2. kapitola

15. srpen 2009 | 23.14 |
Krásné dětství
,,Sorun, zlatíčko....prober se." řekl hlas léčitelky aněkdo mě jemně poplácal po tváři. Prudce jsem se posadila a hlava se mi příšerně zamotala. Nelehla jsem si zpátky,ale podepřela jsem se rukama a přestála to. Nechtěla jsem vypadat slabě.
,,Když už jsi vpořádku, "řekla léčitelka a v očích jí pobaveně zajiskřilo,, tak ti můžu předat tam to." řekla a ukázala na cestovní brašnu.
,,Co to je?? Nebo jinak, co v tom je??" zeptala jsem se zmateně. ,,A pro koho to je? Já to neukradla!" dodala jsem o chvilku dříve, než mi došlo, že léčitelka řekla: předat ti to...
,,Páni... to je moje? Od koho?" zeptala jsem se.
,,Jsem Matka života, nemůžu tě poslat do světa s prázdnýma rukama!" pousmála se shovívě Matka života, ale já jí poslouchala jen napůl ucha. Natáhla jsem se po brašně a přestála další závrať. Zdálo se mi to nebo opravdu řekla ,,je silna, bude se jí hodit." . Nechápavě jsem zavrtěla hlavou a zkoumala obsah brašny.
,,Páni, nové oblečení, měšec zlaťáků, knihy a jídlo... děkuji!" řekla jsem mírně dojatě. Nemohla jsem si pomoct a hledala jsem v tom nějaké ALE nebo nějakou lest, ale léčitelka se na mě klidně  a vyrovnaně dívala, takže jsem takové myšlenky zahnala. Pomyslela jsem si, že léčitelka se mnou zacházela líp než mí rodiče. Aspoň nemusím ukrást Samuelovi zeleninu.
,,Není zač dítě života" odvětila a dál se mou osobou nezabívala. Chvíli jsem čekala, ale léčitelka dělala jako bych tu ani nebyla. Fajn ,řekla jsem si a začala se balit a tady mě popadla třetí závrať. Zatla jsem zuby a střídavě nadávala a omlouvala se bohyni Nemoci za takové kruté žerty. U východu z budovy chrámu Života jsem se ještě po té budově ohlédla. Zde jsem dva týdny chodila a téměř trhla rekord ve vydržení učení... povzdechla jsem si a odvrátila se. Spěchala jsem k hostinci. Né ,že bych tam měla zamluvený a zaplacený pokoj, ale tajně jsem přespávala v jedné ,,místnosti,, na půdě.
Vyhoupla jsem se na strom ,rostoucí blízko okna na půdu a bezestrachu jsem proskočila o něco více než půlmetrovým otvorem dovnitř. Skákala jsem tam tak dlouho, že jsem se nad tím ani nezamyslela. Skrz okno jsem dopadla na dřevěný trám trochu širší než dlaň a přebalancovalana druhou stranu budovy. Když jsem tam došla, tak jsem nenápadně a tiše odsunula dřevěné prkno a škvírou jsem prolezla do mého, metr krát metr velkého pokoje. Byla to vlastně součást komínu, tudíž tu v zimě nebyla zima.
Podívala jsem se na ,,vybavení pokoje,, a pohledem jsem se s ním rozloučila i když to byl jen balík slámy a stará děravá deka. Bylo to možná smutné, ale byl to můj domov.
Na stěně vysel krásně vyšívany plášť. Dala mi ho matka těsně před tím, než mě vyhnala.

Asi mě přeci jen měla trochu ráda. Byl starý, ale né potrhaný a měla jsem ho trochu velký, byl z dobrého materiálu a byl teplý, jako šitý na cestování. Je mi 14, ale na svůj věk nevypadám. Jsem vyspělejší nejen tělesně, ale také psichycky. Aspoň tak nějak to říkala léčitelka.

Díky útrapám už od dětství jsi musela rychle dospět. tuším, že tak nějak to říkala a přitom se na mě soucitně dívala. Neměla jsem ráda soucit, jelikož to vedlo k opovržení a nakonec k nenávisti. Alespoň většinou. Popadla jsem plašť a navlékla se do něj. Byl trochu špinavý z minulé cesty, ještě jsem ho nevykartáčovala od bláta, ale to se dá přežít. Skočila jsem na strom ,povylezla trochu nahoru a našla malou puklinu v kůře skoro neviditelnou.
Vytáhla jsem 3 věci. Dobrou loveckou kudlu, pěkně ostrou, o to se pravidelně starám. Krásný meč z neznámého (pro mě neznámeho) materiálu. Ten jsem ukradla z bývalého domova dřív, než mě otec našel.
Matka mi vyprávěla, že když se se mnou porodní bába vrátila, objevil se i ten meč. Matinka to brala jako boží znamení. Já si to vyložila tak, že jsem ho automaticky pokládala za svůj. Trochu jsem to s ním uměla. Učila jsem se s ním, než mě vyhodily z oboru Válečnice. Za tu dobu tréninku, jsem si všimla, že někdy dělá divné věci, ale je jich tolik, že jsem si na ně zvykla a zapomněla, že něco takového normální meč nedělá. Vytáhla jsem starou pochvu a zakryla čepel meče.
Je to skvělí meč, jak říkala někdy válečnice. Jednou jí zaslechla ,jak se dohaduje s mím tehdejším optrovníkem (od kterého jsem pak utekla, když se chtěl odstěhovat) o tom ,že ho prodá. Cena se pohybovala v neuvěřitelných částkách. Pak jsem se rychle objevila já a opatrovník rychle odmítl. Válečnice na mě upřela zničující pohled a další den jsem přišla se zlomenou rukou, bojovnice si mě pěkně podala. Ale já ji také udělala pár dost bolestivých ran!! 
Připásala jsem si měč ke starému ošoupanému opasku, kudlu strčila do vysoké kozačky a pavouka ,kterého jsem si vytáhla jako bonus, jsem hodila zpět do škvíry. Kozačky a plášť byly mýmy nejkvalitnějšími věcmi i přes to, že jsem od léčitelky dostala nové. Kozačky jsem ukradla obchodníkově dceři, která objížděla se svým otcem okolo přímo z jejích noh. To asi bude tím práškem na spaní a prý že jsem se u bylinkářky nic nenaučila!
Byli sice tenké, ale podšité kvalitní kožešinkou, tudíž lehké a teplé. Byli zepředu nak koleno do ostré špice, která na první pohled nejde vidět a zpevněná ocelí, takže jsem mohla obratným kolínkem dost zranit. Obchodník myslel jen na bezpečí své dcery...
Skvělé boty. Pravda... málem mě kvůli nim vyhodili z vesnice, ale něco jsem nosit musela! Mé staré byli vlastně jen odřená děravá kůže přivázaná k noze.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (8x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 2. kapitola Šílenej 09. 02. 2010 - 17:28
RE: 2. kapitola moira 09. 02. 2010 - 18:46