1.díl

18. srpen 2009 | 00.00 |

1. díl: Probuzení

Teď jsem asi zažila ty 3 nejhorší dny v životě. Dvakrát jsem si myslela , že jsem mrtvá. Skoro nekonečnokrát jsem si to přála. A pořád dokola jsem si opakovala: Za co jsem si zasloužila takovou bolest? Nikdy v životě jsem si nemyslela, že mě něco takového potká.

Byla jsem jednou na tetování a nechala si udělat nad zadečkem dráčka. Malého, roztomilého. Byla jsem mladá a šla jsem do neodborného tetovacího klubu. Nastříkali do mě nějaký sračky, po kterých jsem neměla cítit tu bolest. Bylo to naopak. Velmi intenzivně jsem cítila jehlu, která mi pořád dokolo opichovala kůži, ale to svinstvo zabralo tak, že jsem nemohla křičet. Celý krk byl jako z vaty a když jsem zkusila vykřičet si svou bolest, znělo to jako prasečí zachrochtání.

Ale to, co jsem zažívala teď bylo stokrát, ba milionkrát horší. Bylo to, jako by mi tetař rozžhavenou jehlou ničil každou buňku v těle. Vše začalo od krku a já chvíli měla pocit, že nemůžu dýchat. Pak se to rozšířilo z brady na oblyčej, z krku na dekolt a hruď. Z hrudi do rukou. Z trupu do břicha. Pomalu si tetař dělal cestičku z mého spáleného těla od krku všude. Dokonce i do vnitřností! Šílený tetař. Magor. To bych si pomyslela, kdybych ale taky nebyla napůl šílená z té bolesti. Cítila jsem, jak mě dvě ledové ruce znehybnily a vystavili tomu šílelci s tou jeho tetařskou jehlou.

,,To není tetař, to je smrt.." zašeptal mi jednou do ucha andělský hlas, ale já jeho krásu nevnímala.

Jestli je to smrt, tak mě jí vydejte. Rozhodně smrt než toto upalování!! Myslela jsem si, že jsem toto křičela, ale zřejmě z toho vyšel nesouvyslý řev, protože mi znovu hlas zašeptal do ucha:

,,Když se pokusíš zvládnout bolest, rychleji odejde.." znělo to tak slibně. A proto jsem se snažila se bolest ovládnout. Z části se mi to povedlo. A odměna: Ta byla taková, že se mi Oheň najednou oběvil i v nohách tam, kde neměl být. Na patě, lýtkách, stehnech, zádech. Snažila jsem se nekřičet, snažila jsem se nevyjadřovat zklamání z toho, že bolest neodešla. A snažila jsem se nevykřičet tu bolest. A pak najednou ta bolest ještě zesílila, jako by to šlo. Srdce mi v ohnivých kleštích rychle bušilo. Od konečků prstů najednou bolest ustupovala. A pak srdce naposledy klopítlo a přestalo tlouct. Spolu se srdcem ztichla i bolest.

První co jsem udělala, bylo, že jsem otevřela oči. Nad sebou jsem uviděla dva rudé terče. Vyděsili mě a proto jsem zavrčela.  Tvář, ke které oči patřili, se zašklebila a mým tělem znovu projela slabá křeč. Zděšeně jsem se na tu ženu předemnou podívala a ona varovně zvedla ukazováček.

,,Jsem Izy, člen rodiny Volturry, tvá stvořitelka." řekla ledově klidným krásným hlasem. Bez špetky citu. Jako by to četla.

,,Já mám stvořitelku.. myslíš matku?" zeptala jsem se zmateně. Co ta bláznivá ženská chce? Žena se na mě zářivě usmála a tím mi vyrazila dech. Přišla těsně ke mě a chytila mi jemně obličej do dlaní.

,,Jsi upír maličká.." řekla něžně.. jako matka. V první chvíli mi ani nedošlo co řekla, ale můj obrovský mozek to spracoval hned. Hrubě jsem se té ženské vytrhla a Izy si na mě smutně podívala. Chtěla jsem utéct pryč, ale něco mě nabádalo, abych jí šla obejmout a poslechnout si jí. Vypadala tak bezmocně. Okamžitě jsem k ní přistoupila a objala jí.

,,Jsi upír. Já tě přeměnila. Vím, že to strašně bolelo, ale jinak to nešlo.." zašeptala mi do ucha. V jiné chvíli bych jí pěkně od plic řekla, že je mi její lítost na dvě věci, na nic a na ... radši nebudu zmiňovat, ale v tu chvíli jsem jí nic nevyčítala. Byla jsem jí kupodivu vděčná. A zeregistrovala jsem vzestupňující se pálení v krku...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře