3. kapitola

18. srpen 2009 | 01.40 |

Aleci, co to...

Seskočila jsem ze stromu a zamířila k Fe-shuininu náhrobku. Pod náhrobní desku jsem si schovala nějaké její věci, které mi přenechala. Fe-shuin zemřela před rokem a vše odkázala mě. Podle ní mám také příjmení. Fe-shuin byla má druhá učitelka, která mě nevyhodila a u které jsem dodělala učení. Byla to strašně laskavá žena. Jak má učitelka říkávala: Učíme se do konce života... tudíž jsem teoreticky její učení ještě nedokončila.

Asi bych vám měla mou učitelku představit: Malá, trochu seschlá babička, pocházející ze severu. Měla šikmé oči, takovou hezkou, jemnou a  téměř nažloutlou pleť a tmavé, dlouhé a rovné vlasy. Vyučovala mě bojové umění. A učila mě i jiné věci než ostatní, stala jsem se totiž jejím učněm. Učila mě smrtící chvaty, ale i masáže na uvolnění svalů... Měla mě jako jediný člověk ráda a byla jediná, co mi kdy něco dala ne z nutnosti nebo soucitu, ale proto, že mi něco chtěla dát. Vyučila mě ve svém oboru a já jsem teď bojovala stejně dobře jako ona. Tedy doufám. Byla to čiperná babička.. napadlo mě a jako vždy u jejího hrobu mě přepadl hluboký smutek. Ale už jsem nebrečela vždy, když jsem náhrobek byť jen zahlédla, což je pokrok. Ta babča mnohdy uběhla stovky kilometrů bez zadýchání, zatímco já jsem plivala plíce... Nebo se třeba čelem dotkla chodidel, zatímco já měla problém se i předloktím dotknout země...

Došla jsem k náhrobku a sáhla do skuliny pod něj. Nahmatala jsem plátěný vak a vytáhla ho. Hodila jsem ho do brašny od léčitelky a běžela k okraji vesnice. Měla jsem nutkání se otočit a naposledy se na Magickou vesničku podívat. Neudělala jsem to. Bála jsem se, že pak už nedokážu odejít... Tak jsem odbočila na boční cestu vedoucí k Alecovu domu a šla a šla.... a pak se obrátila na opačnou stranu. Moc jsem se styděla a u rozloučení bych nejspíš koktala. Šla jsem směrem od Alecova domu když....

Když mě něco popadlo zezadu za pás a strhlo mě do křoví. Zarazila jsem výkřik, který se mi dral z hrdla a podívala se na toho, kdo mě sem zatáhl. Zahlédla jsem jen kousek kvalitní látky mizející ve stromoví kousek odtud. Okamžitě jsem vyskočila a běžela tím směrem. Nevím, proč jsem to dělala. Ten útočník mohl být i nebezpečný... možná ale ta mizející látka probudila mé honící pudy. Něco takového říkala jedna učitelka, která vyučovala o člověku. Vysvětlovala, že žádný člověk, když už né zevnějškem, nikdy nemůže být stejný vevnitř... nevím, jestli tomu věřím. Běžela jsem okolo jednoho obzvlášť velkého stromu, když na mě nezmnámí zase útočník skočil. Nečekala jsem to, takže jsem skončila na zemi pod ním.

Když jsem ho poznala, začala jsem se červenat.

,,Ahoj Aleci.." špitla jsem a snažila se zklidnit srdce. Zářivě se na mě usmál.

,,To jsi chtěla odejít bez rozloučení?" zeptal se naoko rozzlobeně. Jak ví, že odcházím? Že by ho Felicie stihla informovat... ? Měla jsem na svou přítelkyni vztek.

.. ale také jsem jí byla vděčná. Z hlouby duše jsem ho chtěla vidět, ještě naposledy, ale moc jsem se na to styděla. Alecův dech mi ovál tvář a já ucítila určitě drahé víno. A drahou kolínskou. Intenzivně jsem vnímala i tělo, které leželo na mém. Nebylo to nepříjemné...

,,Ja.. ehm.. rozloučit.. no tak ahoj!" vykoktala jsem nakonec ze sebe a Alec se mi upřeně díval do očí. Nervózně jsem se zavrtěla. V Alecově pohledě bylo něco, co mě znepokojovalo.

Najednou vztal a usmál se na mě. Rukou naznačil, ať jdu za ním. Ač jsem vlastně nechtěla, šla jsem. Došel na palouček a já si všimla deky roztažené na zemi. Tázavě jsem se na ní podívala, ale Alec si toho nevšiml. Sedl si na deku a pokynul mi, abych si přisedla. Taky jsem to udělala. Několikrát jsme už s Felicii, Alecem, jeho kamarády a kamarádkami a se mnou hráli hry, dělali blbovyny, ale teď jsme byli sami, úplně sami. Něco mi říkalo, že bych měla utéct. Ale... zrychleně jsem dýchala a snažila se rozluštit Alecův pohled. Byla má chyba, že tu chtivost jsem si zaměnila za něco jiného. Ale v tu chvíli jsem si myslela, že ke mě snad cítí... nějakou... náklonost?

Alec seděl na bobku a proto se mi díval do očí trochu zvrchu. Někdy jindy by mi to připadalo potupné, ale teď jsem byla úplně zaslepená myšlenkou, že mě Alec miluje. Že si na poslední chvíli, při mém odchodu, uvědomil, jak moc mě má rád a jakou dělá chybu, když mě chce pustit. A že si mě chce vzít. Absurdní, myšlenka, já vím ani nevím, kde jsem jí vzala, ale teď jsem to tak cítila...

Ale po chvíli jsem se z výšin snesla trochu dolů. Alec mě možná miluje, ale to nic nezmění na tom, že odcházím. Pryč. Za ní... za Temnotou.

,,Aleci, ocdcházím." řekla jsem a Alec se na mě překvapeně podíval.

,,Nezůstaneš aspoň kvůli mě?" zeptal se a já se přistihla při tom, jak o tom přemýšlím. Ne! vykřikla jsem v duchu rozhodně, ale řekla jsem jen neurčité: ,,Já si nejsem jistá.."

Rychle jsem ale pak dodala: ,,Odcházím.. daleko. Tak.. ahoj Aleci, budeš mi chybět." a trochu váhavě jsem ho obejmula.

,,Snad se ještě někdy vrátíš.." zašeptal mi do ucha a silně se ke mně přitiskl. To se mi líbilo.. to potom už zas tak moc né..

Zvedl mi prstem bradu a zvedl jí. Cítila jsem jeho horký dech na tváři a viděla jeho chtivé oči. Zavřela jsem své, nechtěla jsem to vidět. Tvrdé drsné a vlhké rty se přitiskly na mé. Přerývavě jsem se nadechla a nevěděla jsem co s rukama. Nakonec jsem je nechala v klíně a nechala, aby jeho rty drtily mé. Přitiskl se blíž ke mě a rukou mi zajel pod tuniku. Nechala jsem ho, ale znervózněla jsem. Né, to nesmí! křičelo na mě svědomí, ale já nic neudělala. Zatlačil mě na zem a začal mi rukou šmátrat mezi nohama. Rychle jsem stehna přitiskla k sobě. To už jsem nevydržela a vyjela na něj.

,,Co to děláš?!" zašeptala jsem roztřeseně. Chtěla jsem mu to zařvat do obličeje, ale na víc jsem se nezmohla. Neodpovídal, jen hlasitě dýchal. Najenou se narovnal a já poznala, že zápasí s vázáním kalhot. Konečně jsem byla mocna racionálně myslet. Rychle jsem se posadila a praštili jsme se hlavami. On se rozesmál, já ne.

,,Já nemůžu.." začala jsem.

,,Ale ano, nenechám tě přece odejít bez rozloučení.." řekl líbezně a pomalu, ale silně mě zase zatlačil do lehu. Cítila jsem na stehně, jak velká je jeho touha po mně. A otřásla jsem se odporem. Nesmí!! křičelo všechno ve mě.

,,Ne!!" křikla jsem, ale Alec mi rychle zakryl pusu rukou. Roztřeseně jsem se na něj podívala. V očích už nebyla žádná milost, pozornost. Obličej měl zkřivený zuřivostí.

,,Sklapni čubko nebo nás uslyší." řekl a já oněměla. Takový nebyl. Né na nás s Fel.. Tak se nechoval. Ale ano choval. Ale né k nám. Provětrával jen sukně šlechtičen i svých služebných v otcově sídle. Naco by se spustil s námi? Bylo mi do breku, ale přestála jsem to.

,,Ne!" řekla jsem teď už rozhodně a neústupně hned, když dal ruku z mé pusy pryč. Nejdřív se Alec podivil nad mou tvrdohlavostí. Skoro jsem slyšela jak si pomyslel, že já do toho nemám co mluvit. Teď ho zcela zaměstnávalo vázání kalhot, které se asi zaseklo. Jednou rukou mě Alec přidržoval za krk při zemi a s druhou rkou zápasil s pevně zavázanými tkanicemi.

,,Jednou rukou to asi moc nejde, co?" zeptala jsem se drze. Alec se na mě ani nepodíval. Konečně tlak na můj krk povolil a já se jakš- takš odkutálela stranou. Byl to jeden z kotoulů Fe- shuin. Alec jí pohrdal a nikdy se tam kromě prvního kola neukázal. Fe- shuien totiž srovnávala žebráky s pány. A to bylo pro ego hrdého mladíka velká rána. Ale protože do Fe-shuieniných hodin nechodil, nemohl vědět, jak budu bojovat.

V obyčejném zápase tělo na tělo, meč o meč by Alec vyhrál. V pěstní bitvě taky. Ale boj kopy neznal a rychlého uhýbání.

Co se to s ním stalo? Byl, ano byl to můj kamarád. Dobrý! To ho tak zblbly peníze a moc? Alec se proti ní vrhnul, ale já se mu jednoduše vyhla. To bude hračka! pomyslela si ještě. Byla jsem moc sebejistá. A to se mi málem vymstilo...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 3. kapitola sierra 26. 08. 2009 - 07:48
RE: 3. kapitola miki* 27. 09. 2009 - 21:13
RE: 3. kapitola moira 01. 10. 2009 - 13:44
RE: 3. kapitola dara 11. 10. 2009 - 16:36
RE: 3. kapitola Šílenej 10. 02. 2010 - 17:02