zadržet dech?!" křikla jsem na něho rozzuřeně. ,,Chceš snad zemřít ještě před bojem?!" dodala jsem. Eragon se na mě zamračeně podíval. Aby odvedl řeč jinam, zeptal se:

"Co to je za kouzlo?" zamračila jsem se, ale hrála jsem jeho hru.

"Po boji tě ho naučím, vůbec nechápu, že tě Oromis takovou prkotinu, která tě ale teď málem stála život, nenaučil." odvětila jsem, vlastně to málem vyprskla. Eragon se více přitiskl ke své dračici a já jeho pohyb zopakovala. Začínala mi být zima. ,Už tam skoro jsme...‘ utěšovala mě dračice, ale já se zimomřivě zachvěla. Cítila jsem, že se někomu mému blízkému něco stane, něco špatného. Byl to instinkt a já mu vždy důvěřovala.

**

Prudce jsme se z jezera vynořili a zaslechly hluk vřavy. A já poprvé na vlastní oči spatřila červeného draka. Plachtil nízko nad bitvou a zdálo se, že někoho hledal. Ihned jsem ucítila několikanásobné zaútočení na mou mysl, ale neobrnila jsem se. Poznala jsem Oromise.

"Jestli tohle přežijeme, tak ti pěkně od plic řeknu, co si myslím o Eragonově výuce!" křičela jsem na něj v mysli, ale on se těsně před koncem věty vytratil. Rozhlédla jsem se po bojišti a poznala důvod. Ze severovýchodu se blížila zlatá tečka a k ní se rychle blížili dvě černé. Zaklela jsem a začala hledat Stíny. Byla jsem zmatená (a ne sama), protože jsem je nemohla nikde najít. Pátrala jsem svou myslí okolo sebe, až jsem narazila na jednu dobře obrněnou. Podívala jsem se tím směrem a zahlédla ho. Jezdce přerostlého červeného mláděte. Poprosila jsem, aby mi Ker pohlídala všechny důležité informace a myšlenky, protože jsem v průběhu boje nemínila uzavírat svou mysl. Červené mládě se k nám rozletělo a Kerilie s zuřivým řevem vyletěla vysoko nad oblohu. A červený nás následoval.

,Eragone, já ho odlákám, běž pomoct Oromisovi. A kdyby jsi narazil na Stíny, okamžitě mi to oznam!‘ dodala jsem. ,Možná jsi jednou Stína porazil, ale nehraj si na hrdinu! Nechci tě podceňovat, ale pravděpodobně to byla náhoda, takže žádné blbosti, ano?‘ Zasoustředila jsem se na Jezdce červeného. Kerilie se zničeho nic stáhla do sebe a naříkavě zavyla. Nejdřív jsem se lekla, že je zraněná. A svým způsobem také byla.

,Co se děje?!‘ zeptala jsem se své partnerky vyděšeně. Neodpovídala, jen se střemhlav vrhla na druhého draka. Ale místo útoku těsně před ním zastavila. Spojení mezi námi zmizelo úplně.

,,Kerilie, co se děje?!" zeptala jsem se vyděšeně a pak se vyděsila ještě víc, když z Jezdcovi ruky vytryskl gejzír rudého kouzla. Ale pomoc kupodivu přišla z neočekávané strany. Jezdcův drak hrozivě zavrčel a udělal takový obrat, že nebýt sedlových popruhů, tak náš Jezdec nepřítel absolvuje let bez draka nějakých sto metrů dolů. Viděla jsem, že Jezdec má stejný problém jako já. Nekomunikuje se svým drakem. Nenávistně se podíval na mě.

,,Co jsi udělala Trnovi!" zakřičel a chystal se k dalšímu kouzlu, ale jeho drak zase udělal nějaké výpady, a Jezdec se radši začal držet. Co kdyby popruhy povolily... náhoda je blbec.

,Ker, mluv se mnou!‘ vykřikla jsem zoufale a hradba okolo Keriny mysli se zhroutila. A já to viděla.

Kerilie někdy před sto padesáti lety snesla svou první a zatím jedinou snůšku. Spářila se s divokým drakem, sama byla hodně divoká a snesla tři vejce. Jedno hnědé, druhé šedé a třetí... rudé.

Šedé vejce si tehdy vzal drak, rudé věnovala Ker Jezdcům a hnědé nechala v hnízdě, které opustila.

A mně vše do sebe zapadlo. ,Trn je tvoje mládě!‘ došlo mi a ohromeně jsem se na dráče (které jako dráče nevypadalo) přede mnou podívala. Když jsem se pozorně zadívala, opravdu jsem našla podobnosti mezi mou dračicí a Trnem.

,Ker, teď ale musíme bojovat, jak se to učili divocí draci.. zabij i své mládě pro přežití! A Trn už není mládě, je drak. Zlý!!‘ zoufale jsem vymýšlela výmluvy.

,Máš pravdu.‘ řekla nakonec těžce a doletěla k dráčeti.

,Dej nám přísahu!‘ zahřměla a dráče se na nás nerozhodně dívalo. ,Přísahej, že na svou rodičku nezaútočíš!‘ Toto doplnila má dračice zavrčením. Docházely jí její ocelové, dračí nervy. Nakonec, k překvapení jak mého, tak asi i Trnovu, to odpřísáhnul. Nedokázala jsem udržet na tváři klidný výraz. Ohromeně jsem se dívala na Trnova jezdce, Murtaghta. Konečně jsem ho dokázala aspoň v duchu oslovit jménem.

"Tys mu to dovolil?" zeptala jsem se šokovaně. Zamračil se.

,,Co?" zeptal se neochotně. Zavřela jsem oči. Ach ti tvrdohlavý draci! Z toho bude polízanice jak hrom. To mládě na to určitě strašně doplatí. Jen ta myšlenka mě v duchu mučila. Kerilie to okomentovala svým dračím smíchem a pak jsme se obě ihned otočili. Nějaký drak zařval bolestí. A protože jediný nepřátelský drak, který tady má být, je před námi, tak to znamená, že je to někdo od nás. Kerilie se prudce otočila a vydala se za velkým padajícím tělem.