7. část

18. srpen 2009 | 01.15 |

Ach to piáno!

Zase jsem jednou seděla u Leonida v pracovně. Nervózně jsem sklouzávala pohledem k piánu a každou chvíli se už zvedala, že si zase sednu na lavičku a začnu hrát, ale.. pak jsem se rozhodla, že ne. Po chvilce jsem se zase nespokojeně zavrtěla v křesle a to už Leonid nevydržel.

"Tak tam sakra běž a něco zahraj." řekl to tichým, klidným tónem, ale já skoro hmatatelně cítila tu vyhrůžku, která se pod tím skrývala. Nesměle jsem si sedla na lavici a přiložila prsty k víku. Zavřela jsem oči a spokojeně takhle odpočívala. A pak zase ta neznámá síla...

TADY je odkázek..)

Začala jsem hrát jemně, jakoby nesměle. A pomalu se do toho nořila. Do toho vodopádu kláves, not a zvuků. Mé prsty tančili po bílých klávesách a já se snažila s hudbou splynout. Chtěla jsem vyjádřit, jak jsem ráda, že hraju. Že nechápu, kde se vzal ten dar. Že jsem ale strašně ráda, že je. Prsty lehce klouzaly po bílých klapkách a pak zpomalovaly. A najednou, jako bych už nevěděla, co mám hrát, jsem skončila. Teď jsem téměř ihned zaregistrovala mrtvolné ticho v domě. Rychle jsem se otočila a zírala do radostných tváří mé nové rodiny. Nechápavě jsem se na ně dívala.

"Hraješ báječně!" ozvala se, světe div se, Jenefer. Trochu koktavě jsem jí poděkovala a Robin se zasmál mým zmateným pocitům.

"Odkud to umíš?" zeptal se mě. Láskyplně jsem se na něj usmála.

"To to piano, když za něj sednu, tak mě ty melodie pohltí, jako by samo piano mělo duši, která mě vede.. chci chodit do školy a naučit se na piano hrát! Nebo na klavír!" řekla jsem hned. Ostatní se na mě zaraženě koukali.

"Já vím, ale budu se snažit svou žízeň krotit!" dodala jsem hned. Peter se na mě slabě usmál.

"Asi bychom ti měli říct o naší rodině víc..." začal najednou Leonid a Robin po něm šlehl šokovaným pohledem.

"My, rodina Melwoyových, máme někoho, nějakého člena rodiny všude. Jsme něco na způsob rodiny Voltury," otřásla jsem se při jejich jméně. Už mi vysvětlili, že je to krutá upíří královská rodina. A pak mi došel význam slov:

"... s tím rozdílem, že my místo toho, abychom byli na jednom místě, jsme roztroušení všude po světě.

Kdybychom se spojili, myslím, že bychom útoku Voltury odolali, možná je i porazili.. ale zažeňme revoluční myšlenky. Já jsem hlava celé téhle rodiny. Původně jsme byli menší vystěhovalecká skupina, ruská skupinka z Británie, co si v poklidu žila. Pak nás Volturyovi rozprášili... bylo nás prostě moc a byli jsme příliš silní. Ale já dal znovu dohromady novou rodinu. O létech před tímto krokem ti radši vyprávět nebudu... byl jsem jen krvežíznivá bestie, jen pro obrázek.

Když jsem založil novou rodinu, byli tam dvě dcery a jeden syn. Ti po čase našli partnery a partnerku. A zase se má rodina nebezpečně rozšířila. A proto jsem jeden den rodinu rozpustil. Sdělil jsem jim důvod a oni se (po velmi tvrdém přemlouvání) nakonec nechali rozdělit. Mám na všechny kontakt a dodnes se občas jako rodina sejdeme. A má malá rozpuštěná rodina se znovu rozrostla a já jsem donutil hlavy rodiny, aby i jejich rodiny rozpustily. A tak to jde pořád dokola. Založil jsem ještě dvě rodiny, dokud jsem si neřekl dost! Stvořil jsem Robina a jen jeho."

Po nějaké době se k Leonidovi a Robinovi (po argumentu, že Pat stejně vidí, že budou spolu) přidali Jenefer a Peter. Ale to bylo vše. Jednou za čas uspořádal Leonid menší oslavu (velmi tajnou) kde pozval jen rodinu. Ta se tak navzájem poznala, spřátelila, znepřátelila a po oslavě odešla.

"V roce 1929 jsme potkali mladíka. Byl úžasný pianista a nějakou dobu u nás zůstal. Živil se lidskou krví, ale vyprávěl o přátelích, kteří pijí zvířecí. Zůstal s námi do rok, tudíž do roku 1930, pak odešel. Nechal po sobě jen naše zlaté oči a jeho piano. Ale než odešel, slíbil, že bude Melwoy a v případě nutnosti rodině pomůže..." Leonid s povzdechem skončil a vyprávění se ujala Jenefer:

"Byl to fešák a byl inteligentní. Byl milý a kdybych neměla Petera, tak bych ho brala na věčnost. Uměl stejně jako já číst myšlenky..." začala ale pak zaraženě zmlkla.

"Ten bídák!" ozvala se nakonec a vypochodovala z místnosti. Překvapeně jsem si všechny měřila. Nevypadali na nějaké vzbouřence proti starým řádům. Peter s tím jeho nikdy nemizícím úsměškem, Robin a jeho starostlivý pohled, nehodící se k osmnáctiletému chlapci. Leonid jediný mi do role zapadal. Muž okolo třicítky, který zažil víc, než chtěl. Unavený, poučený stovkami zkušenostmi. A stovkami let.... napadlo mě.

"Je toho na mě moc... tohle je tak nemožné!! Stejně jako já! Neměla bych existovat!" řekla jsem a vypochodovala z pracovny. Chtěla bych spát. Vše tohle zaspat.

"Nepodaří se ti to!" ozvalo se z chodby křiknutí a já zuřivě zavrčela. Vyskočila jsem z okna a běžela do lesa. Právě jsem udělala jednu z těch velkých životních chyb, ale na mě toho prostě bylo moc. Blahodárné účinky hudby a hraní zmizely. Zbyla zase jen žízeň. A ta mě hnala do lesa...

6. část | 8. část

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře