21. část

12. říjen 2009 | 13.19 |

Mě se zdá tato kapitola nudná, ale je tam pár důležitých chvilek, které jsem musela napsat, tak si počtěte :) .... moira

Let

Doběhla jsem do ,špatný, čtvrti, tam zlákala pár pitomců a napila se. Když jsem skončila, tak se mi už ani netřásl ruka. Nechtěla jsem se k němu vrátit a děsila jsem se těch 8 hodin letu.. (nebo víc či míň). Nakonec jsem se do odletu procházela. Chodila jsem ulicí ve stínech, protože jako na potvoru svítilo slunce a procházela jsem různé obchody. Uviděla jsem dokonce knihkupectví, ale to bylo přes cestu na sluníčku. Zasněně jsem se tam dívala a po chvíli jsem si povzdechla.

Když jsem došla k hotelu, kde jsme byli ubytování, stmívalo se. Na ulicích to více žilo, auta jezdila sem a tam. A to bylo jen takové malé městečko. Tohle ve Volterře není. Proč? Ve většině obchodů prodávají upíři, a ti nespěchají. Proč? No přece proto, že na to mají věčnost! Ušklíbla jsem se nad mími nesmyslnými myšlenkami. Nějak jsem se zatoulala k letišti a podívala se na odlétající letadlo. Nevím, co to bylo... snad nějaká předtucha, ale přebehl mi mráz po zádech. Mě! Upírovy.

Vydala jsem se cestou k hotelu a všemožně jsem cestou dělala okliky a každou maličkostí jsem setkání chtěla odložit. Bezdomovci jsem dala 10 000 Kč, za což mě objímal. Studentovi jsem pomohla s učením... dívce jsem pomohla od trémy, protože se doslova děsila prvního rande. Matce jsem podržela dítě, když se pozvracelo do kočárku, babičce jsem sundala kočku ze stromu, klukovy vytáhla autíčko, které mu zapadlo do škvíry....

Ale stejně jsem tam nakonec dorazila. Roztřeseně jsem se nadechla a vešla. V síni, bylo plno. Když jsme přišly, tak tady nebyla snad ani jedna noha a teď... bylo tu přeplněno. Došla jsem k recepci a zeptala se:

,,Co se děje?" recepční pokrčila rameny, ale její oči prozrazovali vzrušení.

,,Bude tu ubytována Lea Neevre."  odpověděla a já se na ní zmateně podívala.

,,A kdo to je?" zeptala jsem se zmateně a recepční se na mě překvapeně podívala.

,,No přece naše princezna! Její rod vlastní toto město už od doby, co jsme se museli bránit meči! Je to naše naděje, naše matka!! Každému rodákovy ve městě koluje krev jejího..." dál jsem neposlouchala. Nezajímalo mě to. Pomalu po schodech jsem stoupala do našeho druhého patra. Pak jsem pozorně prohlížela si každé dveře. A když jsem došla k těm našim, trochu bojácně jsem je otevřela.

Vešla jsem dovnitř a rozhodla se, že ze sebe nebudu dělat sraba. Bez rozhlédnutí jsem prošla předsíní, obývákem a vešla do společného pokoje. Podívala jsem se okolo a ušklíbla jsem se. Na postely stály dvě tašky a v nich byli pravděpodobně moje a jeho věci.

Nakoukla jsem do tašky nalevo, tudíž podle předpokladu do mé tašky. Já spala na posteli vlevo, tak jsem logicky předpokládala, že to tak bude.

Otevřela jsem tašku a našla v ní lístek. Nechtěla jsem být hrubá a hrabat se mu ve věcech, ale na lístku bylo napsáno: BELLA.

  Tak jsem lístek s pokrčením ramen vzala a začala číst.

Bello, nebudu se omlouvat za to, že jsem ti vnikl do mysli, ale chtěl bych, aby jsi mě pochopila. Chovala jsi se zvláštně a já nemohl riskovat to, že jsi nepřítel, dost silný nepřítel, a že napadneš Volterru. Teď už ti věřím a čekám na tebe v letadle... Erot

Překvapeně jsem si ten lístek přečetla dvakrát. Já a nepřítel Volterry? Z toho zjištění jsem se poprvé rozchechtala. Pak jsem zvážněla. Erot se mi hrabal v mysli a teď mě v podstatě znal stejně dobře jako sebe. Možná mě znal lépe, než Aro, protože ten něměl možnost se mě dotknout a přečíst si mě.... Z toho zjištění jsem posmutněla. Chtěla jsem si sebe a své myšlenky nechat jen pro sebe.. nepovedlo se.

Vzala jsem si svou tašku a podívala se na tu Erotovu. Nesloužila k ničemu jinému, než upoutání mé pozornosti. Ušklíbla jsem se a s taškou v ruce jsem šla zaplatit.

,,Ale vy to už máte zaplaceno.." řekla mi slečna za pultem a já pozvedla obočí. Kde vzal peníze? pomyslela jsem si, ale nechala to plavat. Ten vzkaz mě trochu uklidnil. Trochu. Aspoň jsem se do hlouby duše netřásla strachem, že mě zase znehybní...

S pobrukováním jsem došla k letišti a nemohla se zbavit pocitu, že mě někdo pozoruje. Nejdřív jsem si myslela, že je to Erot, ale když jsem zjístila, že už je v letadle, tak jsem od toho upustila.

Když jsem nastupovala do letadla, naposled jsem se nervózně ohlédla a nezahlédla šmouhu, která zmizela za rohem. S trochou radosti jsem zamířila do první třídy a usadila se na své místo. Erot si četl nějakou knihu a já ani nechtěla vědět, jak je stará. Jen podle názvu knihy, jsem poznala starou latinu...

Ucítila jsem šimrání na zátylku a rozhlédla se. Vyděla jsem jednu upírku, která ale měla zaťaté pěsti a nepřetržitě se dívala na jenoho člověka. Zvedla jsem se a šla k ní. Po cestě jsem se nenápadně rozhlížela. A pak jsem ho zahlédla. Obyčejně vypadající muž, maximálně 40 let, se na mě nenávistně díval. Ústy naznačoval jediné slovo: ZEMŘEŠ. Zmateně jsem se na něj podívala a pak došla k upírce. Pošeptala jsem jí pár rad na zvládnutí a potlačení instinktů, ale když jsem zjístila, že let neustojí (nezvládne a co nevidět se na toho člověka vrhne) , posadila jsem jí na své místo. Erot se na mě zvědavě podíval, ale já jen pokrčila rameny.

,,Pohlídáš jí?" zeptala jsem se a on po chvilce přemýšlení pokýval hlavou. Chtěla jsem odejít, když mě upírka chytila za ruku, zděšeně na mě podívala a řekla:

,,Nechoď tam! Něco zlého se stane!" zuřivě sykla, ale já jí ignorovala. Sedla jsem si na její místo a zamyšleně dumala, nad tím, jak mě Edward přijme. Ale když jsem pomyslela na Edwarda, nemohla jsem se zbavit myšlenky na Erota. Pořád jsem ty dva porovnávala a když jsem myslela na jednoho, samovolně se mi ukázala i druhá tvář.

Kdyby mě letuška nenapomenula, abych se připoutala, ani bych si nevšimla, že odlétáme. Poslušně jsem se zapla a neúčastně se podívala z okna. Po chvíli mě upoutal pohyb. Ten chlapík, co se na mě nenávistně díval šel na toaletu. Každým nepatrným pohybem dával okolo sebe signál: Ustupte! Je to akutní!! ale mě na tom něco nehrálo. Bylo to až přehnané!

A moje podezíravost mě zachránila. Když šel ten chlap okolo mě, tak zničeho nic nadlidskou rychlostí vystřelil rukou k mému břichu. Prohla jsem se jako luk a do sedadla za mnou lehce zajela podivná dýka. Ježili se mi z ní chlupy na zátylku. Prudce jsem tomu muži zkroutila zápěstí, ale ono se nezlomilo. Bylo pevné jako diamant (který rozdrtili jen hodně silní upíři za hodně silného soustředění). Překvapeně jsem vydechla, když ten muž trhl rukou k mému břichu a mě se dýka zabořila do boku. Instinktivně jsem se obalila štítem a ten muž překvapeně vyjekl, když ho překážka oddělila odemě a né moc šetrně ho odhodila na jednu paní přes uličku.

,,Letuško, ten muž mě obtěžuje!" zařvala přes celé letadlo a já doufala, že to toho muže odežene. Odehnalo. Ale lítostivě a asi smutně se při ústupu díval na dýku v mém boku. Zuřivě jsem jí vytáhla a držela jí v ruce. Vůbec jsem nevnímala to, že mi ten kov (nebo kámen?) rozežírá ruku.

Strčila jsem si tu dýku do rukávu a děkovala tomu, že jsem si vzala dlouhý rukáv. Dýka lhostejně ležela na látce a já si zakrývala bok.

,,Bello!" sykl rychle Erot a už byl u mě. Starostlivě (ale né vyděšeně) se mi podíval na bok. Pokrčil nosem, když ucítil mou krev. Mou? Né, krev mích obětí, která se mi teď  rozlévá tělem. Rána se už zatahovala, ale byla hluboká a pálila skoro jako přeměna.

,,Co se stalo?" zeptal se.

,,Nic!" odsekla jsem jako raněné zvíře. A to vlastně i jsem.

,,Dávej pozor, ať se jí nic nestane! Ať nic neudělá!" prskla jsem a hrubě ho jednou rukou odstrčila. Rána se už zatáhla, ale šíleně to pálilo. Zatla jsem pěsti a hrála, že jsem v pohodě. Po chvíli jsem se zděšeně podívala na mou ruku. Byla jako spálená. I když se to už hojilo, tak to pálilo snad víc než bok. Doufala jsem jen, ať nezůstane jizva. Aro by se ptal a donutil mě otevřít se mu.

Unaveně jsem zavřela oči a opřela se do sedadla. Sice mi tlačila do zad uvolněná pružina, která vyskočila, ale okázale jsem to ignorovala. Věnovala jsem se jen potlačení bolesti, která neuvěřitelně pomalu ustupovala.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře