4. kapitola

15. listopad 2009 | 21.56 |

Jelikož jsem někomu slíbila, že až najdu tento příběh, tak ho dopíšu, tak tady máte další kousek povídky. Papíry, na kterých jsem to měla napsané, jsem ale nenašla. Něco se ale pokusím sesmolit. Nebude to moc často, protože tuto povídku nemám nejradči (páni, napadá mě, že to zní hrubě... :-O), ale někomu se líbí, tak se jí jednou za čas budu věnovat.    :))

Boj s Alecem... a jeho následky.

 Alec vztekle trhl opaskem, který se tentokrát ale snažil zauzlit. Nevím proč, ale napadla mě myšlenka, že on sám si ani neumí zavázat tkaničky u bot.

Pásek pod náporem síly praskl a kalhoty mu sklouzly dolů. Stál přede mnou, od pasu dolů jen s rouškou na zakrytí nejdůležitějšího. Musela jsem i já uznat, že má krásně vypracovaný nohy. Ale jsem ještě moc mladá na to, aby to se mnou něco dělalo. Skopl kalhoty a ty shodou náhod letěly na mě. Snažila jsem je odhodit ode mě, ale hebký samet se mi sevřel okolo ruky a spadl mi na hlavu. Když jsem se z té látky vymotala, koutkem oka jsem zachytila, jak se na mě zezadu plíží Alec.

Vrhl se ke mě a ohnal se. Věděla jsem, kam míří ještě dřív než on. Válečníci jsou tak jednoduší. Ihned poznám, kam míří... pomyslela jsem si. Sehnula jsem se a pak jsem mu zkusila dát pěstí já. Vykryl to. Prudce jsem se otočila a kopla jsem. Vykryl to, ale druhý kop následující po prvním ne. Dostal pořádnou ránu do břicha, až vyheknul a spadl do kolen. Začal rudnout. Ale jestli vzteky nebo bolestí... to netuším. Postavila jsem se nad něj a koukala jsem mu do fialového obličeje. Znejistěla jsem. Možná se opravdu dusil.

Sehla jsem se, že se zkusím podívat, jak na tom je, když mi přiletěla rána pěsti. Zalapala jsem po dechu a ustoupila snad 8 kroků vzad. Jeho pěst mi dopadla na levou tvář a já teď na levé oko viděla... nebo spíše neviděla skoro nic. Tak hodně mi slzelo.

Sklonila jsem se a snažila přerušit řetězec kledeb na Alecův účet. Uslyšela jsem, jak kousek přede mnou praskla větvička.

,,Ty hajzle, sakra, co to provádíš! Mě chceš zabít!" křikla jsem tím směrem a uslyšela odfrknutí. Postavila jsem se a na levé oko docela už viděla. Ale i lehký dotyk pálil jako čert. Zaúpěla jsem a svět se se mnou zatočil. Málem jsem upadla. Jestli mi tam Alec další ubalí, tak snad pojdu na bolest...

,,Ale, snad tě neskolí jedna malá rána. " řekl posměšně. Zasténala jsem, protože se mi zatmělo před očima. Ucítila jsem v puse krev. Zřejmě jsem si prokousla jazyk.

,,Jsi blbý! Necítím vlastní ksicht!" slova zněla trochu zkomoleně, jelikož jsem měla pusu plnou krve. Ošahala jsem si dolní čelist a bolestně přivřela oči. Skoro jsem si ani nevšimla, jak se ke mě Alec přiblížil a znovu se po mě ohnal. Vyhla jsem se spíše instinktivně, než vědomě. A kopla jsem ho.

Ani jsem nedoufala v to, že bych se trefila. Mizerně jsem viděla a kvůli tomu jsem ještě mizerněji mířila. Ale kupodivu má noha narazila na odpor.

Rychle jsem se otočila a kopla do toho místa znovu, nejsilněji, jak jsem dokázala. Uslyšela jsem něco, mezi bolestným zasyčením, zalápaním po dechu a vydechnutím nadávky.

Stála jsem na místě, jednu nohu mírně pokrčenou, pořád ve vzduchu, vodorovně se zemí. Druhou nohu jsem měla pevně na zemi... no pevně, balancovala jsem na špičce chodidla. Bála jsem se došlápnout na zem, protože jsem v tu chvílí věřila, že jakmile došlápnu, toto vše se stane opravdovým. Nezvratně, pevně neodvolatelným. Ale bolest mě po chvíli skolila. S žuchnutím jsem se svalila na kolena. Jednu půlku obličeje jsem měla v pořádku. Zdravé oko pátralo po nebezpečí a kontrolovala každý nebezpečný pohyb Alece. Druhé oko jsem se marně snažila otevřít.

,,Uzdrav se... Bohyně, prosím, uzdrav mě... trecio... né! Terisio... torsio... Bože, jak to uzdravovací kouzlo bylo!!" sykala jsem vše, co mě k léčení napadlo, ale nic. Nakonec jsem si vzala hrst krásně studící hlíny a na půlku tváře si to přiložila. Postřehla jsem pohyb a uvědomila si, že se Alec zvedá. Popadl mě vztek takové míry, že jsem skoro přestala cítit bolest. Skoro. Se sykáním a příležitostním klením, jsem se zvedala a naštvaně došla k té hromádce, která se (sama) nazývá člověkem. Klečel na čtyřech a házel kledby (určené mě) takového kalibru, že jsem se dostala ze stavu naprostné nepříčetnosti ke stavu absolutní nepříčetnosti bez cítění boletsi.

Nepřemýšlela jsem. Hranou dlaně jsem udeřila Alece do zátylku takovou silou, až mu tam něco křuplo. Až ten zlověstný zvuk rozehnal rudou mlhu, kterou jsem měla před očima. Klečela jsem před Alecovým nehybným tělem, oči nehnutě upírala před sebe, s rukou položenou na krku mého bývalého přítele. Nic. Zdálo se mi, že se nic neozývá. Ani zašeptání korun stromů. Ani tiché cvakání hmyzu a jiných zvířat lesa. Ticho. Naprosté ticho, které mě ale obviňovalo za to, co jsem udělala.

Cítila jsem tlak, který mi stoupal do hlavy. Ve spáncích mi tepalo.

Alec se sípavě nadechl a začal kašlat krev. To mě dostatečně probralo. Už jsem si myslela... že je... mrtví! Úlevně jsem se rozesmála.

,,A- Aleci, p... pro... pro..." nedokázala jsem ze sebe nic srozumitelného vykoktat. Ale jako zázrakem se mi zjevila formule na přivolání bohyně.

Klekla jsem se a složila ruce do znamení života. Začala jsem tichým, hrdelním hlasem žádat bohyni života i bohyni léčení... osudu nebo jen štěstí o pomoc. Prosila jsem o odpuštění, za to, co jsem mohla udělat. Alec se nějak přetočil na záda a vykašlal gejzír krve. Postříkala mě od hlavy k patě. Do mého milovaného, opatrovávaného pláště se žíznivě vsákla krev.

Alecovi oči se na mě s obviněním podívaly a najednou, v jedinou chvíli, příliš náhle na to, abych to hned pochopila, ztratily lesk. Znehybněli a neznatelně se potáhly mrtvolným povlakem. Takovým tím, který je do běla a mrtvola pak vypadá zvláštně nebezpečně, pokud se jí nezatlačí a nezavřou oči.

,,Neskákej ovečko, přes hrazení...

...vlk hladový čeká, jen až tě sní...

...ovečka miloučká, běloučká čisťoučká...

...vlk s tlamou od krve, se usmívá."

Nevědomky jsem si pobrukovala dětskou písničku, kterou jsme spolu s Fel zpívaly, jako děti. Já, Alec, Felicie a Peter. Pohladila jsem Alece po tváři, když jsem si uvědomila, že jsem ho zabila. Na jeho, do běla nabírající barvu pleti, spadla slza. Jen jedna, protože pak mi něco znemožnilo jich prolít více.

Za mnou se ozvalo zavrčení. Nejdříve z jednoho směru, ale pak z dalších. Uvědomila jsem si, že Alec se stal vytipovanou potravou pro hladové vlky. Mysl byla otupená šokem, ale tělo a instinkt jednaly sami. Pobraly co nejvíce věcí, které jsem udržela a utíkala jsem. I když jsem utíkala, co mi síly stačily, zaslechla jsem nezaměnitelné zvuky trhání. Pak dokonce i křupání kostí a vrčení. Zmučeně jsem vykřikla a kvůli slzám téměř neviděla. Zakopla jsem a Alecova brašna mě bolestně bouchla do hlavy, napůl mě omráčila, ale já se donutila znovu zvednout a utíkat.

Zatvrdila jsem se proti těmto zvukům a běžela jsem, dokud jsem vysílením nespadla a nemohla už dále. Pak jsem se schoulila do klubíčka a zoufale vzlykala.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 4. kapitola dara 21. 11. 2009 - 22:20
RE: 4. kapitola Šílenej 10. 02. 2010 - 17:11