17. díl

18. listopad 2009 | 16.59 |

Promiňte, že je to tak krátká a hrozně napsaná kapitola, ale spěchala jsem. Promiňte.... Mám tak trochu depresy a ta se promítla i do příběhu...

Izy!!

 ,,... opravdu tě nějak špatně slyším... Demetri? Jsi tam??" pak se ozval nějaký šramot. Já jsem ztuhle stála. Poslouchala jsem ten andělský hlas. Tak nádherný... ten, který jsem si přála tolik slyšet.

,,Izy?! Izy, slyšíš mě??" zeptala jsem se nejistě. Byla jsem... vlastně jsem ani nebyla schopna s pohnout. V krku se mi udělal knedlík a v koutcích očí jsem cítila nepřirozený tlak... chtělo se mi brečet? Hezky s Izy domluvím mé osvobození  a pak se dostanu ven... budu... volná. analizovala má mysl mé nynější možnosti. Volná, to slovo znělo... ploše. Volnost, co to vlastně je? Tady ta kobka mi vzala všechny ideály... prostě jsem si to neuměla představit. Neuměla jsem si představit, že budu stát na louce, vítr si bude pohrávat s mími vlasy... znělo to jako pohádka. A pohádky se přece nevyplňuují, ne?

,,Helgo? Jak jsi zjístila mé čís... aha, Lena, mám pravdu? Ale proč, kde je Demitri a proč vás tak špatně slyším?" Izy a její klid se nějak přenesl i na mě. Možná právě proto jsem dokázala následující větu říct tak klidně.

,,Jsem ve vězení Izy, potřebuji aby jsi mě odtud dostala." řekla jsem. Opravdu, ten mrazivý, neutrální tón nahnal strach i mě. Páni, co se to se mnou děje? A proč jsem měla najednou tak neuvěřitelný vztek, až jsem se celá roztřásla?

,,To je vtip? Helgo, nemám čas, opravdu, co chceš?! Moc dobře vím, že ve vězení není signál, to zaprvé a za druhé, proč by ti Demitri půjčoval mobil, když ví že jsi zatčená? Je teď se mnou na východě a navíc, proč by mi o tvém uvěznění neřekl?" možná to bylo mím vztekem, možná se jen díky mému vzteku zlepšilo spojení, ale Izyn hlas zněl neobvykle chladně. Zlost mě najednou opustila a já chlad v Izině hlase nevnímala. Na to jsem byla moc šťastná! 

Izy kladla logické argumenty. Na ty jsem neuměla najít pádnou odpověď. Ale bylo mi jasné, že toto je má poslední možnost, jak se odtud dostat. Už jsem chtěla něco říct, když má stvořitelka pokračovala. A její následující slova mi málem vyrazila dech:

,,Hele, Helgo, Aro mi řekl o tvé zradě. Vím, proč jsi ve vězení, ale nevím v jakém. Bylo opravdu podlé, že jsi mě chtěla zabít, ale já tomu stejně nevěřím. Chci to slyšet a vyčíst tobě z očí. Jen chci vědět, kde jsi? Proč jsi z Volterry utekla? Co ti chybělo... víš, po dlouhé době jsi byla jediný člověk, tedy upír, kterému jsem věřila a ty mě takto zradíš..." Izyn hlas přetékal bolestí. Chtěla jsem křičet, že je to lež, ale ten tón, ta bolest v hlase mé stvořitelky mi vzal hlas. Vzlykla jsem. Byla jsem si jistá, že toto Izy uslyší a že to veme jako doznání.

,,Izy..." šeptla jsem skrz hrdlo sevřené zármutkem. Co to je? Proč se cítím tak mizerně. Vždyť ani slovičko z toho, co Izy řekla není pravda.

,,Nechci slyšet žádné výmluvy. Vracím se do Volterry. Jestli při mém příjezdu nebudeš na hradě, vydám se na lov. Na lov na tebe. A na vlastní kůži pocítíš, jak umím nenávidět...." Izyn hlas se na konci nepadtrně zlomil, ale to už Izy telefon rychle vypla. A já už jsem nemohla.

Z hrudi mi vyrazil výkřik plný bolesti. Vše, co jsem cítila, jsem vypouštěla ven. Chyběli mi slzy. Tam moc mi teď chyběli.

,,Izy!!" můj hlas se znovu a znovu lámal a já se se vzlykotem zhroutila na špinavou zem. Všechna síla a radost z krve, kterou jsem pozřela, zmizela. Cítila jsem se, jako by mi někdo vytrhl kousek mě. Jako bych nebyla celá. Izyna slova mě zraňovala. Skoro doslova mě trhala na kusy. Nemohla jsem... Izy bylo to jediné, co jsem měla. To jediné, co mě v této tmě drželo ,,při životě,,. Co mi dokázalo do jisté míry zachovat rozum. Předtím jsem si to neuvědomovala, ale Izy byla jediné, pro co jsem tu nekonečkou věčnost chtěla žít. Ani Lena nemá bez Izy smysl.

Mé prsty se zarývali do tvrde podlahy a dělaly hluboké rýhy. Nebyla jsem daleko tomu, abych si začala trhat vlasy z hlavy, když jsem si uvědomila, jak pošetile se chovám. Naposledy jsem si vylila smutek, měnící se ve zlost do podlahy a opřela jsem se o stěnu.

,,... asi začíná blouznit... právě mluvila sama se sebou a pak se naprosto zhroutila... pane, vy jste ji neslyšel, málem jsem se tak vydal podívat... ale pane... Ano pane, rozumím." ozvalo se jemné zaprskání a upír umlkl.

,,Není to fér.." řekla jsem zřetelně. Potřebovala jsem někomu říct, jak je všechno nefér. Jak je svět posraně nefér.

,,Kvůli jedné blbé iluzi se přece svět nezboří!" vykřikla jsem rozhněvaně, bouchla do země, až jsem uslyšela sérii křupnutí. Uměla jsem si představit, jak se od mé zaťaté pěsti objevily a odbíhala pavučinka prasklin. Ale pak pálčivý vztek zase vystřídal smutek.

,,Já... já už nechci. Prosím, tak mě zabijte, ale já nechci..." Co nechci? Nechci se zbláznit? Být mučena žízní? Asi ano, asi toto nechci. Ale co pak chci?

,,Izy, odpusť mi, že jsem nebyla s tebou a dovolila, aby tě takto obelhaly.." Ano, teď chci jen jednou... Odpuštění, Izyno odpuštění...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (6x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 17. díl mája 26. 11. 2009 - 15:01